Archive for category: Můj příběh

Pčedevším bych chtěla Vám poděkovat za uveřejnění mého článku Přiznání. Skutečně mi to pomohlo, cítím se lepší, ale na druhou stranu se mě zmocnuje strašný smutek a nostalgie, zvlášt ted o vánocích. Jsem v Austrálii už od r. 1991, sice dost často jsme byli v Praze i na vánoce, ale poslední dva roky jsem tam nebyla především z finančních důvodů. Je to hrozně daleko a moc to stojí. Můj syn je dospělý, má svůj život, je mu 21 let. S mým nynějším přítelem máme nezávislý vztah, zrovna ted odjel za rodiči do sousedního státu Qeensland a já jsem sama, práce ted moc není a já mám strach jak ten puberták, když mi bylo těch 17 let, abych se zase nevrhla na jídlo a nezačala se cpát. Je to všechno duševního původu, ta porucha je v hlavě. to už ted vím na tisíc procent. Jedinou výhodou v tomhle věku je, že už to ted dovedu lepší kontrolovat a ovládat se. Dovedu si zakázat nezvracet. což jsem ve dvaceti letech nebyla schopná.V tomhle věku to bylo to nejhorší stádium. Cpala jsem se v kanceláři celý den. byly to hlavně sladkosti, čokoláda. buchty. dorty atd. Kolikrát mi bylo tak těžko. že jsem zvracela i na toaletě v práci. Hrozný. Po dvacítce se mi začaly kazit zuby, šlo to kvapem. hlavně ty horní zadní stoličky. Prakticky od 37 let mám protézu na horních zadních zubech a spoustu drahých oprav na předních zubech. Něco mi dělali tady v Sydney a něco v Praze. To bych chtěla všechny upozornit, hlídejte si zuby. Jak jsou jednou pryč, tak jsou pryč. Nenechte si je zničit, tak jako já. Tenkrát jsem ani nevěděla, že se tomu říká bulimie, to jsem se dověděla až tady v Austrálii, když jsem si o tom přečetla v časopisech. Můj manžel to se mnou myslel dobře, chtěl pro mne profesionální pomoc, ale já jsem všechno odmítala, myslela jsem si,že to sama zvládnu a především jsem se hrozně za to styděla. Bylo mi už přes 35 let. Rozhodně si ted nemyslím,že jsem hnusná a tlustá. Nenávidím se ale za to, co jsem udělala se svým životem a kde jsem ted. Především hrozná nostalgie a rezignace nad vším. Jsem ve věku, kdy jiní lidé v tomto věku jsou na vrcholu pracovní kariéry a já jsem všechno zahrabala, když jsem ve dvaceti utekla z vysoké školy. Nemohla jsem se soustředit, byla jsem stále duševně a fyzicky vyčerpaná kvůli téhle bestii bulimi. Z naší republiky jsem neutekla před totalitou, bylo už po všem, ale ted to vidím, především sama před sebou, ale po tolika letech vidím, že sama před sebou neuteču nikdy. Přeji všem moc pěkné vánoce a aspon trochu toho štěstí v tom novém roce. Mějte se. Monika

Jsi to nejhorší, co mě v životě mohlo potkat. Možná jsem dřív o to setkání stála, ale teď, o pár let starší, vím, že to byla největší chyba mého života. My dvě jsme se v životě neměly potkat… Ničíme se navzájem, jenže ty máš jiné plány. Ničíš mi život. Doslova a dopísmene. Když už myslím, že jsme se konečně rozešly, záhy poznám, že jsem se opět mýlila. Sedíš potichu někde ve skrytu duše a čekáš a čekáš… Jsi vytrvalá. Vytrvalejší, než bych čekala, možná je to tím, že víš, že přece zase dostaneš šanci k životu. Čekáš, a v tu nejméně vhodnou chvíli vylezeš a zaútočíš. Krutě. Opět si vybíráš svou daň, kterou ti platit nechci, ale ty se nedáš. Nahlodáváš, hromadíš, útočíš, boříš, pálíš… Jsi nepřekonatelnou překážkou, která nemá konce. Jsi zrádnější než živly. Přijdeš nečekaná, nezvaná a zničíš všechno co bylo do té doby vybudováno a ničíš dále, i když už není co. Jsi vychytralá, dokážeš se v pravý okamžik chytit příležitosti. Jsi záludná, nedáváš najevo své úmysly. Víš přesně, kdy zaútočit, aby to nechalo ty největší šrámy na duši i v životě. Držíš se jako klíště, ale ty se jen tak lehce nepustíš. Boj s tebou není snadný. Máš spoustu skrytých zbraní a všechno okolo ti nahrává. Jsi nebezpečný soupeř, který se nevzdává, který nechce znát slovo „prohra“. To pro tebe není. Ty znáš jen „vítězství“, a podle toho se také řídíš. Nevím, co s tebou. Jsi něco, čeho se lehce nezbavím, a vím, že síly mé samotné už na tebe nestačí. Ale zase nemám odvahu požádat o pomoc. Byla by to ukázka mé slabosti, kterou ti nesmím dát najevo. Měla bys z toho jen radost. Tento boj si musím vybojovat sama, i když to bude znamenat boj s větrnými mlýny. Ale kdo ví… Jednou se možná vítr obrátí. Může to být zítra, za rok, za pět let nebo také nikdy. A já vím, že mi to neulehčíš, budeš se prát o své místo na světě zuby nehty. Nevzdáš to jen tak. Taková nejsi. Vím to. Ale jednomu věř: Budu bojovat,… Nenechám tě vyhrát!

Kdybych měla rozepisovat cely svůj příběh tak by to bylo strašně na dlouho. Ale já vám chci jenom ve skratce popsat so se mi stalo a doufám že tím někoho podpořím nebo zapříčiním tomu aby se někomu stalo to samé co mě. Měla jsem anorexii už to vím a konečně si to dokážu přiznat. Pak jsem se z toho vyhrabala, ale začaldruhý problém přejídání, zvracela jsem naštěstí jenom párkrát a došlo mi že tohle východisko taky nebude. Ted už jsem si myslela delší dobu že je všechno fajn, se svojí váhou sice nejsem spokojená, myslím si že vážím hodně i když okolí mě ubezpečuje že je to fajn. Tak už jsem se rozhodla že budu kašlat na diety, váhu vyhodím a bude všechno ssuper. Našla jsem si skvelýho kluka, získala znovu důvěru rodičů…. a teď nedávno jsem všechno pošfíkla. Nevim proč ale předávkovala jsem se práškama a prej je velkej zázrak že nejsem mrtvá. Až teď mi začlo strašně věcí dochazet, ale bohužel jsem kůli tomu o hodně přišla…..rodiče už mi zase nevěří, někdo se na mě kouká skrz prsty, spoustu lidí si myslí že jsem blázen a můj kluk se se mnou rozešel…. A já? teď se snažím uděla za svým životem jednu velkou tlustou čáru a začít od znova a zároveň bejt zase ta šťastná troch trhla ale nezamindrakovana a hlavně svá holka Já chci totiž žít a nikdy sem umřít nechtěla já chci žít naplno dyť mi je teprv 15 Doufám že tenhle příběh někomu aspoň trochu pomůže si uvědomit to co já jsem si uvědomila až teď…..

Před necelým rokem jsem zde psala svůj první článek o tom, jak mě ničí ten neustálý boj s jídlem i to, jak moc jsem si přála být hubená. Dnes je mi o rok víc, ale stále se této noční můry nemůžu zbavit. Připadá mi to, jakoby za mnou chodil stín toho horšího mého já, který čeká na první příležitost k tomu, aby mě vybídnul k tomu, abych do toho spadla zcela úplně. Nějak jsem se sama dostala ze stavu, kdy jsem jedla jako vrabec,hodiny denně cvičila,zakazovala si sladké a přestala řešit to, jestli vážím o nějaké kila víc nebo méně. Ale i přesto se občas stalo, že mi to ujelo. Neovladatelná chuť na všechno jídlo,které se nacházelo v mé blízkosti. Ale zatím co jiní vyjedli celou ledničku a pak utíkali zvracet na záchod,já měla výčitky i z mála. Stačil jeden balíček chipsů nebo jedna čokoláda. Žádné extrémní přejídání. Nastalo léto, mé krizové období a váha šla nahoru závratným tempem. Jenže teď, když normálně už mívám všechny kila dole, neděje se nic. Snažím se jíst 5x denně malinké porce,se sladkým to nepřeháním, ale neděje se nic. Při mé výšce 164 mám 58 kilo. cítím se hrozně tlustá. Mou nevýhodou jsou široké boky, které tolik nenávidím. A poslední dobou cítím,jakoby ten onen odporný stín najednou vylézal ze svého úkrytu. Snažím se ho potlačit, ale nedaří se mi to. Opět se cítím tak hrozně slabá. Zvracím téměř každý den,nepřejídám se, ale každé nepovolené sousto mě zahltí výčitkami,které nedokážu ustát.v mém okolí pozoruji dívky,které jsou štíhlé a hrozně jim závidím,porovnávám váhy dívek na internetu a je mi do pláče. I když do pláče je mi pořád. Když klečím nad záchodovou mísou a zvracím,po tvářích se mi kutálejí slzy. připadám si tak odporná. Ve společnosti se cítím jako šedá myška.Jakoby se na mě každý díval a říkal si: „ta má zadek“ . No prostě nezvládám to, i když vím,že by mohlo být ještě hůře. A to nechci aby se stalo 🙁 Nechápu,proč kdysi se nikdo nestaral o to,kolik kdo váží,jestli má větší zadek nebo ne a nyní to je vlastně pro všechny tak důležité. Lidi se dřou v posilovnách,kupují ve velkém prášky na hubnutí,hlídají si každé sousto a ručičku váhy magnetizují neustále směrem dolů. Proč muži tvrdí,že nechtějí žádnou hubenou holku,když na ulici za ta první takovou otočí a div jim nevypadnou oči? Držete se všichni ,kteří bojujete jako já a buďte silnější než já. megan01@seznam.cz