Z nadváhy do anorexie

Dlouho jsem přemýšlela, než jsem se rozhodla o sobě na tenhle web napsat. Je ale důležité si přiznávat nepříjemné věci a já mimo jiné tímto chci pomoct sobě k výhře nad PPP. A vás, kteří teď budete číst můj příběh, prosím o toleranci. Nebude to čtení ani strhující, ani dojímavé. Je mi 21 let, úspěšně studuju vysokou. Od listopadu se léčím ambulantně s anorexií u psycholožky, psychiatričky a internisty, beru antidepresiva. Mám přítele (2 roky), žijeme spolu. Tedy my dva a paní Anorexie. Přítel mi je obrovskou oporou. Tolik současný stav. Jak to ale začalo? Od dětství jsem měla sklony k nadváze. Máme v rodině obezitu a ženské byly u nás vždy skutečně žensky tvarované. Ve svých 15 letech jsem se trochu vyděsila ze své váhy a vyřešila to asi na půl roku anorektickým záchvěvem. Bylo to pár kilo, ale dost znát. Do podváhy jsem se ale nedostala. V té době jsem si také poprvé přečetla o anorexii. Zalíbilo se mi to, ale vůle nebyla. Tehdy jsem taky začala bydlet mimo domov a o jídlo se starala sama. Sklouzlo to k naprosto nevhodnému jídelnímu režimu-nerežimu. Pozvolna jsem nabírala (občas přejedení, občas zvracení, občas hladovky – řeklo by se asi subklinická forma PPP). Až jsem se dostala velmi brzy do nadváhy (taky díky jojo-efektu). Budete se možná divit, ale NETUŠILA JSEM, že mám nějaké problémy s jídlem. Vůbec – – až teď. Na přelomu září a října 2005 jsem omezila jídlo. Držela jsem drastickou hladovku. Ani jsem nevěděla proč – máte někdo taky takovou zkušenost? Byl to zvláštní pocit. Asi to znáte: radost z reakcí okolí, z velkého výkonu… Celkem jsem do dubna zhubla 21 kg. Dostala jsem se podle BMI do horní hranice podváhy. Než povím, co bylo dál, musím napsat důležitou věc, kterou vím jen já – a teď tedy i vy. Třeba mi to pomůže skutečně prozřít, že je to, co chystám, směšné a bezúčelné. Už od těch 15 let jsem měla velký sen (tajný a spíš podvědomý než vědomý): být hrozně vyhublou (anorektičkou). Nikdy jsem pro to ale nic nedělala. Až teď (a vůbec nevím, co se stalo!). Teď navíc – při soužití s paní Anorexií – mám velkou tendenci se pozorovat. Baví mě „z výšky“ sledovat, co dělám, jak prožívám. Jsem sama sobě pokusným králíkem. (Jsem normální??) Po té hladovce jsem se pochopitelně (někdy v březnu/dubnu 2006) několikrát přejedla. A protože jsem učenlivá a sháním spoustu informací, vím, že tohle často končí bulímií. Nechci si zvyknout na zvracení. Proto jsem začala normálně jíst. Už je to 7. týden. Třikrát denně, všechno – maso, sladkosti, pečivo… Pro doktory, přítele, rodiče a sourozence a pro některé kamarády UŽ JÍM, tzn. léčím se (úspěšně) ze své anorexie. Nabrala jsem pár kilo, takže teď jsem v rozmezí své „ideální váhy“. Je pravda, že mám víc chuti do života, není mi tak zle, ale… Jsem si odporná, plná sádla, nechutně při síle, s břichem jako žok… Pokračovat nebudu. Pro sebe a upřímně teď i pro vás chci normalizovat svůj příjem potravy, dostat se do pohody a „být normální a zdravá“ PROTO, abych mohla od září (kdy jedu na semestr studovat do zahraničí) zase držet hladovku. Teď už nemám nadváhu, ale svou optimální váhu, tedy jsem na tom tak jako většina z vás na počátku anorexie. Tohle zhubnutí vnímám jako odrazový můstek, jako začátek. Nevím ani, proč mám anorexii diagnostikovanou, když jsem nebyla nikdy skutečně vyhublá. (Asi proto, že v hlavě je to pořád stejně šílené a motá se to okolo postavy a jídla… Nebo proč?) Říkám vám, holky: Já chci být vyhublá, ALE: Od toho mě zrazuje strach o zdraví a vědomí nesprávného nakládání se životem. Proto dodávám: Věřím tomu, že tohle nutkání postupně ustoupí a já budu moct hodit touhu po askezi a čnějících kostech za hlavu. Tajně doufám, že pokud budu takhle hezky jíst ještě několik týdnů, přejde to. CHCI TAK PŘELSTÍT SAMU SEBE. Nutím se nechutně do jídla, ale vždy se přinutím. Motivací je mi, jak už jsem řekla, nezačít si s přejídáním (ke kterému mám velké sklony) a bulímií. Je to ale těžké. Když se vracím domů, vidím otce anorektika, maminku, která trpí silnými depresemi a pije… Není to směšné, ta touha po vychtlosti? A proč vůbec? Budu vděčná za vaše reakce.