Archive for category: Můj příběh

Možná se vám to bude zdát nevěřitelný, ale je mi 39 let a mám problém s přejídáním a občasným zvracením. Popravdě, teprve teď někdy jsem si uvědomila, že to je fakt problém, se kterým si ale sama neumím dost dobře poradit. Je to těžký, nejsem mladá holka, ale docela „stará“ ženská se spoustou zkušeností, nastudovala jsem desítky knih na téma bulimie, ale nejde to. Kdy můj problém začal? Před rokem. Mám tři děti, jednomu je 8, druhému 6 a třetímu jsou 2. Vždycky jsem byla hezká holka, štíhlá, sportovala jsem. Ale taky jsem měla v genech českou baculatost. Do té doby, než se narodil první syn, to bylo OK, pak začal boj s hubnutím. Nedařilo se zcela, do jiného stavu s druhým synem jsem přišla s nadváhou, ale nějak jsem to neřešla. Když mu bylo 7 měsíců, začala jsem hubnout pod dohledem ve Stobu. Šlo to a zhubla jsem na 57 kg. Bylo mi 33 let a byla jsem spokojená, jenže přišla rána. Opustil nás (mě) tehdejší manžel. Po dvou letech jsem se seznámila s chlapem, zamilovali jsme se a vzali. Byl hodně sportovně založený, každou volnou chvilku jsme jezdili na kolo, na lyže v zimě, pořád musel něco dělat… i tehdy, když jsem měla asi 58 kg, mi občas připomínal, že musím na svoje tělo dávat bacha a cvičit. Tenkrát jsem jen mávla rukou, dej pokoj, říkala jsem si… jenže když jsem přišla do jiného stavu (chtěli jsme to oba), bylo mi 37 let, vážila jsem normálně (nevím, možná 59,60), vypadala jsem hezky, atraktivě… nikdo mi moje roky nehádal. Moje těhotenství bylo hodně rizikové, každých 14 dnů jsem byla v nemocnici na kapačkách, abych nepotratila, nemohla jsem cvičit, dělat nic těžkého, snažila jsem se jíst za sebe a ne za dva, ale i tak jsem děsně přibírala, zjistili mi těhotenskou cukrovku… rodila jsem předčasně a vážila při porodu 91 kg. Bylo to šílený, ale fakt jsem se nepřežírala, hlídala si cukry, tuky… No a pak to začalo. Pár měsíců byl klid, ale pak mě začal manžel nutit do hubnutí. Začala jsem opět s hubnutím s pomocí odborníka, ale šlo to stěží, nakonec jsem zhubla asi 12 kg z těch 30…Nikdo si neumí představit, jaké je to, mít 3 relativně malé děti, psát úkoly, kojit,starat se o prtě, manžela…malý se navíc budil i 7x za noc, spala jsem třeba jen 2 hodiny vcelku. A pořád a pořád… pak jsem po roce a půl začala chodit do práce abych se úplně nezcvokla, zvládala jsem vše (a zvládám?), ale nemůžu už unést manželovy neustálé každodenní narážky na to, že jsem nezhubla, že jsem líná, že nemám vůli, že tehdy jsem byla kočka… Je to povrchní a ponižující, a já, přiznávám se, jsem začala jíst tajně (večer), spořádám třeba tři čokolády, abych se cítila aspon trochu šťastná. Přes den to zvládám, jím v práci každé 2-3 hodiny zdravou stravu, ale večer to prostě nemůžu vydržet! Jsem zoufalá, vezmu si prášek na spaní abych se nebudila hlady, ale vzbudím se, protože mě prostě můj dvouletý syn prostě vzbudí pláčem, i když už to není 7x za noc, 2-3x se budí a já už neusnu a bojuji. Přitom se snažím chodit 1x týdně na aqaerobik a na orientální tanec… ale jsem sama sobě odporná, neumím si už na sebe podívat do zrcadla, a to jsem kdysi bývala poměrně marnivá. Maluji si oči skoro poslepu, nejsem schopna se s manželem milovat ve světle, nemám chut na sex vůbec – a jak taky, když zkoumá, kolik špeků mi ještě zbývá? Když jsem mu řekla, že mám problém s příjmem potravy, jen se ušklíbl a řekl, že mám holt slabou vůli. Panebože, vybrala jsem si blázna, co lpí na dokonalosti? A pořád ho mám ráda, ale tohle ponižování povede jen k jednomu, že odejdu. Nezničím se jen proto, že on si přeje dokonalou ženskou, jakou poznal. On taky neni dokonalý, neříkám mu to, a mohla bych! Je přehnaně kritický – i sám k sobě. Šlape na rotopedu každý den, místo víkendové pomoci s dětmi jede na běžky nebo do sauny… musí regenerovat. Kdy má ženská zakřičet a dost? Ale kromě toho je to skvělý chlap, hezky se stará během týdne i o děti, co nejsou jeho, je spolehlivý a tolerantní (v jiných věcech)… jak ho přinutit, aby pochopil, že je to problém i jeho a že mi musí pomoct on? Tím, že bude stát při mně a bude mě chválit, vždycky je přece za něco… nebo ne? Fakt jsem už zoufalá. Jediné, co mě drží „v normálním stavu“ jsou děti a práce. Mějte se…

No, nevím, jak začít, ale pokusím se něco stvořit. Asi minulý rok jsem si přopadla tlustá. Měřila jsem 165 cm a měřila 42-44kg. Teď měřím 170 cm a vážím 46kg. Když jsem měřila 168 a vážila 44, tak mě začla mamka vážit a musela jsem přibrat. Přibrala jsem tak 1 kilo. Teď mě mamka vůbec neváží a já nevím, jestli jsem tlustá nebo ne. Ani neříká, že by se jí někdo ptal, jestli nemám anorexii. A tím jsem znejistěla svou váhou. Když řeknu kamarádkám, že jsem tlustá, tak mně řeknou, že jsem nejhubenější člověk ze třídy. Ale problé je v tom, že si nepřipadám až tak vyhuble. Nevím jestli se ve zrcadle vidím zkresleně, ale připadá mně, že mám tlusté hlavně hýždě. Snažím se cvičit. Vždy, když přijdu z domu, tak se jdu zvážit, ale chodím se vážit radši častěji. Minulý rok, když jsem vstávala, tak jsem měla hlad. Ale teď si připadám skoro pořád plná, tak nevím, co to je. Vůbec nevím, jestli to anorexie je.

Uz jsem sem jednou psala-svuj pribeh.Ted bych vam chtela priblizit soucasnou situaci v nasi tride.Jestli nekdo z mych spoluzacek sem chodi, tak to podle popisu urcite pozna… Vsechno to zacalo u me-a samozrejme jsem to musela dotahnout az, a ted nekecam(kdybych zkolabovala, tak umru), na pokraj smrti.Skoncila jsem na kapackach na jednotce intenzivni pece v Bohunicich…. Budou to tri roky, kdy to vsechno zacalo a kdyz se ted podivam do nasi tridy, vidim podobne priznaky jake jsem kdysi mela sama… Jmena mych spoluzacek nebudu zverejnovat-vymyslim si jine: Prvni je Anna.Vysoka(pres 180) blondynka, pekna.Nikdy nebyla tlusta-no zacala s modelingem, nejdriv se nic nedelo, ale pak zacala hubnout, ne nejak drasticky…no a ted ve ctvrtaku(maturujem v sestaku) je z ni chodici tycka, naprosto vychrtla.Je o hodne tissi,smutnejsi-vsak to znate.Ma novy kalhoty-jsou ji obtahle(oproti tem plandavym, ktere ji byvaly obtahle)-ty nohy v tom vypadaji fakt strasne…. Dalsi je Krista.Na ni to neni tak poznat, ale vsichni to o ni rikaji-oproti pedeslym rokum taky hodne zhubla, ale ma aspon prsa, takze to neni zas tak hrozny-ale ta fakt nic neji-vsak ma taky plno problemu:casto chybi ve skole, je ji casto spatne, v noci treba vubec nemuze usnout, ruzne zdravotni problemy-je to dost spatny-a pritom je tak krasna. jen kdyby si dala rict… Dalsi je Eva-na jeji soucasne vaze to neni skoro poznat-je dost stihla ale vychrtle nevypada-je pravda ze ale od min.roku dost zhubla-take nic neji(teda aspon ve skole) a napr. jednou tydne s ni jsem az do peti hodin odpoledne-Krista za tu celou dobu od rana nevezme nic do pusy-proste neji…ach jo:((…a kdyz ji nekdy pozoruju, vidim jak kazdyho zkouma, jak ma tlusty nohy, ruce pas….mimochodem to delaji i dve predesle spoluzacky Je tu jeste Terka-ta je na tom nejmin spatne, nicmene se dost hlida-napr. chce si koupit parek v rohliku a rika:“kdyz najdu drobny v kapse tak si koupim a kdyz ne tak mam smulu“-a to pritom treba ani nesnidala(a pokud jo tak jen bebe susenky, ktery mam na svacinu!) a uz jsou dve hodiny odpoledne-no proste ji dost malo- taky podle toho vypada-hodne zhubla od prvaku Pak tu je Radka-ta opravdu hodne zhubla, ale myslim(doufam) ze uz s tim skoncial-sice zhubla ale normalne ji-akorat se drzidost zdrave vyzivy(pochybuju ze v posledni dobe mela cokoladu ci chipsy), ale normalne ji… Posledni je Nada..ta s tim zacala az ted, asi pod vlivem Anny-nejdriv jsem to zpozorovala na jejich kalhotech, ktery ji byli vzdy uplne obtahly a ted ji jsou volne-vypada jako mala holka-zhubla dost rychle ani ne mesic-uz jednou takto hubla a pak si rekla dost a na protest zacala jist-nosila si toho plno do skoly-tycinky, kolace toasty…tak jsem si rekla ze konecne nekdo se umoudril-ale to jse se prepocitala-ted je pohubla, je ji porad zima(ta ji ale byla i predtim), smutna…. Jinak ostatni holky jsou vice mene v pohode-sem tam si rikaji ze by meli zhubnout, ale stejne to nikdy nedodrzi…ji vsechno a jsou spokojeny a usmevavy …timto bych vas chtela holky(pokud si to prectete a poznate se v tom) poprosit at s tim prestanente, nejen ze stahujete ostatni holky ze tridy a tim padem i me(a ja uz nechci byt tam kde jsem kdysi byla!!!),ale hlavne si nicite zdravi a nejhezci obdobi zivota!vzdyt to za to nestoji stresovat se co dnes budu jist a co ne-hlavni je byt spokojena a nepremyslet nad jidlem-proste si ho vychutnavat…vzdyt nemuzete jit s klukem ani na jidlo aniz byste to pak nevyzvraceli nebo nevycvivili…OPRAVDU TO ZA TO NESTOJI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! jo a doufam ze pokud to ty holky pozanaji tak me pak nezabijou-vzdyt to nikdy cizi stejne nemuze odhalit

Předem svého příběhu něco málo o sobě:je mi 24let,mám středoškolské vzdělání,za sebou půlroční praxi v zahraničí,roční pobyt v Anglii coby au-pair,tříletou vážnou známost a 7 LET BULIMIE!!! A jak to všechno začalo? Pravděpodobně už dávno v dětství… Byla jsem holčička jak z ladových obrázků,baculatá,okatá,s červenými tvářemi,ale nikdy ne moc usměvavá ani veselá.Hodně uzavřená,vnímavá vůči okolí,a díky tomu si pamatuji narážky na svou postavu už ze školky,a to nejen od dětí(které mimochodem dokáží být pěkně kruté),ale i od učitelek.Ve škole jsem nikdy neměla problémy,ale byla jsem „špatná“-středem pozornosti a výsměchu.Bohužel to odneslo moje sebevědomí a měla jsem špatně nastavený žebříček hodnot,což vím až dnes. Zlom přišel na střední škole,když jsem se zamilovala do o rok staršího spolužáka.Bavili jsme se jako kamarádi,ale já potřebovala víc,beznadějně jsem ho milovala.bylo to jednostranné.Je to jasný,podívej se na sebe,copak se můžeš někomu líbit? To břicho,zadek,nohy…Začlo období anorexie,podotýkám nevědomé anorexie-já byla tak strašně MOC zamilovaná,že jsem jíst nemohla,občas jen něco sezobnout,abych se nezhroutila.Bylo mi 16,měla jsem 75kg a přes prázdniny jsem shodila rovných 10kg! A hele!Ono to jde! Měla jsem obrovskou radost,netušila jsem,že se řítím do záhuby.Co si budeme vykládat,bez jídla to moc dlouho nejde,aspon me ne,mám totiž dost velký pud sebezáchovy,nikdy jsem se nedostala na podváhu,stačilo mi být „normální“,aby mě všichni jako normální brali.Má dotyčná láska si mě dál nevšímala,ale já už měla jiný cíl-hubnout.Dostala jsem se do bludného kruhu,ráno bez jídla,ve škole jablko nebo jogurt a poslední hodinu už jsem si plánovala,co si všechno nakoupím,sním a vyzvracím.Tohle mě pronásledovalo celou střední školu,nepřipouštěla jsem si,že se se mnou něco děje,a to ještě dlouho poté.Dostala jsem se na 54kg,ale míň už to prostě nešlo. 6 let jsem takhle žila a jednou jsem si řekla dost(loni),byla jsem hrozně unavená a zdeptaná z myšlenek na jídlo.Copak život je o tom? Byla jsem párkrát na sezení na Smíchově,kde to bylo fantastické a hlavně jsem tam poprvé mluvila o svém problému.V tu dobu jsem měla problémy s prací,byla jsem nezaměstnaná a snažila najít něco pořádného a přestala jsem pravidelně docházet.Byla jsem u pár psychologů,ale zatím nenašla toho pravého.Za poslední rok je to o dost lepší,mám oporu u přítele,který je mimochodem jediný z mých blízkých,který o tom ví.Ještě jsem se ani neodhodlala o tom říct mámě,ráda bych,aby o tom věděla,máme k sobě hodně blízko. Já nechci s tou odpornou bulimií žít,vždyť to ani nejde,chci být šťastná,mít rodinu a jednou zdravé děti!Nechci být sobecká a zabývat se jen sama sebou,na světě je tolik zajímavých věcí a lidí a já o ně nechci přicházet!Za předchozí 2 dny jsem měla 5 záchvatů(velkých) a to mě přimělo konečně napsat svůj příběh.Budu ráda,pokud s vámi budu díky těmto stránkám v kontaktu,slibuji,že se budu snažit pravidelně psát své jídelníčky a že mě,holky,přijmete mezi sebe,moc mi tím pomůžete,OPRAVDU!!! Díky všem,kdo se dostali až sem a těším se,že to všechno půjde líp. Jen tak na okraj,s tou mojí obrovskou první láskou se stále vídáme.Tenkrát jsme spolu i zkoušeli chodit,ale nedopadlo to.Jsme skvělí přátelé a já si uvědomila,že takhle je to i hezčí,máme si toho jako přátelé mnohem víc dát.A poslední perlička-jeho slečna má 90 kilo! Tak proč já tenkrát vůbec hubla…? Přeji vám všem krásný den a hodně sil do každodenního boje! Anička

Ahoj,zdravim všechny,které si prošly,nebo stále ještě procházejí peklem ppp. Mně je 21 let a moje problémy s ppp začaly, když mi bylo tak 16.I přesto, že mi hodně lidí tvrdí,že jsem hezká apod. jsem nikdy neměla moc velký sebevědomí.Pořád jsem si připadala tlustá a nedokonalá a chtěla jsem být jako ty vychrtliny z časopisů.Měla jsem přítele a chtěla jsem mu být tou nejdokonalejší partnerkou.Dělala jsem všechno to, co chtěl on, začala jsem kvůl němu sportovat, i když mi sport vůbec nejde.Samozřejmě, že jsem chtěla být taky pro něj ta nejkrásnější!Po 11 měsících naši známosti odjel na prázdniny do Ameriky. Tehdy jsem začala hubnout,chtěla jsem aby „zíral“ až se vrátí.Při výšce 168cm jsem zhubla z původních 54 na 45kg.Když se vrátil,začala jsem si uvědomovat, že jsem to s tím hubnutím přehnala a že bych s tím měla něco dělat. Potřebovala jsem zoufale něčí pomoc,věděla jsem,že to sama nezvládnu.Dobrou kamarádku jsem v té době neměla, rodičům jsem se to neodvažovala říct a můj přítel se se mnou rozešel.Řekl,že už mě prostě nemiluje.A potom teprve přišlo to pravý peklo:začala jsem se tajně přejídat, proč bych taky měla být štíhlá, když nemám pro koho!Jídlo mě uklidňovalo,aspon na chvíli jsem mohla přestat myslet na to,že mě nikdo nemá rád a nikomu na mě nezáleží.Pak přicházely výčitky a s tím samozřejmě zvracení.Zvracela jsem i několikrát denně, doma jsem byla stejně skoro pořád sama, takže o tom nikdo nevěděl.Když jsem jednou takhle klečela u záchodový mísy už po sedmé za jeden den, řekla jsem si, že končím.Už nikdy mě žádnej chlap ani nikdo jinej nedostane na kolena!!Začala jsem se z toho pomalu dostávat.Už jsem nezvracela 7krát denně, ale třeba jen dvakrát do týdne.Nikdy jsem se z toho ale nedostala úplně.Věděla jsem, že když přijde nějakej stres,nebo jiná zátěž,že se to vrátí.Uplynul rok od rozchodu s přítelem a my se dali znovu dohromady.Vypadalo to všechno nádherně, byli jsme spolu tři roky, během kterých se má bulimie na čas odmlčela.Jen občas přišel záchvat přežírání a zvracení.Ted jsme se rozešli, po třech letech a definitvně.Musela jsem si odstěhovat věci ze společného bytu, aby si tam mohl nastěhovat novou a sama jsem si musela najít bydlení.Je to pro mě strašně těžký,vůbec to nezvládám a ta kráva bulimie na tohle přesně čekala.Všechno se to vrací, je to jak deja-vu,večery trávím většinou sama se svými nej „přáteli“-bulimií, depresí a samotou.Už zase jsem na kolenou(doslova)a mám strach,že už se nedokážu zvednout.Potřebuju pomoct,prosím!!!