Kniha bez konce aneb jak to půjde s námi dál?

Ani nevím kdy to začalo bylo to asi někdy v deváté třídě nykdy jsem nebyla hubená vlastně vždy jsem měla nějaká ta kyla navíc. Při výšce 168 cm sem měla asi 70 kg ano je to hodně ale clastně jsem to nikdy nijak neřešila byla jsem docela spokojená. Ale nakonec se má kila stala posměchem některých mích spolužáků kteří mě začali jak se říká šikanovat a já byla docela smutná a řekla jsem si že s tím něco udělám a tak sem začala jubnout nejdříve se omezovat v jídle a pak jsem asi týden přestala jíst úplně. Ale nakonec jsem to vzdala. A tak sem se nakonec dostala až na nejakých 75 kg. Byla zima a já s mojí rodinou sme jeli na hory bylo to super užívali jsme si ale mojí nevýhodou byly teplé večeře kteé jsem ani doma neměla a tak když jsem si po horách stoupla na váhu ukazovala neuvěřitelnách 78 kg. V té době jedna moje kamárda zhubla a tak jsem si v tu chvíli kdy ručička ukazovala tu hroznou váhu řekla a dost musím s tím přestat. A tak jsem se do toho dala. Začala jsem každý den cvičit radikálně jsem omezila svoji stravu a s každým odstraněným kilem jsem se cítila lépe a lépe. Ale jamile jsmem si stoupla na váhu a zjistila že se ručička posunula špatným směrem tak sem propadala do naprosté úzkosti. Pamatuji si jak jsem jednoho dne šla do sklepa a najednou z ničeho nic jsem si sedla na zem a začala brečet protože jsem moc tlustá. Bylo léto a my jsme se s rodinou rozhodli že pojedeme na zámek. Dojeli jsme tam a vše bylo super ale najednou jak jsem procházeli tak se mi udělalo zle naši mi dali napít ale já i přes to omdlela když mě probrali řekla jsem že je vše v pořádku ale sotva jsem přešla do druhé omdlela jsem znovu a bylo to docela dlouhé asi 2 min. Naši o mě meli samozřejmě veliký strach ale já jsem po příjezdu domů prostě musela jít cvičit, protože kdybych nešla tak vše přiberu spátky a to jsem nemohla dopustit. Postupem času si mého zhubnutí začalo všímat i okolí a já se cítila čím dál lépe. nakonec jsem se dostala až na 62 kg ano asi každá z vás řekne že je to hrozná váha že vy máte 45 a připadáte si tlusté ale věřte že já sem se poprvé cítila opravdu bobře ale bylo to tehdy. Tehdy jsem před sebou měla tu odporně tlustou holku která měla těch 78 kg. Zašli jsme proto a mámou do obchudů a já si nakoupila ůplně nový šatník a tehda jsem už přestala hubnout teď toho tak trochu lituji že jsem nešla ještě dál. Čas plynul no a já si žila s těmi 62 kg jednou jedinkrát jsem měla 61 ale to se mi už nepodařilo pohybovala jsem se vždy mezi 62 – 65 kg. Nasadila jsem takovou tu chvilkovou dietu a váhu jsem si držela a byla jsem v pohodě ale postupem času jsem si začala uvědomovat že nejsem taková jaká jsem chtěla být že nejsem tak pěkná jak jsem chtěla být že mám až příliš mnoho tuku na sobě. Ani nevím proč jsem se rozhodla asi před 2 měsíci dál hubnout ale je to tím že nesnáším svě tělo sem si odporná nedorážu se svléknout ani do plavek tak přece nemohu žít. Ale šlo to docela dobře byla jsem na tom úplně dobře a hubnutí mě šlo skvěle a já se opět dostala na váhu 62 ale musím uznat že v těch 2 měsících jsem si udělala párkrát pauzu. Ale dnes se to stalo normálně sem se nasnídala a pak sem si dala oběd a po obědě bylo vše v poho váha dobrá ale když jsem se vážila před tím než si dám nebo nedám večeři tak jsem zjistila že jsem 0,5 kg přibrala bylo to hrozné začala jsem padat do takové té úzkosti a z ničeho nic jsem snědla gumové bombóny zmrzlinu a nakonec jogurt a brambůrky ale co teď. Mám to vyzvracet váha je už o celé kylo větší. Tehdy když jsem se snažila hbnout jsem zkusila jen jednou zvracet ale prostě na to nejsem nešlo mi to a tak jsem toho pro jednou a naposled nechala. Ale teď jsme v jiné situaci celé ty dny odříkání jsou v háji prostě jsem totálně zklamala nedokázala jsem udržet vůli. A co teď? Nakonec mi nezbývalo nic jiného než jít na ten záchod avyzvracetto. Když jsem pak šla do koupelny uvědomovala jsem si rpoč to vlastně dělám abych měla o 1-2 kg míň? Modelka ze mě nebude tak proč ale to je asi otázka pro každou z nás proč podstupujeme něco takového ano chtěla bch normálně jíst neohlížet se nad tím kolik kalorií a tuku to má ale proč větčina z nás do toho kolotoče spadne? Nikdo neví co bude se mnou ani s vámi ale velice by mě to zajímalo asi budu dál držet hladovky abych měla tu ,,vytouženou´´ postavu. Ale co bude vytoužená? Když si počtete v pár příbězích zjistíte že jste chtěli jen trochu zhubnout na tu ,,vytouženou´´ váhu ale pak ta vytoužená klesala na míň a míň. Vím že na tom nejsem nejhůž je tu spusta holek co jsou na pokraji smrti a tak vlastně nevím kam chci jít. Řekla jsem si že zhubnu na 62 ale jak vidím tak mi to nestačí a pokračuju na 60 ale co jsou to dva kg? Nic na těle to není poznat ale pro mě je to moc tak na 55? a Budu mít tu pěknou postavu při 55? A co když ne tak půjdu ne 50 a tam doufejme zkončím . . .

Z nadváhy do anorexie

Dlouho jsem přemýšlela, než jsem se rozhodla o sobě na tenhle web napsat. Je ale důležité si přiznávat nepříjemné věci a já mimo jiné tímto chci pomoct sobě k výhře nad PPP. A vás, kteří teď budete číst můj příběh, prosím o toleranci. Nebude to čtení ani strhující, ani dojímavé. Je mi 21 let, úspěšně studuju vysokou. Od listopadu se léčím ambulantně s anorexií u psycholožky, psychiatričky a internisty, beru antidepresiva. Mám přítele (2 roky), žijeme spolu. Tedy my dva a paní Anorexie. Přítel mi je obrovskou oporou. Tolik současný stav. Jak to ale začalo? Od dětství jsem měla sklony k nadváze. Máme v rodině obezitu a ženské byly u nás vždy skutečně žensky tvarované. Ve svých 15 letech jsem se trochu vyděsila ze své váhy a vyřešila to asi na půl roku anorektickým záchvěvem. Bylo to pár kilo, ale dost znát. Do podváhy jsem se ale nedostala. V té době jsem si také poprvé přečetla o anorexii. Zalíbilo se mi to, ale vůle nebyla. Tehdy jsem taky začala bydlet mimo domov a o jídlo se starala sama. Sklouzlo to k naprosto nevhodnému jídelnímu režimu-nerežimu. Pozvolna jsem nabírala (občas přejedení, občas zvracení, občas hladovky – řeklo by se asi subklinická forma PPP). Až jsem se dostala velmi brzy do nadváhy (taky díky jojo-efektu). Budete se možná divit, ale NETUŠILA JSEM, že mám nějaké problémy s jídlem. Vůbec – – až teď. Na přelomu září a října 2005 jsem omezila jídlo. Držela jsem drastickou hladovku. Ani jsem nevěděla proč – máte někdo taky takovou zkušenost? Byl to zvláštní pocit. Asi to znáte: radost z reakcí okolí, z velkého výkonu… Celkem jsem do dubna zhubla 21 kg. Dostala jsem se podle BMI do horní hranice podváhy. Než povím, co bylo dál, musím napsat důležitou věc, kterou vím jen já – a teď tedy i vy. Třeba mi to pomůže skutečně prozřít, že je to, co chystám, směšné a bezúčelné. Už od těch 15 let jsem měla velký sen (tajný a spíš podvědomý než vědomý): být hrozně vyhublou (anorektičkou). Nikdy jsem pro to ale nic nedělala. Až teď (a vůbec nevím, co se stalo!). Teď navíc – při soužití s paní Anorexií – mám velkou tendenci se pozorovat. Baví mě „z výšky“ sledovat, co dělám, jak prožívám. Jsem sama sobě pokusným králíkem. (Jsem normální??) Po té hladovce jsem se pochopitelně (někdy v březnu/dubnu 2006) několikrát přejedla. A protože jsem učenlivá a sháním spoustu informací, vím, že tohle často končí bulímií. Nechci si zvyknout na zvracení. Proto jsem začala normálně jíst. Už je to 7. týden. Třikrát denně, všechno – maso, sladkosti, pečivo… Pro doktory, přítele, rodiče a sourozence a pro některé kamarády UŽ JÍM, tzn. léčím se (úspěšně) ze své anorexie. Nabrala jsem pár kilo, takže teď jsem v rozmezí své „ideální váhy“. Je pravda, že mám víc chuti do života, není mi tak zle, ale… Jsem si odporná, plná sádla, nechutně při síle, s břichem jako žok… Pokračovat nebudu. Pro sebe a upřímně teď i pro vás chci normalizovat svůj příjem potravy, dostat se do pohody a „být normální a zdravá“ PROTO, abych mohla od září (kdy jedu na semestr studovat do zahraničí) zase držet hladovku. Teď už nemám nadváhu, ale svou optimální váhu, tedy jsem na tom tak jako většina z vás na počátku anorexie. Tohle zhubnutí vnímám jako odrazový můstek, jako začátek. Nevím ani, proč mám anorexii diagnostikovanou, když jsem nebyla nikdy skutečně vyhublá. (Asi proto, že v hlavě je to pořád stejně šílené a motá se to okolo postavy a jídla… Nebo proč?) Říkám vám, holky: Já chci být vyhublá, ALE: Od toho mě zrazuje strach o zdraví a vědomí nesprávného nakládání se životem. Proto dodávám: Věřím tomu, že tohle nutkání postupně ustoupí a já budu moct hodit touhu po askezi a čnějících kostech za hlavu. Tajně doufám, že pokud budu takhle hezky jíst ještě několik týdnů, přejde to. CHCI TAK PŘELSTÍT SAMU SEBE. Nutím se nechutně do jídla, ale vždy se přinutím. Motivací je mi, jak už jsem řekla, nezačít si s přejídáním (ke kterému mám velké sklony) a bulímií. Je to ale těžké. Když se vracím domů, vidím otce anorektika, maminku, která trpí silnými depresemi a pije… Není to směšné, ta touha po vychtlosti? A proč vůbec? Budu vděčná za vaše reakce.

Poradíte mi co to je?

ahojky všichni. Potřebovala bych od vás poradit, už mi nepřipadá normální muj vztah k jídlu a k sobě samé, ale zase si nemyslím, že mám anorexii a už vůbec ne bulimii. Přečtěte si muj příběh a napište mi komentář nebo email na smudla.mala@seznam.cz co si o tom myslíte. díky Takže asi od 14.let jsem začala zkoušet různé diety, vydržela jsem to vždycky tak 3 dny a skončila. Neměla jsem to totiž zapotřebí a uvědomovala jsem si to. Před rokem v tuhle dobu jsem měla 52kg a udržovala jsem si to cvičením a občasnými dietami. Byla jsem se sebou docela spokojená a celý léto jsem papkala nanuky a vše na co jsem měla chut. A na podzim jsem vlezla na váhu a měla jsem 54kg. Chtěla jsem to zhubnout a tak jsem začala držet drastickou dietu. Za chvíli jsem už měla 48kg. Pak přišli vánoce a já zas pěkně přibrala na svých 54kg 🙁 opět jsem přestala jíst a zas to všechno zhubla a pak to zas nabrala s bonusem 3kg navíc. a tak to bylo furt dokola. pár dní hladovky -3kg a pak zas přežírání +3kg… Ale ted už jim denně 2000kj 14dní a mám momentálně 52kg a 170cm( uplně stejně jako loni touhle dobou akorát že ted už spokojená vůbec nejsem!). každý den hubnu tak 0,5kg někdy mín někdy zas víc. za těch 14 dní jsem zhubla 5kg. Každý mi říká že to nepotřebuji že mam dobrou postavu, já si ale tak nepřipadam. Chtěla bych zas těch 48kg to jsem byla tak krásně hubená… Bojim se že zas nevydržim a začnu se přežírat a vše během týdne naberu zpět zároven mě ale tak strašně nebaví nejíst, mam furt hlad a furt mam na něco chut. V okamžiku kdy jídlo jim, tak ho miluju, protože je tak moc dorý, Pak ale dojím a mam výčitky a nenávidim ho protože se po něm tloustne. Tak co mam dělat? Jsem normální?

Tak nevim…

Ahojky holky. Uz jsem tady psala hodnekrat.Vzdy to byly pribehy pro Vas, ale ted prosim vsechny o radu. Bulimii jsem mela asi tri roky. Pisu zamerne mela, protoze uz bych ji vlastne mit nemela. Asi rok po tom co to vsechno zacalo, jsem skoncila na metabolicke jednotce intenzivni pece a nasledne v Psychiatricke lecebne v Opave. Vydrzela jsem tam tyden a pak jsem prekecavala vsechny okolo, aby me pustili. Primarku se odprosovala skoro az na kolenou. Stalo se, pustili me po tydnu domu. Je to asi hnusne, ale tehdy jsem proste skoncit nechtela. Potrebovala jsem jet domu, abych mohla pokracovat v mem jidlu – nejidlu. Jenze jsem to zase trosku prehnala a mamka me hnala zase na psychiatrii. Tentokrat jsem tam vydrzela tri tydny. Jenze k cemu to vsechno, kdyz jsem zase nechtela skoncit? Po propusteni jsem vsem okolo slibovala, ze jsem v pohode, ze uz mi nevadi, ze jsem tlusta, ze se chci hlavne venovat skole a blizici se maturite. Jo, to vse jsem vydrzela tak 14 dni a pak….zase vsechno na novo. Odmaturovala jsem, dostala se na vysku a byla stastna. Alespon v tomhletom smeru. Jenze kdyby nebylo tech zrcadel a pohledu jinych. Spadla jsem do toho znova. Zvracela jsem asi 10x denne. Nemohla jsem se na nic soustredit a me deprese me dohnaly az k sebeposkozovani:o( A jak to opet skoncilo? Tak, ze jsem 14 dni ani nejedla a ani nepila, jedla projimadla, diuretika a leky na hubnuti. Pak zase JIP a lecebna. Jenze tentokrat jsem si rekla, ze opravdu dkoncim a vsechno zvladnu. Ze si proste musim vazit toho co mam, myslim skoly a kamaradu. V lecebne jsem si pobyla cele tri mesice. Poznala jsem nove lidi, kteri mi dali novou nadeji do zivota a ukazali mi novou a lepsi cestu. Prijela jsem domu a zacalo mi zkouskove obdobi. Zkousky jsem dala a citila se vyborne. Byla jsem opravdu spokojena. Doma mam dost velke problemy, protoze tata dost pije a ja se kvuli toho musela odstehovat na koleje, i kdyz na skolu chodim ve stejnem meste, kde i bydlim. Jenze ted konci letni semestr a ja mam zase zkouskove a nechodim do skoly. Porad se ucim, ale taky premyslim. Posledni dobou se nejak casto hadame s kamoskama, je to vzdy kvuli hloupostem, ale me to tak rozhodi, ze mi je z toho strasne zle, protoze jenom ony me drzely pri zivote a verily, ze se z toho dostanu. Verily mi a ja je dvakrat zklamala. Potreti nechci, ale cim dal casteji premyslim, jak by bylo krasne zase byt stihla. Jenze nechci. Zatim to jsou jenom myslenky, ale bojim se, ze se jednou obrati zase ve skutecnost. Nejsem totiz v tehle tech vecech moc silna osobnost. Co mam delat prosim… Mam Vas vsechny moc rada a holky neblbnete prosim! Jste vsechny sikulky takove, jake jste a neni treba se nicit a zbytecne se utapet v slzach. Ja to dokazala a snad mi to vydrzi. Mozna kvuli Vam, mozna kvuli sobe.

Neumírám, máma s tátou jsou na tom hůř…

Ahoj, dnes večer jsem neměla ani pomyšlení přimhouřit očka nad učení, a tak jsem zašla po hodně dlouhé době navštívit tyto stránky. Kdysi(16.4.2004) jsem i já zde uveřejnila svůj přiběh-Vzpomínky na život. Od té doby, jako ostatně u všech, se toho hodně pozměnilo, ale co, nebo spíš kdo se změnil, jsem tentokrát já. Bulimii trpím stále, ale pomáhá mi jeden velice příjemný psychiatr, ač občas mám problémy s komunikací, protože samy některé víte, jak těžké je svěřit se cizímu člověku. Nejhůře mi bylo, když jsem se mu svěřila, proč jsem znova začla s bulímií-smrt mého přítele. Tehdy mi ani nepřišlo, že už jsem ze všeho mohla být venku, najednou se prostě vše vrátilo… Mamka s taťkou mne spíše trošku odsoudili, dá se to tak říct, ale nebýt jich, možná že bych dnes neseděla tady u počítače, ale pod dozorem v psychiatrické léčebně, ale to je zase jiný příběh… Když to vlastně vše shrnu, chtěla bych vám všem říct, dokud je čas a pořád máte alespoň malinko síly žít, tak se nevzdávejte a zkoušejte bojovat. Já jsem si také dala říct, ač mi to trvalo pěkných pár let. Bohužel, má všelijaké zdravotní problémy, zejména s vaječníky- no prostě ty ženské věci. Nejhorší ale je, že jsem jednou chtěla mámě a tátovi udělat radost a přinést jim v náručí ukázat vnouče, ale to bohužel nikdy nepůjde, díky mé pitomosti jsem neplodná, ač se má gynekoložka snažila hodnou chvíli a já jí za to moc děkuji. Teď už vím, že nejvíce sem ubližovala mamce a taťkovi… Myslela jsem, že mi nerozumí, když mě nechtějí pustít do hospody a nechtějí, abych kouřila. Chtěla jsem žít jinak-bulimicky. Jenže mamka má nález na ňadru a táta ve vyoperovaném znaménku. Před dvěma měsíci zemřel děda a strejda a teď my mají odejít i oni- NE! Tentokrát už jsem nepovolila, že se zase psychicky zhroutím. Za to, že jsem byla bulimička, to byla jen má blbost, chtěla jsem být twigy, ale za to, že má někdo rakovinu, za to nemůže nikdo… Držím vám všem všechny palečky co mám a pokud budete chtít, napište mi na e-mail: janafialova@centrum.cz Hodně se teď o ppp zajímám a ráda si přečtu další příběhy. Všichni, co sem píšete- mám vás ráda.

Můj příběh – část první

Ahoj, včera jsem poprvé objevila tyto stránky a četla příběhy až do půlnoci.Rozhodla jsem se, že přidám i ten svůj, nevím sice, jestli ho bude někdo číst, ale na tom nesejde…Tak především nemám ani anorexii ani bulimii.Dle testu mi byla určena diagnoza 92% záchvatovité přejídání.Je mi 20 let, příští rok končím bakalářské studium na VŠ.“Problémy s jídlem“ u mě začaly asi kolem 15-16 roku.Do prvního ročníku na gymnáziu jsem vůbec nic neřešila.Jenže na konci školního roku jsem byla týden úplně mimo, jen jsem doma ležela s horečkama,nejedla jsem, prostě nic.Za týden když to pořád neodcházelo,šla jsem do nemocnice-tehdy ještě na dětské oddělení-kde nevěděli co se mnou.Poslali mě na gynekologii-nic.Tak si mě tam nechali.Asi 14 dní si pořád mysleli,že mám nějakou virozu,ztrácela jsem se před očima.Zapomněla jsem uvést, že již od 14 let nejím maso/z principu/,které mi tam neustále nutili.Po 14 dnech mš převezli do fakultní nemocnice, kde mi po několika vyšetřeních zjistili Crohnovu chorobu.Po měsíci mě propustili do domácího léčení,váhu jsem měla 49 kg/mám 158 cm/.Brala jsem mnoho léků,také kortikoidy-hormony-po kterých jsem byla velmi oteklá,hodně jsem přibrala-asi na 58 kg.To byla pro mě nepředstavitelná váha, vždyt dosud jsem byla v pohode vzdy do 50 kg a nikdy jsem to neřešila.Asi po roce a půl nastal zlom,ted si už ani nevzpomínám,čím byl způsobený.Sestra měla na mou tlouštku narážky.Začala jsem hubnout-poprvé v životě-a podařilo se mi to.Z 58 kg jsem asi za 2-3 měsíce zhubla na 49 kg.Hodně jsem pila,každý den jsme se sestrou doma cvicily,jedla jsem málo a „dietně“.Velmi jsem se sama sobě líbila a byla jsem spokojená,že můžu opět nosit své milované oblečení.Poměrně dlouho jsem se pohybovala kolem této váhy,možná také proto že jsem začala ve větší míře pít alkohol a někdy jím i nahrazovat jídlo.Asi půl roku jsem také neměla menstruaci.Tehdy si mé okolí velké změny postavy všimlo,a mě velmi lichotilo, že se líbím.Postupem času jsem ale začala plíživě,nenápadně přibírat.

Můj příběh – část druhá

Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu jsem díky svým problémům měla obrovské výkyvy nálad a deprese,což začalo vadit mé nejlepší kamarádce.Po nějaké době jsem se jí svěřila s tím,že mou náladu ovlivnuje především to, jestli držím dietu nebo jestli se přejídám.Od té doby jsme se příliš odcizily.Od té doby taky nemám přátele,nechodím ven,stydím se,je mi hanba za to jak vypadám.Moje nejvyšší váha, které jsem kdy dosáhla, byla asi 62 kg.V současné době mám 60 kg.Asi před půl rokem se mi díky 2 měsícům, kdy jsem si hlídala jídlo a díky pohybu, podařilo po delší době dostat na váhu 54 kg.Byla jsem v sedmém nebi,matka a sestry mě obdivovaly.Jenže opět se ta druhá osoba ve mně začla přejídat a hned jsem zase přibrala.Sebevědomí nemám pochopitelně žádné.Vyhýbám se jakékoli možnosti k seznámení, i když bych si velmi přála partnera.Tak to již pokračuje několikátý rok.Optimismus a víra ve zhubnutí se střídá s nekontrolovatelným přejídáním a velmi špatnou náladou.CHCI TO ZMENIT.Napište, Rosy.Crucifiction@seznam.cz.CHCI Z TOHO KRUHU VEN, CHCI ŽÍT!!!Ne se jen uzavírat sama v sobě…vždyt mi tolik věcí uniká mezi prsty…Rosy.

Nevyřešitelné…

Ahojte všici.. tak sem si myslela, že mě to treba vsechno prejde, kdyz na nic nebudu myslet, kdyz nebudu resit svoji postavu, svuj osobni zivot a vsechno kolem.. Milila jsem se.. tim jak se snazim byt nad veci a v pohode tim to je jeste horsi… Neumim se vyrovanat se zivotem.. neumim se vyrovnat s tim ze me opustil clovek ktereho stale moc miluju.. neumim se vyrovnat ani s tim jak vypadam.. a to je vlastne problem nas vsech… Ja nikdy nebyla hubena holka.. spis namakana, ale proste ne moc tlusta.. posledni dva roky nevim kudy kam… Stridave mam slunecno a pak zase zatazeno… treba mesic se snazim z toho dostat a dalsi dva sem zase zpatky na dne… Doslo to vsechno tak daleko, ze provadim kraviny typu sebeposkozovani… ale dela mi to dobre… kazde rano se probudim s pocitem ze vsechno bude ok.. zamerne si jakoby zapomenu svacinu doma.. abych nemusela jist.. ale jen prijdu do skoly.. padne to na me… furt myslim na jidlo a na to jaky by to bylo ochutnat aspon kousicek toho a toho… proto si radsi ani s sebou neberu penize, protoze jinak bych sla a nakoupila si toho tolik… Vzdycky se cely den drzim a pak prijdu v pet domu ze skoly… a jdu si dat aspon krajic chleba a pak si rikam.. ses blba zase si to nezvladla a tak si dam jes te neco a pak na ex vypiju alespon litr vody.. kdyz neni nikdo doma je to dobry v tom ze muzu jit nerusene zvracet, kdyz nekdo doma je.. reknu ze mi neni ok a jdu se vykoupat.. zavru se v koupelne pustim vodu a zvracim… Vzdycky sem spis mela anorekticke sklony, ale ted? Ted se ze me stava bulimicka a ja nevim jak z toho ven.. treba z toho ven ani nechci.. co si jedine preju je byt hubena… Myslim si ze sem docela oblibena, o kamarady nemam nouzi, ale byt hubena by pro me bylo vsim… Nedokazu se vyrovnat s faktem ze sem tezkej hromotluk… Jeste pred mesicem jsem mela 76 kilo.. dnes rano sem stoupla na vahu a ejhle mam 67.. ale stale mi to nestaci… A to je muj problem… nespokojim se s malem…. chci vsechno hned a v nejvetsim mnozstvi… Nikdo o tomhle z pratel nevi, myslim ze by me ani nepochopili, oni nevi co ja prozivam.. driv to bylo tak , ze nekam se slo a dali sme si tamhle zmrzku, tamhle hambace.. nebo ve skole.. kazdej kazdymu papal svaci.. ted jen pokyvujou hlavou ja driv takovy jedlik a nechci ani kdyz mi nabizeji.. rikam ze nemam chut a tak se v tom moc nepatlaj, ale uz jim to trochu zacina vrtat hlavou… Bojim se ze by se to meli dozvdet a proto hledam kamaradku mezi vami, protoze vim ze vy jste pro me zpriznene duse, ktere to chapou a pochopili by i me… Kdokoliv by se chtel ozvat ozvete se.. budu cekat.. potrebuju nekoho kdo me bude chapat a to bohuzel u mich pratel hledat nemuzu… nepochopili to! Mej te se vsichni krasne.. Drzim vsem palecky!! pa muj emajl: SandraStrulova@seznam.cz

Ne, ne, nechci…

co to znamena smutek, deprese, co to znamena nevidet smysl zivota.. co je smyslem toho vaseho zivota? uz zase sedite u pocitace a procitate pribehy na ppp infu, zabijite cas, zajimate se o to jak to prozivaji ostatni holky, nejenom jak to prozivate vy..a stejne si nakonec pridete ubohy.. mozna trochu sebelitosti, nekdy naopak krutosti, -jak jsme to zase zpackaly.. treba ja.. ne ze jsem se prejedla, ne to ze jsem mela tu odvahu (a neni to odvaha) se jit vyzvracet. neni to uz vubec o tomhle, kdyz uz vim ze to pujde ven, jeste si dam klidne o nejakou tycinku (proste jidlo) vic a vzapeti se hrbim nad zachodem. a pripadam si jako zapomenuta necista, vim ze je to blby delat ze nebudu mit uz zdravy hezky vlasy, ze stejne trochu z toho priberu na vaze.. a prece to udelam.. tentokrat uz NAPOSLEDY.. moje problemy s bulimii zacaly na zacatku druhyho skolniho pololeti, zacaly se mi zhorsovat znamky, snazim se za kazdou cenu hubnout.. ne uplne za kazdou cenu.. ale ty ceny uz pomalu ztraceji hodnotu.. nekdy nahore, jindy zas dole. a tak nekolikrat behem dne..nejen kvuli zvraceni, ale i kvuli i tak normalnim depresim ktery me potkavaly driv.. ovsem ted je to mnohem horsi.. co je na tom vsem nejsmutnejsi.. zhubla jsem za 5 mesicu… (BOZE, TO UZ JE TO TOLIK???) za 5 mesicu bulimie jsem zhubla jenom asi jedno kilo.. jedno pitomy kilo.. uz nechci zvracet.. musim se ale v tom pripade vzdat svych lasek prejidani.. uz ani sousto navic, prejedeni=zvraceni a ja uz nechci .. proste ne, nechci.. je to tak ponizujici a zaroven unik od toho vseho.. citim se lip, ulevi se mi. jenomze to je ..hmm… myslim si ze je to pocit ktery se da postradat, koneckoncu i presto nekdy brecim a tim se cloveku ulevi taky, ani nemusi zvracet jidlo.. po kterym mozna ze jeste vic pribere.. ale kdyz se prejim.. tak nedokazu uz nic nedelat, i kdybych vedela ze nepriberu nenecham si to v zaludku.. moje prokleti, moje vysvobozeni.. kdyz byste nekdo hodne chapaly anebo hodne nechapaly moje pocity, muzete mi napsat do komentaru, rada si s vama promluvim…

To se týká všech

Kdysi jsem si říkala, že bulimie je něco co existuje, ale mě se naprosto netýká. Já a bulimička??? Ne to opravdu ne. A co anorektička??? To už vůbec ne vždyť co všechno jsem já snědla… Žila jsem si v jakési lhostejnosti ke svému vzhledu. Tím nemyslím, že bych nenosila moderní obleční nebo že bych se nečesala nebo chodila špinavá, ale tehdy jsem měla nějaký to kilečko navíc, ale bylo mi to jedno. Tehdy jsem měla 54kg a měřila 152cm. Moji váhu jsem neřešila ani v nejmenším. Vždy´t jsem měla ak moc ráda pizzu a alespoň jednou v týdnu jsem si ji dala, pít vodu?? ještě bych se otrávila já jsem pila jenom Coca-colu. A kdykoliv jsem si chtěla dát něco dobrýho tak jsem si to dala. Šla jsem třeba kolem obchodu a dostala chuť na čokoládu, tak jsem šla dovnitř a koupila si ji a k tomu ještě nanuk a nějaký tyčinky jako jsou Kit kat, Mars, Twix… Všechno jsem si to donesla domů. Sedla jsem si před televizi a všechno snědla na posezení a pak jsem si ještě v 8 večer dala večeři, která vypadala jako rohlíky se sýrem nebo smetanový jogurt. Že bych řešila nějakou energetickou hodnotu? Ne, proč?? Vždyť mi to tak chutnalo, tak proč si to odpírat? Jednou se však všechno změnilo. Náhodou jsem se dostala k takovým brožurkám o dietě. Tam bylo kolik má co jakou energetickou hodnotu a kolik by měl člověk jíst, aby hubl. Rozhodla jsem se že to zkusím, ale to bych nebyla já, kdybych to trochu nepřehnala. V těch brožurkách stálo, že i při dietě by člověk neměl jít pod energetický příjem 4000KJ. Ale to je moc říkala jsem si. Ty tabulky jsou pro dospělý a tak pro mě jako 14 letou je to moc. Pro mě bude vhodný mít enrgetický příjem kolem 2000KJ.To byla asi první velká chyba, kterou jsem udělala, ale to jsem si neuvědomoval. Táta mi dietu schvaloval, protože netušil že můj enrgetický příjem je tak nízký. Myslel si že je to těch doporučovaných 8000KJ. Já jsem byla ráda, vždyť jsem hubla, musela jsem uznat že s kily odcházela i má energie. Byla jsem unavená, chtělo se mi spát a naopak se mi nechtělo nic dělat. Brala jsem to však jako něco nutného. Problém nastal tehdy, když jsmsem jela s našima lyžovat. Sjela jsem totiž 2x kopec a málem jsem se zhroutila z toho jak mi bylo zle. Potom se mi do toho přidal i kašel který trval přes 2 týdny a tátovi došlo, že to bude mít co dočinění s jídlem. Tak jsem musela začít jíst víc. Já jedla a všechno bylo dobrý. Když jsem se dostala z kašle chtěla jsem se vrátit ke svýmu hubnoucímu plánu, ale už to nějak nešlo. Nejedla jsem a přejídala se hubla a přibívala. Jednou ale došlo k zvratu, že jsem se anjedla a chtěla to vyzvracet, tak jsem šla a udělala to… Potom byla dlouhá pauza zvracení. Ne to není ta správná cesta říkal jsem si. Jenže pak jsem to udělala ještě jednou a pak ještě jednou. Intrvaly se postupně zkracovaly a zkracovaly. Poslední dobou je to jak na houpačce nezvracím celý 2 dny, zvracím 4 denně. Nejím skoro nic, přežeru se. Několikrát jsem si řekla naposled, ale z každýho naposled je vždycky ještě jedno naposled a ještě jedno a další a další… Čím jsem hubenější váhově, tím tlústčí si připadám. Myslím stále jen na jídlo, na to co budu jíst, jak moc toho sním a jak to vyzvracím. Já totiž vím že to vyzvracím ještě dřív než to začnu jíst. Snažím se z toho dostat, ale mám dojem že čím víc se snažím se vyškrábat ven tím hlubší jsou moje pády dolů. V podstatě nejsem schopná jíst normálně. Když nezvracím tak jím suchary a odtučněný jogurty, v takovýto dny je můj energetický příjem do 500KJ. Když sním neco jinýho, což je obvykle pizza, puding, krupicová kaše nebo něco podobnýho, či pokud mě naši donutí sníst oběd tak to zvracím. Bohužel si uvědomuju, že jsem došla až moc daleko, ale nejsem si jistá jak zpátky a občas ani jestli to skutečně chci, protože když zvracím tak můžu jíst všechno… Od té doby kdy jsem začala hubnout jsem se změnila. Rozhodně jsem jiná než jsem byla dřív. Jak už jsem psala měla jsem 152cm a 54 kg. teď mám 154cm a 45kg. Tou dietou jsem zhubla přibližně 3 kg, ten zbytek je zvracením. A kdysi jsem si říkala, že mě se takovýhle věci netýkají, pak jsem si přečetla jednu brožurku o hubnutí a teď… Chci ještě dodat, že kdybych si už tehdy říkala, že ppp se může týkat i mě tak bych možná takhle neskončila, proto prosím všechny nepodceňujte to. Týká se to i vás!