Archive for category: Můj příběh

Jsem bývalá anorektička, ale žádná extrémní, nejmíň jsem měla asi 44kg. Je mi 14 a mám asi 164cm, už nerostu, asi i kvůli ppp. Moje anorexie ale přešla do bulimie, tu mám asi od listopadu. Někdy v lednu jsem to musela říct rodičům, protože přišli na to, že jsem nechodila na tréninky. Snažili se mi pomoct a chodim k psycholožce, ale té jenom lžu a řikam, jak se mi všchno daří. Nazvala to experimentem a prej to zachytili dost brzo na to, aby to nepropuklo v pravém smyslu slova…..Ale já si myslim, že už se to docela rozjelo. Mám asi 55 kg, žádná vyhublina, ale tlustá taky nejsem, ale ja si připadám jak největší tlouštík pod sluncem… Zvracím velmi často, skoro každý den a když nezvracím, tak zase nic nejím, třeba jeden jogurt denně. Musim dávat strašnej pozor aby mě nezastihli rodiče protože sou samozřejmě daleko ostražitější než dřív, ale zatim jsem docela úspěšná. Jedinej důvod proč to nikomu neřeknu je asi ten, že pořád doufám, že zhubnu, a kdybych se jim přiznala, tak by mě asi už nikdy nenechali. Poslední dobou ale mívám už fakt hodně špatný nálády, možná dokonce deprese. Přemejšlim o sebevraždě. KDyž jdu třeba okolo vysokýho baráku, tak si řikam, jestli by to bylo možný, ale realističtější se mi zdá třeba se podřezat. VCelmi často, si způsobuju řezný rány na rukou, levou už mám uplne zjizvenou… Psycholožka se mě jednou ptala proč sem s tim začala a já sem v tu chvíli nedokázala odpovědět, ale když sem o tom pak přemejšlela, přišla sem na to. Všichni mi pořád říkaj jak sem chytrá a že by chtěli mít mozek jako já, ale nikdo mi nikdy neřekl že sem hezká nebo že by mi to slušelo. Jedině snad v mym anorektickym období, to mi říkali jak sem hubená a koukali se na mě i kluci. A proto se snažim pořád hubnout, ale poslední dobou si řikám že už to snad ani nemá cenu, a když to proste ve čtrnacti ukončim, už mě nikdy nebude nic trápit… Nechápu, jak sem se mohla dostat do takopvýho stavu… Normální štíhlá chytrá holka, který se v podstatě všechno dařilo, a teď tohle…. Fakt nevim jak se z toho vyhrabat.

Možná jsem sem už někdy psala, už ani nevím. Střídavě tyto stránky navštěvuju pravidelně, pak sem zase rok nepáchnu a pořád dokolečka. Proč? Protože, ačkoliv si to přiznávám nerada, stále trpím problémem, kterým je MOJE TĚLO!! Ani ne tak moje tělo, jako MOJE PSYCHIKA!!! Ach jo! Skončí to snad někdy? Teď je mi 22 (bude), nikdo netuší, jaké mám problémy ani jaké probémy jsem měla. ZÁKLADKA Začalo to už někdy na základní škole. Už od páté třídy jsem pociťovala nutkavou potřebu být drobná! Byla jsem vysoká a začala mi růst prsa, což mi strašně vadilo. Ani nevím jak, ale (ani jsem se v jídle moc neomezovala – jen trochu) ale od šesté třídy ze mě byl kostlivec. Ve třídě jsem nebyla oblíbená, ba naopak…byla jsem proto hodně uzavřená, bojácná, s minimálním sebevědomím, když jsem měla promluvit mezi více lidmy, dostala jsem takovou trému, že jsem se celá rozklepala. GYMPL Už jsem nebyla kostlivec, ale stále celkem vychrtlá. A všichni mi to i říkali, že jsem hodně hubená, vychrtlá… No a já si začala na svojí vychrtlosti zakládat. Tohle bych řekla bylo až moje anorektické období. Ano, byla jsem anorektička. Dokonce jsem to dotáhla tak daleko, že jsem i párkrát omdlela. Pořád jsem se porovnávala s ostatníma, sledovala, jak ostatní jí a přišlo mi to nechutný. Pořád jsem sledovala v zrcadle svoje břicho – ze všech stran, vážila se asi 10x denně, byla jsem spokojená, když na mně všechny kalhoty vyseli a přišlo mi, že jsem neuvěřitelně sexy… teď když vidím ty fotky!!! Při výšce okolo 180ti cm jsem měla 51kg (jednou dokonce i 49, ale stabilní váha byla těch 51kg). No, vůbec sexy jsem nebyla. Plochý zadek, vychrtlý nohy, žádný prsa, lámavé nehty, řídké splihlé vlasy… Každopádně…v průběhu gymplu jsem se začala věnovat modelingu… napřed to moc nešlo, ale potom – světe div se! Začala jsem být úspěšná! Hodně!!! Dostala jsem nabídky do zahraničí, potom jsem se dostala do prestižní agentury v Praze (Nova models), kde jsem se zalíbila a zakázky se jen hrnuly (hlavně přehlídky – na foto jsem byla ošklivá – přeci jen když nejíte, nevypadáte moc dobře). Myslím, že to, jak jsem se soustředilo na své tělo bylo hlavně z důvodu, že jsem neměla žádnou spřízněnou duši. S rodiči jsem si nerozuměla a matka měla pořád tendence mě akorát hlídat, abych jedla (ale nikdy mě neposlala k psichiatrovi ani nic neřekla, že mám třeba anorexii nebo tak), ale nikdy si se mnou pořádně nepopovídala. Pro ní bylo jen důležitý, abych jedla. Nic jinýho. Jinak mi akorát nadávala a buzerovala kvůli každý blbosti. Ve škole jsem se snažila, abych měla kamarádku, ale moc to nešlo, až ve čtvrťáku jsem jednu našla. Prostě byla jsem sama. VŠ Na VŠ jsem se odstěhovala od našich (moje snad jediná spása!). A začala jsem jíst!!! Ani nevím jak, ale prostě najednou jsem jedla. A začalo mi to slušet!!! V modeligu úspěchy, které jsem dosud nezažila. Paradoxem bylo, že jsem o ně už nestála. Najednou mě o přestalo bavit a během jednoho roku jsem modelingu nechala úplně. Přišlo mi, že je to hrozně prázdný a že mi to nic nedává a nikam neposunuje. Prostě že je to promrhaný čas. Pak jsem byla chvíli v pohodě, i když jsem trpěla jednou za čas depresemi. Ale ještě to šlo. Ale postupem času jsem se začala přejídat. Vždy s depresí. Se zkouškami, se špatnou náladou, s únavou…. To trvá dosud. Problém je, že je to čímdál častěji. Ještě chci podotknout, že nezvracím, pouze se přežírám. Je to strašný, ale někdy nemůžu dělat nic jinýho. Úplně se třesu na to, až se přejím! Už nechci! Někdy si říkám, že bych se zase vrátila do svého anorektického období. To jsem se dokázala kontrolovat. Teď se ze mě pomalu stává sud. Bečka sádla. Holky, asi nikdy nad svojí duší nevyhraju… Nevím, co mám dělat. Nejhorší je, že nikdo nic netuší. Všem přijdu jako vyrovnaná osobnost. Holky mi postavu závidí (zatím to ještě jde – hodně sportuju a mívám cykly – měsícv pohodě – zhubnu a jím normálně a měsíc absolutního obžerství, kdy opět přiberu), i když hubenďura už nejsem (65kg). Nikdo o mých problémech neví. S našima se nestýkám. Lidé, se kterými se vídám teď o mé minulosti nic neví – znají mě pár let… Prostě všichni si myslí, že jsem v pohodě. Snažila jsem se to říct několika lidem, kterým důvěřuju, ale bohužel nic nepochopili. Když nestíhám, pořád po mně někdo něco chce, všichni si myslí, že jsem dokonalá, a já si na něco postěžuju, slyším jen: „Ty mi něco povídej, co mám říkat já?Ty to zvládneš, jsi šikovná.“ ALE CO KDYŽ NE???!!!!!JÁ TO ASI NIKDY NEZVLÁDNU!!! CO MÁM DĚLAT???!!!!

Ještě asi před půl rokem ( před velkými prázdninami ) jsem byla štastná a spokojená 63 kilová holka ( měřím 175 cm ) . Pak se ale moje nejlepší kamarádka , co měla o pár kilo navíc , rozhodla přez prázdniny zhubnout . Byla docela dosti prostivná ale ze 65 se jí podařilo zhubnout na 51 kg. Když jsem se s ní rozhádala a po prázdninách zase sešla , docela jsem jí zavidela její štíhlou postavu … od té doby jsem zhubla z 63 kg na 53 kg … mám vlastní jídelní režim , každý den cvicím a chodím 2 krát týdne na aerobik , skoro pořád mluvím o jídle a stále čekám KDY SI ZASE BUDU MOCT DÁT DALŠÍ JÍDLO!!… je to docela smutné ale přídje mi že už jen čekám … čekám … na smrt?? Nemyslím že jsem anorektička , ale nejspíš mám jen třakoví náběh , občas mě sice láká představa zhubnout na 50 kg , ale když vidím jak to dopadá … tak to ihned zavrhnu . Nechci ztratit možnost mít děti ( i když už měsíčky nemám , stále věříám že příjdou ) !!

Spoustě lidem hodně lhala nevím co tím dokázat chtěla být o něco lepší, dokonalou se zdát vybrala špatnou cestu, začala lhát. Zůstala sama nepotřebná pro sebe sama neforemná citlivá, přející,přátelská, jak na Vás působí ta tvář andělská. Nevěřte ani slůvko jediné, nechtěla ublížit věřte, že ne! Se svojí podobou nesmířená pro sebe samotnou nepoznaná Teď hledá nitku pro cestu budoucí, jak ji najít odraz v zrcadle je stále tak matoucí. Jak se Vám líbí, je dokanalá sobě samé taková nedávno ještě připadala Nesnáší blahobyt, miluje nouzi když nouze není ze sna se vzbouzí nechce se probudit ví co jí čeká jedna myšlenka a s ní bolest velká Kdo by to čekal od slečny elegantní, že život hladem ráda si krátí. Princezna sama čas už nikdy nenavrátí……..

Výlet do platónské jeskyně a zpět aneb „boj s ppp“ jakožto ztráta času Budiž pozdraven,kdo se nezalekl krkolomného nadpisu. Ciao, já jsem Nina. Pokud jsi v zajetí ppp, věř, že Ti rozumím a to na základě osobní zkušenosti. A jak pravil Platón(ha há, už je to tady:-)), ten, kdo se osvobodil, má za povinnost pomáhat osvobodit se ostatním. Ty v tom zajetí pravděpodobně skutečně jsi, pokud prolézáš tyto stránky. A proto právě Tobě píšu. Chci Ti pomoct. A to jinou formou, než v minulosti na pokecu(pokud mě z něj znáš a třeba i postrádáš nebo naopak nepostrádáš:-)) Změnila jsem totiž svou filosofii. A Tobě chci také otevřít ještě trošku jiný pohled, než Ti je všeobecně nabízen na stránkách o houskách, jogurtech a dalších píčovinách. Tímto se s Tebou loučím a přeju Ti, aby i Tvůj život byl fakt nářez jako ten můj. Pojďme tedy na exkurzi do jeskyně: vstupem dovnitř proniká světlo; zády k němu sedí lidé; odmala jsou spoutáni tak, že se nemohou pohnout ani otočit hlavu; mezi vstupem a spoutanými lidmi plane oheň a vrhá světlo na stěnu před nimi; mezi ohněm a nimi vede cesta hrazená zídkou; po cestě chodí svobodní lidé s maketami věcí ze skutečného světa; makety přesahují zídku a vrhají stíny na stěnu před spoutanými lidmi; spoutaní nic jiného nevidí-a proto považují stíny za opravdový svět. Pokud by byl jeden ze spoutaných osvobozen z pout a přinucen vyjít z jeskyně a podívat se do světla, cítil by bolest a mžitky před očima, pro něž by se nemohl na předměty kolem sebe dívat. Byl by zmatený a nepovažoval skutečné věci za skutečnost, vždyť dosud za skutečnost považoval stíny. Když by byl poté nucen dívat se do světla dál, bolely by ho oči a odvracel by se od něj, avšak po čase by si zvykl, až by byl nakonec schopen hledět i na slunce a uznal by, že právě ono je tím skutečným. Jestliže by se pak vrátil do jeskyně, nevěřili by mu a kdyby nebyli spoutáni, zabili by ho. Mysleli by si, že si svým výstupem na světlo zničil zrak a tudíž nestojí za to se o tento výstup ani pokusit… …Já se mohu vrátit zase ven z jeskyně, když mě na pokecu nikdo nezabil. Škoda, jestli zatím nejdeš se mnou. Ale nalila jsem Ti čistého vína, jak Tvůj život vypadá zvenku té jeskyně, ve které Tě poutají okovy ppp. A došlo mi, že nekonečné probírání stínů s dalšími spoutanými Tě ven nedostane. Naopak Tě to utvrzuje ve Tvém zapomnění na dřívější skutečný svět a v „zabydlení se“ ve světě iluzí a stínů. Může Ti pomoct jedině světlo a osůbky zvenčí. Myslíš si, že si pomáháš neřešit jídlo a váhu tím, že donekonečna omíláš snědené rohlíky a navážená kila na ppp stránkách? Nepotřebuješ už další informace(viz. výsledky ppp-testu), potřebuješ své plány uvést v realitu. Je to přinejmeším Tvůj alibismus; kompenzace „řešení jídla“. Ok, pravda bolí, to světlo je příliš silné, mžitky před očima…-ale zvykneš si. Tedy docházíme k tomu, že celý zdejší „boj s ppp“ je vlastně převrácený naruby, nesmyslný, uchopený z opačného konce. Takže vlastně ztráta času. Jak tedy „bojovat“? Cítím Tvé odhodlání, šermuješ dětskou pistolkou na vodu, i Tvůj strach z „nepřítele“. Mám jiné řešení. Zatím ho ještě testuju, ale už jsem v závěrečné fázi a musím potvdit jeho značnou úspěšnost: „Nepřítel“ neexistuje, „nemoc“ neexistuje, existuješ jenom Ty, Tví blízcí a Tvůj život. A Tvoje vyhublé tělo, které momentálně trpí na podvýživu. Bojuj tím, že odhodíš zbraň a přestaneš bojovat. A začneš žít. NINA /ciao admin, všechno dobrý, jo?:-)))/