CESTA ZPÁTKY

Kvůli anorexii jsem měla spory v rodině.Můj problém anorexie s táhne už delší dobu a v poslední době mi pomáhali (hlavně po psychické stránce) mé spolužačky,jeden můj profesor spolu s profesorkou a zástupkyně ředitele školy.Bohužel,se ale informace o mém zdravotním stavu díky panu profesorovi,který v dobré snaze mi pomoci – kontaktoval mého staršího bratra a přes něj se to dostalo až k mamce.U ní jsem se,ale zpočátku nesetkala s pochopením. Reagovala jsem naprosto zkratovitě – po předchozí hádce jsem odešla z domu s tím,že mi vůbec nedocházelo,co bude dál,vlastně mi to bylo i jedno. Mimoto jsem,ale navíc spolykala větší množství různých léků ve formě tablet,dále jsem použila různé inhalační přípravky a pak už jen čekala na vysvobození od všech problémů.Když mi,ale na mysl přišla vzpomínka na slova mé jedné z nejlepších kamarádek a zároveň vedoucí z loňské brigády,věděla jsem,že to,co dělám,není správné. V RZS ani v nemocnici jsem žádné inhalační léky nepřiznala a později jsem tvrdila,že tabletových léků bylo 17,ve skutečnosti to však bylo asi dvakrát tolik.Proč jsem lhala?Protože lékař ze RZS mi vyhrožoval,že už nikdy nedodělám školu,která je pro mne nejdůležitějším cílem. Abych se však vrátila k útěku z domu – neohlížela jsem se napravo ani nalevo a unikala jsem pryč z centra města,hlavně abych byla všem z dosahu.Matně si teď vzpomínám,že jsem skončila někde za vlkovou tratí v poli a v omámeném stavu (trochou alkoholu,léky a pláčem) jsem,jak zjišťuji, z mobilu prozváněla a kontaktovala velké množství svých známých a zřejmě (nyní už to vím na 100%)ze mě tedy nakonec vypadlo,co jsem provedla a kde přibližně bych se měla nacházet.Mezitím,mne ale už hledala i policie.Po dlouhém hledání nakonec pro mne přijeli mí známí ( vlastně jsme se spolu znali před tím jen z jedné oslavy)a přivolali RZS,která mě už poměrně ,,pozdě“ přivezla do nemocnice.I přesto,že se mě snažili přimět už v sanitce ke zvracení,tak se jim to podařilo jenom částečně,ale nakonec mne úplným zázrakem dostali ,,do pořádku“.Nejvíce ze všech mi pomohla v nejtěžších okamžicích paní doktorka Petra Pokorná – opravdu jí vděčím za vše a je to člověk,kterého si hluboce vážím a strašně moc pro mě znamená!!!Ptáte se proč právě ona?Dala mi sílu,novou chuť do života a ukázala,kterým směrem se mám vydat. Jenom díky ,,Petře“ jsem teď už vlastně ,,za vodou“ (uběhly skoro dva měsíce ), doma už se vztahy vyjasnily a upravily do ,,normálních“ mezí,rodina vše pochopila a snaží se mi dodat sílu.Nikdy však nezapomenu a hlavně jsem si snad uvědomila,jak je život úžasnej a nikdo namá právo si ho brát.(Taky se dá říct,že co Bůh dal,člověku nepřísluší odpírat – jak kdo chce). Zdaleka ještě nemám vyhráno,ale už kvůli svým blízkým,poslání zdravotní sestry a hlavně člověku,který mi ukázal směr do nového života jsem se rozhodla,že budu BOJOVAT a boj VYHRAJU. Závěrem bych chtěla moc poděkovat všem,kteří mě pomáhali: spolužačkám Kátě,Páje a Martě,paní zástupkyni ředitele školy,pani profesorce spolu s panem profesorem,kamarádkám a kamarádům – Alče ,Daně,Petrovi a Honzovi,paní doktorce P.Pokorné a v neposlední řadě mé rodině… snad jsem na nikoho nezapomněla a když jo,tak se omlouvám. V tento osudný den jsem si prožila nejhorší chvilky v mém životě,znova bych je nechtěla prožít a tak zůstantě i Vy sami sebou a nenechte se ani v té nejhorší chvíli zvyklat k něčemu,co by se už nedalo vrátit zpátky. Vaše Ený PS: Když budu moc ráda Vám všem pomůžu,kdykoli se mi ozvěte (ve dne i v noci) – můj mobil 728 972 034