Chci být normální

Teprve nedávno jsem objevila tuto stránku a až mě vyděsilo, kolik děvčat má teď takové problémy. Je mi 24 let a problémy s jídlem jsem začala mít v 16 letech na střední. Byla jsem takové zakřiknuté nevýrazné štěně. Nějak jsem se spolužáky nevycházela. Ani nevím, co bylo tím spouštěčem. Říkala jsem si, nestojím o ně, o narážeky na můj styl života, budu jiná, vyjímečná, štíhlá, všichni se za mnou budou otáčet. Tak jsem začala hubnout. Znáte to. Nejdříve místo večeře zelenina a cvičení.Potom už žádné večeře a více cvičení a nakonec jeden jogurt denně a stále hodně cvičení. Během 3 týdnů jsem při výšce 167 cm zhubla z původních 53 kilo na 45. Pak našim začalo být jasné, že mi něco je a při váze 37 mě nechali hospitalizovat. Jenže na mě nevyzbylo místo na specializovaném pracovišti a tak jsem skončila na psychárně s lidmi závislými na alkoholu, rohypnolu a trpícími různými maniakálními psychózami. Dávali mi nějaké prášky, po kterých jsem omldlévala a padala do bezvědomí. Pořád jsem se ale cítila tlustá. Jedinou cestou ze cvokárny ale bylo nabrat pár kilo. Po 2 měsících mě pustili. Měla jsem 40 kilo. A pak nastal zvrat. Pořád jsem se cpala jako protržená. Doháněla jsem toho půl roku hladovění. Jenže jsem si to vyčítala a nenáviděla jsem sebe a své hnusné nařvané špekaté tělo, nenáviděla jsem se, že už nemám tu pevnou vůli. Byla jsem hnusná na okolí a ubližovala své milované sestře a rodičům. Chodila jsem ambulantně za psychologem. Ale nedokázala jsem si vytvořit důvěrnější vztah. Nesnášela jsem ho a on to vzdal. Všichni si mysleli a myslí doteď, že jsem se tehdy vyléčila. Ale bohužel. Pokračovala jsem v přežírání a výsledek po dalším roce takovéhoto života byl 65 kilo. A pak jsem si řekla dost. Začala jsem zase hubnout. Podařilo se mi to srazit hloupým hladověním na 55 kilo. A protože jsem už nedokázala hladovět, řešila jsem své občasné prohřešky projímadly. Zvracet jsem ještě nedokázala. Váha zůstávala na 55 kilo. Jenže můj žaludek a organismus přestával fungovat, spalovat. To co jsem jedla, by nemohlo normální ženě stačit. Já jsem fungovala při jednom jabku a jogurtu denně. Sport, škola, maturita, všechno fungovalo včetně menstruace. A pak jsem šla na výšku. Přes celou republiky. Domů jsem jezdila jen na Vánoce a na prázdniny. Ale k anorexii jsem se už nedokázala vrátit. Jídlo se mi stalo nutností. Začala jsem se přecpávat. Něco mě nutilo otevřít ledničku a vyžrat ji. A pak ty výčitky. Tak zvracení. Přes víkend jsem byla na kolejích sama a tak se ze mě stala víkendová bulimičky a přes týden jsem skoro nic nejedla. Těšila jsem se jen na ty víkendy, kdy se najím a pak to klidně budu moci jít vyzvracet. Taklhle jsem to dělala skoro celých pět let. K tomu jsem dost hazardovala sama se sebou, nedokázala jsem si udržet partnera. Střídala jsem partnery, vše mi bylo jedno. Jenže ke konci školy už jsem to nezvládala. Zvracení se mi začalo hnusit, měla jsem strach, že si protrhnu jícen, že umřu. Kromě toho jsem se naprosto pubertálně zbláznila do ženatého muže a on mě chvíli zneužíval a pak mi dal jasně najevo, že jsem pro něj byla jen úlet. Prostě marast. Toužila jsem po někom, kdo by mě měl rád, zkusila jsem si dát na net inzerát na seznamku. Povedlo se. Našla jsem si báječného přítele. Jsme spolu asi půl roku. Jenže jsem studovala daleko a my jsme se zezačátku vídali jen jednou za tři týdny. Takže jsem v klidu mohla na kolejích zvracet dál. Teď v květnu jsem se učila na státnice. A přes všechen ten strach, že bych mohla umřít (od té doby co jsem vylezla z psychiatrie moc dobře vím, že nejsem v pořádku, jen s tím nechci nic dělat, libuji si v tom)jsem při učení pořádala tuny jídla a zvracela každý den až sedmkrát. Jenže můj kluk mě opravdu miluje, státnice mám za sebou, začala jsem pracovat a chci normálně žít. Tak s tím bojuju. Už 2 týdny jsem nezvracela. Pomalu zkouším normálně jíst. Je to těžké. Jenže to tady každá z Vás asi moc dobře zná. Snažím se jíst pravidelně, ale nedokážu jíst maso a dobrůtky, když vím, že bych je nemohla vyzvracet. Jím pětkrát denně, zatím jenom jogurty zeleninu, ovoce, cereálie. Je to těžké. Prosím vás o podporu. Já chci být zase veselá a šťastná.