Archive for category: Můj příběh

Konec, rekla jsem si! Po kolikate uz! Vzdyt ja chci pribrat! Obelhavala jsem slovy navenek sama sebe, prestoze jsem uvnitr vedela, ze pokud priberu jen deko, udelam vsechno proto, abych se ho co nejrychleji zbavila. Trapila jsem moje rodice a celou rodinu, sama sebe, vedela ze uz takhle dal nemuzu zit, ale stejne jsem „jela“ ve sve rutine. Schovavani svacin, nejedeni obedu, laserove platky syra na rohliku k veceri, uporne cviceni a sportovani. Tento kazdodenni maraton jsem podstupovala s nasazenim me vlastnim! Kdyz se ted ohlednu, vlastne jsem u toho ani uz nepremyslela. Nesnasela jsem to, nebavilo me to, ale uz jsem si nedovedla predstavit, ze by neco melo byt jinak. Skvele!!! Dostala jsem se na 48 kilo, pri me vysce 172 cm jsem byla opravdu „sexy“!!! Padalo ze me obleceni, dekuju za pasky :), ale ja sem byla spokojena. Vlastne nebyla, psychicky jsem na tom byla hrozne! Videla jsem moji mamku, ktera uz nemohla dal a vsechny okolo, kteri se o mne bali. Rikali, jak jsem hubena, at jim a ja vzdycky odvetila: “ Neboj, dyt ja jim. “ anebo „Vzdyt ja chci pribrat.“ Neslo to ale!!!! Ta obluda v moji hlave se probouzela porad, kdykoli se ji zachtelo a peclive si me hlidala!!!! Trvalo skoro rok nez jsem si priznala, ze mam anorexii. Vsechno zacalo uplne nevinne. Moje kamaradka, ktera je verici jednou rekla jen tak ze srandy, ze v ramci pustu nebude az do Velikonoc jist sladke. A ja, milovnik vseho co chutna po cokolade, gymplacka, prdla baculata holka s poradnym zenskym zadkem, jsem uplne nevinne rekla, ze du do toho s ni. Hned onen den jsem sve slovo dodrzela snezenim susenky :))))) a nestracela vydrz!!!!! Nebyla jsem tlusta, ale oproti jinym holkam, jak se rika, oplacana!!!!! Mela jsem uvnitr problemy se senevedomim, ale nedavala jsem to nejak najevo. Proste normalni sedmnactileta holka. Chodila jesm na tancovani, rada lyzovala, ale nijak moc nesportovala. Bylo to na mne i videt. Jednou jsem se proste sebrala, prekonala stud objevit se v plavkach a vydala se do lazni. Zacala jsem pravidelne plavat a stal se z toho muj denni chleb. Cas plynul a ja jsem ze svych 65 kilo neco hezkeho schodila a vsichni mi rikali, ze mi to ted slusi. Mela jsem radost. Ale nesmim opomenout, ze sem jedla jako vrabec a od zminovame sazky jsem nemela v puse sladke!!!!!!! Vse ale zatim bylo jakz takz v norme. Pak prisly prazdniny a ja se bala, ze vse naberu, takze jsem denne cvicila a jidlo ubrala na minimum!!!! V zari se me mmonzi lekli! Pak uz to slo raz naraz a zacalo peklo, ktere zna urcite, kazda divka s mentalni anorexii. Nebyla jsem asi typicky „anorektak“, v tom smyslu, ze jsem nikdy nemela obdobi “ jednoho jabka na den“. Jedla jsem malo, ale jedla. Vsechno jsem ale kompenzovala neskutecnym cvicenim, delala jsem veci, ktere spotrebuji co nejvic energie, porad myslela na kalorie a na to, co jsem jedla. Co se tyce sladkeho, nenapila jsem se ani limonady!!!!!!! Byla jsem fakt divna, uzavrena. Nechapu, jak jsem mohla vsechno fyzicky zvladat pri tak minimalnim jidle. Prominte, ze pisu takovy roman, ale myslenky mi litaji hlavou a je mi lito neco vynechat! Pozdeji byl muj problem uz zjevny a nedalo se to takrikajic okecat. Rodice nic nezmohli. Zkratka, dostala jsem se az k psychiatricce. Zpetne musim rict, ze tim nastalo nejhorsi obdobi meho zivota! Jsem asi trochu exot, ale vse na me melo opacny efekt. Moje era hubnuti opet nastartovala a ja v ramci udrzeni vahy – dal hubla! Vsechno dost prozivam a vubec jsem takovej premyslivec. Moje psychika byla uplne nekde 3000 kilometru vzdalena ode me a moji hlavy. Nezvladala jsem to a rikla, jsem si ze takhle uz dal zit prece nemuzu,.Nevedela jsem ale, co delat. Lekarka mi mela pomoci. Ja jsem ztracela veskerou nadeji na konec meho utrpeni, kdyz jsem prozivala vsechen strach a neduveru pri kazde navsteve ordinace. Vim, ze tato pomoc je spravna a dobra, pani doktorka se mi opravdu snazila pomoci . Nebyla jsem ale zatim ona divka se 40 kily, na ktere byla zvykla, a vzdy jsem ji rekla, ze pribrat chci. Nedokalzala jsem se otevrit. Moje navstevy vypadali asi takto: Prisla jsem do ordinace, po pozdravu jsem se nekdy sla zvazit- navlecena v nejtezsim obleceni, co jsem doma mela, jsem pripadne hubnuti, vzdy nejak skoulela :)!!!! Pote se me pani doktorka zeptala, jak se mam a jestli je jeste nejaka potravina, kterou bych nesnedla. Kdyz sem odpovedela, ze se mam dobre a jim vsechno, rekla: Dobre, to je dobre,ale chtelo by to do priste neco pribrat, tak na tech 55 kilo, ano?????“ Jak uz jsem rikala efekt byl vetsinou opacny. Vse se motalo jako na kolotoci, ktery se zastavil asi po vice nez pul roce, ktery uplynul bez vysledku. A muj psychicky stav se posunl jeste do nizsich minusovych hodnot, nez v kterych se pohyboval predtim. Uplnou nahodou jsem dostala doporuceni od jedne zname na jeji pritelkyni. BYlo to neco noveho, pro me spanelska vesnice- kineziologie. Je to obor, ktery se zabyva lidskym podvedomim a snazi se resit ne problemy, ale jejich priciny a napomoci tak jejich odstraneni. Zkusila jsem to!!!!!§ Dekuju!!! Vysledek neprisel hned, ale hned jsem dostala silu a chut. Rozum si take rekl, ze ted uz to pujde. Po dvou sedmihodinovych odblokacich, jsem se vydala na cestu k normalu!!!!!!!!! Povedlo se to! Jsem z toho venku, ziju normalne! zacala jsem si uzivat zivota a vse prislo samo! Ona pani, ja ji rikam andel, mne ujasnila mnohe veci a ja se zacala mit rada! Nakopla me a vyslala do boje a ja je vsechny porazila! Zni to jako zazrak, rika se ze anorexie se clovek nikdy nezbavi, ja se ted ale citim, jako pred celym tim blazincem. Mam zpatky svych buclatych 65 kilo, smeju se, zacala jsem chodit znovu do vytvarky, kde je moje druha rodina, vratily se mi zpet chvile s mymi prateli a kamarady a ziju, neprezivam!!!!! Kazdy musi najit tu svoji cestu. Me klasicka medicina nepomohla, moji kamaradku, ale vratila do normalu. Dva lide taky neloupou pomeranc uplne stejne, ale ve finale zdlabnoou tu kyselou dobrotu. Je to ruzne a ja nasla pomoc zrovna zde. Dekuju za vsechno a vsem kteri mi pomohli. Moji rodine budu do smrti dluzit ty bezmala tri roky, ktere jsem tu s nimi nebyla! Nejde davat rady a nejde ani rict :“Tohle funguje“. Jedine co mi zbyva je napsat vetu, kera me v obdobi mych problemu privadela do beznadeje, ale kterou ted jiz chapu na 100%: Clovek musi sam chtit!!!!!!!!!! Kdyz nechci, nikdy se z toho nedostanu!!!!!! Je to tezky, ale s pomoci druhych se to da zvladnout! Vim sama, jak lehce jde do vseho vlitnout!!!! Doufam, ze kdyby nekdy, nedej buh, neco nasvedcovalo tomu, ze budu zase blbnout, prijde nejakej velkej bubak a sezere me:)))))))))) Vim, ze to neni na zertovani,ale vesela mysl taky pomaha. Jak tak koukam zase jsem se nevyhnula svemu romanovemu zpracovani, ale jinak to neslo. Doufam, ze Vam moje epopej alespon trochu dodala odvahu a silu do boje! Vsechny moc dravim a drzim palce!!!!

Nazdarek holky, chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh: začalo to asi před dvěma lety (+-), kdy jsem si začala všímat své postavy. Vadilo mi když na mě kluci pokřikovali, jak jsem tlusta a dávali mi různé, ne moc příjemne přezdívky, ktere mi dost ubližovali. Rozhodla jsem se, že dám pryč ty přebytečné kila, přestože nadváhu jsem nikdy neměla. při svých 165 cm jsem vážila svého času i 58.5 kg, uklidňovala jsem se tím, že 60 to ještě není, ale toho osudného dne jsem tomu udělala razantní konec. Začalo to tí, že jsem omezila přísun cukrů a celkově jsem se v jídle trošku „krotila“, ale to mi nestačilo. Nestačilo mi, že jsem shodila 1-2 kg za měsíc. Já jsem chtěla víc. Začala jsem užívat nějaké prášky a postupem času jsem z jídelníčku vymazala teměř uplně i bílkoviny a tuky, nejedla jsem téměř vůbec. Po každém „jídle“ (soustě) jsem měla uvnitř tak špatný pocit, že bych to šla nejraděj hned vyzvracet, ale to se mi nikdy nepovedlo ( na štěstí). Začala jsem shazovat kila rychlejším tempem, jednou to byla dokonce 3 kg za měsíc, ale to už jsem se cítila úplně slabá, jenomže mně dodávalo sílu to, že jsem slabá proto, že kila jdou dolů a tak to pokračovalo. Až jednou ráno na váze ukázalo 46.5kg, to mě samozřejmě potěšilo, ale abych pravdu řekla, dostala jsem strach. A ještě větší strach se dostavil, když se nedostavila menstruace. Přestala jsem „blbnout“ až poté, co si toho všiml muj přítel Mirek( rodinu jsem neposlouchala, přišlo mi, že mi lžou, jen abych náhodou neudělala něco špatně). poznala jsem na něm, že ho to opravdu trápí, jeho i mamču a všechny kdo mě mají rádi, ale neuměla jsem s tim nic udělat. Všichni mě prosili, abych šla k doktorovi, ale jájsem se bála. Bála jsem se toho, že se budu muset vrátit zase na začátek, je to jako když hraješ pc hru,která te nesmírně baví, dostaneš se do kola, které jsi ještě nehrála a někdo ti řekne vypni počítač a tu hru už nikdy hrát nebudeš! Ale to asi většina z vás zná… K doktorovi, jsem ale šla. Začínam opět od začátku, počítač jsem vypnula, ale po chvíli jsme ho společně s Mirkem zapnuli a začali jsme, tentokrát společně hrát hru, která je mnohem krásnější. Začínám se uzdravovat. Menstruaci ještě nemám je to už půl roku, ale zato jsem přibrala už 5kg( říkám to jako bych z toho měla velkou radost:), to ne, pořád mě to trápí, ale teď už vím díky mému Miláčkovi, jak se s tím poprat.) Holky ukažte anorexii, že je na je na světě mooooc věcí, které jsou silnější než ona postavte se před ní a řekněte: “ Já se nedám!!!!!!“ Životní hodnoty máme přece jiné, né? Rodina, manželství, láska, to s anorexií všechno do harmonie skloubit nejde. Položme si otázku: Záleží dětem na tom, aby měli maminku modelku? Nebude lepší, když se na ně bude maminka usmívat a bude v psychicé pohodě? po pravdě si na tyto otázky musím zodpovědět jěště trochu i já sama, ale jedno vím URČITĚ krása není všechno……. a snad už jen jeden citát na závěr, ktery mě vždy postaví na nohy:)…: “ Kdo je hezčí než já, je zbytečně krásný!!! … A s tímto se probouzejme každé ráno!

Mé jméno je Magdaléna, ale přátelé a teď už i rodina mi říkají Májo! Jsem obyčejná holka, ale já si vždy myslela, že nejsem! A víte co? Pořád si to myslím a budu si to myslet vždycky:o)! Můj příběh není zcela prostý. Mám úžasnou rodinu. Nežiju s otcem, ale to mi nevadí. Nahrazuje mi jej matčin přítel a já ho jednou chci poprosit, aby mě právě on vedl k oltáři! Přesto všechno…se ze mě stala anorektička a později bulimička. Moc ráda bych Vám lhala a řekla Vám, že jsem se vyléčila, zmoudřela jsem, nebo že jsem se se svým tělem skamarádila. Ale ne! Bohužel to tak není.. Začalo to minulý rok v září! Vždycky jsem chtěla být modelkou a ten pocit, že budu mít jejich tělo mě naplňoval vzrušením! ,,Jaké to bude, když budu mít číslo kalhot 34 a velikost triček XS?“ ,,Budou se na mě lidi dívat lépe?“ ,,Budu mít k sobě sebeúctu za to, že jsem dokázala zhubnout?“ ,,Budu šťatná?“ Tak jsem zhubla! O 2 měsíce později jsem už nevážila 67kg s výškou 175cm ale 55kg s výškou 175cm! Bylo to úžasné! Byl to pocit, jaký jsem dosud nepoznala! Byla jsem volná! Dokázala jsem to! A každý mi to záviděl! …A já stále hubla! Už by mi to i stačilo, už bych ani nemusela hubnou, říkala jsem si. Ale při každém soustu se mi obracel žaludek. Jídlo se stalo mým nepřítelem. A přátelé později taky. Viděli mě jak já jsem se neviděla..podledlou, vyhublou a bez života. (Když se koukám na fotky, ani na jedné z nich se v té době neusmívám!!) Začala jsem o tom přemýšlet…..A začala jsem trochu více jíst. Řekla jsem trochu? Jedla jsem tak, aby mě nikdo neviděl..a taky že neviděl! A ani nikdo netušil, kam se řítím!! Teď je o rok později. Podstoupila jsem léčení u psychiatra, v nemocnici na oddělení Psychiatrie a nyní začínám psychoterapii. Dnes už věřím, že to jednou skončí! Vím, proč jsem taková jaká jsem! Zjistila jsem totiž jednu věc! V životě nestačí mít dobré zázemí a úžasnou rodinu. Vy musíte být pro vás dobré zázemí! Vy jste úžasní! A já na to jednou příjdu! A až na to příjdu jak jsem jedinečná a úžasná, budu si to každý den připomínat a anorexie a bulimie budou mými dobrými přítelkyněmi, které mi pomohly pochopit…. Děkuji, že jste! Ale brzy už nebudete:o) protože já se jmenuji Magdaléna!

Je mi 16 let a anorexie mě trápí přibližně 1,5 roku.Za to dobu mi přijde,že mě pořád víc a víc pohlcuje a že se v tom topim.Přišla ke mě,když jsem na tom nebyl s psychikou zrovna dobře.Ani jsem netušil,že se mi něco takového může přihodit,ale stalo se.Chtěl sem být aspoň v něčem dokonalý,tak to nějak přišlo,že čím víc budu hubenější tím víc hezčí a pořád to u mě platí.Přestal jsem chodit na obědy nebo si vzal jen pár soust,doma to je takové,že spolu skoro vůbec nejíme a rodiče se moc nestarají o to co jim,tak je to celkem fajn.Dostal jsem myšlenku do hlavy že musim hubnout a nemůžu se jí zbavit,nejde mi se proti tomu bránit,je to hrozná bezmoc,jak je to silný.To nejhorší mě teprv čekalo,pocity,kterých se nemůžu zbavit mě hrozně trápí.Začal se mít pocity hrozný nesnášenlivosti k sobě,takže se občas pořežu,když ji me fakt hrozně,přijdu si tak strašně hnusnej a odpornej,připadá mi že za všechno můžu já,cítim se zbytečně,jako bych tady na tom světě nemusel být,myslím že by tu lidem beze mě bylo líp,často myslím na to jak se zabiju,hrozej pocit samoty a přesto anorexie se zbavit nechci,možná sem moc citlivej,už nevím jak z toho ven,nesnesu to,chci být hezčí tak musim hubnout,už fakt nevím….