Troška naděje

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, tak já se zrovna teď nacházím v tom lepším období, tzn. jím jen lehká nízkokalorická jídla, ale vychutnávám si je, takže na toaletě už se tolik nezdržuju a mám víc času na „život“. A to je právě ten kolotoč, který nám s PPP chybí – když je co dělat, není čas myslet na jídlo. Je potřeba hledat si zábavu, práci a zaměstnat mozek. Přesto, že tohle vím, taky se mi stává, že nemyslím na nic jiného, než co sním a jak se toho pak zbavit a tyhle optimistické myšlenky, které mám teď jakoby v tu chvíli neexistovaly. Nic mě nezajímá, nic mě nebaví, chci být sama jíst a …. Teď to vypadá všechno v pohodě, cítím se dobře, jím co mi chutná, ale nepřeháním to. Kéž by mi tohle vydrželo napořád. Všem přeju, ať vám tímto dodám alespoň trošku naděje a pozitivních myšlenek, které nám usnadní ten boj. Jestliže máme kolem sebe fajn lidi a prostředí, v kterém je nám dobře (a my si toho vůbec nevážíme!), je asi důležité nebývat samotné a chodit víc ven – tam nečíhá tolik nebezpečí. Večer přijít domů, dát si něco zdravého (to nám psychicky prospěje), sprchu a spát. Protože jak říká moje mamka: kdo spí = nejí 🙂 A je to pravda, když jsem unavená a otrávená z toho, že jsem se zase přejedla, jdu spát. Sice to znamená, že nebudu cvičit, ale ráno nemám takový hlad a mám menší bříško, což mi hned ráno zvedne náladu a mám víc síly odolávat svodům bulimie. Přeji všem krásný den, úsměv na rtech a pozitivní myšlenky, protože my to zvládnem :-)))

Začátek anorexie?

/0 Komentáře/v /přidal

Chtěla bych všechny co chodí na tuto stránku především pozdravit….Všechno to začalo když mi bylo asi osm let(teď:12let).Začala jsem přece jenom trochu víc vnímat to co si mezi sebou povídají dospělý a taky o tom přemýšlet…Protože mamka byla stále posedlá svou váhou cvičila každý den a šlapala na kole…..Přišlo mi to normální a tak jsem se s tím ani nějak moc nezabívala….Když mi bylo děvět mamka díky hormonálním přáškům přibrala deset kilo a v naší domácnosti se začalo objevovat slova hubnutí,dieta,váha,cvičení….čím dál častěji….Všechno to na mně začalo nějak dopadat,tím víc když začala pravidelně cvičit i moje o jedenáct let starší sestra….Začala jsem se v tomto kolektivu cítit čím dál tím víc hůř a své tělo jsem začala vnímat víc než kdokoli v mém věku z mého okolí..Bylo mi deset let,když jsem začala hubnout se sestrou a mamkou…Vyzkoušela jsem snad všechny diety co se objevovaly v novinácha a časopisech,ale vždycky jsem zhubla jen nějaké to kilo a za týden jsem ho měla zpět…Moc mě netěšilo a tak jsem se na tři měsíce vykašlala na všechny diety co jsem znala a žila jako normální hubený člověk….Přesto mě uvnitř zžíraly myšlenky na mou váhu a tvary mého těla….Rok 2005 byl pro mě dost bolestivý umřel z ničeho nic jeden rodinný příslušník…Sestra odjela do Irska…Mamce se stále nedařilo shodit nabraných deset kilogramů….Vzpomínala jsem na své diety…Při uklízení jsem narazila na časopis,ve kterém byla Mary-Kate Olsen jako anorektička…Začala jsem si hledat na internetu a v knihovně různé články o anorexii a bulimii…Nakonec jsem došla k závěru,že když mi žádná dieta nepomáhá tak mi pomůžen jedině anorexie…Bulimii jsem nechtěla zkusit,protože se mi hnusí když někdo zvrací…Začala jsem si omezovat jídelníček a rozdávat svačiny ve škole….Mí přátelé si ničeho nevšimli až na jednu kamarádku,která se mě nakonec na vše zeptala…Řekla jsem jí,že bych chtěla začít s anorexií,že jsem moc tlustá a nikdo mě nemá rád…Vymluvila mi to a začale ve třídě říkat ať si ode mne nikdo nebere svačiny…..Vyšlo jí to..Nikdo už se mé svačiny ani nedotkl…Začala jsem tedy nesjedenou svačinu nosit domů….Mamka mě za to pokaždé pořádně zprdla,protože jsem nechtěla vyhazovat svačiny do koše,nezbylo mi nic jiného než je zase jíst…Nejbližší přátelé si myslí,že jsem se ze záchvatů,kdy jsem chtěla být anorektička už dostala,ale tak tomu není….Nedávno jsem zjistila,že už zase myslím na anorexii,už se zase omezuji v jídle….Nedávno jsem ve škole začala kružítkem jezdit po žílácha pak jsem se málem sekla….Kamarádi si všimli,že prkotiny s kružítkem nedělám jen z nudy….Kružítko jsem si začala nosit i ven a snažila si rozříznout kůži…Jsem na pokarji zhroucení….Kdykoli mi někdo něco vyčte,cítím jak se mi do očí hrnou slzy,což se mi nikdy nedělo,v dubnu jsem si připadala všemi nechtěná…..Přátelé o mích problémech nic nevědí….Stejně by mi asi řekli jen ať toho nechám…..Já si,ale myslím,že jsem vyvinutá už dost a anorexie bych nechala až bych zhubla na vysněnouváhu…Jsem moc ráda,že jste si kdokoli přečetl můj článek a prosím napište jestli jsem na začátku anorexie…..Meggy

Potrebuji malou radu?!Prosim,napiste!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj vsem co tady pisete!!Potrebovala bych poradit!S ppp se potykam asi neco kolem roku…znate to-diety,prejidani se,zvraceni,detoxy,projimadla..atd..atd..takovy ten zacarovany kruh!:-(Kdyz to vse u me propuklo,prisla jsem o menstruaci a nevim co s tim!Uz ji nemam asi 4 mesice+-!Ted uz 3 tydny drzim dietu,pekne pravidelne jim,jsem na sebe celkem pysna..je to vse jen o vuli a hlavne,byt obklopen prately..pekne se s nekym o problemech bavit,to je moc dulezite,umet to ventilovat!! Momentalne ziju v Anglii a za anglickym gynekologem se mi moc nechce.Co myslite,kdyz si budu pekne hlidat jidelnicek a nespadnu opet do stavu prejidani a hladoveni,objevi se znova menstruace a nebo prece jen jit ke gynekologovi,pro nejake prasky??Prosim poradte,urcite mnoho z Vas ma podobny problem a vi,jak ho resit!? Dekuji predem za rady a zaroven vsem holcinam preji hodne sil,pevne vule a hlavne…umet se radovat z malickosti..s kazdeho dne a hlavne,vazit si zivota…vazit si sama sebe!!!Jde to..opravdu to jde!!Drzim vsem palce!:-)

asi špatné období

/0 Komentáře/v /přidal

Tento článek píšu v období strachu a nejistoty. Možná sem vůbec nepatřím, ale mám potřebu se s tím někomu svěřit. Když si přečtete ostatní příběhy, tak se vám ten můj bude zdát nudnej a budete ho považovat za úplnou banálnost, ale chci vám o sobě povědět. Je mi 17 let, měřím 162 cm a vážím 48 kg. Někomu se ta váha může zdát nízká, ale já si připadám, jak kdybych vážila aspoň 80 kg. V deváté třídě jsem si připadala krásná a hubená, ale o prázdninách jsem necvičila a začínala sem nabírat kila. Viděla sem to na sobě všude. Měla jsem tlustý nohy, břicho už nebylo tak plochý jako dřív a přes kalhoty my lezly špaky na bocích. Pořád sem si říkala, že kdo mě má rád, tak se přece nebude dívat na to, jestli mám o 5 kg víc nebo míň, ale prostě mě má rád. Jenže potom jsem si nějak začala víc všímat modelek, koukala jsem se na přehlídky a obdivovala jsem jejich krásný postavičky a chtěla jsem se jim přiblížit. Bavila jsem se o tom s jednou kamarádkou a říkala jsem jí, že začnu hubnout, že nebudu jíst. Jenže ona mně řekla, že když budu takhle hubnout, tak půjdou dolů i prsa, který taky nemám moc velký. Tak jsem si řekla, že budu sama sebou a že ze sebou nebudu nic dělat. Jenže teď jsem na konci prváku a postavu jsem začala řešit znovu, ale teď už pořádně. Nevím jak se mi to podařilo, ale jeden den jsem prostě neměla vůbec chuť k jídlu a toho sem se chytla. Řekla jsem si, že teď je asi ten správnej čas a že teď můžu začít hubnout. Tohle nejezení trvalo asi týden až si toho všimla mamka a začala mi vykládat o anorektičkách. Neposlouchala jsem ji, protože jsem si myslela svý. V poslední době, ale do sebe nemůžu žádný jídlo dostat i kdybych chtěla. Sním pár soust a končím, protože mám pocit, že bych se pozvracel, kdybych snědla něco víc. Problém je ale v tom, že se mi to líbí. Pozoruju na sobě změny. Jak mi mizí bříško, boky z kalhot taky nelezou a stehna se taky zdají štíhlejší. Do toho všeho ještě cvičím, ale někdy mám takovej stav, že třeba celej den nic nejím, odpoledne se jedu projet na kole. Ale musím se někde zastavit, protože se mi strašně motá hlava a jeni ma omdlení. Tímto můj příběh asi končí. Jestli ho někdo vydržel číst až do konce a zaujal ho, tak ať se mi ozve. Ráda přivítám každou spřízněnou duši a každý ohlas.

Tonoucí se stébla chytá

/0 Komentáře/v /přidal

Sedím a utápím se. Pomalu a jistě se topoím. V čem?! Tak to bych taky ráda věděla….stejně jako proč. Mám kde bydlet, mám přítele, chodím do skvělé školy, mám dobré známky,plány do budoucna, dobré přátele, nemám rodinné problémy, ale nejsem ani rozmazlená, nafoukaná, prosatě normální šťastná holka chtělo by se říct…. Ale já stojím uprostřed všeho a křičím, křičím, co mi síly stačí, ale nechci, aby mě někdo slyšel, tak křičím se zavřenými ústy a nechávám všechnu tu bolest, nejistotu, intenzitu, nechuť, odpor, nenávist k sobě samé, aby mě rozežíraly zevnitř….mám bulimii.Už tak dva, možná tři roky. Někdy nejím, někdy se přežírám, někdy jím normálně….počkat…já už vlastně nevím, co je jíst normálně. Dnes jsem měla půl mističky rýže a říkala si: není to moc? Jak to jen poznám? Nebo jsem četla o jídle a zvedal se mi žaludek…Pak ale někdy jím, je mi všechno jedno, hlavmě kousat, polykat…pak zvracení jako způsob trestu a řešení výčitek….Proč? Já nevím přijdu si tlustá, ale nemohu se ovládnout…mám strach, že brzy nepoznám, jestli opravdu tlustá jsem….nemohu přestat, je mi dobreku. Jak mám přestat? Je tu nějaká dobrá duše, co chce bojovat se mnou? Jestli jste někdo z Prahy, můžem se někdy vidět….jednou se to povést musí….určitě mi napište mail….dejte icq, já napíšu….chci z toho pryč a nevím jak, nevím.Díky všem, kdo si tohle přečetly…všem držím palce.

????????

/0 Komentáře/v /přidal

Na tyto stránky už chodím pár let, většinou jen jako čtenář a pozorovatel. I když se mě to také týkalo. Nebudu psát celý svůj příběh, bylo by to na dlouho, jen bych popsala, kam mě anorexie v 16 letech dohnala. ……….seděla jsem v lavici, samozřejmě jsem nic neuměla, bylo mi to úplně jedno, jako všechno kolem. Přišel můj třídní a řekl mi, že volala moje matka do školy, co se prý děje. Něco jsem mu odvětila a rychle mizela ze školy. Cestou domů jsem si koupila Marlborky, kouřila jednu za druhou, přemýšlela, jak to udělat. Otec je hypochondr, zvolila jsem nejjednodušší variantu, doma plno prášků. Zapíjela jsem je vínem a rumem, celkem padesát. Snad to bude stačit, říkala jsem si.Byla jsem úplně namol, nešťastná, pohublá, chtěla jsem zemřít. Nic pro mě nemělo cenu, nesnášela jsem všechny, na druhou stranu jsem je milovala, nejvíc jsem nenáviděla SEBE. Sebe za to, co dělám,že jsem tak hnusná, odporná, tlustá, pomalá, blbá, že stejně nedokážu zkubnout, jak bych chtěla… Poslední věc co jsem ještě ve vědomí udělala bylo to, že jsem zavolala na linku bezpečí jedné holce, paní, která mě už znala z dřívějška. Pak následoval kolotoč, pumpování žalůdku, kamačky, krizák, léčba na psychině…. Dnes je mi 23 let, anorexií netrpím, jím normálně, někdy mě přepadnou myšlenky, hlavně na zvracení, ale rychle mě to přejde.Vím, že mi to nijak nepomůže. Dodnes chodím k psycholožce, jen tak preventivně říkám, ale bohužel tomu tak není, musím na sobě ještě hodně pracovat, abych se jednou mohla podívat do zrcadla a říct si, JE TO V POHODĚ, JSEM SE SEBOU SPOKOJENÁ. Někdy jsem nahoře, někdy dole. Někdy si říkám, že jsem neměla volat tu paní z linky důvěry….ale zavolala jsem ji a tak to mělo být. Holky bojujte, stojí to za to!!!!!Nedejte se!!!!!!

Proc se ji tak drzime ?

/0 Komentáře/v /přidal

Proc se ty hnusny bulimie tak drzime (nebo jsme se v minulosti drzeli) ? Proc je pro nas anorexie i bulimie utechou, zazemim, jistotou ? Protoze jsme slabosi. Neumime resit bezne zivotni situace a upiname nase mysleni a usili na tyhle zrudy. Mame problem v praci, rodine, ve skole ? Tak se najime a vyzvracime, nebo nebudeme jist vubec, at alespon neco ovladame (nase telo). Pripada vam to jako dobre reseni ? Ne, naopak. Ja prestala zvracet, protoze jsem si uvedomila, ze to nema smysl, ze je to debilni. Resit problem = zvracet. No nejsme fakt blby ? Ja resila zvracenim i nudu. Nemela jsem co delat, tak jsem zabijela cas zvracenim. 4 roky zivota v haji, 4 roky stravene nakupovanim, jedenim, stanim nad zachodovou misou. Byla jsem slaboch a stydela se za sebe s kazdym prejedenim vic a vic (stydela jsem se za svoji ubohost a ne postavu, protoze jsem zvracenim kupodivu hubla). Byla jsem troska. Jednou se mi podarilo tyden nezvracet a prave tehdy jsem v sobe nasla velkou silu, ktera bulimii prekonala. Ta sila je v kazdem z nas a kazdy ji muze najit a vyuzit. Kazdy si musi prozit ale hodne hnusne veci, nez se k te sile propracuje. Ja jsem nechala skoly, travila dny na zachode, v noci jsem se budila, protoze mi nepravidelne bilo srdce. Mela jsem strach, ze jednou ve spanku zemru. Usinala jsem ve strachu. A zemrit sem nechtela !!! Chtela jsem zase zacit sportovat, mit zajem o neco jinyho nez o jidlo. Nekolik let jsem byla jsem jak silenec, v hlave jen jidlo a vycitky. Fakt jsem si myslela, ze se zblaznim. No a po tech par dnech bez zvraceni jsem si uvedomila, jak je prijemny dodat zmrzacenymu telu nejaky ziviny, jak je krasny mit cely den pro sebe. Fakt jsem byla hrda a stastna. Od te doby jsem ujela jeste parkrat, ale uz jenom vyjimecne a hodne zridka. Ted uz asi 2 roky nic. Uz je to pryc, nevidim ve zvraceni smysl. Zvraceni totiz nema zadny smysl. Clovek dosahne nekolikaminutove extaze, kterou vystridaji nekonecne vycitky. Zkuste to alespon par dni. Berte jidlo jako nezbytnou soucast zivota, diky nemuz clovek muze fungovat a ne jako neco, co vam zohizdi telo a nadela speky. Ujedete ? Nevadi, nemyslete na to a jdete dal, mejte radost z kazdeho dne bez zvraceni. Nahradte hodiny stravene na zachode prijemnejsi cinnosti : sportem ktery vas bavi, cestovanim. Nelitujte se a delejte neco !!! Kdyz jsem to dokazala ja, proc ne vy ? Vyhrabte se z ty diry, je to mozny !!!

nekonečné

/0 Komentáře/v /přidal

a tak je večer a já tu sedím u počítače a přemýšlím, kdy konečně mě nebudou pronásledovat myšlenky na to, že jsem tlustá a tím pádem hnusná, nepřitažlivá, když si sáhnu na břich,je tam špek atd. vždyť to znáte… a vím, že se toho nikdy nezbavím. jenže už do toho nechci znovu spadnout, ale pomalu a jistě k tomu znovu směřuju. nenašla jsem 4 roky odvahun se zvážit, protožesem se tak šíleně bála, co ručička najde. nedávno jsem tu odvahu našl a v té chvíli to pro mě začalo všechno nanovo… mám strašné výčitky, zničila jsem to co mi dalo tolik práce, selhala jsem. váha ukazovala o 10kg víc. nejhorší je, že mám pořád stejné oblečení, jako dřív, jen některé věci malinko těsnější, ale jinak dobré… nechápu to. je mi fakt na nic. a mám strach, že kvůli tomu mému věčnému mluvení o váze, hubnutí atd. přijdu i o přítele… už to snáší víc než 4 roky. ä kdo ví, jak dlouho to bude ještě trvat… jak dlouho, než zase zhubnu…

Už s tim chci zkončit

/0 Komentáře/v /přidal

Byla jsem úplně normální holka.Je mi 16 měřim 168 cm a vážila jsem 55kg.Chodila jsem na aerobik,byla veselá,praštěná,vše mě bavilo a se všema jsem vycházela a rychle jsem se seznamovala.Trable a depky s mojí postavou sem měla už dlouho,ale nikdy to nebylo tak hrozný a nevydržela jsem držet dietu.Potom sem potkala super kluka a nevim proč, měla jsem dojem,že musim zhubnout, abych se mu líbila.Řikala jsem si,že se k němu hodí nějaká modelka a né já.Začala jsem blbnout s jídlem,ale nebylo to kuli němu.Prostě už mi bouchli nervy a já si řekla dost.Teď to vydržim-mam důvod-Honzu.Vždycky jsem chtěla být hubená mít krásný plochý bříško..A tak jsem přestávala jíst,až sem zkončila na jabkách a sem tam místo jablka sem snědla nízkotučnej jogurt a samozdřejmě sem hodně pila jen vodu.Začala jsem hubnout a byla sem šťastná.Za týden sem zhubla 4 kg a každym dnem to šlo dolu.Po chvíli už mi byly vidět žebra,ramena,páteř-prostě mi začínali být vidět kosti, ale to břicho mam pořád.Máma si toho všimla a odvedla mě k doktorce.Tam ted chodim pravidelně na převážení.Teď vážim 46 vim neni to zase tak málo a já to vim a chtěla bych konečně zhubnout to nechutný břicho.Moje BMI je 16,6.Úplně mě to změnilo.Začala jsem do toho padat,říkají mi to všichni.Aerobik a cvičení mě baví dál,ale jinak nemám náladu na nic.Je mi pořád blbě,všechno mě bolí,padaj mi vlasy,bolí mě oči,svali,nic neunesu a neudržim.Menstruaci mam jen díky hormonální antikoncepci.Mam problémy se spanim.Dřív sem byla spáč ale ted? sem vzhůru třeba v 6,nebo se každou chvilku budim.Se všema se hádam,doma je to k nevydržení(někdy).Pořád do mě něco cpali a já to nesnášim tak sme se pohádali..Nemam potřebu se s někym bavit-dřív sem byla hrozně ukecaná.Každý den mam depky,které si nikdo nedokáže představit.Vim,že lidi kolem mě to mají těžký a bojí se o mě,ale já už chci dosáhnout mého cíle.Všechno co snim tak si vyčítám,brečim a nenávidim se.Dneska sem k snídani snědla kornflexy a měla sem depku že si pro mě musela máma doject do školy.Hrozí mi nemocnicí,ale já tam nechci být 4 měsíce,ale chtěla bych pomoc.Chci začít normálně jíst,ale mam panickou hrůzu z toho že přiberu.Vim,že dřív nebo později jíst stejně začnu,bud v nemocnici a nebo to dokážu sama,protože jinak bych asi umřela.Mam hrozně ráda děti a chci mít svoje vlastní a to je jeden z hlavních důvodů proč se z toho chci dostat..už mě to nebaví..S Honzou jsem půl roku a on tohle semnou všechno celou tu dobu trpí a já jsem mu za tohle všechno vděčná.Vděčná sem i rodičům i když vim co jsem jim způsobila.Mamina kuli mě každou noc brečela,sestry taky,babičky,kamarádky a kamarádi..Všichni mi řikaj at přiberu že takhle jsem moc vychrtlá,že mam přibrat zpět na mojí váhu, že jsem předtim byla krásná.Jenže já se jeden den rozhodnu že s tim zkončim-něco s nim a je to všechno zpátky.Tuny výčitek,brek atd..Když vidim nějakou hubenou holku závidim jí a přeju jí to a chtěla bych tak taky vypadat.Vim že každej je jinej,že nikdy nebudu mít postavu jako holka ktreou sem třeba viděla. Chtěla bych vám říct zůstaňte takoví jaký ste holky.Kluci vám nestojej za tohle všechno co vám tu píšu.A když už je to kuli klukovi,tak ten s vámi chodí proto,že se mu líbíte takoví jeký ste,protže kdyby ste se mu nelíbili tak si vás nevybere.A jestli vás anorexie dostane,tek se může stát že vás opustí,protože ne každej kluk tohle vydrží.Je to nápor na nervy a na psychiku,což vim od mého kluka který kuli mě brečí a prosí mě at už s tim přestanu.Každá holka je krásná a nezáleží na tom jestli má o 5kg víc nebo mín.Prosím snažte se z toho vyhrabat včas..Zbytečně ztratíte kus svého krásného a krátkého života a za to vám to nestojí.Myslete na lidi kolem vás a né jen na sebe.Jim se takhle líbíte.Držim vám palce.Já už se toho taky chci zbavit a moc se snažim.My to zvládneme!! papa vaše Míša.PS:dyštak se ozvěte na icq:286-316-682

Proč je to takhle?

/0 Komentáře/v /přidal

Jsem vyléčená anorektička. Lítám (nebo spíš lítala jsem) v tom už od čtrnácti – teď je mi 19 a mezi tím bylo pět let anorexie, bulimie, depresí, sebenenávisti, hladovek, sebevražednejch myšlenek, diet, pokusů se „změnit“, problémů se vztahy mezi lidmi atd. Všichni to určitě znají. Teď už však můžu celkem v klidu říct, že jsem z toho venku. Jím pravidelně. Sice jím v zásadě jen ty samý jídla furt dokola, ale alespoň v tom mám pořádek a taky mám jistotu, že neskončím tam, kde jsem byla se záchvatovým přejídáním. Nemyslím na hubnutí, protože se mi daří si udržovat váhu pořád stejnou – po tolika letech šerednejch výkyvů váhy (v rozmezí 49 až 67) je to téměř neuvěřitelný výkon! Nepočítám kalorie, moc to jídlo vlastně ani neřeším – jen si hlídám, abych se nějak nepřejedla; mám z dalšího kola bulimie takovou hrůzu… Jenže můj problém tkví v tom, že se bojím. Všeho. Bojím se zhubnout, jelikož si nechci zničit další léta života a nechci vypadat jako kostra; a zároveň se bojím ztloustnout, protože být tlustá pro mě znamená prohru na celé čáře. Mám úplnou fobii z tloušťky. Nevěřím tomu, že tlustí lidé můžou být naprosto spokojení – pro mě je tloušťka synonymem deprese, nespokojenosti, utrpení, špatných nálad, těžkosti, nepohyblivosti, odpornosti, nepohodlí, upocenosti – nebo jak je ten výraz. Nejde to vysvětlit. Nevím proč, ale poslední dobou mi to pořád leží v hlavě. Lidé s nadváhou se mi samozřejmě nehnusí, to v žádném případě – to jen já mám z obezity takovou hrůzu. Na druhé straně se mi extrémní vychrlost hnusí ještě víc. Taková ta prozelenalost, bledost, povislý zadek a plochá hruď, to už dávno neobdivuju (pokud jsem to kdy vůbec obdivovala). Zato však kosti, to je pro mě známka ušlechtilosti. Myslete si, že jsem úchylná, ale neznám lepší pocit, než se večer natáhnout, zhasnout světlo a hladit svoje „dobře vychované“ tělo a cítit přitom pod rukama žebra, trčící kyčle, propadlý břicho a tak – já přitom zažívám něco fantastickýho. Je to… co to vlastně je? Proč se mi to tak líbí? Už nechci být strašně hubená jako kdysi, ale nemůžu si upřít pocit satisfakce, když se mi pásek u kalhot opírá jen o kyčle a já ho cejtím při každým pohybu. Nebo když cítím, že se mi při sezení neudělá ani jedinej špek. To jsou prostě momenty, které si užívám, a přitom se ani nijak nestresuju s jídlem – hubenost je pro mě prostě nevýslovně krásná. Líbí se mi vypadat štíhlá, éterická, křehká jako víla, a přitom ne chorobně vyzáblá. Jsem hrdá na svoje kostnatý ruce, který takhle vypadají daleko drobnější. Líbí se mi přijít do obchodu a zkusit si hned první oblečení, které uvidím a nemuset se ptát po větších velikostech (i když někdy je to taky potřeba). Líbí se mi prostě sedět s rukama založenýma a jen tak z dlouhé chvíle si ohmatávat kosti. Úspěšní lidé jsou podle mě hubení. Hubenost je pro mě vstupenka do společnosti. Je to záruka spokojenosti a vyrovnanosti. Na druhou stranu sice vím, že hubenost = zranitelnost, ale co je nějaká zranitelnost oproti dokonalé, hluboké, bezedné spokojenosti s vlastním tělem? Proč je to takhle?!