Archive for category: Můj příběh

Ahojky všichni, vaše články si pročítám den co den. Pokáždé si říkám, jak je možné, že jsem do tohoto kolotoče spadla i já, ale jak všichni dobře víte spadnout se dá rychle, ale najít cestu zpět je o mnoho těžší. Budu se tu zpovídat. Nikomu jsem tomu neřekla a vlastně svým přátelům už ani nemůžu věřit(přestali jsme se stýkat) a rodině?Taťka vidí jen svou firmu a mamka má svoje kamarádky, fitko, solárko atd. prostě znáte to) na veřejnosti se rodinka přetvařuje a doma???Mě vždycky zavolaj řeknou že mi nechali na lednic peníze a ať si koupím co chci.Je pravda, že mám všechno co chci.Mazánek rodiny…Jako jedináček by to vlastně ani nešlo, že??? Je mi 16 let a chodím na česko-anglické gymnázium. Na začátku roku se mi na škole začal líbit jeden vážně suprovej klučina, ale já jsem ho nezaujala…Chtěla jsem si získat jeho symatie a myslela jsem, že si ho získám jen když začnu ještě o trochu víc cvičit a budu mít ,,perfektní“ postavu. Do té doby jsem měřila 165cm a vážila 50kg… Koupila jsem si s kamarádkou permici do fitka a začala pravidelně fitko navštěvovat…Díky permici jsem měla nějaké výhody.Nejen že jsem chodila do posilovny, ale navštěvovala jsem i aerobic, pilatess a kick box.Vše mě ohromě bavilo a začala jsem chodit do fitka every day. Ve fitku mě už skvěle znali a začali mě upozorňovat abych to moc nepřeháněla, že už teď jsem jak vychrtlina.Jenže ten klučina od nás si mě stále nevšímal. Měla jsem nutkání se někomu svěřit, ale komu…Na kamarády jsem neměla čas, protže jsem chodila jen do fitka a pak domů a učila jsem se abych neměla špatné známky…Na jídlo jsem vlastně ani neměla chuť…Neměla jsem potřeby hladu, protože jsem neměla čas na jídlo mylset. Nu a doma si toho ani nikdo nevšim… O prázdninách si naši snad prvně v životě udělali čas a jeli jsme společně na dovolenou. Zasporotovat si a užít si společně strávený čas. Jenže to pro mě znamenalo, že budu muset začít jíst…Prostě katastrofa(společné snídaně, obědy večeře)..bylla jsem hlídaná…Naši mě nehlídali,ale bála jsem se, že by si něčoho všimli…(taky vtip)…Přeci by jejich dokonalá dcerunka neměla nějaké problémy, když se o ní tak skvěle starají, že??? Nu a tak jsem pro jistotu jedla všechno co oni a když jsem šla na záchod, tak jsem záchodové míse vše vrátila…. A jaká je pointa???Vlastně žádná…Na kluka jsem už dávno zapoměla a teď hlídám jen a jen svou postavu… Asi vám připadám moc nafrněná co???Ne, nezdá se vám to…Já taková opravdu jsem. A to je to, co mi vadí a nevím jak se těchto depresí, smutku, strachu zbavit…Jsem na tom psychicky špatně, ale k psychologovi ani psychiatrovi bych nikdy nešla… Holky zvládněte to aspoň vy a přejí vám bezva rodiče, protože na ty mé se spolehnout nedá.

Chtěla bych všechny co chodí na tuto stránku především pozdravit….Všechno to začalo když mi bylo asi osm let(teď:12let).Začala jsem přece jenom trochu víc vnímat to co si mezi sebou povídají dospělý a taky o tom přemýšlet…Protože mamka byla stále posedlá svou váhou cvičila každý den a šlapala na kole…..Přišlo mi to normální a tak jsem se s tím ani nějak moc nezabívala….Když mi bylo děvět mamka díky hormonálním přáškům přibrala deset kilo a v naší domácnosti se začalo objevovat slova hubnutí,dieta,váha,cvičení….čím dál častěji….Všechno to na mně začalo nějak dopadat,tím víc když začala pravidelně cvičit i moje o jedenáct let starší sestra….Začala jsem se v tomto kolektivu cítit čím dál tím víc hůř a své tělo jsem začala vnímat víc než kdokoli v mém věku z mého okolí..Bylo mi deset let,když jsem začala hubnout se sestrou a mamkou…Vyzkoušela jsem snad všechny diety co se objevovaly v novinácha a časopisech,ale vždycky jsem zhubla jen nějaké to kilo a za týden jsem ho měla zpět…Moc mě netěšilo a tak jsem se na tři měsíce vykašlala na všechny diety co jsem znala a žila jako normální hubený člověk….Přesto mě uvnitř zžíraly myšlenky na mou váhu a tvary mého těla….Rok 2005 byl pro mě dost bolestivý umřel z ničeho nic jeden rodinný příslušník…Sestra odjela do Irska…Mamce se stále nedařilo shodit nabraných deset kilogramů….Vzpomínala jsem na své diety…Při uklízení jsem narazila na časopis,ve kterém byla Mary-Kate Olsen jako anorektička…Začala jsem si hledat na internetu a v knihovně různé články o anorexii a bulimii…Nakonec jsem došla k závěru,že když mi žádná dieta nepomáhá tak mi pomůžen jedině anorexie…Bulimii jsem nechtěla zkusit,protože se mi hnusí když někdo zvrací…Začala jsem si omezovat jídelníček a rozdávat svačiny ve škole….Mí přátelé si ničeho nevšimli až na jednu kamarádku,která se mě nakonec na vše zeptala…Řekla jsem jí,že bych chtěla začít s anorexií,že jsem moc tlustá a nikdo mě nemá rád…Vymluvila mi to a začale ve třídě říkat ať si ode mne nikdo nebere svačiny…..Vyšlo jí to..Nikdo už se mé svačiny ani nedotkl…Začala jsem tedy nesjedenou svačinu nosit domů….Mamka mě za to pokaždé pořádně zprdla,protože jsem nechtěla vyhazovat svačiny do koše,nezbylo mi nic jiného než je zase jíst…Nejbližší přátelé si myslí,že jsem se ze záchvatů,kdy jsem chtěla být anorektička už dostala,ale tak tomu není….Nedávno jsem zjistila,že už zase myslím na anorexii,už se zase omezuji v jídle….Nedávno jsem ve škole začala kružítkem jezdit po žílácha pak jsem se málem sekla….Kamarádi si všimli,že prkotiny s kružítkem nedělám jen z nudy….Kružítko jsem si začala nosit i ven a snažila si rozříznout kůži…Jsem na pokarji zhroucení….Kdykoli mi někdo něco vyčte,cítím jak se mi do očí hrnou slzy,což se mi nikdy nedělo,v dubnu jsem si připadala všemi nechtěná…..Přátelé o mích problémech nic nevědí….Stejně by mi asi řekli jen ať toho nechám…..Já si,ale myslím,že jsem vyvinutá už dost a anorexie bych nechala až bych zhubla na vysněnouváhu…Jsem moc ráda,že jste si kdokoli přečetl můj článek a prosím napište jestli jsem na začátku anorexie…..Meggy

Tento článek píšu v období strachu a nejistoty. Možná sem vůbec nepatřím, ale mám potřebu se s tím někomu svěřit. Když si přečtete ostatní příběhy, tak se vám ten můj bude zdát nudnej a budete ho považovat za úplnou banálnost, ale chci vám o sobě povědět. Je mi 17 let, měřím 162 cm a vážím 48 kg. Někomu se ta váha může zdát nízká, ale já si připadám, jak kdybych vážila aspoň 80 kg. V deváté třídě jsem si připadala krásná a hubená, ale o prázdninách jsem necvičila a začínala sem nabírat kila. Viděla sem to na sobě všude. Měla jsem tlustý nohy, břicho už nebylo tak plochý jako dřív a přes kalhoty my lezly špaky na bocích. Pořád sem si říkala, že kdo mě má rád, tak se přece nebude dívat na to, jestli mám o 5 kg víc nebo míň, ale prostě mě má rád. Jenže potom jsem si nějak začala víc všímat modelek, koukala jsem se na přehlídky a obdivovala jsem jejich krásný postavičky a chtěla jsem se jim přiblížit. Bavila jsem se o tom s jednou kamarádkou a říkala jsem jí, že začnu hubnout, že nebudu jíst. Jenže ona mně řekla, že když budu takhle hubnout, tak půjdou dolů i prsa, který taky nemám moc velký. Tak jsem si řekla, že budu sama sebou a že ze sebou nebudu nic dělat. Jenže teď jsem na konci prváku a postavu jsem začala řešit znovu, ale teď už pořádně. Nevím jak se mi to podařilo, ale jeden den jsem prostě neměla vůbec chuť k jídlu a toho sem se chytla. Řekla jsem si, že teď je asi ten správnej čas a že teď můžu začít hubnout. Tohle nejezení trvalo asi týden až si toho všimla mamka a začala mi vykládat o anorektičkách. Neposlouchala jsem ji, protože jsem si myslela svý. V poslední době, ale do sebe nemůžu žádný jídlo dostat i kdybych chtěla. Sním pár soust a končím, protože mám pocit, že bych se pozvracel, kdybych snědla něco víc. Problém je ale v tom, že se mi to líbí. Pozoruju na sobě změny. Jak mi mizí bříško, boky z kalhot taky nelezou a stehna se taky zdají štíhlejší. Do toho všeho ještě cvičím, ale někdy mám takovej stav, že třeba celej den nic nejím, odpoledne se jedu projet na kole. Ale musím se někde zastavit, protože se mi strašně motá hlava a jeni ma omdlení. Tímto můj příběh asi končí. Jestli ho někdo vydržel číst až do konce a zaujal ho, tak ať se mi ozve. Ráda přivítám každou spřízněnou duši a každý ohlas.

Na tyto stránky už chodím pár let, většinou jen jako čtenář a pozorovatel. I když se mě to také týkalo. Nebudu psát celý svůj příběh, bylo by to na dlouho, jen bych popsala, kam mě anorexie v 16 letech dohnala. ……….seděla jsem v lavici, samozřejmě jsem nic neuměla, bylo mi to úplně jedno, jako všechno kolem. Přišel můj třídní a řekl mi, že volala moje matka do školy, co se prý děje. Něco jsem mu odvětila a rychle mizela ze školy. Cestou domů jsem si koupila Marlborky, kouřila jednu za druhou, přemýšlela, jak to udělat. Otec je hypochondr, zvolila jsem nejjednodušší variantu, doma plno prášků. Zapíjela jsem je vínem a rumem, celkem padesát. Snad to bude stačit, říkala jsem si.Byla jsem úplně namol, nešťastná, pohublá, chtěla jsem zemřít. Nic pro mě nemělo cenu, nesnášela jsem všechny, na druhou stranu jsem je milovala, nejvíc jsem nenáviděla SEBE. Sebe za to, co dělám,že jsem tak hnusná, odporná, tlustá, pomalá, blbá, že stejně nedokážu zkubnout, jak bych chtěla… Poslední věc co jsem ještě ve vědomí udělala bylo to, že jsem zavolala na linku bezpečí jedné holce, paní, která mě už znala z dřívějška. Pak následoval kolotoč, pumpování žalůdku, kamačky, krizák, léčba na psychině…. Dnes je mi 23 let, anorexií netrpím, jím normálně, někdy mě přepadnou myšlenky, hlavně na zvracení, ale rychle mě to přejde.Vím, že mi to nijak nepomůže. Dodnes chodím k psycholožce, jen tak preventivně říkám, ale bohužel tomu tak není, musím na sobě ještě hodně pracovat, abych se jednou mohla podívat do zrcadla a říct si, JE TO V POHODĚ, JSEM SE SEBOU SPOKOJENÁ. Někdy jsem nahoře, někdy dole. Někdy si říkám, že jsem neměla volat tu paní z linky důvěry….ale zavolala jsem ji a tak to mělo být. Holky bojujte, stojí to za to!!!!!Nedejte se!!!!!!