Archive for category: Můj příběh

Ahoj.Stalo se mi něco,o co bych se s váma chtěla podělit a přimět vás k zamyšlení.Po přečtení některých příběhů na těhle stránkách mě až udivuje,že i když jsme každá úplně jiná a z jiného kouta republiky,pocity,myšlenky a problémy máme skoro stejné.Chci vám napsat zážitek,který se mi stal včera.Nechci se litovat,to ne,jen chci,aby si to přečetly a zamyslely se nad tím ty z vás,které začarovaný kruh ještě nepohltil a které se chystají k nebezpečnému hubnutí!!! Budík mi zvonil brzy ráno(něco po 5.hodině),protože jsem měla hodinu na ráno.Už když jsem se vzbudila,bylo mi trochu di- vně,ale nezabývala jsem se tím a vylezla z postele.Ve chvíli,kdy jsem se chtěla postavit se mi ale podlomily nohy a já sebou práskla na zem.Před očima jsem měla tmu a hlava se mi točila,jako na kolotoči.Je celkem těžké napsat,jak mi v tu chvíli bylo.Po nějaké době jsem se zvedla a chystala se obléct.To pro mě byl ale další problém.Po obléknutí jedné ponožky jsem byla tak unavená,že jsem si musela sednout.Ruce se mi třásly,že jsem ani nebyla schopna v nich nic udržet.Čelo jsem měla zpocené a zároveň jsem se klepala zimou a měla „husí kůži“.Myslela jsem si,že mám horečku,ale po změření teploty jsem zjistila pravý opak-měla jsem okolo 34°C.Když mě mamka viděla,řekla mi,ať zůstanu doma.Že na mě asi leze nějaká chřipka.Byla jsem ráda,že do školy nemusím,protože bych tam asi stejně nedošla.Mamka si o mě dělala starost,udělala mi čaj,přikryla dekou a odešla do práce.Bylo mi hrozně.A to z jednoho,jediného důvodu-Z HLADU!!!Protože jsem už několik dnů NIC nejedla a k tumo se z posledních sil snažila cvičit,neměla už jsem žádnou energii.Říkala jsem si,že je lepší nejíst nic,než jíst málo.Protože já když něco sním,tak mám pak strašnou chuť na všechno,ale umím se ovládat.Ještě nikdy jsem se nepřejedla tak,že bych měla plný žaludek,nebo,nedejbože,aby mi bylo z přejezení špatně.Ale teď mi došlo,že tady už nejde o nějaké shazování nadbytečných kil,zahrávám si s vlastním životem!!!Rozhodla jsem se tedy,že si vezmu jablko,ale zatočilo se mi v hlavě a já zase spadla.Chvíli jsem bezvládně ležela na zemi a pak se vzchopila a došla si pro to jabko.Když jsem ho(asi po hodině)snědla,byla jsem plná,jako bych snědla 5 hamburgrů.Ale za chvíli už se zase dostavily výčitky,že přiberu atd. Vím,tenhle zážitek by mi mohl KONEČNĚ otevřít oči,ale buhužel:(!!!Pořád chci zhubnout,pořád si připadám tlustá a všude na těle vidím samé špeky,ale to vidíme každá z nás.S ubývající váhou si připadám tlusčí a tlusčí.V mých očích se něměním. Když se na sebe dívám do zrcadla,nepřipadám si štíhlá,ale šíleně tlustá.Někdy si říkám,jestli to všechno není sen.Sen,ze kterého se ráno probudím a půjdu se v klidu a bez výčitek nasnídat.Fakt nevím,jak to dopadne.Je mi 15 a nechci si zničit život.Já si ale nemocná nepřipadám.Ale už takhle nechci dál žít.Už na to nemám síly!!! Možná,že vás to trochu zaujalo a zamyslete se nad tím,dřív než bude pozdě.Nikomu bych nepřála prožít to,co prožívám já teď.Nenávidím se za to,ALE NEVÍM JAK Z TOHO VEN…!!!

Je to jako bludiště, v zamotaném kruhu se zase točím znova a dokolečka. V hlavě odehrávají se tisíce příběhů a přitom každý končí špatně, oči pomalu zase ztratili získaný jas a tělo se motá v prostoru jako hadrový panák. Ústa sice mluví však nikoli pravdu jen konejšivá slova, která v danou chvíli nenesou význam, protože nikdo neuvěří. Zase se mi tolik motá hlava pod množstvím nesnědeného, jež představuje pro mě nepřítele. Za den jedno jablko, rajský plod jež přináší skázu a přitom konejší touhu po něčem novém, poznaném a přitom cizím, něčem krásném a přitom ničícím. Pomalu se ztrácím v peřinách a je mi zle ze své osoby která se tiše propadá do matrací, kosti jakoby jehly do jehelníčku zapadající odjakživa a při každém otočení a naznáku pohybu zaskřípou zuby pod bolestí celé duše. POhled už není upřený jako dřív protože skrývá potupu a slabost. A vše je tu dokola,přinášejíc pocit uspokojení a přitom smutku z dalšího kolapsu, který není poslední. A proč to vše? Pro dokonalost, která byť je pomíjivá je jediným smyslem žití.

Před pár měsíci jsem sem psala, chtěla jsem to vše zpět a zpět to také je. Hubnu si jak o život a jsem uchylně štastna za kazde kilo dole. O všem mých pocitech ví můj kamarád, slibila jsem mu, že když se to do konce ledna neurovná, půjdu se zase lečit. Ted ale nevim jestli to dokážu splnit. Na jednu stranu mi je líp, že v tom nejsem sama a že jsem mu všechno řekla ale na druhou stranu, kdybych mu nic nepověděla, mohla bych si v klidu hladovět dál. Možná je tohle jen nějakej vzkaz pro něj ale jen chci říct, i když mám deprese a cítím se pořád obludně tlustá jsem šťastná, že dokážu shazovat. Nemám partnera, ani dítě ani fungující rodinu, nic proč bych měla být štastna MA je pro mě vším a nedokážu se ji zbavit, je to můj život. Jednou jsem svýmu kamarádovi řekla, že jsem nesmírně štastna, že jsem každej den menší a menší až uplně zmizím. Ptal se mě jestli chci zmizet, možná že jo. Hodně anorektiček nedokáže přiznat, že jejich nemoc je vlastně pomalá sebevražda. Občas chci zmizet z povrchu zemského. Dnes jsem viděla v autobusse extremně hubenou dívku, měla tak 180cm a 45 kilo odhadem. Celou cestu jsem na ni civěla a obdivovala, bylo to pro mě něco nepředstavitelně krásnýho. Jen kosti, trochu masa a kůže. Nekoukám do časopisů na modelky, na těch vidím ještě nějaké špekové nedostatky ale vyloženě vychrtlé ženy obdivuju. Já vím jsem nemocná, já si to uvědomuju. Jen se snažím vypsat sem své pocity. Hubnutí je pro mě střed vesmíru a nevím jestli to dokážu změnit. A taky to nedokážu říct svýmu kamarádovi kterýho mám moc ráda. Nedokážu mu říct, že se prostě léčit nechci, že vím, že jsem nemocná a můžu i zemřít ale je to moje. Všechno co mám. On mě chápe v mnoha směrech ale tohle nepochopí, to že si jen tak čekám na smrt.

Ahoj všem… Za poslední dobu se toho stalo tak strašně moc, že jsem se prostě rozhodla to ze sebe dostat… Víte, opravdu věřím na osud a na to, že by člověk měl vnímat, co mu život/situace chtějí říci, nakopnout ho….kam to všechno směřuje a když už je opravdu nejhůř (my máme ten pocit), tak už přeci může být jen nejlíp…hlavně neházet flintu do žita, protože jak se říká všechno zlé je pro něco dobré…po všech možných hnusech co zažijete, čím si projdete, se zase za nedlouho objeví světlá malinká naděje, i kdyby byla sebemenší – chyťte se jí jako klíště a už ji nepouštějte! Přestaňte se litovat – to umí každý, ale zvednout se a začít znova…to už jen někdo! Směřuji tyto slova k vám, ale vlastně to říkám i sama sobě! Já už se odmítám snažit pořád dělat všechno pro ostatní…musím myslet na sebe – je to můj život a v něm se přece neomezím jen na to, abych byl vzhledově taková a maková! Vůbec nevím, kam se poděly ty doby, kdy jsem postavu a jídlo absolutně neřešila, byla jsem veselá holka se spoustou kamarádů….dnes je ze mne nevrlá, nesebevědomá, do sebe se uzavírající (dle ostatních vyhublá, dle mne štíhlá) holka…“díky“ anorexii jsem ztratila dlouholetého přítele i některé kamarády…Tenhle víkend byl opravdu zlý-měla jsem pocit, že už nemůžu, že už na to nemám sílu a přála jsem si se rozplynout, totální deziluze, nechuť do života…a v těch nejhorších chvílích v záchvatu breku jsem si řekla DOST! Co tady ty chudinko brečíš? Jsi trapná…podívej se, máš přece rodinu a ať je jaká je, prostě tu je, něco už jsi v životě také dokázala a ještě třeba dokážeš, když se teď zvedneš! Vykašli se teda na toho, kdo ti teď tolik ublížil a naopak ukaž mu jak jsi silná, že to zvládneš i bez něj!…přiznávám až takhle razantní mé myšlenky v hlavě nebyly…ale byla jsem na sebe opravdu naštvaná, že jsem takhle nešťastná, při tom jsou na tom některý lidi prostě daleko hůř…úplně jsem se za sebe styděla, ale zároveň ve mě přetrvávaly myšlenky, že dnes je svět hrozně zlej – lidi jsou zlí, myslí jen na sebe (asi ale i včetně mě?)… No a pak to přišlo…to malinké světýlko – ta naděje, ta možnost/nakopnutí vše změnit…dostala jsem nabídku na jednu přehlídku pod podmínkou, že přiberu…jinak mě tam prostě nemůžou pustit…takže pokud jsem nedokázala se doteď přinutit přibrat – pořád jsem tak nějak měla pocit, že ani nemusím (fyzicky se sama sobě líbím, ale je pravda, že psychika je bídná), tak teď snad…vím, nemělo by to být nakopnutí tohohle směru, měla bych to dělat pro svoje zdraví, ale já věřím tomu, že by to stejně přišlo…vždyť nejsem blbá holka 🙂 a pokud se chci ještě někdy s někým seznámit, tak asi nemůžu vypadat jako holčička… Víte, mám z toho strach, to se musím přiznat, mám strach, že už to nezastavím, že jako některé dívky tady to přeženu a z anorexie se stane bulimie nebo záchvatové přejídání, ale na druhou stranu, věřím, že ne…myslím si totiž o sobě, že jsem silný člověk a když se pro něco rozhodnu a nadchnu, tak jedu na 100%…mám pevnou vůli a mimo to, pokud někdo rozumíte gastronomii (paradoxně jsem kuchařka), tak já nejsem gurmán, ale gurmet!!! Přeji všem, aby se OPRAVDU CHTĚLI vyléčit, protože jinak to nejde….já se „chtěla“ z toho dostat už dlouho, ale….. Tímto ukončuji tuto etapu mého života, která mi toho dala i vzala strašně moc…teď přijdou jiné a ještě lepší!!!! Už se nikdy nechci litovat…to je ještě horší, než když někdo lituje vás!!!!! Věřím, že s těmi 3kily, co teď musím nabrat, přijde i spoustu nového – pozitivního…nakonec…jsem sama zvědavá, jak to všechno dopadne a těším se na to! 🙂 Díky za vaši podporu, kterou teď asi budu opravdu potřebovat….díky taky, že se nad mými myšlenkami zamyslíte 🙂 a třeba si z toho něco i vezmete pro sebe…. Všem přeji, aby si život užívali, ne ho jen žili!

AHoj vsechny, surfuju si tak po internetu a nasla sem prima stranky-idelani.cz. Procitala sem si pribehy a v podstate se v kazdym z nich alespon trochu nasla. Asi proto,ze jsem prave ted na ty skale(na jejim okraji) a nevim,jestli chci (opet)skocit nebo ne. Citim,vnitrne,ze to co delam neni spravne,ale na druhou stranu si rikam,ze na tom nejsem(zatim) tak zle. I kdyz,… Je mi 24let a za posledni rok sem ztloustla vic jak 20 kg(skoro 80Kg nyni). Nebyla sem ani predtim spokojena se svoji vahou,ale snazila sem se s tim neco delat.Sportovala sem a hlavne sem prestala kourit coz mi dost pomohlo,ale na druhou stranu sem pribrala,takze za posedni rok sem se ze svejch 58kg dostala az na todle mega cislo!!!! DRzela sem ruzny diety nebo nejedla. Vaha sla dolu,ale jen na nejakou dobu. Pokud mi ruplo v hlave sporadala sem vse co mi prislo pod ruku-bylo mi zle,fyzicky i psychicky-zvracela sem. Pohoda,vzdycky sem strasne moc zhubla-rychle!!!! behem mesice klido i 15 kg. ..Velka radost,jde to samo. Zase sem se zacla prejidat,vaha rostla. parkrat prst do krku,nesnasim zvraceni,…tak radej nebudu jist. A takhle stale dokola. ted mam 75kg a citim,ze ma psychika je pripravena na dalsi tryzneni sebe sama. Chci zhubnout,rychle,jednoduse. Ono to totiz jde-jednoduse.Proste nejist. Zatnu zuby a navnimam.Zelenina,lusteniny,… Je to zdravy a malo kalorii. Chci bejt zase krasna. SEgra mi rekla,ze sem driv byla jeji velkej vzor,krasna,vtipna a kdo vi jaky blbosti jeste. Ale ty casy uz sou davno pryc. Mrzi me to a boli zaroven. Pritel mi rika,ze moje nadvaha neni dobra pro moje telo. ma pravdu,vim to. Kdyz ale prestanu jist nadava mi,ze takhle to taky nejde. ALe ja to jinak nedokazu!!! jen extremy!!!! Sakra,mrzi me to. Nikdo zatim netusil jaky boje se odehravaj v moji hlave. Chtela sem se o to podelit. Budu rada,kdyz mi napisete Hodne stesti a pevnou vuly-zit normalne. Ja