Je to bulimie nebo ne..?

/0 Komentáře/v /přidal

Takze nejdriv bich se mela predstavit-Jmenuji se Sandra a je mi 16.Bydlum v Makedonii(to je blisko Chorvatska a jugoslavii).Proto bich vas i pozdaovala abyste moje psani ne odsuzovali. Zacalo to ve zakladny skole presne v sedme tride(01.09.2003),kdys jsem videla nadherneho kluka.Od te doby jsem jenom po nem snila.Protoze hraje fudbal s mym bratrancem kazdodenne jsem se na ne sla koukat,pohopitelne jen kvuly nemu.Ale on si me ale vubec nevsimal.Tehdy jsem byla moc tlusta-na vysku 168 jsem mela 75kg.Proto jsem se dala do hubnuty.Kvuly nemu a pro me abych se citila ve sve kuzi.kamosi mi davaly takove prezdivky ze me az z toho bylo spatne.Treba:svine,prase,kombajnera atd. No jenomze u nas v makedonii se chodi jenom do osme tridi a ne do 9 jako u vas.a kdys skoncis osmicku tak se slavi polumatura(blbost).tehdy jsem sla s kamardkou a ona byla tak hubena ze ji vsehno bylo.A ja..?ja jsem byla tlusta ze jsem se nemohla vejyt do niceho.To mne tak zniceylo,a rekla jsem tomu dost.Zacala jsem hubnout od 02.06.2004 a do 01.09.2004 jsem zhubla asi tak 15 kg.Tehdy byly prazniniy a ja jsem byla v Praze na dovolenou.tehdy se mi nechtela vubec jist.porad jsem cvicila atd. no a ted uz je to rok a pul co s moji vahou du porad dole porad nahore.dokonce jsem mela i 64kh.a ted v leto jsem mela 49kg.No a stym klukem jsem nic nemela protoze jsem na neho asi ten jeden rok zapomnela(kdys jsem sla na gimnazium).ale co ted,kdys se se mnou uci ve stejne tride.Oslavyla jsem silvestr snim,kamosema a kamoskama. ani nevite jak jsem byla stasna kdys byl tu se mnou a povidaly jse si….a to …nez prisla ma nejlepsy kamoska do meho druzstva.No tak ona se jmenuje Elena a byla miss elite 2005.Ona je visoka,hubena,prsata…..no,a co ja tlusta(na vysku 171 mam 54kg)a zadne prsa.Prave i kvuly tomu si on ze mne strilel ale ja jsem tov brala jako legracy. on je take moc hubeny a je na hubenejsy holky.Tak jsem to kvuly nemu zacvala drzet dietu asi tak pred tydnem.Jedla jsem pouze jablka,pila caje ovocny(bez cukru),a nebo jse m nejedla vubec nic.Ale az vcera nez jsem si vzala chleva se salamem a syrem a zapila to trosku s cajem mne se udelalo tak nevolno ze jsem tak rychle letela na wc abych to vyzvracela.Neni to ta bulimiie…? take se mi to stalo druhej vecer na silvestr kdys n muj vusneny a milovany kamarad sel do moji kamaradku mne se tak udelalo spatne ze jsem se sla vyzvracet na wc.a malem jsem ho poblyla na kosylu….to bylo des….!!! Ja fakt nemam chut na jidlo a porad premislim na tym jaky bysme byly par(oba hubeny). furt premylim jestly ma radsi ni nebo mne.a verte mi to me moc nici. byla bich vdecna gdybyste mi odepslaly na muj pribeh. Predem vdecna-Sandra_bonjovi

přítel to ani netuší….

/0 Komentáře/v /přidal

ahojky… musim říct, že příspěvek Janie mě děsně moc povzbudil a potěšil. uplně mi vyrazil úsměv na tváři, když jsem to četla. Sama s tou mrchou bulimii bojuju skoro dva roky, více či méně úspěšně. Začalo to vlastně tak, že mi bejvalej přítel /nepřítel/ říkal jak sem tlustá, což ani nebyla pravda, když si to tak uvědomuju. no ale stalo se. Asi před měsícem sem si našla novýho přítele, vlastně prvního, co mě fakt má rád takovou, jaká sem a dává mi to patřičně najevo. poprvé za ty dva roky sem FAKT šťastná. od tý doby, co sem s nim, se bulimie ani nějak neobjevila, vlastně dvakrát… ale to je celkem úspěch. vim, že nejsem zdaleka zdravá, ale po jeho boku mam najednou pocit, že bych se z toho mohla dostat..ikdyž on to o mně ani netuší a toho se moc bojim? Všichni mi teď řikaj, jak mi to teď sluší a jak jenom zářim… je to děsně osvobozující pocit. no tak bych navrhovala jeden lék: pořádně se zamilovat, ne nadarmo se říká, že láska hory přenáší. Vim ale moc dobře, jak je boj s touhle nemocí těžkej… uvidíme, jak budu mluvit za pár měsíců. Přeju vám hrozně moc úsilí do novýho roku a abysme to všechny zvládly… a my to zvládnem. Budu moc ráda, když mi napíšete… ono i to vyslechnutí hrozně moc pomůže:-) nevzdávejte to lucik_20@centrum.cz

Je tam stále

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky holcicky… Ac to asi neni vhodne,tak mne velice potesilo to,ze jsem nasla tuto stranku. Z anorexie jsem „vylecena“ asi rok. Me vyleceni bylo o to tezsi,ze jsme byly s mnou sestrou nemocne obe.Nejprve jsem se snazila mamci pomohat s nemoci sestry,ale pozdeji jsem v ni byla taky,a to nezavratnou rychlosti.Prvni impulzy ci narazky na to,ze ma sestra je stihlejsi nez ja,prisly z rodiny.Nenavidela jsem sve prarodice,rodice…vsechny,kteri mi to kdy rekli.Navic jsem studovala na tanecni konzervatori,kde jsem slysela kazdy tyden,kdyz jsme se povinne vazily:“mela by si zhubnout,jsi takova oplacana“ nebo „davej si pozor na tu vahu,jinak ti budeme muset snizit znamku o stupen“. Nase vahy pote byly zapsany v tridnici, a kazdy kdo chtel si jej mohl precist.Byla jsem nejvyssi a take nejtezsi z cele nasi tridy…pri svych 168cm jsem mela asi 49kg.Byla jsem ve tride,kde holky merili 150-160 cm…malinke a drobne.I presto vsechno jsem ale patrila mezi nejlepsi tanecnice ve tride.A protoze jsem nechtela porad poslouchat to,jak jsem tlusta,at uz z rodiny ci skoly,tak jsem se rozhodla,ze se dam na sestrinu cestu.Chtela jsem shodit jen par kil pres prazdniny.Se sestrou jsme odjely na mesic na dovolenou,kde jsme obe hladovely a ja jsem do toho jeste cvicila (do vycerpani),abych nevysla z formy.Po prichodu do skoly,mne vsichni prosefori chvalili,ze mam peknou postavu. To mi jen pridalo a pokracovala jsem ve stejnem hladoveni. Ac jsem vedela,ze bych mohla nastoupit na normalni stravovani,protoze je dokazano,ze baletky spaluji tolik kalorii jako delnici v dole.Uz pred Vanocemi jsem mela 41kg.Ted mi vsichni zacali rikat,ze uz to neni pekne…NAJEDNOU se jim to nehodilo do kramu!!!Uzavrela jsem se…nepotrebovala jsem k zivotu nic,nez svou vernou (mrchu) anorexii,ktera mne vzdy utesila a pomohla mi,kdyz mi jini rikali,ze jsem nechutne hubena…Nezalezelo mi na nikom a na nicem. Mela jsem svuj svet,a kdo se mi ho pokusil narusit,byl absolutne odepsan!!!S mou sestrou jsme se zacaly NENAVIDET.Byla mezi nami tak obravska rivalita.KDO VIC ZHUBNE,VYHRAJE!!!Obe jsme pro to chtely udelat maximum,ale ja jsem byla „lepsi“.Odjela jsem s rodicema na jarni prazdniny na hory,kde jsem shodila na 36Kg…Jenomze pri navratu do skoly,jsem zacala pozorovat to,ze obrovskou fyzickou zatez zacinam nezvladat.Ale nemohla jsem prestat cvicit,protoze bych nespalila urcity pocet KJ,takze bych si vecer nemohla dat zadne jidlo… Az kdyz k nam do skoly prisli medici,kteri nam meli udelat vsem prohlidku celeho tela.Muj BMI byl nejmensi ze skoly.Nasledoval okamzity zakaz cviceni…Nechapala jsem vubec proc???PROC se o me vsichni najednout tak staraji???Vzdyt je to muj zivot.Moje anorexie…Ja jsem s ni a ona je se mnou!!! Zakaz cviceni zpusobil to,ze jsem prestala jist uplne. Mela jsem svacit ve skole v praktickych hodinach,aby me hlidali profesori…strkala jsem jidlo,kde jsem jen mohla.Ponozky,batoh,penal…kam se co veslo. Byla jsem poslana k psychiatrovi. Byla jsem dokonala lharka,takze jsem si myslela,ze „oblafnu“ i psychiatra…jiste,slo to,ale neslo oblafnout sebe!!!Natoz tu mrchu,ktera mi sedela za krkem a vedla me „zivotem“.Vedla me tak dlouho,az z toho ma maminka onemocnela(ale diky Bohu ne anorexii ani bulimii) a ja jsem musela odejit z konvervatore protoze bych uz stejne nemohla tancit,to znamenalo zahodit sve sny a nadeje.Tanec byl muj zivot a ja vim,ze jsem v nem byla jedna z nejlepsi a ta po*rana ANOREXIE mi to vsechno znicila a poslapala. Znicila i muj vztah se sestrou. Dodnes spolu nemuzeme byt nekde nejakou delsi dobu samy,protoze obe vime,ze se stale pozorujeme,kolik toho ktera sni a jak ta druha vypada…Abych to upresnila,tak sestra uz s nami nebydli,je starsi nez ja…A JA???Ja uz nikdy nebudu ta sebevedoma holcina,jako jsem byla predtim. S odstupem casu vidim,kolik jsem spolecne se svou anorexii napachala skod.Maminka se vylecila,za to jsem nejvice vdecna,protoze bych neunesla pocit,ze jsme ji se sestrou utrapily.Sestra je asi tak „vylecena“ jako ja. Dnes vim,ze narazky na mou vahu, ze strany rodiny, nebyly mysleny ve zlem ci vedomne.To jen ja jsem je tak vnimala…a slysela je jakoby vykriknuty neuveritelne nahlas. Takze ze svou spolecnici „mrchou“ jsem se na nejakou dobu snad rozloucila.Za to vdecim sve mamince,psychiatricce,ktera vedela,ze ji lzu,ale naprosto presne vedela jak mi pomoct.Takze obrovsky dik temto osobam!!!! Ale i presto vim,ze je tam porad…sice uz jeji hlas neni vubec silny,ale ja vim o ni a ona vi o mně…vime,ze jsme porad spolu…ale jednou….jednou ji zlikviduji UPLNE!!!BUD JA…NEBO ONA. A ja vam rikam,ze VITEZ budu ja!!!A az bude uplne pryc,tak JA budu zase tancit!!!!!BUDU!!!!A vite proc budu???PROTOZE TO CHCI A DOKAZU TO!!!

Kousek mého života…

/0 Komentáře/v /přidal

Čauky holky, chtěla bych Vám napsat kousek mého života. Je mi skoro 17 roků. Nemám kluka a nenávidím totálně svůj život, protože nemá moc cenu.(teď už začínám mít pozitivnější myšleni, jsem zvědavá, na jak dlouho…) Tak, začnu do začátku. Byla jsem malá, jedla furt a bylo mi to jedno, měla jsem hodně ráda jídlo:-) ACH JO, TO BYLY ČASY… Já rostla i má postava… Začala jsem chodit do 8. třídy a držet diety. Nejdříve jsem přestala chodit na obědy, ale to už bylo v sedmičce.Jedla jsem pak jenom večeře nebo někdy i svačiny doma. Začala jsem hubnout. Pak přišel konec 8.třídy a já byla celkem dost hubená, všichni říkali, že vypadám jako nějaká anorektička. Naši na začátku června odjeli na dovolenou, my se ségrou jsme nejely, bylo moc učení. Po celou dobu (14 dní jsem jedla jenom rýži). sice nám naši nechali peníze na jídlo ( na obědy- jsem měli jako předplacené ve škole)a peníze na večeře.Pak se naši vrátili a zase to bylo celkem v pohodě. Pak přišel srpen a já jela na policejní tábor. TAhle příležitost mně změnila do konce mého života. Jeli jsem autobusem a já přemýšlela, jak to bývá u anorektiček. Když ti furt někdo říká, jak seš hubená, tak chceš být hubenější ještě více. A tak se stalo, já přestala úplně jíst. Povzbuzovalo mě to, jak mi eříkají, jak jsem hubená atd. Pamatuju si, že mi děsně padaly vlasy, byla mi zima ve 34oC vedru a tak. Tedˇje to celkem v poho, akorát večer nemůžu dost často usnout, protože mívám křeče, jak kdy…Mám celkem hodně suchou pokožku, furt s musím krémovat. Na táboře to byla pěkná makačka… Denně jsem běhali a já tam děsně moc zhubla, divím se, teď s odstupem času se, že jsem to zvládla… Přijela jsem z tábora a začala jíst, příbírala jsem a pak jsem začala opět držet diety a troch zvracet, jak kdy… A tak ubýhal čas, chvíli jsem jedla hodně a zvracela, pak jsem třeba jedla tak dost a nezvracela, zase někdy držela hladovky a tak. Pak mi bylo 15 a já mohla mít brigádu. štěstí mi přálo a já den předvízem se zeptala jedné učitelky ze základky, jestli neví, kde mám sehnat brigádu. A ona řekla, že jeden učitel potřebuje někoho na koupaliště a byla brigáda:-) Nastal osudný den 1. července 2004, řekla jsem si, že musím zhubnout. do toho prvního jsem nejedla, protože jsem taky věděla, že všichni ze školy ví, že zvracím a tak. Něco kolem 14 dnů jsem opět vůbec nejedla a zhubla, všichni mě zase ,,POCHVALOVALI, JAK JSEM HUBENÁ,, a tak. pak mi dali ultimatum, že když nesním ě porci malého obědu, tak mě vyrazí, já brečela a nejedla(byla jsem zvyklá jíst malý hrníček – asi jako preso jogurtu s musli). Pak mi už dával peníze, že teda končím a já dosebe navsoukala brambor a brečela a brečela, musela jsem i maso a bylo mi špatně, křeče- ale nezvr. jsem. Byla to hrůza Měla jsem všude samé skrýše, kam shcováváat jídlo. Hubla jsem dál.. pak jsem začala jíst trochu víc, ale vůbec jsem nepříbírala, ale hubla.. Blížil se konec léta a přítelkyně od mého šéfa mě objednala do nemocnice. Tam jsem dělala děsný scéna, mamka nevěděla, že mám jít do nemocnice, ale museli si mě tam nechat. první den jsem nebyla schopná pozřít lžičku jogurtu. Pak mi dali výživu a ještě nějaké vaky…TAm jsem přibírala a měla děsný depky. Za měsíc jsem děsně přibrala a jenom brečela a říkala si: proč existuju, jaký je můj smysl života a tak… Říkala jsem si práškama to prý nebolí… Pak jsem přišla na střední a bylanejhubenější holka ze třídy…Všichni to aspoň říkali, no nevím.. Pak jsem přestoupila do třídy mojí ségry. TAm jsem potkala jednu holku, měla celkem normální postavu(asi 167cm a 56-57 kg, možná víc) Tak jsme se zkamarádili a začaly hubnout. Zase jem začala zvracet,někdy i 7x denně, bylo to hrozné. Pak na to mamka několikrát přišla a já jen slibovala, ale nešlo to… MARNÁ SLOVA… Pak se opět provalilo až v červnu a to mamka šla za doktorkou a tam já měla prý ultimatum, že přiberu, jinakpůjdu do léčebny. Já tedy přibrala a pak měla jseště větší depky a zvracela. Vydržela jsem to bez zvracení21 dní a a pak se to zkomolilo. TAky jsem už sem psala, jakého mám fotra..Šetří na všem . Příjde domů, zkontroluje kolik jsme snědli cukru , chleba , vypíná nám elektřínu v pokoji, že se musí šetřit. Úplně na všem, co si dokážete představit šetří. Mamak se s ním pak chce rozvést, ale až nám bude 17, za rok, nebo až prý dostudujeme. Jo, mamka mi říká, že když nepřestanu, tak mě vyhodí z baráku , jakmile mi bude 18… Dneska jsem jí psala mail, a zkusím tu talířkovou metodu a to čištění zubů, budu jíst 5x denně, ale málo, snad to zvládnu, tak mi držte pěsti:-) byla bych ráda, kdyby se mi k tomu někdo vyjádříl, díky Vaše Kiksa:-) Jsem opravdu moc ráda, že jste:-)

Tak už DOST!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Předem svého příběhu něco málo o sobě:je mi 24let,mám středoškolské vzdělání,za sebou půlroční praxi v zahraničí,roční pobyt v Anglii coby au-pair,tříletou vážnou známost a 7 LET BULIMIE!!! A jak to všechno začalo? Pravděpodobně už dávno v dětství… Byla jsem holčička jak z ladových obrázků,baculatá,okatá,s červenými tvářemi,ale nikdy ne moc usměvavá ani veselá.Hodně uzavřená,vnímavá vůči okolí,a díky tomu si pamatuji narážky na svou postavu už ze školky,a to nejen od dětí(které mimochodem dokáží být pěkně kruté),ale i od učitelek.Ve škole jsem nikdy neměla problémy,ale byla jsem „špatná“-středem pozornosti a výsměchu.Bohužel to odneslo moje sebevědomí a měla jsem špatně nastavený žebříček hodnot,což vím až dnes. Zlom přišel na střední škole,když jsem se zamilovala do o rok staršího spolužáka.Bavili jsme se jako kamarádi,ale já potřebovala víc,beznadějně jsem ho milovala.bylo to jednostranné.Je to jasný,podívej se na sebe,copak se můžeš někomu líbit? To břicho,zadek,nohy…Začlo období anorexie,podotýkám nevědomé anorexie-já byla tak strašně MOC zamilovaná,že jsem jíst nemohla,občas jen něco sezobnout,abych se nezhroutila.Bylo mi 16,měla jsem 75kg a přes prázdniny jsem shodila rovných 10kg! A hele!Ono to jde! Měla jsem obrovskou radost,netušila jsem,že se řítím do záhuby.Co si budeme vykládat,bez jídla to moc dlouho nejde,aspon me ne,mám totiž dost velký pud sebezáchovy,nikdy jsem se nedostala na podváhu,stačilo mi být „normální“,aby mě všichni jako normální brali.Má dotyčná láska si mě dál nevšímala,ale já už měla jiný cíl-hubnout.Dostala jsem se do bludného kruhu,ráno bez jídla,ve škole jablko nebo jogurt a poslední hodinu už jsem si plánovala,co si všechno nakoupím,sním a vyzvracím.Tohle mě pronásledovalo celou střední školu,nepřipouštěla jsem si,že se se mnou něco děje,a to ještě dlouho poté.Dostala jsem se na 54kg,ale míň už to prostě nešlo. 6 let jsem takhle žila a jednou jsem si řekla dost(loni),byla jsem hrozně unavená a zdeptaná z myšlenek na jídlo.Copak život je o tom? Byla jsem párkrát na sezení na Smíchově,kde to bylo fantastické a hlavně jsem tam poprvé mluvila o svém problému.V tu dobu jsem měla problémy s prací,byla jsem nezaměstnaná a snažila najít něco pořádného a přestala jsem pravidelně docházet.Byla jsem u pár psychologů,ale zatím nenašla toho pravého.Za poslední rok je to o dost lepší,mám oporu u přítele,který je mimochodem jediný z mých blízkých,který o tom ví.Ještě jsem se ani neodhodlala o tom říct mámě,ráda bych,aby o tom věděla,máme k sobě hodně blízko. Já nechci s tou odpornou bulimií žít,vždyť to ani nejde,chci být šťastná,mít rodinu a jednou zdravé děti!Nechci být sobecká a zabývat se jen sama sebou,na světě je tolik zajímavých věcí a lidí a já o ně nechci přicházet!Za předchozí 2 dny jsem měla 5 záchvatů(velkých) a to mě přimělo konečně napsat svůj příběh.Budu ráda,pokud s vámi budu díky těmto stránkám v kontaktu,slibuji,že se budu snažit pravidelně psát své jídelníčky a že mě,holky,přijmete mezi sebe,moc mi tím pomůžete,OPRAVDU!!! Díky všem,kdo se dostali až sem a těším se,že to všechno půjde líp. Jen tak na okraj,s tou mojí obrovskou první láskou se stále vídáme.Tenkrát jsme spolu i zkoušeli chodit,ale nedopadlo to.Jsme skvělí přátelé a já si uvědomila,že takhle je to i hezčí,máme si toho jako přátelé mnohem víc dát.A poslední perlička-jeho slečna má 90 kilo! Tak proč já tenkrát vůbec hubla…? Přeji vám všem krásný den a hodně sil do každodenního boje! Anička

Normálka…….

/0 Komentáře/v /přidal

Čaute lidi, tak je to skoro rok co mám za sebou odhalení mí nemoci a následnou léčbu,která zatím ještě pokračuje. Začly tolik obávaný vánoce a kupodivu to opravdu byly hezký svátky. Jéžiš marja ani nevim jak sdělit tu radost kdy se zapomene na jídlo,hubnutí a tloustnutí. Salát,ryba,cukroví….ham a ham a šlo to.Můžu říct,že díky nezvracení jsem druhej den neměla vlčí hlad a dala jsem si normální snídani normální jídlo a normálně jsem fungovala. Jako by na tu potvoru bulimii platila veselost a normálnost. Pozorovala jsem lidi kolem….tolik jich baští bez výčitek a lidi co mi přišli štíhlejší než já….už mi tak nepřipadaj.MAj bříško nebo nohy a jestli normální nebo tlustý….to už neřešim. Prostě normálka. Zjistila jsem,že tím jak se mi mění pohled na mě,změní se mi i pohled na lidi okolo.Už je nedělim na tlustý a hubený,ale na fajn a nefajn. Musím to zaťukat…. tohle je ta správná normálka. Jestli se večer cítim jak soudek….prostě lehnu,zhasnu a spim….a pokud to je zrovna tak i ráno….nasnídám se a jdu něco dělat….. A bulimie????? Ta chudinka zjistila,že mi bohudík normální život voní a budeme se muset rozloučit. S radostí jí ani nepůjdu vyprovodit a neřeknu nashledanou. Řeknu jí sbohem a šáteček:) Hele,já nevim….moc jsem toho nenapsala,ale snad jen proto,že pro mě se životní priority trochu změnily a už nejsem sto rozebírat a rozebírat pořád dokola jestli je mi fajn nebo ne. Protože život je opravdu jen a jen náhoda a každej jsme jednou dole a jednou nahoře. Já chci doplout co nejdál….tak jdu žít a vy to udělejte nějak podobně. Neznám už nic lepšího než padnout do postele utahaná prací nebo zábavou než bulímií ze ,které se ani nevyspíte ani nevyléčíte pokud nezměníte ten základ kterého se drží….a to jste vy. To neznamená,že jste špatné nebo tak.Myslim a je potvrzeno,že ženy s PPP jsou velmi inteligentní a tak…. Tak to ukažte světu. PA vaše Janie a klíďo mi napište na mailíka. Snad pomohu:) vaca81@seznam.cz

Help for me!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,zdravim všechny,které si prošly,nebo stále ještě procházejí peklem ppp. Mně je 21 let a moje problémy s ppp začaly, když mi bylo tak 16.I přesto, že mi hodně lidí tvrdí,že jsem hezká apod. jsem nikdy neměla moc velký sebevědomí.Pořád jsem si připadala tlustá a nedokonalá a chtěla jsem být jako ty vychrtliny z časopisů.Měla jsem přítele a chtěla jsem mu být tou nejdokonalejší partnerkou.Dělala jsem všechno to, co chtěl on, začala jsem kvůl němu sportovat, i když mi sport vůbec nejde.Samozřejmě, že jsem chtěla být taky pro něj ta nejkrásnější!Po 11 měsících naši známosti odjel na prázdniny do Ameriky. Tehdy jsem začala hubnout,chtěla jsem aby „zíral“ až se vrátí.Při výšce 168cm jsem zhubla z původních 54 na 45kg.Když se vrátil,začala jsem si uvědomovat, že jsem to s tím hubnutím přehnala a že bych s tím měla něco dělat. Potřebovala jsem zoufale něčí pomoc,věděla jsem,že to sama nezvládnu.Dobrou kamarádku jsem v té době neměla, rodičům jsem se to neodvažovala říct a můj přítel se se mnou rozešel.Řekl,že už mě prostě nemiluje.A potom teprve přišlo to pravý peklo:začala jsem se tajně přejídat, proč bych taky měla být štíhlá, když nemám pro koho!Jídlo mě uklidňovalo,aspon na chvíli jsem mohla přestat myslet na to,že mě nikdo nemá rád a nikomu na mě nezáleží.Pak přicházely výčitky a s tím samozřejmě zvracení.Zvracela jsem i několikrát denně, doma jsem byla stejně skoro pořád sama, takže o tom nikdo nevěděl.Když jsem jednou takhle klečela u záchodový mísy už po sedmé za jeden den, řekla jsem si, že končím.Už nikdy mě žádnej chlap ani nikdo jinej nedostane na kolena!!Začala jsem se z toho pomalu dostávat.Už jsem nezvracela 7krát denně, ale třeba jen dvakrát do týdne.Nikdy jsem se z toho ale nedostala úplně.Věděla jsem, že když přijde nějakej stres,nebo jiná zátěž,že se to vrátí.Uplynul rok od rozchodu s přítelem a my se dali znovu dohromady.Vypadalo to všechno nádherně, byli jsme spolu tři roky, během kterých se má bulimie na čas odmlčela.Jen občas přišel záchvat přežírání a zvracení.Ted jsme se rozešli, po třech letech a definitvně.Musela jsem si odstěhovat věci ze společného bytu, aby si tam mohl nastěhovat novou a sama jsem si musela najít bydlení.Je to pro mě strašně těžký,vůbec to nezvládám a ta kráva bulimie na tohle přesně čekala.Všechno se to vrací, je to jak deja-vu,večery trávím většinou sama se svými nej „přáteli“-bulimií, depresí a samotou.Už zase jsem na kolenou(doslova)a mám strach,že už se nedokážu zvednout.Potřebuju pomoct,prosím!!!

Rady ?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj. Nevedela jsem, jak tohle povidani nazvat, myslim, ze opravdove rady pro boj s anorexii a bulimii asi neexistuji. Obcas si ctu vase pribehy a je mi z nich moc smutno a taky si pri tom vzdy vzpomenu na moje trapeni a anorexii a bulimii. Chtela bych vam rict, jak jsem se z bulimie dostala ja, snad vam to trosku pomuze 🙂 Moje bulimie trvala asi 4 roky, ale hlavne posledni 2 roky byla ukrutna. Zvracela jsem nekolikrat denne krome vikendu, protoze vikendy jsem travila se svym pritelem, budoucim manzelem. Casto jsem si rikala, ze s tim prestanu, protoze jsem mela uplne zarudly a bolavy krk, neustale bolesti bricha, zimnici, padani vlasu, natekle koutky ust … Ale nikdy se mi to nepodarilo, protoze uvnitr me same jsem ani prestat nechtela. Nejdulezitejsi je, aby si clovek vzpomel na zivot „predtim“, na to, jak mu bylo fajn, kdyz nemusel stale premyslet nad tim, co zase sni a jak to udela, aby to stihnul vyzvracet. Navic mi to zabiralo skoro cele dny !!! A pak se to stalo… Odjela jsem na vanoce k rodicum a tam se zvracet nedalo (mela jsem panickou hruzu z toho, ze by na to prisli). A najednou mi bylo krasne, cele dny jsem si uzivala toho krasneho pocitu, ze nezvracim a byla jsem na sebe pysna. Na ulici jsem se usmivala (pred tim jsem se spis stydela, myslela jsem si, ze tu bulimii na me lidi vidi, i kdyz jsem byla hubena). Bala jsem se, az se zase vratim do prazdneho bytu. Ale ten krasny pocit z toho, jak je to fajn nezvracet jsem si chtela co nejdele udrzet. Zazrak : nezvracela jsem tyden, mesic, dva, rok… Pak jsem jednou ulitla, ale snazila jsem si nedelat z toho hlavu. Cim vic si zvraceni vycitate, tim je to horsi. Je lepsi rict si : stalo se to, ale nevadi, nebudu na to myslet a budu silna. Ted je to asi 4 roky, co nezvracim. Stane se mi to treba 5x do roka, ale nijak mi zivot nekazi, protoze je to opravdu vyjimecne a cim dal tim mene me to laka. Snazim se jist co mi chutna, hlavne si neodepiram moji cokoladku, ale tim, ze ji jim skoro kazdy den nemam potrebu se ji precpavat. Celkove jim vsechno co mi chutna, ale male davky a konecne se mi vratila chut sportovat (pri bulimie jsem svoje telo nenavidela a nic jsem nedelala). Jsem dost hubena(43 kg), ale zivot se mi libi a vim, ze i kdyz neni moje vaha idealni (mela bych vazit spis 48kg), snazim se uzivat si zivota. Nevim, jestli vam neco z mych „rad“ pomuze, ale doufam ze jo. Hrozne rada si ctu vase komentare, tak kdyz se vam do toho bude chtit, napiste !!! Jste totiz jedine, ktere o me byvale bulimii vi a ja se s tim tajemstvim nekdy citim sama 🙂 Moc vam drzim palce, protoze vim, jake kazdodenni trapeni prozivate.

Strach

/0 Komentáře/v /přidal

asi se z toho zblazním už jsem si myslela že jsem úplně v pohodě ale bojím se toho že se všechno vrací…Měla jsem anorexii ale teď už mám zase svojí normální váhu 50kg na 160cm a úplně se za to nesnaším. Vidím na sobě pořad akorát špeky a strašně se sobě hnusím. Nejsem se sebou vůbac spokojena a strašně si přeju zhubnout. Ale už v sobě nenachazím tu vůli jako kdysi. těd si akorát vždycky řeknu budu držet dietu a třeba jeden den nejim pak se strašně přejim a mam výčitky a jdu zvracet-jenomže se mi skoro nikdy nepovede vyzvracet všechno. Jak já se za tohle všechno nesnašim!!!!!! Řekla jsem si že budu cvičit ale ani to teď nemůžu protože mam zlámanou ruku ze snowboardu. Nevim co mam dělat… Teď mam novýho přítele a bojim nebo spíš stydim se před nim svlíknout, protože pořád myslim jenom na ty moje špeky a co když se mu potom nebudu líbit? On mi sice tvrdí že jsem hubená,vlastně všichni mi tvrdí že jsem hubená…Tak proč já to nevidim.proč si to taky namyslim? Proč nemůžu bejt hubená a zároveň zdravá?

Znáte to také?

/0 Komentáře/v /přidal

Znáte také chvíle,kdy člověkzjistí,že někde udělal chybu a chce zpět? Milionkrát proklíná den,kdy s tím vším začal.Chtěla by vrátit čas a dál si klidně žít svůj tehnejší život,kdy jídlo bylo samozdřejmostí.Znovu si užvat života, na Vánoce píct cukroví a bezstarostně ujídat, v létě si užívat s kamarády. Znáte ten pocit,kdy přesto,že jste si už milionkrát slibovali, že se bude snažit,budete jíst,nebudete zvracet, najedou zase dojde na chvíli rozhodnutí.A vy si nedokážete vzít kousek buchty,kterou tolik milujete,jako by jste měli svázané ruce.Nedokážete zastavit jídlo dokud to jde a zase se přejídate a víte,že půjdete zvracet. Ty miliony slibů,že už nikdy,že zítra už se nebudu bát . Znáte tenpocit,když jste na místě,kde jste si moc přáli být a najednou zjistíte,že zase jen myslíte na jídlo.Na toco nesmíte,na to co chcete.A život,to co je skutečně podstatné,vám utíká mezi prsty. Pocit,když se někdo zmíní,že je někdo tlustý nebo že on sám se sebou musí něco dělat a vy najednou dostanete ohromný strach.Co když i mě jednou někdo tohle řekne. Nebo když se podváte do zrcadla a uvědomíte si,že se vám ta vyhublá postava líbí.A v to jdou všechny předsevzetí o přibrání do háje.ředcese se tak všem líbím,tak proč to měnit.Vždyť vypadám dobře. A až se znovu skláníte nad mísou nebo vás ničí prázdné břicho, uvědomíte si,že je to už po milionté.že už nevíte kudy kam.Že už nevidíte řešeníˇUž jste ztratili naději. Tohle všecho znám a mnoho dalšího. Těm,které znají totéž a stále neví,jak z toho ven, chci jen říct.Že cesta ven je. Nedá se poradit,je pro každého jiná.Jen neztrácejte naěji.Vy se vyléčíte¨,stejně jako já.Není to tím co kdy člověk jí,je to o nalezení sám sebe.Je to cesta,kterou se musí jít nedá se přeskočit.Proto nezapomínejte,že každý váš neúspěch je součástí cesty vpřed. Nikdy se nevzdávejte.To je lék.To je to,co vás přivede na konec cesty. Krásné Vánoce vám všem.