Troška naděje

Ahoj, tak já se zrovna teď nacházím v tom lepším období, tzn. jím jen lehká nízkokalorická jídla, ale vychutnávám si je, takže na toaletě už se tolik nezdržuju a mám víc času na „život“. A to je právě ten kolotoč, který nám s PPP chybí – když je co dělat, není čas myslet na jídlo. Je potřeba hledat si zábavu, práci a zaměstnat mozek. Přesto, že tohle vím, taky se mi stává, že nemyslím na nic jiného, než co sním a jak se toho pak zbavit a tyhle optimistické myšlenky, které mám teď jakoby v tu chvíli neexistovaly. Nic mě nezajímá, nic mě nebaví, chci být sama jíst a …. Teď to vypadá všechno v pohodě, cítím se dobře, jím co mi chutná, ale nepřeháním to. Kéž by mi tohle vydrželo napořád. Všem přeju, ať vám tímto dodám alespoň trošku naděje a pozitivních myšlenek, které nám usnadní ten boj. Jestliže máme kolem sebe fajn lidi a prostředí, v kterém je nám dobře (a my si toho vůbec nevážíme!), je asi důležité nebývat samotné a chodit víc ven – tam nečíhá tolik nebezpečí. Večer přijít domů, dát si něco zdravého (to nám psychicky prospěje), sprchu a spát. Protože jak říká moje mamka: kdo spí = nejí 🙂 A je to pravda, když jsem unavená a otrávená z toho, že jsem se zase přejedla, jdu spát. Sice to znamená, že nebudu cvičit, ale ráno nemám takový hlad a mám menší bříško, což mi hned ráno zvedne náladu a mám víc síly odolávat svodům bulimie. Přeji všem krásný den, úsměv na rtech a pozitivní myšlenky, protože my to zvládnem :-)))