Nevím si rady…
Možná se vám to bude zdát nevěřitelný, ale je mi 39 let a mám problém s přejídáním a občasným zvracením. Popravdě, teprve teď někdy jsem si uvědomila, že to je fakt problém, se kterým si ale sama neumím dost dobře poradit. Je to těžký, nejsem mladá holka, ale docela „stará“ ženská se spoustou zkušeností, nastudovala jsem desítky knih na téma bulimie, ale nejde to. Kdy můj problém začal? Před rokem. Mám tři děti, jednomu je 8, druhému 6 a třetímu jsou 2. Vždycky jsem byla hezká holka, štíhlá, sportovala jsem. Ale taky jsem měla v genech českou baculatost. Do té doby, než se narodil první syn, to bylo OK, pak začal boj s hubnutím. Nedařilo se zcela, do jiného stavu s druhým synem jsem přišla s nadváhou, ale nějak jsem to neřešla. Když mu bylo 7 měsíců, začala jsem hubnout pod dohledem ve Stobu. Šlo to a zhubla jsem na 57 kg. Bylo mi 33 let a byla jsem spokojená, jenže přišla rána. Opustil nás (mě) tehdejší manžel. Po dvou letech jsem se seznámila s chlapem, zamilovali jsme se a vzali. Byl hodně sportovně založený, každou volnou chvilku jsme jezdili na kolo, na lyže v zimě, pořád musel něco dělat… i tehdy, když jsem měla asi 58 kg, mi občas připomínal, že musím na svoje tělo dávat bacha a cvičit. Tenkrát jsem jen mávla rukou, dej pokoj, říkala jsem si… jenže když jsem přišla do jiného stavu (chtěli jsme to oba), bylo mi 37 let, vážila jsem normálně (nevím, možná 59,60), vypadala jsem hezky, atraktivě… nikdo mi moje roky nehádal. Moje těhotenství bylo hodně rizikové, každých 14 dnů jsem byla v nemocnici na kapačkách, abych nepotratila, nemohla jsem cvičit, dělat nic těžkého, snažila jsem se jíst za sebe a ne za dva, ale i tak jsem děsně přibírala, zjistili mi těhotenskou cukrovku… rodila jsem předčasně a vážila při porodu 91 kg. Bylo to šílený, ale fakt jsem se nepřežírala, hlídala si cukry, tuky… No a pak to začalo. Pár měsíců byl klid, ale pak mě začal manžel nutit do hubnutí. Začala jsem opět s hubnutím s pomocí odborníka, ale šlo to stěží, nakonec jsem zhubla asi 12 kg z těch 30…Nikdo si neumí představit, jaké je to, mít 3 relativně malé děti, psát úkoly, kojit,starat se o prtě, manžela…malý se navíc budil i 7x za noc, spala jsem třeba jen 2 hodiny vcelku. A pořád a pořád… pak jsem po roce a půl začala chodit do práce abych se úplně nezcvokla, zvládala jsem vše (a zvládám?), ale nemůžu už unést manželovy neustálé každodenní narážky na to, že jsem nezhubla, že jsem líná, že nemám vůli, že tehdy jsem byla kočka… Je to povrchní a ponižující, a já, přiznávám se, jsem začala jíst tajně (večer), spořádám třeba tři čokolády, abych se cítila aspon trochu šťastná. Přes den to zvládám, jím v práci každé 2-3 hodiny zdravou stravu, ale večer to prostě nemůžu vydržet! Jsem zoufalá, vezmu si prášek na spaní abych se nebudila hlady, ale vzbudím se, protože mě prostě můj dvouletý syn prostě vzbudí pláčem, i když už to není 7x za noc, 2-3x se budí a já už neusnu a bojuji. Přitom se snažím chodit 1x týdně na aqaerobik a na orientální tanec… ale jsem sama sobě odporná, neumím si už na sebe podívat do zrcadla, a to jsem kdysi bývala poměrně marnivá. Maluji si oči skoro poslepu, nejsem schopna se s manželem milovat ve světle, nemám chut na sex vůbec – a jak taky, když zkoumá, kolik špeků mi ještě zbývá? Když jsem mu řekla, že mám problém s příjmem potravy, jen se ušklíbl a řekl, že mám holt slabou vůli. Panebože, vybrala jsem si blázna, co lpí na dokonalosti? A pořád ho mám ráda, ale tohle ponižování povede jen k jednomu, že odejdu. Nezničím se jen proto, že on si přeje dokonalou ženskou, jakou poznal. On taky neni dokonalý, neříkám mu to, a mohla bych! Je přehnaně kritický – i sám k sobě. Šlape na rotopedu každý den, místo víkendové pomoci s dětmi jede na běžky nebo do sauny… musí regenerovat. Kdy má ženská zakřičet a dost? Ale kromě toho je to skvělý chlap, hezky se stará během týdne i o děti, co nejsou jeho, je spolehlivý a tolerantní (v jiných věcech)… jak ho přinutit, aby pochopil, že je to problém i jeho a že mi musí pomoct on? Tím, že bude stát při mně a bude mě chválit, vždycky je přece za něco… nebo ne? Fakt jsem už zoufalá. Jediné, co mě drží „v normálním stavu“ jsou děti a práce. Mějte se…