Nemám vůbec nic

/0 Komentáře/v /přidal

Četla jsem spoustu vašich příběhů a ve spuostě také píšete, že máte někoho, kdo vás miluje a komu na vás záleží. To já nemám nikoho, měřím 171 a mám 51 kg, vždycky jsm si myslela, že jsem štíhlá a hezká, tak proč všichni kluci, která já chci nemají zájem? Proč mi tak ubližují? Už není dne, abych nebrečela, nedostávala záchvaty a neutápěla se v depresích. A tak se stalo, že mám pocit, že nejsem dost štíhlá, že mám tlusté nohy, tváře a šílím, že mi nejsou dost vidět žebra. U zrcadla trávím hodiny a pořád se prohlížím, dříve jsem se nevážila klidně měsíc, ale teď i pětkrát denně, snažím se nejíst a když už, tak každé sousto stokrát požvýkat. Chci být hubená, tak strašně moc, nenávidím, když si v některém obchodě na sebe nemůžu obléct velikost XS. Chci být dokonalá, chci aby jim to všem konečně došlo. Když jdu po ulici, tak přemýšlím, co si o mě ostatní myslí a sama si do hlavy vkládám řeči jako má tlusté nohy, hrozné oblečení, malé prsa, splihlé vlasy, je ošklivá – už nemůžu normálně vyjít ven, abych neměla pocit, že mě někdo sleduje a pomlouvá. Občas bych se nejraději zabila, dnes na to myslím skoro pořád, jak hluboký řez, jak dlouho to může trvat a hlavně, jestli si mě konečně někdo všimne?? Jsem v tom všem sama, nikdo se o mě nestará, ani rodiče, dnes jsem se pohádala s mámou kvůli blbosti, myslí jen sebe, vůbec neví, co prožívám a jak hrozně se cítím. Za necelé dva měsíce odjíždím na rok do zahraničí a jestli se ze svých problémů nedostanu, tak se tam při sebemenší krizi zhroutím. Mám strach z budoucnosti, ze života, jsem tak hrozně neschopná, co když se mi nic z toho, co si přeji nepovede? Co když je má cesta do zahraničí jen útěk před problémy, které si mě stejně zase najdou? Už nejsem normální, jsem nemocná, psychicky.

Zdánlivě v pohodě

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všichni!Právě jsem přečetla Evičky dopis. Je míněný dobře, vystihla postoj zdravě uvažujících lidí, kteří nejen že dokáží jíst „normálně“, ale evidentně se to také neprojevuje na jejich váze, postavě atp. Myslím totiž, že to je neopominutelný předpoklad k tomu, aby tak jedli i dál… Tkovéhle rady slýchám doteď. Před víc než třemi lety jsem se začala starat o to, co jím v souvislosti s tím, jak vypadám (při výšce 164cm jsem vážila 57kg, BMI je OK, ale prostě si myslím, že hubená holka takhle nevypadá). Moje maminka mě hecovala, „abych už se sebou konečně začala něco dělat…že akorát tloustnu atd. atd.“. Tak jsem teda začala… Zařadila jsem plavání a jogging, odepřela si veškeré sladkosti a počítala energetické hodnoty potravin. Abych měla přehled a vyhnula se chybám, psala jsem si všechno, co jesm snědla + celkový denní energ. příjem. Když holka doroste do takového věku, zajímá se o sebe ve vztahu k okolí, chce získat obdiv nejen u kamarádek, mít sebevědomí a příjemný pocit při pohledu do zrcadla. Myslím, že spousta z nás na tom byla podobně. Výsledky mého snažení se dostavily velmi rychle, reakce okolí mě dál motivovaly. Jenže vůle polevovala. Nešlo o nový životní styl, ale o dočasnou záležitost, takže když jsem si zase bezstarostně začala dopřávat, kila byla zpět. Tady někde začal ten začarovaný kruh. Pustila jsem se do dalšího shazování, ale intervaly mezi tím, když jsem byla „čistá“ tedy nejedla nic „zakázaného“ a dobou, kdy jsem se naopak přejídala, se zkracovaly. Pak už jsem se nesnášela za každé sousto mimo plán a chybu napravovala hladověním. Třeba tři dny jsem nejedla, abych se potrestala, ale byla z toho akorát pěkná depka z toho, co vyvádím, a bezmoc nějak se z toho dostat. Panická hrůza , že přiberu, mě dost ovládala.Pak jsem se na to všechno chtěla vykašlat a abych si to dokázala, přejedla jsem se. Dostavily se výčitky a tak pořád dokola. Absolvovala jsem milion šest pokusů, možná milion sedm. Některé trvaly měsíc, některé dva dny. Váha už neubývala. Nezbývají mi síly důsledně se zabývat úbytkem hmotnosti. Udělala jsem si pořádek, můžu s klidem říct, že se mám ráda a při pohledu do zrcadla už nebrečím. Každý, kdo řeší podobný problém, časem přijde na to, že dobrý pocit ze sebe sama závísí i na jiných věcech než jen na váze. A vzhled se s nimi nemusí vylučovat. Věřte, dá se přijít na způsob, jak vypadat hezky i s postavou modelkám vzdálenou. Myslím, že jedním z prvních kroků je přijmout se takové, jaké jsme. Najít v sobě něco, co můžeme lidem okolo ukázat, a mít fain pocit. Pak teprve, dosáhneme-li určité rovnováhy a rozumnějšíhoho přístupu, můžeme se dál zabývat postavou. U mě to přišlo částečně s věkem a díky blízkýmu okolí, ktéré – k mému údivu, po tom, co jsem své míry přestala brát jako prioritu, nedávalo důvod k tomu mít s tím znovu problém. Jenomže sem tam se tomu neubráním do teď. Normálně jíst pro mně znamená jíst hodně a všeho. A to pak teda sakra nejde cítit se spokojeně. Řídit se chutěmi, zachvíli se neunesu. Tak to je, metabolismus se nedá překopat. Čas od času se objeví depka, třeba je mi i do pláče, ale už do toho nechci spadnout znova. Zaměřila jsem se na věci, které mě baví, na přátele okolo sebe. Jsem šťastnější. A taky mám přítele, který mě má rád takovou, jaká jsem, „vychrtlinu“ by prý nechtěl. I to mi moc pomohlo a pomáhá. Když se někomu líbí vaše tělo a má vás opravdu rád, začnete se na to dívat jinak. Musíte mu ale nejdřív dát šanci. Před měsícem jsem dostala zápal plic. Měla jsem horečky a skoro jsem nejedla. Poprvé po dlouhé době jsem se nefutrovala jídlem, prostě jsem neměla chuť. Když mi bylo líp, snažila jsem se stravování nezměnit. Jen ovoce, zelenina, žádný teplý jídla, nanejvýš trochu polívky. Shodila jsem tři kila a bez stersu. Náhoda. Už je mi dobře a znova se vkrádá ta nenasytnost cpát se všema těma dobrotama. Euforii z toho, že obléknu rifle, které jsem si před rokem koupila, vystřídal znovu panický strach, že se mi nepodaří hubnout dál nebo si váhu alespoň udržet. A tak zase omezuju příjem energie na minimum, protože nesmím mít žádnou fyz. námahu, a ti, co mě znají, vědí, že zas začínám blbnout… A sem už bohužel nesahá ani láská mého kluka, protože já nikdy neshazovala kila kvůli někomu jinýmu. Vždycky jen kvůli sobě. A taky už o tom, co mi jde hlavou, moc nemluvím, takže ostatní to nemusí řešit. Sem tam někdo prohodí: „Tak už jsi v pohodě, ne?“ Jenže vím, že jsem se toho, co mi způsobovalo problémy, nezbavila. Nejsem z toho 100%ně venku a čekám, co bude dál. Znovu se začínám motat v tom, co jím a kolik… Nespadnu zpět, ale dobře mi taky není. A nevím, jestli vůbec někdy bude. Mám jiné cíle, ale postava je pro mě pořád dost důležitá. Důležitá natolik, abych z ní i teď mohla být ve slabých cvílích nešťastná. Moc by mě potěšilo, kdyby se s tím, co jsem tu napsala, někdo ztotožnil. Moc dobře vím, jak zbytečné se zdají ty rady okolí, třeba i to co psala Evička. Ona je to pravda, ale kdo nemá zdravý přístup k jídlu, tak se podle toho těžko jen tak sám může ze dne na den zařídit. Chce to čas a hlavně přemýšlet, o sobě, příčinách, vůli to změnit, protože já si nejsem dodnes jistá, jestli se opravdu chci kvůli tomu úplně přestat trápit. Touha po lepším tělě nejspíš pořád vítězí.

Jsem zpátky

/0 Komentáře/v /přidal

Kvůli anorexii jsem měla spory v rodině. Můj problém anorexie se táhne už delší dobu a v poslední době mi pomáhali (hlavně po psychické stránce) jeden můj profesor spolu s profesorkou a zástupkyní ředitele školy. Bohužel se ale informace o mém stavu díky panu profesorovi, který v dobré snaze mi pomoci kontaktoval mého staršího bráchu a přes něj se to dostalo až k mámě. U ní jsem se ale zpočátku nesetkala s pochopením. Reagovala jsem naprosto zkratovitě – po předchozí hádce jsem odešla z domu s tím, že mi vůbec nedocházelo, co bude dál. Mimoto jsem ale navíc spolykala větší množství různých léků ve formě tablet ( v nemocnici jsem později tvrdila, že jich bylo 17, ve skutečnosti to však bylo asi dvakrát tolik).Byla jsem rozhodnutá to v tu chvíli všechno jednou provždy skončit a opustit tenhle svět. Abych se však vrátila k útěku z domu – neohlížela jsem se napravo ani nalevo a unikala jsem pryč z města, hlavně abych byla všem z dosahu. Matně si teď vzpomínám, že jsem skončila někde za vlakovou tratí v poli a v omámeném stavu jsem, jak zjišťuju, z mobilu prozváněla a kontaktovala velké množství svých známých a zřejmě (nyní už to vím na 100%) ze mě tedy nakonec vylezlo (nebo z mé řeči vyšlo najevo) co jsem provedla a kde přibližně (a to fakt hodně přibližně) bych se měla asi nacházet. Ti známí tedy pro mě nakonec po dlouhém hledání přijeli (vlastně jsme se spolu znali před tím jenom z jedné oslavy) a přivolali RZS (tedy „rychlou“), která mě už poměrně pozdě přivezla do nemocnice. I přes to, že se mě snažili přimět už v sanitce ke zvracení, tak se jim to podařilo jenom částečně, ale nakonec mne úplným zázrakem (nedokážu to pochopit) dostali „“do pořádku““. Nejvíce ze všech mi pomohla v nejtěžších okamžicích doktorka Petra Pokorná – opravdu jí vděčím za vše a je to člověk, kterého si hluboce vážím a strašně moc pro mě znamená!!! Jsem teď už vlastně “ za vodou “ (uběhly skoro 2 měsíce), doma už se vztahy vyjasnily a upravily do „normálních“ mezí, nikdy však nezapomenu a hlavně jsem si snad uvědonila, jak je život úžasnej a nikdo nemá právo si ho brát. (taky se dá říct, že co Bůh dal, člověku nepřísluší odpírat – jak kdo chce) Zdaleka ještě nemám vyhráno, ale už kvůli svým blízkým a poslání, pro které jsem se rozhodla – zdravotní sestra, jsem se rozhodla to té anorexii nedarovat a BOJOVAT! Tak mi držte pěsti!

Snaha zhubnout

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj. Já sice nejsem anorektička ani bulimička,ale…Měřím 170 cm a vážím 59 kg.Kamarádi i rodiče mi říkají,že jsem hubená, mám hezkou postavu…, já se tak ale necítím.Již několik let mě přepadávají strašné touhy zhubnout.U nás doma je to ale těžký vyvvlíknout se z jídla, takže jsem kolikrát nenápadně schovávala jídlo do kapesníku a vyhazovala nebo si nacpala plnou pusu a pak spláchla do záchodu…Dlouho mi to ale nikdy nevydrželo.Od září ale nastupuju na školu mimo domov a často se přistihnu, jak se těším,že mě nikdo nebude kontrolovat co jím… Na jednu stranu si strašně přeju zhubnout (tak na 53 kg), ale bojím se toho, aby se ze mě nestala anorektička. Asi si řeknete: Příběh o ničem, ale kdyby jste někdo zažíval něco podobného…napište mi…poraďte…

NEMUZU PRESTAT!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj lidicky porad si procitam vase pribehy a tak sem si rekla z napisu i neco o sobe, kdyz sem byla mensi tak na prvnim stupni tak sem byla vzdycky oplacana, ale o nejakych dietach sem nepremyslela, od 6 tridy sem furt nejake drzela jenze to pokazdy skoncilo stejne jak sem s dietou rychle zacala tak sem stejne rychle skoncila a vysledek zadnej! Zlom nastal kdyz sem byla v 8 najednou sem si zacala procitat vsechny ty clanky o dietach a modelkach a taky to praktikovat a tak sem zacla hubnout, kazdej den jezdit na rotopedu a jednou denne sem snedla jabko a i kvuli tomu sem mela vycitky, mamka o me zacala mit strach a nutila me do jidla tak sem pomalu musela zacit jist protoze mi vyhrozovala doktorem to sem zhubla asi 12 kg, byla sem na sebe pysna jenze pak me zacal vykrmovat tatka a to byly samy cokolady, a rychly tucny jidla jednou sem se sla zvazit a cislo ktery sem videla na displeji me sokovalo nebylo to mozna ve skutecnosti moc ale tenkrat to pro me bylo hrozne moccc!!! rekla sem si dost!a uz to jede az do dneska miluju ten pocit hladu je to asi mesic a ja uz mam zase 12 kg dole a nejhorsi je ze nemuzu prestat bavi me to! fascinujou me anorekticky proste libi se mi to bejt hubeny miluju ten pocit kdyz si muzu pocitat zebra a kdyz mi kosti vylejzaj z bokovek, mamka me furt nuti jit ale bud to hodim do zachoda nebo ji lzu ze sem uz jedla sem tim uz posedla ja ani prestat nechci je to jediny pro co ziju!kdyz lezim vylejzaji mi ode vsad kosti kamosky mi nadavaji do anorekticky ale myslim ze zavideji a sem hrda na to ze to takhle vydrzim kdyz uz jim tak rano a malinko a treba az do 12 kdy chodim vetsinou spat nic!chci byt hubena to je jedinej muj cil!nevim co bych delala kdybych pribrala to se nesmi nikdy stat!driv sem milovala cokoladu ted ji nenavidim nechapu jak sem driv mohla normlne jist, treba snidani svacinu, obed,svacinu a veceri proste to bylo nechutny!ted si vezmu jogurt nebo jabko a sem nejezena vim ze je spatny co delam ale tohle je to jediny co mam pod kontrolou!!!!ve skole mi to moc nejde, kluci o me maji zajem az me to nekdy unavuje ale dokonce i moje postava a hubnuti je pro me dulezitejsi nez oni!vim ze anorexie zabiji ale ja ji miluju diky ni se ovladam a mam ji pod kontrolou, uz nevim co bych napsala to je asi vsechno jenom chtela napsat jak se ted citim a nevim jak dlouho to jeste bude pokracovat:(

…sebeposkozovani….

/0 Komentáře/v /přidal

Jsem presvedcena,ze sebeposkozovani(a to ruzneho druhu)jde v ruku v ruce s PPP!Sama sebe se ptam,co drive resit?Co je horsi?Co je dulezitejsi?Budou tomu psych.rozumet?Co okoli? Jsem blazen?Cvok?Budu zase normalni? Chtela bych se s vama podelit o cast meho pribehu venovaneho sebedestrukci… ?kdyz se o tom dovedela rodice,jejich první slova byla:?proc?Jsi uplne pitoma ci co?Proc to delas???Okamzite mi to vysletli!?A ja se slzami v docích pipla:?nevim,ale uklidňuje me to!? Jiste mi date za pravdu,ze je nemozne vysvětlit něco,co ani nevite proc delate!Ale ti druzi to CHTEJI znat!A vysvětlovat jim to hodiny?Nepochopi to?nikdy!Prece bolest vsem liem prinasi utrpeni,ale me slast!A to utrepni?bylo znakem,ze něco citim!!! Ja s tim zacala v zime 04,bylo mi 17,nosily se dlouhe rukavy,mela jsem psych.problemy,v hlave tisice myslenek,hlasu,výčitek,pocit hnusu ze sebe samotne?jak to prehlusit?Jak tu psych.bolest poslat do haje?…fyzickou bolesti..parada!Ta euforie,ten klid,to uvolneni?a znovu!Jeste!Jeste vic,ještě hloubeji,ještě vice krve!!!Z 5ti zarezu,bylo 100,200..cela dlan,zapesti az nad loket?litko?bricho?pamatuji se,ze když jsem byla mala,mlatila jsem se pravítkem do dlane a chtela jsem aby mi natekla ruka,aby me to bolelo.Taky jsem si kapala zhavy vosk na ruce?Bolest se mi libila! Pak to byl plastovy nuz,když jsem si poprve rozřízla kuzi a videla krev,byla jsem nadsena! Jde to!Prisla jsem na to!Objev stoleti?pak normální nuz,později vsechno co reze-sklo z cesty,hřebík, spendlik,klic,kruzitko,jehla,rozbita flaska,ostry kamen?ale nejlepší byla ziletka!To byl muj favorit?moje vynalézavost byla ale velka!Nezustala jsem ?jen?u toho rezani,slo to dal-pichala jsem si do zil jehly,polivala ruce varici vodou,pila savo,mlatila se do bricha,do obličeje,hlavou do steny,jedla jsem všelijaké nezname i zname bobule co jsem nasla nekde venku,jedla zkazene potraviny a chtela,aby mi bylo spatne,zkousela jsem zvracet,trapila se hlady(PPP),jako alergicka na bodnuti hmyzem jsem schvalne chodila k temto potvurkam,dráždila je a pak prisly prasky,nevim kolik jich bylo,byly ruzne-antipsychotika,antidepresiva,uklidnujici,brufeny,paraleny?od mamy i svoje!A to vse zapite vodkou!Uz ani ta vnitrni bolest nesla prekrycet tim rezanim,ja to chtela vsechno zaspat!Spat,nic uz necitit!!!Touha po bolesti,touha něco citit přehlušovala vsechno ostatní!Sebedestrukce byl muj život!Chtela jsem stále vic a vic!Myslenky na sebevrazdu? Ale jsem srab!Nejdrive jsem tohle vse delala jen když mi bylo hodne zle,pak když me někdo nastval-ne snad proto,ze jsem byla na ty druhé nastvana,ale ta zlost se vždy obratila na ME! Ja se nenavidela,ja si potrebovala ublizit,ne druhym!Pak jsem tohle zacla delat i jen z nudy? Zadny pratele,zadne plany,jen samota,hrozna samota,strach,nuda a nekonecna úzkost! Ale ja NEJSEM blazen rikala jem!I když podle druhych?oni to nikdy nepochopi!:(S lidma kteří to neznaji se neda mluvit!Chcete se jim sverit,ale ono to nejde,pac jim to nejdříve musite vysvětlit a jelikoz to nepochopi,tak se pak citite ještě hur!!! Ja sama sebe nechapu,jsem si odporna a plna nenavisti k sobe!Nenavidim sve telo! Ani jsem netusila,ze nejake sebeposkozovani existuje?nevedela jsem co to je..tohle byl jen muj způsob,jak si pomoci,jak si ulechcit život?.jak prezit!Nyni vim,ze to je zavazna nemoc,která se musí lecit.Byla jsem proto několikrát hospitalizovana?od ledna se drzim!Naposled jsem byla v Bohunicích v Brne a tam jsem proste NESMELA jinak by me vyhodili?ale ja jim chtela dokazat,ze na to MAM!Zvladla jsem to,povolilo to!I když myslenky stále na to mam,chci to udelat,chci si způsobit bolest,planuji,toužím,mam predstavy o vlastnim utrpeni,o bolesti!!!Ale jsou to uz jen ty myslenky a ty nic neznamenaji!Dobre vim,ze uz NIKDY nesmim,je to zavislot jako třeba na alkoholu!Alkoholik se uz nikdy nesmi napit!Jen ta predstava?uz nikdy?me desi!¨ Chce to najit si nahradu,program,kamarady…! Ted to nedelam hl.kvuli sobe,ale i rodicum!Nesnesu aby se rodice trapili!Uz tak jsem jim dost na obtiz!A ja?Nechci dalsi jizvy!!!Hran.porucha osobnosti(moje diagnosa,ale ja na diagn.moc nehraju!Ono je jedno co vam MuDr.prispendli a hl.to neznamena,ze jsme neco mene nez ti „normalni“!) je potvora,je to stvura ktera ve vas je a hloda,hloda do morku kosti! A jizvy?Jsou…ale uz jsem se s nima smirila,jsem to ja! At se koukaji?vsak co?u anginy boli člověka v krku?u tehle nemoci se clovek reze a sebepoškozuje!A u PPP to neni jinak! Clovek tolik nechce ublizit druhym,ale sobe ublizuje dvojnasobne!Ale proc?Proc se nemame tolik radi?Proc mame tak silnou potrebu si ublizovat?Nemyslim,ze jsme sobci kteri mysli jen na sebe!Myslim,ze az prilis myslime na druhe a samolaska jde do ustrani…a pri tom ona je tak dulezita!!! Chtela bych vas povzbudit,ze vse jde zvladnout!Ale musite mluvit!!!Mluvte s kockou,mluvte sama se sebou,mluvte s pritelem,s rodici,mluvte s odborniky?mluvte co mate v sobe!Dejde tu bolest ven,radeji rozbite talir,trisknete dverka nez si ublizovat!Ja vim jake to je,je to PEKLO,mate stále ?hlad?po bolesti,uvnitř vas to krici,krici,ale NIKDO neslysi vase volani!!!Neni to o tom aby byl clovek zajimavy a boli to,když si to někdo prave takto vylozi! Nedky pomoci rezani(ppp) clovek mluvi?a prosi o pomoc?ale zkuste mluvit,vypsat to ze sebe! A ne do sebe?!!!Prisla jsem na jednu věc:jiste uz poznate,kdy to na vas jde(chtit se porezat,zachvat),kdy jste ?toho?plni a kdy musite!Tlaci to ve vas a vy to musite pustit ven protože mate pocit,ze vas to napeti roztrhne!Ja jsem v sobe citila vždy hrozny napeti?a me psycholožce jsem to takto popisovala.Pozdeji jsme prisly na to,ze chce jen chvili vydržet!Vydrzet ten ?vrchol?! Ja jsem byla ale přesvěcena,ze to musi vybouchnout,když to nepustim-porezanim(nekdo treba prejedim se)-ven. Ale omyl!Ono to nebude donekonečna tlačit!Za chvili to prejde?povoli to?jen tech „10“ minut vydržet!Zatnout zuby,zabavit se,vybehnout ven,jit na kolo a slapat,slapat…a po chvili zjistite,ze je lip!Ze uz nemusite tak moc to udelat..ze uz to je pryc!Odeslo to jako bourka! Jasne,bourka zase prijde,ale když zkusite ten ?vybuch?vždy oddalit,pockat?odejde!Nevybouchne!I kdyz jste presvedceni ze urcite ano! A pak uz ta bourka nebudes prichazet každý den,ale třeba jednou za dva tydny,pak jednou ma mesic,pak jen při vypjatych situacích?.a postupne zjistite,ze to jde!!!Ze uz umite jinak zvladat tu situaci!Nekde jsem slysela,ze je dobře aby jste to rekli priteli nebo nekomu doma komu verite,ze to na vas jde!Chytne vas,obejme a bude drzet nez to odejte!Porvete se s nim,bite se,kricte?ale on(třeba pritel,kamaradka) vas neda!Vim,je tezke nechat nekoho priblizit k vam,k te spine,k tomu hroznemu člověku co vsem jen ublizuje?bojite se,ze se z vas pozvraci,utece,ale nechte si pomoci!Samy to jen tezko zvladnete…a odbornik neni naskodu! Take je dobre-kdyz chodite k odbornikovi-jen tim klubickem problemu nekutalet=jen neplkat!Ale najit to jadro problemu a odmotavat jednu nit za niti!Resit jednu vec za druhou! Protoze nikdy neni jen jeden problem-treba jidlo-ale je v tom daleko vic!A na vic,problemy s jidlem(sebeposkozovani),to je jen dusledek toho opravdoveho co vas tizi!Chce to jen hledat a obrnit se trpelivosti! …cesta je dlouha,zda se byt nekonecna,plna bolesti a utrpeni…ale vite,co ceka viteze tohoto maratonu???ZIVOT! A rozhodnuti pro neho,to je svoboda!!!! Hodne sily!!! Vase Rachelinka:) ICQ:213-086-284 …jsme andele s jednim kridlem a proto,abychom mohli letat potrebujeme toho druhého! P.S:Prosim,nemate nekdo nahodou kontakt na nejakeho psychologa,psychiatra z okoli Jicina,Hradce kdo by rozumnel???

CESTA ZPÁTKY

/0 Komentáře/v /přidal

Kvůli anorexii jsem měla spory v rodině.Můj problém anorexie s táhne už delší dobu a v poslední době mi pomáhali (hlavně po psychické stránce) mé spolužačky,jeden můj profesor spolu s profesorkou a zástupkyně ředitele školy.Bohužel,se ale informace o mém zdravotním stavu díky panu profesorovi,který v dobré snaze mi pomoci – kontaktoval mého staršího bratra a přes něj se to dostalo až k mamce.U ní jsem se,ale zpočátku nesetkala s pochopením. Reagovala jsem naprosto zkratovitě – po předchozí hádce jsem odešla z domu s tím,že mi vůbec nedocházelo,co bude dál,vlastně mi to bylo i jedno. Mimoto jsem,ale navíc spolykala větší množství různých léků ve formě tablet,dále jsem použila různé inhalační přípravky a pak už jen čekala na vysvobození od všech problémů.Když mi,ale na mysl přišla vzpomínka na slova mé jedné z nejlepších kamarádek a zároveň vedoucí z loňské brigády,věděla jsem,že to,co dělám,není správné. V RZS ani v nemocnici jsem žádné inhalační léky nepřiznala a později jsem tvrdila,že tabletových léků bylo 17,ve skutečnosti to však bylo asi dvakrát tolik.Proč jsem lhala?Protože lékař ze RZS mi vyhrožoval,že už nikdy nedodělám školu,která je pro mne nejdůležitějším cílem. Abych se však vrátila k útěku z domu – neohlížela jsem se napravo ani nalevo a unikala jsem pryč z centra města,hlavně abych byla všem z dosahu.Matně si teď vzpomínám,že jsem skončila někde za vlkovou tratí v poli a v omámeném stavu (trochou alkoholu,léky a pláčem) jsem,jak zjišťuji, z mobilu prozváněla a kontaktovala velké množství svých známých a zřejmě (nyní už to vím na 100%)ze mě tedy nakonec vypadlo,co jsem provedla a kde přibližně bych se měla nacházet.Mezitím,mne ale už hledala i policie.Po dlouhém hledání nakonec pro mne přijeli mí známí ( vlastně jsme se spolu znali před tím jen z jedné oslavy)a přivolali RZS,která mě už poměrně ,,pozdě“ přivezla do nemocnice.I přesto,že se mě snažili přimět už v sanitce ke zvracení,tak se jim to podařilo jenom částečně,ale nakonec mne úplným zázrakem dostali ,,do pořádku“.Nejvíce ze všech mi pomohla v nejtěžších okamžicích paní doktorka Petra Pokorná – opravdu jí vděčím za vše a je to člověk,kterého si hluboce vážím a strašně moc pro mě znamená!!!Ptáte se proč právě ona?Dala mi sílu,novou chuť do života a ukázala,kterým směrem se mám vydat. Jenom díky ,,Petře“ jsem teď už vlastně ,,za vodou“ (uběhly skoro dva měsíce ), doma už se vztahy vyjasnily a upravily do ,,normálních“ mezí,rodina vše pochopila a snaží se mi dodat sílu.Nikdy však nezapomenu a hlavně jsem si snad uvědomila,jak je život úžasnej a nikdo namá právo si ho brát.(Taky se dá říct,že co Bůh dal,člověku nepřísluší odpírat – jak kdo chce). Zdaleka ještě nemám vyhráno,ale už kvůli svým blízkým,poslání zdravotní sestry a hlavně člověku,který mi ukázal směr do nového života jsem se rozhodla,že budu BOJOVAT a boj VYHRAJU. Závěrem bych chtěla moc poděkovat všem,kteří mě pomáhali: spolužačkám Kátě,Páje a Martě,paní zástupkyni ředitele školy,pani profesorce spolu s panem profesorem,kamarádkám a kamarádům – Alče ,Daně,Petrovi a Honzovi,paní doktorce P.Pokorné a v neposlední řadě mé rodině… snad jsem na nikoho nezapomněla a když jo,tak se omlouvám. V tento osudný den jsem si prožila nejhorší chvilky v mém životě,znova bych je nechtěla prožít a tak zůstantě i Vy sami sebou a nenechte se ani v té nejhorší chvíli zvyklat k něčemu,co by se už nedalo vrátit zpátky. Vaše Ený PS: Když budu moc ráda Vám všem pomůžu,kdykoli se mi ozvěte (ve dne i v noci) – můj mobil 728 972 034

Zase to zacina…:o(

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky HOLKY!!! Chci Vam napsat svuj pribeh. Uz jsem sem jendou psala, je to uz asi rok. Trpim A asi uz 1,5 roku. Kdyz jsem zacla hubnout, tak jsem zhubla strasne moc-nejedla jsem a denne jsem makala na rotopedu. Pak jsem zacla chodit s jednim muzem, ktery me jakztakz z A dostal, vysvetlil mi, ze chlapum se libi zenska-zadek, prsa, boky. Ne vyhubla tela. Zacla jsem jist, i kdyz jsem trochu jeste mela vycitky…No a vztah uz neni jako driv, spis bych rekla, ze je uz ztraceny, ale ja to chci ukoncit…to je zase jina vec. Jen chci rict, ze proste v MEM ZIVOTE NASTAL NEJAKY PROBLEM-OPET PARTNERSKY, JAKO TENKRATE, KDYZ ME OPUSTIL TAKE JEDEN KLUK A JA ZACINAM TENTO PROBLEM OPET RESIT TIM, ZE HUBNU….UZ JSEM ZASE ZHUBLA..NEKOLIK CM…Vejdu se do jeansu, do kterych jsem se vubec nemohla nedavno navleknout a ted je nosim, mam radost a porad se zase na sebe divam a zacinam opetr trpet patologickym strach, abych zhubnute kg opet nenabrala…nesportuju, protoze kdyz jsem sportovala, tak jsem mela vetsi, mnohem vetsi chute a hlad, coz je logicke…takze nic nedelam, ale chodim na dlouhe rychle prochazky mestem a jim o polovinu mene, nez by zena mela jist…takze kg jdou rychle dolu, navic jsem dost vybavena svalovou hmotou…takze…zatim nikdo nic nerika, ale ja uz to vidim, jak mi zase lezou zebra, kosti,….PROC SE KVULI CHLAPUM TAKHLE TRAPIME?…NEKOLIKRAT JSEM SE CHTELA VYLECIT…ALE VZDYCKY AT PRISEL PROBLEM JAKYKOLIV, OPET TO RESIM JIDLEM…:o(… Drzim Vam palecky, at boj at uz s A nebo B, VYHRAJETE NADOBRO!!! HEZKY CELY DEN PETULA

Metamorfóza

/0 Komentáře/v /přidal

METAMORFÓZA Příroda usíná, tajemné sychravo se rozvaluje v zalesněném údolí. Mlha, chladivá, vlezlá, prostupuje vším, co jí to dovolí. Cosi se brání, ale vlhkost se nevzdává, zebe těla živých, bez povšimnutí nechává vše neživé. Přitom kámen by nepocítil, kdyby jím chlad pronikl. Rostlinky a zvířátka se připravují na zimu, člověk bláhově sní šlapajíc po opadaném listí. Namlouvá si, jak je příroda důmyslně krásná. Ona přitom jen podléhá zákonům biologie, že vše v chladu usíná a v teple se probouzí. Já sním o podobě lístku, být lehká jako on, unášená větrem. Poletovat si mezi hejny ptáků. Nic nepotřebovat, necítit nadcházející mráz, nejíst, nepít, nedýchat, jen se tak vznášet. Čistá od lidské nedokonalosti. Spět k zániku s přírodou? Ale to ne, já se chci vznášet věčně. Proč tlít jako ošklivý hnědý list? Či červený? Ale ne, shnijí všechny? To já nechci. Bráním se, zima přichází a já bych zmrzla? Ale proč ne, proč nebýt sněhovou vločkou? Chladivá, bez života, ale tak krásná a lehčí než špinavé listí nacucané dešťovou vodou. Odporný humus, co se povaluje po lesích i chodnících. Lidé, v naivní touze přiblížit se přírodě, vysázeli stromy kolem svých obydlí. Já jim tu jejich barevnou inspiraci zakryji bílou dečkou. Padající v paprscích slabého slunka, cítím svou moc, která si tak odporuje s mou malostí. Jsem jedna z miliónů takových vloček. Jsme pravidelné, na první pohled stejné, ale já jediná budu vločka s duší. Ty ostatní, pouhé krystalky zmítané mrazivým severákem, necítí volnost, svobodu; necítí nic? Ani ke mně, jsem sama. Lidé si mě nevšímají a má stálost je klamavá. Zima nepotrvá věčně, jistě se rozpustím pod tíhou slunečních paprsků, když ne jarních, tak letních. Ale co by to bylo za jaro, kdyby neprorazilo mrazivou pokrývku umačkávající vše živé? Jaro mě zabije, nebudu, má trvalost byla pouhým bludem. Proč jsem vlastně toužila být obří sněhovou vločkou? Ty velké bílé obludy, proměnily se v lehký jarní deštík. Kapky, sotva viditelné, křísí probouzející se krajinu. Rostlinky vystrkují růžky zpod posledních ostrůvků sněhu, špinavého sněhu. Jak jsem mohla snít o podobě těžké ohavné vločky. Tak čistý a průzračný je tento déšť. Oživuje, dává sílu, příroda je na něm bezpochyby závislá. Beze mě byste, živočichové, rostliny i ty, člověče, byli bezradní. Dávám vám vláhu, dávám vám život. Stále sama, mezi ostatními kapkami deště; opět cítím svou tíhu? Dopadám na zem. Stávám se bahnem, špinavým blátem. Odtékám do kanálu. Ani kapička není tak lehoučká, aby ji zemská gravitace nepřivedla k zániku. Jak nespravedlivý zánik něčeho tak něžného jako je kapka vody. Zvolila jsem si špatnou podobu. Stále příliš těžká, prahnoucí po svobodě, po nezávislosti. Zaujímám příliš velký prostor v tomto vesmíru, abych byla uvolněná z pout přírodních zákonů. Už jsem se rozhodla, nebudu nikomu sloužit jako obživa. Žádného vděku se mi za to nedostává; ani o něj nestojím, ale zneužívat se nenechám. To se raději rozplynu úplně. Vždyť proč ne… Letní sluníčko prosvítá mezi zelenými lístky stromů. Růžová omamná vůně se šíří vzduchem. Jak příroda žije, je vidět i cítit. Je to jako sen? Pro jednoho krásný, plný života, naděje a touhy. Pro druhého smutný? Nesplněné přání? Splním si ho! Už vím, kde je cesta z mého trápení. Stanu se slunečním paprskem. Jsem silná, mocná, a přece mě nelze nahmatat, změřit, zvážit, nijak označit. Nikdo mě neuvězní, nikam nezavře, neschová na příští časy. Budu věčná a život na Zemi se beze mě neobejde. Až znovu přijde zima, já stále budu. Slabší, ale přece. Naopak, budou si mne vážit o to víc, jak budu vzácná. Nedostatkové zboží, hřející jejich zmrzlá těla. Teď prosvítám vzduch, dovoluji jim žít, bavit se. Dopadám na jejich polonahá těla. Vesele laškují ve vodě i na pláži, objímají se, kluci i holky, muži i ženy. Nikdo však není dokonalý, jen já sluneční paprsek? Jak hladím ta lidská těla, má mysl se rozpomíná? I já měla tělo. Kam se podělo? Chtěla bych také dovádět pod slunečními paprsky! Ptám se ostatních paprsků, zda neví, kam ztratilo se mé tělo. Mlčí, nemají duši. Přes svou horkost jsou němé, tyto žhavé prsty slunce. Ignorují mě? Ne, neignorují, oni necítí. Ti lidé pode mnou jsou plni lásky, mají se rádi, milují se. Já nemohu. Jsem sama, už vidím, kde tělo mé leží. Svou hmotnost neztratilo. Teď, plné červů a nasáklé vodou, mnohem větší a ohavnější zdá se být než za časů našich vzájemných válek. Jak ráda bych se do něj navrátila. Jak ráda bych se s ním usmířila. Ale toto tělo nevnímá mé omluvy. Urazilo se? Ne, leží netečně pod zemí, ani ono už necítí, je chladivé, je mrtvé. Todle jsem napsala už dávno, tak mi odpuste, že je z toho cítit dětinskost. Nechtěla jsem to měnit. Je to z doby, kdy jsem se rozhodla poslat anorexii k vodě.

zachrana na posledni chvili

/0 Komentáře/v /přidal

takze nevim jak zacit…no proste se chci sverit se svym pribehem…vyzdycky sem zavodne sportovala a vsichni mi chvalili moji vytrenovanou postavu,chodila sem na plavani a vsechno bylo v pohode,ale sem se divala na ty hubeny holky vsude kolem me v plavkach a najednou mi zacly pripadat hrozne odporny moje nohy,zadek..merila sem 163cm,vaha 45..nikdy by me asi nenapadlo o tom premyslet nebyt toho ze ve tride se jedna z mych nejlepsich kamaradek malem anorexii zabila,porad sme o tom mluvili ze nechapem jak do toho mohla spadtnou,ze je to u plnej nesmysl zacit takhle hubnout..atd.za nejakou dobu sme si vsimly ze nase dalsi kamaradka z party zacla podezrele casto chodt na spinning,nejedle obedy ani svaciny,a z dzin ji zacli lezt kosti..a dalsi holka zacinala hubnout,moje sestrenka se stala bulimickou..bylo toho na me moc..mama byla rada ze jeste ja sem rozumna,jenze to nevedela ze ja se taky zacinam topit v tom bludenm kruhu..do skoly sem prestala nosit svaciny jen jablko,z obedu sem se vykrucovala,za chvili na dziny plandaly,pri sve vysce 164cm,40kg sem si furt pripadala tlusta,ta prvni kamoska co spadla do anorexie si samozrejme vsimla ze se neco deje,nak sem to zakecavala a shcvalne sem pred ni snedla naky jidlo,samozrejme pak nasledovala hladovka…ale rodice si toho zacaly vsimat..najednou mama zacla pravidelne varit vecere,byla sem na vzdycky hrozne nastvana,vse se provalilo kdyz sem byli u tety a ta do me zacla jako jeden z dalsich 100lidi hustit jak sem strasne hubena co se deje..od ty doby sem se musela pravidelne vazit pred rodicema a pribirat nejdriv mi bylo ze me zle jak tloustnu jak becka,ale dyz sem se dostala na vahu 48kg a vysku 165cm,uvedomila sem si ze sem byla jen krucek od zhrouceni se ,to sem jeste vynechala ze sem pravidelne doma 2hodiny musela cvicit,jinak bych se zblaznila…od te doby ubehl rok sem na jine skole,jiny kolektiv,ja sem v poho jim vse na co mam chut,cvicim a nikdy sem nebyla se svoji postavou tak spokojena jako ted se svyma 50kg a 165cm se citim skvele..nedavno sem objevila fotky na kterych sem v dobe anorexie a zvedl se mi z toho zaludek,tak co teprv ostatnim a klukum kvuli kterym hubneme???___!!!!!!tim ze drasticky zhubneme ne jen ze nezeskrasnime naopak!vzdyt zivot je tak kratky tak proc si ho jeste vic kratime takovyma kravinama??!!:-(a nejhorsi a opravdu smesne je ze moje teta je ted anorekticka a vzdalena pribuzna bulimicka a obe maj deti…chce se mi ztoho az brecet..preju vsem hodne stesti,at se z toho vsichni dostanete,je to hroznej sajrajt a nam to za to nestoji!taky sem byla zaslepena ale ted se mi oci uz otevrely a ja vim jak je to smesne a hloupe,tak si vemte priklad!HODNE STESTI!