Archive for category: Můj příběh

„….prostě…no vidíte, ani neumím najít ty správné slova, které by mě docela a přesně vystihly.Metr šedesát (zakrslá co? :D), moc hezké dlouhé kaštanové vlasy, čokoládové oči, které už utopily nejdnoho idiota, milý úsměv, nakažlivý smích.Ukecané, praštěné, roztomilé a naprosto šílené stvořeníčko.Možná, ale to jenom pro moje kamarády, rodinu, známé a třeba i cizí lidi co jen tak potkám na ulici.Chodím s hlavou v oblacích, neřeším nic, jsem totální flegmouš a zarytý optimista. Mám ujeté nápady, bavím svojí společností a lidi jsou rádi v mojí přítomnosti.Miluju život se vším všudy a raduju se za každé nové ráno a každý nový den žiju tak jako by měl být ten poslední.Všechno říkám a myslím upřímně,no, někdy jsem možná trochu prudká a až moc upřímná, ale akčnost miluju.Nedokážu být chvíli prostě jenom tak v klidu.Do všeho se vrhám po hlavě a neberu ohledy za následky, čekám že všechno vždycky výjde.Raduju se z titěrných maličkostí, kterých by si možná nikdo ani nebyl všimnul.Naprostý blázen a idealista.:)Nejsem dokonalá, ale to je na mě to nejhezčí.Dělám chyby jsem jenom člověk,hodně jsem jich udělala a ještě i udělám, ale nikdy nebudu ničeho co jsem udělala litovat, protože jsem to tak v danou chvíli opravdu cítila, a byla přesvědčena o tom že jednám správně.Slepě věřím tomu že každá špatná věc, člověk nebo skutek mají i druhou stránku a ta je vlastně k něčemu přece jenom dobrá.Slepě doufám v to, že každý člověk je kus dobré duše a pomáhám třeba jen pohledem. Mají mě rádi, jsem prý jejich sluníčko, křečík, bobek, králik, Azorek, kuře, María a co já vím jak mi ještě říkají :D.jsou se mnou rádi, působím jim záchvaty smíchu a dokážu je často i dohnat k slzám.“….blablabla…..předpokládám že vás taky kdysi ve škole nutili ve slohu alespoň jednou, ne li víckrát, popsat sebe sama.Já to měla za úkol právě včera.Poprosila jsem pár svojich kamarádů, aby mi pomohli a popsali mi jak mě vidí oni.A tohle byl výsledek.Když jsem doma později večer přepisovala předchozí řádky do školního sešitu, tekly mi po tvářích slzy..Na místě je otázka : proč slzy?Měla bych se spíš radovat a cítit se úžasně za to, co všechno ve mně vidí moji přátelé.Ne, plakala jsem a to proto, že jim všem, všem mojim zlatíčkům a miláčkům už pěknou dobu prachsprostě lžu… Člověk by ani neřekl jak moc ho dokáže vyčerpávat žít dva životy.Všude, ve škole, venku, na návštěvách, prostě kdekoliv jsem ta věčně vysmátá Martina, která slouží samozřejmě se svojím obrovských srdíčkem jako vrba nebo jako podpora.Je fakt že ani já sama se nedivím že si ničeho nikdo nevšiml.Když na mě někdo vyleze s tím že nechápe jak můžu být tak klidná, nebo že mi závidí můj život, nebo to že můžu mít kluka na kterého si ukážu, musím se trpce pousmát.Hlavou mi vždycky proletí jedna a ta stejná věta – Kdybyste jenom věděli…Chvílema opravdu žasnu jak se dokážu tak odporně přetvařovat.Cítím se jako bych měla na obličeji nalepenou masku stabilního, vyrovnaného člověka, která ale po sejmutí pokaždé zanechává čím dál větší spoušť.Jakmile ale překročím práh domu, všechno se na mě sesype jako domek z karet, do kterého vám někdo schválně foukne. Všechny ty potlačované posity a reakce…je to jako výbuch bomby. Ve skutečnosti žiju v neustálém mučivém strachu, ano i já. V tom stejném strachu a stresu jako vy všechny tady.Ve strachu a hrůze z příštího dne, ze všeho co bude a z beznaděje . Trhá mě ta odporná věc co se mi usídlila v hlavě, někde tam hluboko.Už mi tam ta můra straší přes dva roky a stejně bez výsledku, kterého tak moc chci dosáhnout! To snad ani nemá cenu popisovat, každý to tady omýlal už snad 1000krát.Znáte to…Byly chvíle kdy jsem už opravdu nemohla dál.Dokázala jsem hodiny jen tak sedět na posteli civět z okna a brečet jako malá.Zažívám pocity naprosté prázdnoty a zdá se mi, že absolutně nic v ten moment nedokážu : necítím, nepřemýšlím, neuvažuju, prostě nic. Ale vy to znáte, nejsem v tomhle nic extra….jenom zase jedna obyč co do toho spadla…nic mi to nedává, v ničem jsem si nepomohla, nejsem lepší člověk a už vůbec ne lehčí člověk…jednou snad, ale v dohledné době to nevidím… Myslím že dva příběhy během těch dvou let jsem jsem už přidala.Každý jeden je jiný a když si je zpětně čtu, zjišťuju, že místo abych si uvědomovala že bych to měla zatrhnout, spíš se s tím učím s pokorou žít..začátky byly opravdu bouřlivé, druhý rok už na hraně a tehdy snad možná jsem váhala, ale dnes už vím, že to ještě chvíli potrvá… 7.11.06 By Martík (icq 339279224, to jenom když náhodou budete něco chtít, nebo jenom tak, pokecat…)

Ahoj,rozhodla jsem se,že napíšu.Jen nevím,jak začít… Už když jsem byla malá,byla jsem štíhlá a o tloušťce nemohla být řeč. S příbyvajícím věkem jsem sice nějaké to kilo nabrala.ale kdo ne?Dospívala jsem,takže tak už to chodí.Neměla jsem hezké dětství.Byla jsem nejmladší a všichni si mysleli,že nic nechápu a snažili se mi všechno tajit.Takže když se mamka nakonec s taťkou rozvedla,byl to pro mě šok.A to i přes to,že jsem věděla že naše rodina není úplně v pohodě.Rodiče se hádali,házeli po sobě nádobím,řvali na sebe,taťka několikrát v opilosti mamce i ublížil.Všichni si mysleli,jak se mě to netýká ale mě to strašně trápilo.Probrečela jsem tolik nocí…taky mi to nebylo jedno!!!Takže tohle bylo moje dětství.Ale těch problémů bylo více.Vždycky jsem si připadala Méně cenná.Moje starší sestra byla vysoká,štíhlá,měla modré oči a krásně dlouhé vlasy.Učila se na samé jedni- čky a nikdy s ní nebyl problém.Nebylo nic,v čem bych byla lepší,tenkrát ne…! Připadala jsem si vedlejší.Neučila jsem se špatně-pár dvojek-trojek,ale ve srovnání se sestrou ano. Ve srovnání s ní…pořád nás někdo srovnával.“Děláš to špatně,podívej se na svou sestru,nepleť se tu,jdi uklízet,jak to zase vypadáš?“Ničilo mě to,byla jsem hadrová panenka,se kterou si každý dělal,co chtěl.Mamka v té době měla zase nějakého přítele-normálka.A já-to už mi bylo okolo13-jsem v té době vážila stejně,jako moje dokonale štíhlá,nicméně starší sestra.Někdy mi to někdo i ne moc příjemně připoměl.A já to snášela tak dlouho,až mi ruply nervy a začala jsem držet dietu.Mamka v tu dobu taky chtěla zhubnout.Chvíli to vydržela,ale pak si dala párek s cibulí na večeři a bylo po dietě.A já?Schválně jsem doma pořád pekla,vařila,smažila.Do buchet jsem dávala co nejvíce cukru a tuku,smažila jsem v litrech oleje- jen aby to bylo co nejvíce kalorické.A nikdy to nejedla.Uměla jsem skvěle vařit,pekla jsem lépe,než mamka. Já to chtěla dokázat,aby všichni viděli,že se mi jednou v životě něco podařilo.Já jsem hubla.Chodila jsem na aerobik,do fitka,plavala jsem,běhala,zkákala přez švihadlo…a jedla míň a míň.Výsledky se dostavily,lidi mi říkali,že jsem štíhlá…dělalo mi to dobře.Tenkrát jsem měla pocit,že se mi něco povedlo. Trochu jsem se zklidnila.Byla jsem se svou váhou spokojená,nepotřebovala jsem už zhubnout.začala jsem jíst normálně.Po nějaké době jsem se postavila na váhu a zhrozila se,vážila jsem o něco méně,než byla moje původní váha.To pro mě byl konec.V tu chvíli jsem brečela,vztekala se-bylo to hrozné.Ta touha po dokonalosti.Ještě ten večer jsem šla běhat po celém našem městě a nasledující týden nejedla.Necítila jsem hlad,byla jsem zaslepená touhou po zhubnutí.Připadala jsem si šíleně tlustá.Moje tělo to ale nezvládlo a já jednou,v hodině tělocviku omdlela. Selhání organismu.V nemocnici do mě všemožně pumpovali živiny a tvrdili,že mám anorexii. Nechtěla jsem jim věřit.Neviděla jsem své hubené nohy,kostnaté kolena a vystupující pánev.Viděla jsem špeky,které musí ihned dolů.Chtěli mě poslat na léčení,ale já slíbila,že to doma s mamkou zvládnu.Ano,mamka si asi myslela,že to zvládám,ale já už v tom jela znova.A tentokrát to bylo horší.Jídlo jsem dávala do igelotových sáčků a házela do popelnice,brala tabletky na zahánění chuti k jídlu,sportovala jako šílená. Jednou jsme byli v tělocviku venku a já seděla na zemi a kámošky se bavily o tom,kolik kdo váží.50,60,49,nevážily zdaleka tolik,kolik já,tak proč jsem si připadala tlustá,když ony mi přišly štíhlé?Proč?Zeptaly se mě,kolik vážím já,“Ále,ani se radši neptejte.Hodně,chci ještě zhubnout!“všechny se na mě podívaly,jako na blázna a jedna kámoška mě chytla za zápěstí.“Podívej,jak máš tenkou ruku,oboje zápěstí bych ti chytla jednou dlaní a ukaž břicho-ježiši,vždyť ty žádné nemáš,lezou ti kosti,copak se nevidíš?Jak můžeš říct,že chceš ještě zhubnout?Vždyť to už ani nejde!!!“ Podrážděně jsem se zachumlala do své tlusté mikiny.Nesnášela jsem,když se na mě někdo díval.Natoš,když se mě někdo dotknul.Učitelka si mě zavolala a vyptávala se mně,jestli mi něco je,že na mě visí oblečení atd.Já je pořád nechápala,myslela jsem si,že si ze mě dělají srandu. Ležela jsem v posteli a rukama si přejížděla po vystupující pánvi,počítala jsem žebra-tohle byl ten nejlepší pocit. Pocit vítězství.V takových chvílích jsem na sebe byla pyšná,na to,co jsem dokázala!!! Ale po nějaké době jsem už něměla sílu.Vyšla jsem schody a potila jsem se,jako bych hodinu běhala.Už jsem to nezvládla. zase jsem ležela v nemocnici.Už jsem to kolikrát chtěla vzdát,ale… Chvíli to bylo dobré,pak zase ne,pak jo…!!!Zase jsem si připadala jako ta hadrová panenka.Kdežto teď mě ovládalo něco jiného,něco,co nešlo zastavit,ovládla mě ANOREXIE!!!tak,jako už tolikrát. Zase byl chvíli klid,ale jen na nějakou dobu.nenávidím se za to,co dělám.Nevím,jak to mohlo dojít až sem…!? Víte,myslím si,že ten,kdo se někdy z anorexie vyléčí,nikdy už není jako dříve.Ta mrcha anorexie nám sedí v hlavě pořád…tiše,čeká-je jen na nás,jestli nad ní zvítězíme.Já to nedokázala a nevím,zda se mi to někdy vůbec povede. Asi jsem se narodila pod špatnou hvězdou,nikdy mi nic nevyšlo tak,jak jsem chtěla.Dokonce ani to hubnutí.Chtěla jsem dokázat,že jsem v něčem lepší,že něco dokážu…!!! Anorexie je zrádná a často se přetvařuje,ale spadnout do toho všeho je tak snadné a dostat se z toho,tak těžké… někdy až nemožné…!!!Snad vás můj příběh přiměl aspoň trochu k zamyšlení….Není vážně nic horšího,než bojovat sama se sebou,s vlastním tělem.a já…,já vím,jaké to je-TEĎ,už to vím…

Tohle není příběh, to je poselství. Posílám poselství do světa dívek a žen, a se slzami v očích a s bolestí v srdci je prosím, aby to dočetly až do konce. Prosím je – a pláču, protože vím úplně přesně, jaké to všechno je a také vím, jaké to ještě po milionté bude. Na světě je krása. Je to taková krása, která se nedá vyjádřit slovy, je to krása, která se musí cítit a prožít; krása, která vám nedovolí zamhouřit oka a nutí vás stále dokola a dokolečka se snažit. Víte vlastně, co je to za krásu!? Pořád vám to nedochází? Tak, je to krása duše. Možná to zní fádně, možná by bylo lepší dívat se kolem sebe a věřit, že věci jsou přesně takové, jaké je vidíme; možná, že je tohle jenom krásný sen a já, až se zítra probudím, budu si namlouvat zase ?tu svojí pravdu?. Ale : tahle pravda tady vždycky bude a ať už se stane cokoliv, nezměníte ji. Co že je to za pravdu? Ten, kdo něco umí, ten, kdo něco zná, jedině ten bude kdy šťastný! Je nesmysl myslet si, že mi svět něco odpustí, když budu hubená; štíhlá… Svět nám nic neodpustí, ne, a vždycky se najde někdo, kdo nás nebude mít rád. Co takhle se s tím vším smířit? Lituji, nejsem dokonalá, ale jsem přesně taková, jaká mám být a myslím, že je to tak báječné. Když nemůžeš být hezká, tak buď aspoň zajímavá. Váha a charakteristické rysy člověka k sobě mají blízko. Když popisuji člověka, rozhodně nezapomenu napsat, že je hubený a nevypadá zdravě; nebo naopak, že je tlustý a velice výřečný. Zkrátka, váha je něco, co vystihuje člověka takového, jaký je. Nesnažte se změnit to, jací jste; snažte se to pouze vylepšit. A poslední: když nemůžete už co dál zlepšovat, zaměřte se na to, co umíte, co vám jde, čím můžete spasit svět…… Je mi jasné, že každá z vás si to nebude brát k srdci, vím, že ani já si to nebudu myslet každou vteřinou svého života; vím, že si budu myslet něco jiného a budu si chtít prosadit svou. Protože = já mám přece pravdu. Já vím, že jsme buď pubertálně hloupé, anebo se snažíme zlepšit něco, co nám jinde chybí, na špatném místě. Vím to, a respektuji to. V tom spočívá ta šílená krása mládí a je to také to, za co nás jiní milují a tisknou k sobě – pokud jsou co k čemu. Jen jsem chtěla něco, někdy, někde…. Poslat do světa a vsugerovat tak zralou myšlenku nejen sobě, ale i vám. Chtěla jsem říct, že kde je láska, tam si žádná nemoc duše ani těla netroufne a i když si to nemyslíte, všechno překoná. Láska a vědění, to je ta dvojice, která spasí život k lepšímu, která nám pomáhá přežít. Nikoliv štíhlost nebo tloušťka, ale.. vědění a láska… Pošlete, prosím, tohle poselství co nejdál do světa a vykřičte ho všem, které milujete.

Ahojky, po delším pročítání vašich příběhů, jsem se odhodlala také napsat.Mé problémy s jídlem se táhnou už 5let, první 2roky anorexie, hospitalizace, potom bulimie, hladovky, přejídání, zvracení, a zase hladovky…Dělá to ze mě úplně jinýho člověka, byla jsem dobrá a cílevědomá ve škole, těď ne že bych na to kašlala, ale jakmile se cítim blbě, že jsem něco přibrala, tak nikam a ani do školy prostě nejdu, bojim se zkoumajících pohledů ostatních, i když vím že je to hlavně jen můj pocit…Kazí mi to život, chci s tím něco dělat ale ten strach z kil je silnější..Ptám se sama sebe jestli se toho vůbec někdy zbavím, je to vážně začerovanej kruh, z kterého už vůbec nevím jak ven, ovlivňuje mi to nálady, školu, prostě celý život! Nenávidím se za to za všechno, za to jak vypadám, za to co dělám.Někdy jsem vyhublá, někdy hubená, někdy normální…Chci být hubená ale normální to mít v hlavě. Všem vám moc přeju, ať se z toho dostanete!!!papa