Archive for category: Můj příběh

Jsou dvě hodiny ráno, jak moc bych si přála v klidu usínat na nic nemyslet a ráno v pohodě vstát, nasnídat se a žít. Nemůžu, protože myslím jen na to jedno jediné na mou postavu, na to co zítra sním, na to, jak zítra budu cvičit. Měla jsem přítele,neustále mi říkal ,že jsem tlustá, že bych měla zhubnout.Já jsem to ale tak nebrala, nic mi jeho slovo neříkala a já jsem byla sama se sebou šťastná měla jsem 165cm a 68kg, měla jsem velká prsa..plné boky.. Nakonec jsem se spolu rozešli, ale má obezita nebyl ten důvod.Ale i přesto, po rozchodu jsem nad jeho slovy, já co vždy jen jedla samá tučná, mastná, nezdravá, kalorická jídla, začla uvažovat. Jednou odpoledne jsem upadla a zlomila si nohu, takže jsem musela dlohý čas být doma, ležet, nehýbat se a neustále jíst a jíst a jíst…Jenže po sundání sádry jsem zjistila, že mi je všechno oblečení mále, pak jsem si začala vzpomínat na své problémy při koupi džínů, neměli na mě velikost, při výstupu z bazénu nebo z vany, když se má mokrá stehna o sebe odírala a mě to neuvěřitelně bolelo… Ano , měl pravdu, byla jsem obezní. Nejdříve jsem pravidelně 5x denně jedla a cvičila hodinu denně, po měsíci už jsem jedla jen 3x denně a cvičila hodinu a půl , po dalším měsíci jsem za celý den snědla jen jednu mrkev, či papriku a to jsem ještě nakonec vyzvracela, cvičila jsem už 2 hodiny denně.Moje váha se za necelé 3 měsíce dostala z 68 kg na 51 kg.Mezi stehny jsem měla mezeru, už se mi o sebe neodírala, když jsem si sedla, bříško jsem měla ploché, ručičky jak hůlčičky ..byla jsem spokojená, ale pak jsem zjistila, už nemám ani potřebu jíst..tak jsem nejedla.Jenže mi začly vypadávat vlasy, lámaly se mi nehty, přestala jsem menstruovat, neměla jsem enrgii, byla jsem unavená a neustále podrážděna. O měsíc později… Uvědomila jsem si své chyby, začala jíst, ne jíst, ale přejídat se…celý den jsem nejedla ale na noc jse snědla to , co by ani 100 kilový muž nespořádal a kila šla opět nahoru, zastavila jsem se na 63 kg a začala být znovu nešťastná. A nyní? Opět hubnu, ale pozvolna, jím pravidelně, zdravá jídla, denně cvičím, ale s mírou..3.května moje váha činila 63,1kg , dnes 17.6 činí moje váha 59 kg.Abych pravdu řekla, je to těžké znovu bojovot, už mě to tak nebaví, nejradši bych to vzdala, ale nesmím, musím bojovat, ale zdravě!!! Bojujte i vy, nevzdávejte to!!!

Sáhla jsem si až na dno svých sil. Je mi dvacet. Šest let jsem se sebepoškozovala, v šestnácti jsem za dva měsíce rapidně zhubla asi o osm kg. Hrozně se mi to líbilo a ani jsem nechápala jak jsem to dokázala. Pevnou vůli jsem postrádala, jen, když jsem doopravdy chtěla, podařilo se mi nemožný. Jenže jak začal školní rok, já začala jíst, přejídat se, a nabrala jsem to všechno zase zpátky. Myslela jsem si že nemůže být nic horšího. Chtěla jsem mít zase 53 kg. Ale jak? Hubnout jsem už dál nemohla, sebeovládání nefungovalo. Pak jsem jednou přišla ze školy a bylo mi strašně zle, tak mě napadlo že když se vyzvracím, bude mi líp. Bylo. Ze začátku. Jasně, byl to pro mě skvělej způsob. Už jsem to zkoušela před lety několikrát a nikdy mi to nešlo. Ale teď jsem na to byla dokonce hrdá. Druhej den už jsem věděla přesně co dělám. Začala jsem se přejídat, nehorázně. Zvracela i 10x za den. Jen doma. Mamka to věděla ale nevěděla jak na mě. Začal jsem i pít, jasně že sam v pokoji. Vyčítala jsem si to, řezala jem se čím dál tím víc. Asi 50 jizev. Ty co nejsou tak vidět nepočítám. Chtěla jsem to změnit, tak jsem chodila na psychiatrii.,psychoterapii, a najednou jsem přestala. Ani nevím jak. Dva měsíce to bylo dobrý. A já slyšela samou chválu od doktorek, že je to heroický výkon. Chtěla jsem jít do léčebny, ale přišlo mi že jsem se v jijich očích tak změnila, že by mě do nemocnice nepustili. Začla jsem proto znovu. V nemocnici jsem za sedm týdnů zhubla 6 kg. Odstěhovala jsem se na privát, s kamarádkou z nemocnice. ta odjela na protialkoholní a já byla celej den sama. Začla jsem mít typický záchvaty žravosti. Jizev pořád víc. Navíc jsem začala brát hypnogen na spaní. Brala jsem ho i přes den, pak už 4..5. Byla jsem jak zdrogovaná, nevěděla jsem co dělám, měla jsem okna. Na ruku jsem si vyřezala ,,NE“. Už ne, dost, konec… Byl to marnej boj.Prohranej. Šla jsem na krizový centrum. Odstěhovala se zase domů. Z hypnogenů se dostala. Zvracení vymyzelo, řezání taky. Je to asi tři měsíce co jsem bez toho. Ale stalo se to, že jsem zas začala hubnout, hubnu pořád. Mám 51 kg, a chci hubnout ještě,…bohužel. Můj život se změnil ale na jak dlouho? Jdu z extrému do extrému. Cítím se dobře, jsem relativně šťastná, ale je mi jasný že z B se stalo A. Snad to ustojím. Do té doby se budu snažit to zvládat, pokud to půjde… Jestli mi chce někdo napsat komentář nebo se sejít na chatu budu ráda. Držte se.

Ahoj všichni! Tuto stránku jsem objevila teprve dneska a celé odpoledne jsem strávila čtením příběhů. Myslím, že ty holky, které to psaly, byly opravdu ze sebe neštastné… Je mi to líto, a jsem ráda, že to jen čtu a neříkají mi to z očí do očí – když vidím, jak někdo pláče, tečou mi okamžitě slzy také:-( Nejprve bych se chtěla trochu představit – jmenuju se Katka, jsem z Prahy a koncem září mi bude 20, zajímám se o animované seriály a spratkoviny:-P A nyní k mému příběhu (pokusím se to zkrátit): Moji rodiče se už od mého dětství často hádají, táta se odjakživa opíjel a bil mámu – ta zase mě. Mladší sestra je dokonalý sobec a pro mě taky už skoro cizí člověk. (Přeskočím to, jak jsem vyrůstala, to není tak podstatné), přejdu až do mých 12-ti let. To jsem si začala teprve uvědomovat sama sebe, předtím jsem žila jen v iluzích a ve snech. Táta má velké problémy s váhou (asi 136Kg na 178cm!!) A on je takový, že na lidech kolem sebe nesnáší své vlastní vady – takže si všiml v mých 12-ti letech, že mám trošku větší zadek. A přitom jsem byla akorát!! Né že by mi zakazoval jíst, ale stále a čímdál častěji měl hrubé poznámky k mé postavě. Jednou jsem mu to vrátila, at se koukne na sebe a akorát jsem dostala nakládačku-_- Byly mi jedno jeho „kecy“ a nic si z toho nedělala. Tehdy jsem byla teprve v šesté třídě a řešila spíše jestli si ráno nezapomenu nahrát Sally, malou čarodějnici (animovaná pohádka). V 8. třídě jsem přestoupila na jinou školu, kde se mi začali posmívat kvůli postavě. To jsem měla (asi) 59Kg na 168cm. To jest průměrná váha na tu výšku, ale né v mém věku. Doma fotr a ve škole už taky! Začala jsem držet tvrdou dietu. Za půl roku jsem zhubla na 51Kg. A to jsem ani nezvracela. Když jsem nastoupila do 9. třídy, potřebovala jsem si trošku vylepšit známky, aby mě vzali na dobrou školu. Jenom jsem se šrotila a jedla. Jak jste asi uhodli, tak jsem to zase nabrala a i s prémií (+BONUS 6Kg navíc). Takhle to bývá, když někdo moc rychle zhubne. Tělo si zvykne na tak malý přísun potravy, a když pak začne zase normálně jíst, tak přirozeně ztloustne. Navíc je lehčí jen o ty látky a minerály, které tím nedostatkem potravy ztrácí. Ale myslím, že nosím „dříví do lesa“, že to tady všichni vědí.. Dostala jsem se na gymnázium a přibrala z toho stresu dalších 10 Kg. Takže cca 75Kg na 171cm. K tomu ještě problémy doma a se známkama, takže jsem zkončila na dětstké psychiatrii v Motole. (To mi bylo 16 let). A vůbec né kvůli jídlu, spíš kvůli tomu, že se mi z toho stresu a jak mě rodiče mlátili… stydím se to i napsat… rozjela schizofrenie.. Byla jsem na stejném oddělení, jako anorektičky a bulimičky. Moc jsem se s nima nebavila, nikdy mě nenapadlo, že se mi to stane za rok taky. Rodiče mi vyjednali lehčí školu, ale já chtěla zůstat na gymplu. Byla jsem tajně zamilovaná do svého profesora němčiny. A opravdu hodně. Tolik nocí smutkem probdělých! A kvůli němu! (nepatřil mezi oblíbené učitele, ale mé srdce si získal hned:-). Stále jsem si přemítala v hlavě, že už ho nikdy neuvidím. Brečela jsem a brečela, chtěla jsem vrátit čas a začít znova. Rodiče mě chodili každý den deptat do nemocnice a hrozili mi, že ty léky budu brát do konce života. Přitom se po nich jen přibíralo na váze a spalo! Ten kouzelný medikament se nazývá Zyprexa (takže pozor, holky!). Taky mi říkali, (hlavně otec) že jsem k ničemu a že mě nikdo nemá rád. Vůbec mi nepřišlo, že to jsou moji praví rodiče. Musela jsem něco udělat! Druhý den jsem utekla z Motola (šikovná holka, co?:)) A jela rovnou do školy – za svým idolem. Tehdy jsem mu poprvé řekla, že ho mám ráda. Vše jsem mu vysvětlila a on to pochopil a poradil mi, at se hned vrátím domů a rodičům své chování vysvětlím. Ještě mi zařídil opakování ročníku. A vlastně né jenom on, všichni byli rádi, že jsem se vrátila! Léky jsem však brala dál na přání rodičů a přibrala jsem dalších 10 Kg. Kdyby se nestala jedna věc, asi bych se ted už nevlezla do dveří X_X Ale náš němčinář si mě jaksi přestal všímat:-( Nejhorší bylo, když jsem ho viděla na imatrikulačním plese tančit s manželkou. Byla jsem na dně, ale vyřešila jsem to celkem chytře.. Říká se, láska se léčí láskou, tak jsem se zamilovala do výtvarkáře. (Ale němčináře jsem měla pořád ještě moc ráda). Výtvarkář byl ještě lhostejnější, než němčinář. Nic na něj nezabíralo, slzy, milostné dopisy, ani mini sukýnka. (Později jsem se dozvěděla, že je teplej, ale to je jiný příběh:-) Jde o to, že mě kreslili při hodině jako model. Byla jsem jen ve spodním prádle a ten idiot výtvarkář řekl, že mám tělo jak „Sumo-bojovník“!!!! Hodně mě to ranilo, z lásky se stala nenávist a začala jsem hubnout. Zhubla jsem na 68. To mi bylo čerstvých 18 let. (Docela silná, že?) měsíc na to se to stalo! Umřela má nejbližší osoba v rodině – babička. Fotr mě obvinil, že můžu za její smrt! Prý že jsem jí nepomohla! (Copak jsem mohla?! Byla jsem strašně vystrašená a navíc nejsem žádná zdravotní sestra!) Tím se nechci obhajovat, ale.. Už nikdy nechci vidět, jak někdo umírá! Fotr mě okamžitě vyrazil z domu a já se odstěhovala do chráněného bydlení a žila jen z půjček a peněz od státu T_T Za ten měsíc, co jsem tam byla, jsem zhubla 10 Kg. To už jsem zvracela po každým jídle. Nikomu jsem to však neřekla. Vím, že mi tenkrát bylo hrozně. Zklamaná v lásce i v zázemí, přemýšlela jsem o sebevraždě, ale neudělala jsem to. Věřím v jakési světélko naděje, možná se vám budu zdát dětinská, ale mně to fakt pomáhá! Tehdy jsem napsala knihu – o mně a mém vysněném světě. Taky způsob, jak se vypsat ze svých pocitů… Chodila jsem po škole jako tělo bez duše, hrozně vyhublá a bledá. Za den jsem snědla tak půl rohlíku. Jednou jsem se byla na něco zeptat němčináře ohledně referátu (jsem jeho nejlepší studentka, a možná je to vzájemné:-) Koukal se na mě, mile se usmívál a já už to nevydržela a začala tak strašně brečet a všechno mu řekla!!! Profesoři svolali speciální poradu, jak by mi mohli pomoci. Zavolali si mé rodiče do školy a nyní už bydlím zase doma. Poruchy příjmání potravy zmizely a je mi o mnoho líp! Není to sice můj sen bydlet s rodiči, ale už brzy se chceme s mojí nej kámoškou Petrou odstěhovat a bydlet spolu. Teda né jen spolu, ještě s mým přítelem. A že neuhodnete, kdo to je?? Náš profesor němčiny!!! 😀 Sice jsou vztahy se studentkami zakázány, ale my to držíme v tajnosti a už jenom rok a budeme moc být navždy spolu! A s Petrunkou.. Zyprexu už neberu a přestala jsem přibírat. Mám sice pár kilo navíc, ale už si nepřipadám tak tlustá a ošklivá. Jsem ráda, že všichni lidi nejsou lhostejní, ale zároven mě mrzí, že mám takové rodiče, kteří mě nedokážou (a nikdy nedokázali) pochopit. A vás holky bych chtěla moc poprosit, pokud vás můj příběh zaujal, ozvěte se mi, ráda poznávám nové lidi, jak se říká, přátel není nikdy dost:-P Ahoj Katy Ps: můj přítel mi slíbil, že mi mou knihu vydá!

Ahojky! Nejdřív bych chtěla poznamenat, že ničím netrpím. Teda alespoň pokud jde o anorexii, nebo bulimii. Vlastně ani nevím, kdy to všechno začalo, ale muselo to být asi v březnu. Jsem celkem hubená? je mi 15 a mám 163,5 cm a váha mi lítá mezi 42 ? 44,5 kg. Několikrát během dne se musim zvážit a zkontrolovat tak, jestli jsem náhodou nepřibrala?a čím nižší hodnota na váze je, tím větší mam RADOST!!!! Je fakt, že jednu dobu jsem chtěla mít bud anorexii, nebo bulimii. Vim, že je to blbost, ale já měla pocit, že si mě kamarádi a rodina vůbec nevšímají?že mě přehlížejí?a tak jsem chtěla mít nějakou nemoc, na kterou se dá umřít, aby si uvědomili, že se se mnou něco děje. No a anorexie mi byla nejblíž?.Nezačala jsem hubnout, ale pořád rostu a váha se mi nezvedá a už tak mám velkou podváhu?.Ale začala jsem se na sebe dívat a zjištovala jsem že mám celkem velký břicho (ale zároven vim, že to není pravda?) A po jídle (ne vždycky, spíš jen ojediněle) se mi udělalo špatně a když jsem stála, musela jsem si sednout?motala se mi hlava a bolelo mě břicho?Pak jsme jednou jeli na koncert do města asi 30 km vzdáleného od nás. Jeli jsme s učitelkou autobusem a já byla zrovna po obědě? Autobus byl přecpanej a já musela stát?zrovna se mi udělalo špatně ale sednou jsem si nemohla?.čekala jsem akorát, kdy se zhroutím, ale naštěstí se nic nestalo, jenže na tom koncertě nebyl čas se najíst a tak moje další jídlo bylo asi až v sedm večer? starší ségra o mym problému ví a tak mě hlídá?.ale to už je fakt nesnesitelný?každý den otázky typu: Co jsi měla k obědu? Kdy a co jsi naposled jedla? Na jednu stranu jí chápu, protože o mě má strach a já jsem schopná se klidně zapomenout navečeřet (sama mi to říkala, když jsem jí prosila, aby s těma otázkama přestala), ale na druhou stranu mě to ubíjí?.mamka se k ní přidala? ted mě strašně moc hlídá?.sama mi nabírá porce k večeři a je se mnou v kuchyni, dokud ji nesnim? Byla jsem 29.5. na patnáctiletý preventivce a doktorka mi řekla, že tak jak vypadám já, vypadaly děti, když je propustili z Terezína? a ještě mi řekla, že musim chodit každejch 14 dní na převážení, doku nepřiberu? Zrovna včera jsem byla na školním výletě a hned jak jsem přijela domů (to bylo asi 17 hodin) mi mamka ohřála polívku a byla se mnou v kuchyni?mně tekly slzy (ale naštěstí si toho nikdo nevšim), protože jsem jíst musela, ale vůbec jsem neměla hlad a hned po pár lžicích jsem byla najedená, možná i přejedená? a pak ještě špagety!!!! Už mě to nebaví?já se ještě hlídám, abych nejedla moc?.pořád si musim dělat ten test co je tady na ppp?.a jsem RÁDA za každý procento navíc v okýnku anorexie, nebo bulimie?nezvracím a ani jsem nezvracela?..a vůbec?mně vlastně nic není?3x týdně chodim cvičit a jsem veselá a mám věci, který mě bavěj, sice jsem unavená, ale to zo toho, že chodim pozdě spát?..ale stejně začínám cítit, že se se mnou něco děje a vůbec nevím co?.prostě si nedokážu vážit svýho zdraví…jenže ten můj největší problém je, že se mi NECHCE přibírat za žádnou cenu!!!!!!jsem z toho už chvílema zoufalá… Jestli jsem vás jenom obrala o čas, tak se omlouvám, ale já se potřebovala vykecat a tenhle způsob se mi zdál nejlepší?budu ráda, když mi napíšete na 91kristyna@seznam.cz a nebo přidáte nějakej komentář?děkuju