Překnoala jsem to sama

Původně jsem tohle napsala jako příspěvek do časopisu proto je to formou článku..tak se nezalekněte a čtěte…jak jsem si poradila s anorexií já! Anorexie a bulimie ? tato témata jsou všem určitě známá, ale protože každým dnem dospívá další a další slečna, která začíná řešit svou měnící se postavu, nebude těchto článků nikdy dost. Jen ze své zkušenosti vím, že v době, kdy jsem právě anorexii klepala na dveře, jsem úplně hltala každý článek o těchto nemocích. Nevím, jestli jsem stále hledala, patřím-li do té skupiny nebo ne? Nebo možná proto, že to vlastně byl můj život ? diety, cvičení, ale i jídlo (to však jiným způsobem). Začalo to v 17 letech, nevím ale pravý důvod. Nebyla jsem totiž vůbec tlustá, byla jsem štíhlá. Zkrátka jednou jsem celý týden nestihla moc večeřet a už to jelo. Zjistila jsem, že hubnu, a to velice snadno. Tak jsem se začala ještě více omezovat, až jsem zůstala na celozrnných lupínkách, zeleninových salátech a jablku. Nikdy jsem k zdravím věcem neměla odpor, takže tato strava mi nečinila nějaký problém. Co jsem ale vždy milovala, byly sladkosti. Právě to pro mě bylo nejtěžší. Začala jsem je omezovat, a jsem je úplně vyřadila. Samozřejmě jsem taky jedla naposledy v 17 hod. Ještě to zní celkem přijatelně. Ale k mému hladovění jsem také přidala hodně cvičení. Hubnutí šlo opravdu rychle a mě to neuvěřitelně bavilo. Večer jsem sice nemohla usnout hlady a v mých snech nešlo o nic jiného než jak se cpu vším možným ? pizzou, čokoládou, knedlíkem?Ráno jsem vesele vstala po tak pěkném snu a šla jsem si dát mističku lupínků. Pravidelně jsem si počítala denní příjem kalorií a dokázala bych vyjmenovat můj jídelníček z celého minulého týdne. Jídlo bylo vlastně mým hlavním zájmem, přemýšlela jsem jaký bych si mohla dát druhý den salát, nebo jestli si mám koupit borůvkovou vitalineu místo malinový? Myslela jsem na jídlo 24 hodin denně. Tohle chování ani nejde, aby se nepodepsalo na mojí psychice. V té době jsem si to bohužel neuvědomovala. Přestávala jsem se kamarádit s holkama ve třídě. O poledňáku jsem si něco četla,nebo si šla pro nějakou zdravou mňamku. Přestala jsem chodit pařit a když už jsem si vyšla mezi kamarády, neslyšela jsem nic jiného, než že jsem moc hubená a že bych se měla najíst, říkali to hlavně kluci (takže vychrtliny u kluků nefrčí). Tohle téma bylo i věčné ve třídě. Denně jsem si musela vymýšlet jak to, že jsem tak zhubla. Musela jsem všechny přesvědčovat, že jím stejně jako dřív. Další mínus mého hubeného období byly nákupy, sehnat sukni nebo kalhoty, které by mi sedly, byl nadlidský úkon. Všechno mi bylo velký. Dokonce i některý věci velikosti 34 na mě vysely. Když si na tohle všechno zpětně vzpomínám tak bych si nejraději dala pár facek. Je mi teď 20 let a moje vzpomínky jsou velice omezené. Nepamatuji si vlastně nic zlomovýho, ani hezkého a zajímavého z mého 17tého roku. Rok jsem strávila jakoby jiný člověk, protože to jsem nebyla já. Musela jsem mít narušenou psychiku, a ta mě ovládala. Byla mi přece pořád zima, měla jsem kruhy pod očima, byla jsem bledá a padaly mi vlasy, tak proč? Prostě jsem to neviděla. Je to pro mě uzavřená kapitola, ale bohužel součást mého života. Já měla ale určitě štěstí, protože jsem se najednou sama vzchopila a uvědomila si, že takhle to dál nepůjde. Přestalo mě bavit ,,nežít? a začala jsem prostě úplně normálně jíst. Jedla jsem sladký, slaný, mastný, ráno, večer?prostě normálně jako každý. První měsíce mi nešlo vůbec přibrat a tak jsem se začala přímo cpát. Až tak po půl roce jsem se dostala na normální váhu. Teď vážím 55 kg a měřím 167 cm, je to vlastně nejvíc co jsem kdy vážila. Je to akorát. Mám vytvarovanou postavu sportem, cítím se skvěle, slýchám obdiv od kluků i holek a mám skvělého partnera. Je to prostě nepopsatelný rozdíl. Takže holky neblbněte, každý si neuvědomí svůj problém jako já a může skončit v léčebně a to není žádný med. Je to blbost trápit se, ztratíte zbytečně to hezké co si v mladém věku můžete prožít. ?..