Archive for category: Můj příběh

Čauky holky, chtěla bych Vám napsat kousek mého života. Je mi skoro 17 roků. Nemám kluka a nenávidím totálně svůj život, protože nemá moc cenu.(teď už začínám mít pozitivnější myšleni, jsem zvědavá, na jak dlouho…) Tak, začnu do začátku. Byla jsem malá, jedla furt a bylo mi to jedno, měla jsem hodně ráda jídlo:-) ACH JO, TO BYLY ČASY… Já rostla i má postava… Začala jsem chodit do 8. třídy a držet diety. Nejdříve jsem přestala chodit na obědy, ale to už bylo v sedmičce.Jedla jsem pak jenom večeře nebo někdy i svačiny doma. Začala jsem hubnout. Pak přišel konec 8.třídy a já byla celkem dost hubená, všichni říkali, že vypadám jako nějaká anorektička. Naši na začátku června odjeli na dovolenou, my se ségrou jsme nejely, bylo moc učení. Po celou dobu (14 dní jsem jedla jenom rýži). sice nám naši nechali peníze na jídlo ( na obědy- jsem měli jako předplacené ve škole)a peníze na večeře.Pak se naši vrátili a zase to bylo celkem v pohodě. Pak přišel srpen a já jela na policejní tábor. TAhle příležitost mně změnila do konce mého života. Jeli jsem autobusem a já přemýšlela, jak to bývá u anorektiček. Když ti furt někdo říká, jak seš hubená, tak chceš být hubenější ještě více. A tak se stalo, já přestala úplně jíst. Povzbuzovalo mě to, jak mi eříkají, jak jsem hubená atd. Pamatuju si, že mi děsně padaly vlasy, byla mi zima ve 34oC vedru a tak. Tedˇje to celkem v poho, akorát večer nemůžu dost často usnout, protože mívám křeče, jak kdy…Mám celkem hodně suchou pokožku, furt s musím krémovat. Na táboře to byla pěkná makačka… Denně jsem běhali a já tam děsně moc zhubla, divím se, teď s odstupem času se, že jsem to zvládla… Přijela jsem z tábora a začala jíst, příbírala jsem a pak jsem začala opět držet diety a troch zvracet, jak kdy… A tak ubýhal čas, chvíli jsem jedla hodně a zvracela, pak jsem třeba jedla tak dost a nezvracela, zase někdy držela hladovky a tak. Pak mi bylo 15 a já mohla mít brigádu. štěstí mi přálo a já den předvízem se zeptala jedné učitelky ze základky, jestli neví, kde mám sehnat brigádu. A ona řekla, že jeden učitel potřebuje někoho na koupaliště a byla brigáda:-) Nastal osudný den 1. července 2004, řekla jsem si, že musím zhubnout. do toho prvního jsem nejedla, protože jsem taky věděla, že všichni ze školy ví, že zvracím a tak. Něco kolem 14 dnů jsem opět vůbec nejedla a zhubla, všichni mě zase ,,POCHVALOVALI, JAK JSEM HUBENÁ,, a tak. pak mi dali ultimatum, že když nesním ě porci malého obědu, tak mě vyrazí, já brečela a nejedla(byla jsem zvyklá jíst malý hrníček – asi jako preso jogurtu s musli). Pak mi už dával peníze, že teda končím a já dosebe navsoukala brambor a brečela a brečela, musela jsem i maso a bylo mi špatně, křeče- ale nezvr. jsem. Byla to hrůza Měla jsem všude samé skrýše, kam shcováváat jídlo. Hubla jsem dál.. pak jsem začala jíst trochu víc, ale vůbec jsem nepříbírala, ale hubla.. Blížil se konec léta a přítelkyně od mého šéfa mě objednala do nemocnice. Tam jsem dělala děsný scéna, mamka nevěděla, že mám jít do nemocnice, ale museli si mě tam nechat. první den jsem nebyla schopná pozřít lžičku jogurtu. Pak mi dali výživu a ještě nějaké vaky…TAm jsem přibírala a měla děsný depky. Za měsíc jsem děsně přibrala a jenom brečela a říkala si: proč existuju, jaký je můj smysl života a tak… Říkala jsem si práškama to prý nebolí… Pak jsem přišla na střední a bylanejhubenější holka ze třídy…Všichni to aspoň říkali, no nevím.. Pak jsem přestoupila do třídy mojí ségry. TAm jsem potkala jednu holku, měla celkem normální postavu(asi 167cm a 56-57 kg, možná víc) Tak jsme se zkamarádili a začaly hubnout. Zase jem začala zvracet,někdy i 7x denně, bylo to hrozné. Pak na to mamka několikrát přišla a já jen slibovala, ale nešlo to… MARNÁ SLOVA… Pak se opět provalilo až v červnu a to mamka šla za doktorkou a tam já měla prý ultimatum, že přiberu, jinakpůjdu do léčebny. Já tedy přibrala a pak měla jseště větší depky a zvracela. Vydržela jsem to bez zvracení21 dní a a pak se to zkomolilo. TAky jsem už sem psala, jakého mám fotra..Šetří na všem . Příjde domů, zkontroluje kolik jsme snědli cukru , chleba , vypíná nám elektřínu v pokoji, že se musí šetřit. Úplně na všem, co si dokážete představit šetří. Mamak se s ním pak chce rozvést, ale až nám bude 17, za rok, nebo až prý dostudujeme. Jo, mamka mi říká, že když nepřestanu, tak mě vyhodí z baráku , jakmile mi bude 18… Dneska jsem jí psala mail, a zkusím tu talířkovou metodu a to čištění zubů, budu jíst 5x denně, ale málo, snad to zvládnu, tak mi držte pěsti:-) byla bych ráda, kdyby se mi k tomu někdo vyjádříl, díky Vaše Kiksa:-) Jsem opravdu moc ráda, že jste:-)

Čaute lidi, tak je to skoro rok co mám za sebou odhalení mí nemoci a následnou léčbu,která zatím ještě pokračuje. Začly tolik obávaný vánoce a kupodivu to opravdu byly hezký svátky. Jéžiš marja ani nevim jak sdělit tu radost kdy se zapomene na jídlo,hubnutí a tloustnutí. Salát,ryba,cukroví….ham a ham a šlo to.Můžu říct,že díky nezvracení jsem druhej den neměla vlčí hlad a dala jsem si normální snídani normální jídlo a normálně jsem fungovala. Jako by na tu potvoru bulimii platila veselost a normálnost. Pozorovala jsem lidi kolem….tolik jich baští bez výčitek a lidi co mi přišli štíhlejší než já….už mi tak nepřipadaj.MAj bříško nebo nohy a jestli normální nebo tlustý….to už neřešim. Prostě normálka. Zjistila jsem,že tím jak se mi mění pohled na mě,změní se mi i pohled na lidi okolo.Už je nedělim na tlustý a hubený,ale na fajn a nefajn. Musím to zaťukat…. tohle je ta správná normálka. Jestli se večer cítim jak soudek….prostě lehnu,zhasnu a spim….a pokud to je zrovna tak i ráno….nasnídám se a jdu něco dělat….. A bulimie????? Ta chudinka zjistila,že mi bohudík normální život voní a budeme se muset rozloučit. S radostí jí ani nepůjdu vyprovodit a neřeknu nashledanou. Řeknu jí sbohem a šáteček:) Hele,já nevim….moc jsem toho nenapsala,ale snad jen proto,že pro mě se životní priority trochu změnily a už nejsem sto rozebírat a rozebírat pořád dokola jestli je mi fajn nebo ne. Protože život je opravdu jen a jen náhoda a každej jsme jednou dole a jednou nahoře. Já chci doplout co nejdál….tak jdu žít a vy to udělejte nějak podobně. Neznám už nic lepšího než padnout do postele utahaná prací nebo zábavou než bulímií ze ,které se ani nevyspíte ani nevyléčíte pokud nezměníte ten základ kterého se drží….a to jste vy. To neznamená,že jste špatné nebo tak.Myslim a je potvrzeno,že ženy s PPP jsou velmi inteligentní a tak…. Tak to ukažte světu. PA vaše Janie a klíďo mi napište na mailíka. Snad pomohu:) vaca81@seznam.cz

Ahoj. Nevedela jsem, jak tohle povidani nazvat, myslim, ze opravdove rady pro boj s anorexii a bulimii asi neexistuji. Obcas si ctu vase pribehy a je mi z nich moc smutno a taky si pri tom vzdy vzpomenu na moje trapeni a anorexii a bulimii. Chtela bych vam rict, jak jsem se z bulimie dostala ja, snad vam to trosku pomuze 🙂 Moje bulimie trvala asi 4 roky, ale hlavne posledni 2 roky byla ukrutna. Zvracela jsem nekolikrat denne krome vikendu, protoze vikendy jsem travila se svym pritelem, budoucim manzelem. Casto jsem si rikala, ze s tim prestanu, protoze jsem mela uplne zarudly a bolavy krk, neustale bolesti bricha, zimnici, padani vlasu, natekle koutky ust … Ale nikdy se mi to nepodarilo, protoze uvnitr me same jsem ani prestat nechtela. Nejdulezitejsi je, aby si clovek vzpomel na zivot „predtim“, na to, jak mu bylo fajn, kdyz nemusel stale premyslet nad tim, co zase sni a jak to udela, aby to stihnul vyzvracet. Navic mi to zabiralo skoro cele dny !!! A pak se to stalo… Odjela jsem na vanoce k rodicum a tam se zvracet nedalo (mela jsem panickou hruzu z toho, ze by na to prisli). A najednou mi bylo krasne, cele dny jsem si uzivala toho krasneho pocitu, ze nezvracim a byla jsem na sebe pysna. Na ulici jsem se usmivala (pred tim jsem se spis stydela, myslela jsem si, ze tu bulimii na me lidi vidi, i kdyz jsem byla hubena). Bala jsem se, az se zase vratim do prazdneho bytu. Ale ten krasny pocit z toho, jak je to fajn nezvracet jsem si chtela co nejdele udrzet. Zazrak : nezvracela jsem tyden, mesic, dva, rok… Pak jsem jednou ulitla, ale snazila jsem si nedelat z toho hlavu. Cim vic si zvraceni vycitate, tim je to horsi. Je lepsi rict si : stalo se to, ale nevadi, nebudu na to myslet a budu silna. Ted je to asi 4 roky, co nezvracim. Stane se mi to treba 5x do roka, ale nijak mi zivot nekazi, protoze je to opravdu vyjimecne a cim dal tim mene me to laka. Snazim se jist co mi chutna, hlavne si neodepiram moji cokoladku, ale tim, ze ji jim skoro kazdy den nemam potrebu se ji precpavat. Celkove jim vsechno co mi chutna, ale male davky a konecne se mi vratila chut sportovat (pri bulimie jsem svoje telo nenavidela a nic jsem nedelala). Jsem dost hubena(43 kg), ale zivot se mi libi a vim, ze i kdyz neni moje vaha idealni (mela bych vazit spis 48kg), snazim se uzivat si zivota. Nevim, jestli vam neco z mych „rad“ pomuze, ale doufam ze jo. Hrozne rada si ctu vase komentare, tak kdyz se vam do toho bude chtit, napiste !!! Jste totiz jedine, ktere o me byvale bulimii vi a ja se s tim tajemstvim nekdy citim sama 🙂 Moc vam drzim palce, protoze vim, jake kazdodenni trapeni prozivate.

Znáte také chvíle,kdy člověkzjistí,že někde udělal chybu a chce zpět? Milionkrát proklíná den,kdy s tím vším začal.Chtěla by vrátit čas a dál si klidně žít svůj tehnejší život,kdy jídlo bylo samozdřejmostí.Znovu si užvat života, na Vánoce píct cukroví a bezstarostně ujídat, v létě si užívat s kamarády. Znáte ten pocit,kdy přesto,že jste si už milionkrát slibovali, že se bude snažit,budete jíst,nebudete zvracet, najedou zase dojde na chvíli rozhodnutí.A vy si nedokážete vzít kousek buchty,kterou tolik milujete,jako by jste měli svázané ruce.Nedokážete zastavit jídlo dokud to jde a zase se přejídate a víte,že půjdete zvracet. Ty miliony slibů,že už nikdy,že zítra už se nebudu bát . Znáte tenpocit,když jste na místě,kde jste si moc přáli být a najednou zjistíte,že zase jen myslíte na jídlo.Na toco nesmíte,na to co chcete.A život,to co je skutečně podstatné,vám utíká mezi prsty. Pocit,když se někdo zmíní,že je někdo tlustý nebo že on sám se sebou musí něco dělat a vy najednou dostanete ohromný strach.Co když i mě jednou někdo tohle řekne. Nebo když se podváte do zrcadla a uvědomíte si,že se vám ta vyhublá postava líbí.A v to jdou všechny předsevzetí o přibrání do háje.ředcese se tak všem líbím,tak proč to měnit.Vždyť vypadám dobře. A až se znovu skláníte nad mísou nebo vás ničí prázdné břicho, uvědomíte si,že je to už po milionté.že už nevíte kudy kam.Že už nevidíte řešeníˇUž jste ztratili naději. Tohle všecho znám a mnoho dalšího. Těm,které znají totéž a stále neví,jak z toho ven, chci jen říct.Že cesta ven je. Nedá se poradit,je pro každého jiná.Jen neztrácejte naěji.Vy se vyléčíte¨,stejně jako já.Není to tím co kdy člověk jí,je to o nalezení sám sebe.Je to cesta,kterou se musí jít nedá se přeskočit.Proto nezapomínejte,že každý váš neúspěch je součástí cesty vpřed. Nikdy se nevzdávejte.To je lék.To je to,co vás přivede na konec cesty. Krásné Vánoce vám všem.

Ahojky! tak počínaje dnešním večerem vyhlašuju ppp válku. I díky všem vašim pozitivním příběhům které jsem teď četla (a úmyslně jsem si vybírala právě je) jsem si uvědomila, jak moc bych si přála být zase taková pěkná ženská jakou jsem byla. Koukala jsem na fotky a narostla ve mě odvaha vzepřít se tý mrše co mě chce ovládnout.. !! A teď, když mám moc hodnýho kluka, který o tom všem ví a podporuje mě, si myslim, že to konečně zvládnu. Holky, koukněte se na sebe konečně s láskou a přestaňte si tak ubližovat! Jednou se najde někdo, kdo vás začne milovat, a když s vámi bude dýl, bude vás mít rád proto, jaké jste, ne jak vypadáte!! vzhled je důležitý, to nepopírám, ale já chci svýmu klukovi dát jednou děti, moct s ním sdílet veškerý aktivity, a ne bejt křehulka co nemůže na mráz protože by zmrzla.. Věřím, že se z toho dostanu. Věřím, a doufám, že nepřestanu věřit. A moc děkuju všem holkám, co se tu podělily o svoje zkušenosti, a dokázaly ven z tohohle pekla.. chci být jednou z vás, udělám to kvůli sobě, mýmu broučkovi, rodině, přátelům.. ti všichni budou nesmírně rádi. A já si dokážu, že mám opravdu VŮLI. Protože to že jsem zhubla 20kg není vůle.. ale nemoc. Už si to přiznávám. Takže holky, držim všem palečky a mějte se rády. Je to těžký, ale když začnete už teď, máte možnost. Milovat sebe sama je přeci to nejhezčí, co může být. Teprve potom můžete mít rády někoho jiného, ale ta pravá láska musí být ve vás samotných!