Moje perfektní sestra…

Vždycky jsem si myslela, že holky co trpí anorexií nebo bulimií jsopu šíleně hloupě. Nedokázala jsem pochopit jak si mohou samy naschvál huntovat své tělo a pomalu se zabíjet…To mi bylo asi tak 13 let s postavou jsem neměla žádné problémy. Byla jsem hubeňoučká a docela vysoká postupem času jsem se však začínala trošku zakulacovat. Měnit se v ženskou. Narostl mi větší zadeček a docela i boky. Pořád jsem byla celkem štíhlá, ale já jsem chtěla vypadat stále jako holčička. Hubnout se mi nějak nedařilo, tak jsem se s tím už začínala smiřovat. Co jiného mi taky zbývalo. Pořád jsem však měla komplexy, protže moje starší sestra je prostě perfektní… Dělá modeling a má krásnou postavu. Chtěla jsem se jí vyrovnat. Na to abych se jí podobala mi stačilo tak zhubout 3 kila a bylo by to. Ty tři kilča jsem zhubla ale mě to bohužel pořád nestačí. Teď je mi 15 a já nemám jiné myšlenky než na to, abych ji předhonila abych byla hubená. Kvůli tomu už téměř nejím. Občas mě to ale chytne a já si řeknu, že už nejsem normální, když pořád myslím jen na jídlo sdokonce se mi o něm už i zdá, tak se najím. V tu ránu začnu mít hrozné výčitky svědomí a usím to jít vyzvracet. Když je po všem a to znamená, že všechno to hnusné jídlo je ze mě pryč, že skončilo v záchodě je mi líp. Dřív jsem anorektičky a bulimičky nechápala a teď??? Už jim rozumím. Každá jsme jiná a přeci máme jednu věc společnou a to je touha po dokonalosti…Já už jsem jen nevěla co dál dělat tak jsem se chtěla aspoň vypovídat…ZUZKA