Je mi to trochu zatěžko psát, protože se i mně osobně špatně připouští, že jsem v tom lítala stejně jako tisíce dalších holek, ale rozhodla jsem se o tom něco napsat, už jen pro ten pocit uvědomění si pravdy. Je mi 19 let a přesto se pořád ještě musím potýkat s následky toho, jsem si uhnala ve čtrnácti letech. Do té doby jsem byla naprosto normální holka, dokonce jsem ani nebyla tak tlustá, že bych potřebovala hubnout. Byla jsem veselá, se smyslem pro humor, společenská a do jisté míry sebevědomá a, jak by někdo mohl říct, „v pohodě“. Ještě než definitivně začnu, ráda bych ještě na moment odbočila do dob, kdy mi bylo nějakých osm let a prvně jsem se setkala se šikanou, která s propuknutím anorexie má v každém případě co dočinění. V mojí bývalé základní škole to byla tradice a ta škola je šikanou vysloveně pověstná. Každý si musel projít jakoby „testem“ — to obnášelo jakousi „zkoušku“ od neohrozitelných šikanovatelů, co ta která oběť snese, co si nechá líbit, jak bude reagovat, jestli bude dokonalá na jejich štvanici. Někdo na to kašlal. Někdo měl hroší kůži a bylo mu to od srdce jedno. Já jsem si to všechno hrozně moc brala, byla jsem na to přecitlivělá a byla jsem nepřiměřeně emotivní — a tak jsem tu šikanu odnášela od svých osmi nebo devíti let až do patnácti. Co vám budu vykládat; byl to hnus. Ponižování, shazování, degradující úkoly, omezování, manipulace, slovní napadání, urážky, nulový respekt, přístup jak k méněcennému, opovržení, cílené opuštění, zotročování, výsměch, bití. Tohle všechno nějak vedlo k tomu, že jsem začala opovrhovat sama sebou a svým tělem — přeneseně řečeno, nenáviděla jsem se za to, co se mnou ve škole (a nejen ve škole, taky venku a na školních výletech apod.) provádějí za zvěrstva. Pochopitelně jsem nikomu neřekla, že jsem obětí šikany, protože tím bych si to ještě udělala horší. Ale už tenkrát jsem cítila jakýsi odpor k sobě, ke svému já, ke svému tělu. Když na mě později přišla puberta, naučila jsem se, jak se s tím vyrovnávat — prostě jsem si z těch, co mě dřív otravovali, začala bohapustě utahovat. Byla jsem drzá na učitele, abych si zjednala respekt, jelikož oprsklost na kantora se hodnotilo velmi kladně. Z toho, že jsem byla v poníženém postavní, se mi podařilo udělat jakousi přednost — čím dobrovolněji jsem se vystavovala jejich útlaku, tím menší o mě měli zájem. Ve třinácti jsem už byla „v pohodě“, jenže ty jizvy mi všechny zůstaly; schovala jsem si je pod humorem a předváděním se. Párkrát se ta šikana ještě vrátila, ale už to nikdy nebylo tak kruté jako dřív. A pak jsem si řekla, že se změním a v deváté třídě všem ukážu, že jsem dokonalá, že na mě nikdo nemá, že jsem nejlepší a samostatná. Samostatná je to klíčové slovo. Ono totiž, když jste obětí šikany, obyčejně se s vámi nikdo nechce bavit — aby se také náhodou nedostali do spárů vašeho šikanovatele za to, že se s vámi přátelí. Tak jsem byla věčně sama, pořád sama: seděla jsem sama v lavici, neměla jsem nikoho, na koho bych se mohla obrátit, a tím pádem jsem do jisté míry „zesamostatnila“. A ve čtrnácti jsem to chtěla ještě umocnit; pro případ, že bych zase zůstala sama. Chtěla jsem dokázat, že nikoho nepotřebuju — že mě ta vynucená odvrženost ze společnosti nemrzí — že si vystačím sama. Chtěla jsem být soběstačná a nezávislá a dokázat všem, jak jsou oproti mně nic. Nakonec jsem dokázala pravý opak. A tak jsem začala pracovat na změně s velkým Z — už na začátku roku 2001 jsem si to rozplánovala a umanula jsem si, že do podzimu ze mě bude nový, dokonalý člověk; takový, jakým jsem vždycky chtěla být. Prvním impulsem ke změně bylo samosebou hubnutí. Připadala jsem si se svými čtrnáctiletými vnadami (umíte si to představit: napůl dítě/napůl žena, takže takový hybrid bez výrazných boků a se dvěma hrbolky na prsou) nedůstojná a zranitelná a navíc jsem chtěla vypadat jako nějaká herečka, kterou jsem kdysi viděla v televizi… už si nevzpomenu na jméno, ale v obličeji mi byla hodně podobná, tak jsem se rozhodla, že se jejímu dokonalému zjevu přiblížím i po stránce postavy. A hubnutí začalo. Mně k tomu osobně pomohlo to, že mi alergoložka zakázala spoustu základních potravin, které mi způsobovaly atopický ekzém (-> později jsem svoji anorexii zastírala tím, že mám hrozný strach cokoliv sníst, abych nebyla odporně vysušená a s hnisajícími ložisky podrážděné vyrážky po celém těle), takže jsem si vesele mohla žít o ovoci, zelenině, celozrnném chlebu, rybách a rýži, a nikdo nic nenamítal. Nebrala jsem to jako „dietu“, nýbrž jako „zdravé jídlo“; hubnutí jsem tehdy potměšile brala jako vítaný vedlejší efekt. Stejně jsem tak nějak tušila, že se mi nikdy nepodaří zhubnout do podoby gazely. Ta „dieta“ pro mě byla spíš takovou sázkou do loterie — když se mi podaří zhubnout, báječné: budu pokračovat. Když se mi to nepodaří, zabalím to a ádié. Jenže já jsem zhubla. Brzy jsem začala obměňovat šatník a věčně jsem stála před zrcadlem a prohlížela se ze všech stran. Ráno jsem vždycky sehrála působivé vypuknutí nemoci, zůstala doma, a celý den jsem se nahá producírovala před zrcadlem, měřila se a zkoušela si šaty a podobně. To jsem ještě nebyla tak hubená jako později. Ale hrozně se mi líbilo, jak jsem vypadala. Omezovala jsem porce jídla na minimum, dokud jsem nejedla nic než třeba dvě střední rajčata denně a nic jiného. Za měsíc bylo dole deset kilo. Vzhledem k mé výšce a stavbě kostry představovalo mých tehdejších 50 kg nepřiměřeně nízkou váhu. Rodiče samozřejmě poznali, že se něco děje, a moje fanaticky starostlivá matka mě hned začala vyslýchat, co to má znamenat, proč nejím, jestli nemám anorexii (měla jsem snad odpovědět něco jako tohle? „Ano, mami. Mám anorexii, ale nech mě, já ji chci mít.“ Pcha!). Zanedlouho jsem už jich měla plné zuby — těch jejich narážek a připomínek a nucení k jídlu, kterou leckdy provázely hysterické záchvaty, záchvaty pláče, scény, vydírání, urážení a hádky. Bylo mi čtrnáct, a takováhle kontrola mě uměla šíleně vytočit. Připadalo mi to ponižující a nedůstojné, abych ještě ve svém věku poslouchala rozkazy rodičů a potažmo „nebyla cool“. Brzy jsem měla pocit, že se proti mně všichni spikli. Z „holky nad věcí“ se stalo ustrašené stvoření, které celé dny přemýšlelo nad tím, jak se vyhnout příštímu jídlu; co udělat, až po mně bude matka ráno vyžadovat, abych se před ní zvážila; jak schovat jídlo; jak je obalamutit; jak ji psychicky zpracovat, aby si přestala myslet, že jsem anorektička; jak ji diplomatickou cestou udolat, aby mě nechala na pokoji; ale především jsem se zabývala otázkou, jak zhubnout ještě víc. Nebýt té situace v rodině, byla jsem spokojená. Neustálé rozbroje kvůli jídlu (do kterých se zapojovali oba rodiče, ale i sestra, která mě dřív v dietě podporovala) a permanentní kontrola a psychický nátlak a stres zapříčinily, že jsem se uzavřela do sebe a začala se vyhýbat společnosti. Jakékoliv. Všude jsem viděla riziko toho, že se na mě vrhnou s vytasenými drápy a začnou mě trýznit sebelítostivými řečmi typu: „Děláš nám samé starosti“, „Moje mladší dcera nám teď přidělává samé starosti“. Nechtěla jsem slyšet ANI SLOVO o jídle. Jakmile někdo začal o jídle, už jsem brala kramle. Zavánělo to vizí, že mě co nevidět začnou opět psychicky vydírat s jídlem, které jsem nechtěla, protože jídlo pro mě bylo zpáteční jízdenkou do života dítěte. Plánovala jsem si život, aby byl co nejlepší. Abych si ho užila. Chtěla jsem se naučit nějaký těžký cizí jazyk. Chtěla jsem začít chodit na aerobik, na zájmové kroužky. Chtěla jsem hrát divadlo a všude sama jezdit a pořádně rozvinout svoje kladné vlastnosti. Psala jsem si o tom do deníku úchvatné (a bolestně naivní) fantazie o životě, od kterých měl mít ten můj život po změně na míle daleko. Utrácela jsem za hadry a to hodně moc. Schválně jsem si kupovala těsně přiléhající kousky, abych se tím mohla co nejvíc vystavovat, až začne škola. Po nocích jsem se malovala a dělala si účes, oblékala jsem se a pak jsem se obdivovala v zrcadle. Neměla jsem prsa, zadek, nic, ale připadala jsem si neuvěřitelně krásná. Jenže zároveň s tím začalo moje přejídání. Výčitky svědomí a pocity viny z toho, že svojí rodině přidělávám potíže a matka se kvůli mě nervově hroutí a bere antidepresiva, mě přinutily „začít jíst“. A to tak, že jsem do sebe ráno dostala půl kila celozrnného chleba a pak jsem si „za trest“ dala čtyřiadvacetihodinový půst. Připadalo mi, že jsem po tom zhubla ještě víc, než když jsem jedla málo, a začala jsem to dělat denně: ráno přejíst a do zítřejšího rána (ne-li do poledne) nepozřít ani sousto. Začal školní rok. Tři dny jsem předtím nejedla, takže jsem vypadala jako z koncentráku, když jsem se ukázala ve škole. Zjistila jsem, že mi na těch lidech absolutně nezáleží. Bylo to pro mě trochu zklamáním, ale zároveň osvobozením. Už jsem se nemusela trápit tím, co si o mně kdo myslí. Byla jsem teď samostatná velká dáma. Necítila jsem se sice jako vítěz — to rozhodně ne — ale změna tu byla. V hloubi duše jsem byla rozervaný uzlíček nervů, sužovaný strachem a stresem a pochybnostmi. Začala jsem se utěšovat jídlem. To byla moje hlavní chyba, protože tenhle první záchvat bulimie trval bezmála půl roku. Rozvinula se u mě poprvé deprese, se kterou se potýkám až dodneška. Přišlo to tenkrát jako bomba: najednou jsem neuměla ovládat svoje emoce, několikrát denně jsem měla hysterické záchvaty, pak přišla apatie, agresivita, byla jsem výbušná, vzteklá, vztahovačná, paranoidní, neurotická, nervózní, hysterická a přecitlivělá a všechno mi drásalo nervy, všechno mi vadilo, všechno jsem brala jako osobní útok. Nebyla se mnou vůbec žádná řeč a psychicky jsem byla naprosto zničená. Uzavřela jsem se do sebe, abych tím zabránila útokům zvenčí. Všechny svoje dosavadní přátele a zájmy jsem navždy opustila, protože mi to všechno až příliš připomínalo dobu, co byla „předtím“. Musela jsem si přiznat, ač nerada, že před zhubnutím to bylo přece jenom o mnoho lepší. Menstruaci jsem neměla od června 2001 až do ledna 2002. Nakonec mě matka dostrkala na gynekologii — připadala jsem si jako znásilněná a podvedená, protože mi tenkrát tvrdila, že jdeme jenom „k doktorce“, k žádné gynekoložce — a pak jsem si musela jít pro injekci s hormony k obvodní lékařce (to už mi bylo 15). Dokonce jsem vyhrožovala, že se zabiju, jestli po tom hormonu ztloustnu. Nechtěla jsem žít. Po těch hormonech se mi však vrátila menstruace a deprese začaly pomalinku ustupovat. Zvláštní bylo, že jsem v době depresí byla jak zdivočelá — ve škole jsem klesla na čtyřky a měla jsem kázeňské problémy, které jsem ani nechtěla způsobovat, příčilo se mi to; ale nějak jsem se potřebovala emocionálně vybít. Bohužel jsem na to šla nesprávným způsobem. Z nějakého důvodu jsem se naučila skrývat svoje emoce, protože jsem chtěla být chladná a nepůsobit zranitelným dojmem. Aby na mě nikdo nemohl. Ztratila jsem zájem o lidi kolem sebe, soustředila jsem se především na sebe, byla jsem zapřisáhlý samotář a vyhýbala jsem se lidem. A lidi se potom vyhýbali mně, ale mně to bylo celkem jedno. Na jaře jsem se rozhodla, že chci zase zhubnout — z pověrčivosti jsem se už nevážila, ale pro případ, že jsem ztloustla, jsem chtěla začít nanovo hubnout. Uspořádání tuku v těle se mi úplně rozházelo. Měla jsem nohy jak modelka, ale zato žádná prsa. Nasadila jsem ostrou dietu skládající se jen z ovoce a zeleniny a na konci června jsem si mohla koupit džíny snad nejmenší velikosti, kterou měli. Byla jsem hrozně hrdá, že se mi to ZASE podařilo. Psychicky jsem si tenkrát pomáhala psaním, ostatně jako celý svůj život. Psaní byla pro mě nejdokonalejší terapie. Psala jsem dlouhé úvahy do svých četných nekonečných deníků a sama sebe ujišťovala o tom, že nejsem méněcenná, že taky mám svoji cenu, že něco umím — anorexie mi vzala veškeré sebevědomí, které jsem si myslela, že mi naopak dá v dvojnásobné míře, než kolik jsem ho kdy měla. Vedlejší efekt, patrně. Začala jsem meditovat a zajímat se o filozofii a esoteriku, protože jsem v tom viděla něco fascinujícího, nadpozemského, vyšší sílu a něco lákavě mystického. Spíš jsem v tom tedy viděla únik ze svých depresí. Kromě psaní mi taky dělal dobře humor. Mohla jsem se dobře schovat za vtipkováním a trochu si ho přisvojit a na okamžik se cítit dobře — ale potom stejně vždycky přišla znovu deprese a já jsem se z toho musela vybíjet psaním. Spoustu deníků z té doby jsem pro jistotu zlikvidovala. Nutno zmínit, že moje pocity k matce byly od předchozího léta značně pošramocené. Měla jsem ji za někoho, kdo mě může „zničit“, kdo mě může ovládat a kdo má větší moc než já. Dlouho jsem jí nemohla věřit, a co hůř, i navzdory svému věku (bylo mi 15) jsem od ní pořád naléhavě potřebovala slyšet, že mě má ráda. Smějte se tomu, jestli chcete, ale já jsem se pořád trápila tím, že teď už jsem pro ní druhořadá dcera, která způsobuje rodině potíže. Bála jsem se jí a zároveň jsem ji potřebovala mít nakloněnou, abych mohla být v klidu. Jakákoliv poznámka o jídle mě dokázala rozbrečet. Přes prázdniny jsem si naopak začala hrát s jinou dietou. Vyměřila jsem si přesný počet kalorií, kolik můžu denně sníst — byla jsem jako hodinky, každý den ve stejnou dobu jsem vždy pozřela stejné jídlo, končila jsem v 17:00 (někdy až o hodinu dřív), tři hodiny jsem intenzivně cvičila, neponocovala a vstávala jsem brzo ráno, abych si mohla užít největší jídlo dne, které jsem si dávala hned časně ráno. Matka se konečně smířila s tím, jak vypadám — ačkoliv ten psychický nátlak a pocity viny se na mně podepsaly taky dost výrazně a dodneška s tím mám problémy. V září jsem mohla nastoupit na gymnázium a být poměrně vyrovnaná a schopná existence ve společnosti lidí. A stal se takový malý zázrak. Sama od sebe jsem se přinutila začít jíst „normální jídlo“. Už žádné zrní. Žádné hubnoucí koření. Žádné nízkokalorické zeleninové vývary ani nic podobného. Chtěla jsem co nejvíc zapadnout do kolektivu, kde se na mě však každý díval s lítostí a říkal mi, že jsem strašně hubená. Už mi to dávno nelichotilo. Navíc jsem považovala za vinu mé hubenosti, že jsem pořád sama a nemám kluka — zatímco ostatní holky z nové třídy (některé hodně při těle) kluky měly a dokonce už žily sexuálním životem. Napadlo mě, že je to možná tím, jak jsem jako tyčka. Vždycky jsem si představovala, že se okolo mě budou ovíjet jako okolo bohyně — a oni přitom chodili za silnějšími holkami. A já jsem přitom byla díky hubnutí a opětné absenci měsíčků pohlavně neutrální, citově chladná a necítila jsem žádnou sexuální touhu. Připadala jsem si bezpohlavní a odporná. Tak jsem rezignovala. Začala jsem pozvolna najíždět na „normální jídlo“. Alergie mi během těch let dočista vymizely, takže jsem se mohla poprvé po dvou letech těšit z toho, že anorexie je za mnou. Menstruace mi začala zase až někdy koncem roku, když už jsem se malinko zaoblila. Jenže tohle období netrvalo dlouho. Díky anorexii a následné bulimii jsem zcela ztratila představu o tom, kolik jídla stačí a kolik už je moc. Takže v lednu 2002 už jsem měla o deset kilo víc (ačkoliv se to na pohled skoro nijak neprojevilo, jen jsem měla prsa a netrčely mi kosti) — a co myslíte? Pořád ještě jsem nenašla žádného kluka, ba ani kamarádku! Ve škole jsem seděla opět sama. Zdálo se mi, že jsem ztratila jeden rok v rozvoji. Byla jsem mezi nimi jako cizinec. Tak jsem si řekla, „zpět k dietě“. Jenže to už jsem neměla náladu na diety — vrátila se mi deprese, nevůle a pocit marnosti, a já jsem rozjela další kolo bulimie. Došlo mi, že ten návrat k neomezovanému, nedietnímu jídlu byla chyba. Myslela jsem na to, že jsem tloustla jen kvůli tomu, abych zapadla do kolektivu a byla jako ostatní, což se mi bytostně nepodařilo: pořád jsem byla outsider. A tyhle myšlenky mě doslova ničily. Ztratila jsem zájem o oblékání, chodila jsem jako santusák, škola mě přestala zajímat, protože jsem měla co dělat sama se sebou, měla jsem těžké deprese, které jsem si „léčila“ tím, že jsem snila o sebevraždě a způsobovala jsem si drobná zranění, aby se mi udělalo líp. Jen co jsem začala svoje deprese a komplexy utěšovat jídlem, bylo to pro mě jako selhání vlastní vůle a sebekontroly. Chtěla jsem umřít. Umřít nebo zhubnout, to bylo moje dilema. Samozřejmě, že možnost „zhubnout“ měla u mě jasnou prioritu — pečlivě jsem sledovala všechny tipy na hubnutí; dokonce jsem začala kouřit, poněvadž jsem se dočetla, že kouřením se dá zhubnout, jelikož omezuje chuť k jídlu. Narozdíl od svých vrstevníků, kteří se k první cigaretě dostali přes kamarády, já jsem jednoho dne prostě šla a koupila jsem si krabičku a zkusila jsem to. Chtěla jsem zkusit i drogy, alkohol, prostě něco, co by mi ulevilo od deprese — naštěstí jsem neměla ty správné styky, přes které bych se mohla k drogám dostat. Po první cigaretě jsem měla senzační náladu, tak jsem se k tomu upnula a prostě jsem tajně kouřila a trochu mě to uklidňovalo. Nechci teď vynášet kouření do nebe a vychvalovat ho, ale doopravdy mi to pomohlo od nejhorších depresí. Chodila jsem v té době za školu, abych mohla jít domů a jíst. Taky jsem to v následujících dvou letech dvakrát odnesla podmínečným vyloučením, jednou nedokončenou klasifikací a jednou propadnutím v pololetí. Někdy jsem kvůli jídlu zůstávala doma celý den — to abych mohla jíst od rána až do večera nepřetržitě, poněvadž jídlo pro mě bylo jedinou útěchou a já jsem se cítila skoro až dobře, když jsem mohla vyloženě žrát jako prase a nemyslet na nic, snad jen na to, co schlamstnu jako další. Ty výčitky svědomí a následující nevolnost už tak příjemné nebyly. Párkrát jsem se pokusila to vyzvracet, ale nanejvýš se mi udělalo jen mírně zle, nikdy ze mě nic nevyšlo. Nenáviděla jsem se za to, chtěla jsem umřít, připadala jsem si šeredná a naprosto odporná a styděla jsem se za sebe. Cítila jsem se totiž jako poražená. Bulimie pokračovala dál. Bylo to čím dál horší, jako kdybych byla v utrženém výtahu — padat a nevědět, kdy narazíš. Někdy v květnu 2003 jsem zjistila, že jsem od posledního vážení v lednu přibrala 7 kilo, a okamžitě jsem se rozhodla se zabít. Připadala jsem si nechutná, odulá, odporná, prostě jsem se nenáviděla a chtěla jsem se zničit, protože ať už jsem byla jakákoliv, nikdy jsem si nezískala přátele ani žádný pevný vztah s nikým — a to byla hořká pilulka. Pokus o sebevraždu jsem si nechala pro sebe, to je jasné. Ani jsem to v duchu za sebevraždu nepovažovala. Prostě jsem chtěla něco zkusit, a bylo mi jedno, jak to dopadne. Dva dny jsem nejedla a večer druhého dne jsem do sebe nalila tolik vína, dokud jsem nebyla totálně namol. Chtěla jsem si přivodit otravu alkoholem. Bohužel se to přihodilo na školní exkurzi ve vinném sklepě (a), a bohužel jsem na sebe strhla nežádoucí pozornost (b), protože nejen, že jsem se nezabila, ale ještě jsem měla druhý den okno a nepamatovala jsem si vůbec nic. Byl to spíš trapas než sebevražda, ale být středem pozornosti mě odjakživa dost těšilo, takže jsem od dalších pokusů zase upustila. Dalo mi to tedy co proto. Úplně jsem se vzpamatovala, protože jsem to „okno“ (jakožto při prvním experimentu s alkoholem v životě) považovala za bezvědomí a krůček od smrti. Do měsíce jsem naštěstí zhubla čtyři kila. To byl takový podnět, abych začala věřit, že bude líp. Však ono taky líp bylo — jenomže už jsem bohužel nemohla doufat v to, že někdy zapadnu do kolektivu a budu „jako ostatní“ — musela jsem se radovat z toho, že deprese jsou na ústupu a že se léčím z bulimie. Sama od sebe jsem se té závislosti zbavila, ačkoliv mi zůstala závislost na cigaretách. Do konce roku 2003 jsem už byla relativně v pořádku: měla jsem menstruaci, ale zároveň jsem se vešla do svých nejtěsnějších džín. Skoro zázrak. Svoje vnitřní starosti jsem vždycky skrývala humorem, nikdo na mně nic nepoznal, dokonce i ten incident s vínem byl leckým považován za nějaký vtípek. Dva roky jsem se pak dávala dohromady. Anorexie a bulimie mi úplně přehodnotily život. Vlastně mě tohle období života tak trochu štve… kdybych tím neprošla, mohla jsem teď být dočista jiná. Od té doby se snažím namlouvat, že jsem normální, ačkoliv normální jsem nebyla snad nikdy (vtip). Na diety, hladovění, nárazové přejídání, výčitky svědomí a úzkostlivé kontrolování váhy jsem vděčně zanevřela, poněvadž jsem pochopila, jak to člověka ničí. Počítání kalorií nenávidím, nemůžu ani vystát řeči o dietách a tipy na hubnutí, příčí se mi poslouchat někoho, kdo mluví o hubnutí — protože já v tom pořád vidím sebe ve čtrnácti letech. Anorexie na mně zanechala určité stopy, s jejichž následky se musím potýkat až dodnes. Tak tedy v první řadě ze mě udělala samotáře. Naprostého samotáře. Odnaučila mě věřit lidem (stejně jako šikana ze školy) — tolikrát jsem se v lidech zklamala a tolikrát mě podrazili, že teď nemůžu absolutně nikomu věřit, a je mi to hrozně líto, ale nedokážu se překonat, je to prostě ve mně a nejde to odstranit. Možná jsem trochu citově ochladla, jelikož nedávám najevo žádné emoce — kromě těch, které cíleně předstírám. Moje skutečné pocity však zná málokdo. Bojím se intimity. Nesnesu, když se mě někdo příliš dotýká, snad je to ta porušená důvěra k lidem. Taky mám z lidí strach, to je možná podstatné zmínit. Bojím se toho (ano, i v 19 letech), že se proti mně brzy všichni obrátí a zničí mě… lidi tohle umí… a jakmile na mě někdo zařve, tak couvnu a někdy ještě přemýšlím půl dne nad tím, co jsem udělala špatně. Ze všeho mám pocit viny, kterého se prostě nemůžu zbavit. Ale jinak jsem docela v pořádku. Někdy se mi vrací ty touhy ovládat svoje tělo a manipulovat si s ním, ale nestojí za to vracet se k tomu. Deprese mám tu a tam pořád, a v jídle jsem neskutečně vybíravá, v restauracích nejím už jenom kvůli tomu, že jsem v tom dřív viděla hrozbu tloustnutí — ale přestala jsem si pohrávat s vegetariánstvím, veganstvím a makrobiotickými dietami. V prvních letech na gymplu jsem propadala a měla jsem místo na samém chvostu třídy; teď jsem naopak v první polovině. Čeká mě maturita a mám za sebou krásný maturitní ples a poměrně poklidný rok, ale někdy se mi vrací deprese a intenzivní nenávist k vlastnímu tělu — obojí je ještě pořád ve mně a někdy to prostě na mě přijde, když mám neúspěch nebo mám ze sebe jednoduše pocit, že něco dělám špatně, že žiju jiný život, než mí vrstevníci. Ačkoliv se to nezdá, jídlo vám dokáže zatřást životem od základů. Nemám zájem o to, co baví moje vrstevníky (mezi něž jsem jakž takž konečně zapadla) — paření, chlast, kavárny a podobně. Říkám si, že život je trochu o něčem jiném než o tom, že z něho budete mít dočasně skvělý pocit vyvolaný např. chlastem nebo podobnými věcmi. Je to o celkové spokojenosti a vyrovnanosti. Mám sklony zalézat do svého světa a být šťastná, jelikož jsem se to musela znovu naučit, a snad se mi to podařilo. Možná je na mně trochu poznat, že jsem bývalá anorektička, protože úzkostlivě kontroluju svůj vzhled a ještě pořád mám sklony k hubnutí „za trest“. Nevadí mi o tom mluvit, třebaže mi není ještě moc jasné, co to vlastně hergot bylo za nápad — lidi v mém okolí o mojí anorexii ví, a já jsem se s tím jakž takž smířila taky, ale bojím se, že jednou budu hořce litovat, že jsem nejlepší léta života vyplýtvala hubnutím, depresemi, bulimií a nenávistí k sobě samotné. Už teď mám někdy pocit, že moje „žádná puberta“ je velkou překážkou v budování pevných vztahů. Samozřejmě, že jednou chci založit rodinu a mít děti, je to pro mě dokonce důležitější než teď mít přítele, kterého si stejně pak nevezmu, ale to, čeho se obávám, je jednoznačně reakce budoucího partnera na to, že jsem bývalá anorektička a mám trochu zvláštní přístup k jídlu. Uvažuju o tom, že bych mohla zkusit psychoterapii, abych se mohla konečně považovat za psychicky zdravého člověka… tedy, ne že bych nebyla, ale člověk nikdy neví, co je nebo není normální… Chtěla jsem tenhle svůj příspěvek pojmout jako varování před anorexií a před jakýmkoliv začátkem diety, který zkraje může vypadat jako nevinná hra, ale může se zvrhnout v takovouhle polízanici, která vám jedním tahem odepíše nervy, žaludek, zažívací ústrojí, hormony a především psychiku a překopá vás od základů. U mě nebyla anorexie nebezpečná ani tak fyzicky jako spíš psychicky — a to je daleko, daleko horší efekt.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.