máte to stejně?

Je zbytečný se rozepisovat o tom, co mi je a proč to tak je. Mám prostě PPP. Někdy horší, jindy lepší, ale vždycky s jídlem vstávám, přežívám a usínám. Je to moje posedlost, moje tajná hra, ve které na konci vyhraju a ukážu všem, jak jsem krásná. O tom ale psát nechci. Ráda bych sem jenom napsala, co mi na těhle stránkách trochu chybí. Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem velice přející člověk. Uznávám, že každý svého štěstí strůjce a jestli se ti daří, je za tím úsilí a měli bysme ti to přát. Taková jsem byla, ale už nejsem. Někde jsem tady četla, že PPP ti sežere mozek a dělá z tebe jiného člověka. Od té doby, co se mé problémy s PPP zhoršily se ze mě stává zahořklá závistivá nanynka, která si libuje v sebelítosti. Najednou zjišťuju, že jiným úspěch nepřeju, mají totiž to, co já chci a tak strašně se o to snažim (známe to- hladovění, cvičení, pocity na omdlení, zima, nekonečné hodiny v noci, kdy nemůžu spát), ale pořád mi to uniká. Vidim okolo sebe holky, ze kterých se mi, promiňte mi tu tvrdost, dělá fyzicky špatně. Jsou nechutně tlusté, ale také většinou nechutně veselé. Nebyla jsem nikdy rozesmátý diblík, ale kdysi jsem se jim taky podobala. Holky, máte to stejně? Máte taky pocit, že od té doby, kdy jste do toho spadly, jste jiné? Nespolečenské, smutné a závistivé? Máte to taky, že jste bývaly chytré holky, co měly vždycky názor a dokázaly o věcech přemýšlet, ale teď na to nemáte sílu? Taky vám něco žere mozek do té míry, že stěží zvládáte pracovní i jiné povinnosti? Mně to nemyslí jako dřív, mně se nežije jak dřív a možná si tak trochu přeju, aby mi to ten mozek sežralo zcela, abych nebyla jako teď- rozpolcená osobnost, která na jednu stranu ví, co ztrácí, ale na druhou stranu nebojuje, aby se tomu vzepřela. Být jen jedna by mi ten život ulehčilo. A tak mě napadá, že hodně lidí zdůrazňuje, jak vás PPP ničí fyzicky, ale pro mě osobně, je ta psychická stránka horší. Byla jsem vychovaná v tom, že záleží na schopnostech a inteligenci a především na tom, jak slušný jsem člověk. To, že se tomu tak strašně zpronevěřuju mě ničí. Vím, že fyzické následky mít jednou budu, pokud takhle budu žít dlouho, ale to je daleko a já jsem pořád mladá a moje tělo mě nikdy kromě nadprůměrné náklonnosti k ukládání tuků nezradilo.S těmi psychickými následky ale žiju dnes a denně a stále mě to nutí se ptát, jestli to nechám dojít do té fáze, že ty důsledky PPP přijmu za vlastní, anebo se tomu vzepřu. Často se tu mluví o tom, že bez jídla umřeme, ale nemáte, holky, pocit, že před tou fyzickou smrtí přichází smrt nás sebe samých? Já jsem sebe sama už ztratila, ale pořád věřím, že až opravdu budu chtít, někam sáhnu a najdu se tam- nadšenou, energickou a přátelskou. Věříte tomu také, nebo je tohle konečná?

Muj kratky pribeh

Dlouho jsem tyto stranky pozorovala jaksi z dalky, ale ted mam pocit, ze se musim podelit o zkusenost, jak zabojovat a snad i porazit anorexii.Jednak jsem nasla cloveka, pro ktereho mi stalo za to, zkusit zase zit normalne a byt vesela. A pak, prakticky jsem jiz v dusledku slabosti nemohla sportovat. A to bych nedokazala… Je zvlastni, ze se nestravuji nijak nezrizene, vlastne jako predtim. Jen to delam z vetsi laskou, tolik se na to nesoustredim a rikam si, ze kdyz jsem si treba zasportovala nebo dlouho pracovala, je prece treba se trochu „odmenit“. Drzim palce vsem, co nastoupily podobnou cestu.

Jak to cítím já Ivvy.

Ahojky všichni, kdo jste ochotní číst moje (blá)bolení. Pročítám tu příběhy a musím mít puštěnou hudbu do sluchátek, aby se mě tolik nedotýkaly. Tolik bolesti a zároveň naděje, že mě z ní někdo nebo něco dostane člověk hned tak někde nenajde. Já jsem teď zjistila zajímavou věc. Nemůžu být sama se sebou. Neexistuje nějaké nicnedělání nebo rozjímání. Jakmile mám volný den, musím si ho nějak zaplnit, protože kdyby ne, musela bych se zaobírat svým vnitřním světem. Je to jak kdybych měla svojí duši zahrabanou někde hluboko v sobě a nemohla k ní dostat přes vysokou zeď. Kdo jí ve mě sakra postavil??? Proč mě má chránit přede mnou samou? Kde jsem vzala přesvědčení, že jsem zlá a nemám vůbec právo žít? Proč se zároveň poslední rok tolik bojím smrti? Bývala jsem anorektička i bulimička, teď se jen občas přejídám, ale jen v mezích normy, žádný extrémy. Proč se bojím smrti, když vlastně ani pořádně nežiju? Proč je pro mě fyzické důležitější než duševní? Proč miluju a jsem milována, ale nemůžu milovat sama sebe? Proč si nemůžu naplno užít sex s člověkem, kterého děsně miluju a je mi s ním dobře? Proč mi vadí můj tělesný tuk, když všem okolo je úplně jedno, že ho na sobě mám? proč mám pocit, že si nezasloužím jakýkoliv úspěch, který mě v životě potká? Je tu hodně otazníků, které nejdou vymazat, věty, na které nelze odpovědět…..

zas a zas…

Uz je to dlouha doba, co jsem sem psala naposled. Vlastne to bylo jen jednou. Tehdy me trapilo to hrozne prejidani, ktere me trapi do dnes. Pracuji jako au-pair v Anglii. Prestehovala jsem se z jineho prostredi, kde jsem se trapila, a svuj smutek zahanela jezenim, ktere vyvrcholilo v prejidani. Nabrala jsem tak 6kg za 2 mesice, a kdyz jsem to zjistila, tak jsem se malem psychicky zhroutila. Zacala jsem se vic omezovat, nebo kdyz jsem snedla vic, tak jsem sla jidlo vyzvracet. Kazdy tyden jsem se nehorazne precpala, byla jsem na nervy ze nemuzu rychle zhubnout. Ted jsem u nove rodiny, ktera je mila, kluci ktere hlidam jsou fajn. Jsem tu mesic a neco, zacala jsem chodit cvicit a taky plavat. Moje vaha klesla o 3kg. Vse bylo fajn, byla a jsem rada ze cvicim, ale vcera to znovu zacalo. Koupila jsem si orisky, 500g a po obede jsem je vsechny snedla a pokracovala dal s jinym jidlem, Sla jsem zvracet, ale byla to kravina, protoze pak jsem se znovu naladovala. Citila jsem se hrozne. Rekla jsem si, ze jeden blby den me ale nezrujnuje a ze zitra bude vse ok. Sla jsem do fitka, a cvicila (vetsinou beham) o polovinu delsi dobu nez jindy. Bylo mi pak fajn. Dnes zacinam od znovu a verim, ze to jeden den prestane. Chci to zvladnou a uz proto, ze chci byt zdrava a nechci mit deprese. Taky jeden z duvodu je, uz minuly rok jsem mela problem s vahou, a muj doktor mi rekl, ze bych mela malinko zhubnout. Zvladla jsem to diky sve praci, pracovala jsem jako prodavacka metraze, a zhubla o 5kg. Co jsem v Anglii, tak jsem pribrala, ale postupne to leze dolu. Doufam, ze vse bude jen a jen lepsi, jen mit pevnou vuli. Mej te se fajn a drzte se:)

prostě psaní

Pročítám se tady vašimi příběhy. Je jich mnoho, přesto každý je stejný, stejné téma, stejná lítost, stejná bolest. Dá se pomoci? Byla jsem (a asi stále jsem) jednou z vás. Na chvíli jsem poznala radost z obyčejného života, a nyní je vše pryč. Proč stále řešit hubenost. Je mi z toho všeho nanic. Nemohu jít ven, aniž bych se neporovnávala s ostatními… Ale zároveň nechci tu teď brečet a litovat se. Domáhat se pomoci. Není to až moc snadné?? Bolí mě z toho srdce, z toho jak jsme slabé a neumíme prostě jenom žít. Tím, co děláme, jen ubližujeme druhým. Copak je to spravedlivé? Mám pocit, že bychm občas měli myslet i na druhé a ne se jen sžírat vlastní touhou po dokonalé štíhlosti. A je vůbec výhra nejíst, usínat v křečích, dopovat se kofeinem, vypadat jako chdící mrtvoly? … Ale ono je těžké z toho vykročit ven a žít jako dřív. PROTOŽE NIC UŽ NEBUDE JAKO DŘÍV!

uz nechci….

ahoj chodim na tyhle stranky casto ale az ted sem se rozhodla sem neco napsat….nikdy sem nemela problem s vahou….merim 174 a vazim 61kg ..na me je to moc ale jen proto ze to slysim od vsech jak sem nechutne pribrala…..pred 3 rokama sem se bezhlave zamilovala a pritel mi furt rikal jak sem tlusta a jaky mam speky….nutil me dost sportovat ale co bych pro nej neudelala…za 3 mesice sem mela 48kg…byla mi furt zima a vlasy mi zacali padat…bylo mi na omdleni byla sem slaba ale on si v tom liboval…to bylo furt ty si tak kraasne hubena …delalo mu to radost ten pohled na me…a me taky..kdyz se semnou rozesel z niceho nic zacala sem to resit jidlem….mela sem deprese a zacla sem se prejidat…a tak to trva do dnes…neumim se uz normalne najist…na jidlo myslim furt uz od rana co vstanu! pouzivam projimadla abych se necitila tak provinile…je to furt dokola a ja uz nevim jak z toho ven…kamaradi a vsichni kolem me me furt pozoruju co jim a kdy…a pak mi rikaji vis kolik si toho dneska snedla?? vic nez bys mela… proc se o me tak vsichni zajimaji? proc maji na me vsichni narazky jako ze.. mas speky na brise …ty si jeste nezhubla od te doby co sem te videl naposled??!! ale ja proste nemuzu…nemuzu to dal snaset a tak ted cvicim a cvicim abych jim to dokazala ze nejsem takova nula za kterou me maj….chci se zase smat bejt vesela a nic neresit ale nejde to…je to jako kdyz mate cernou pasku pres oci!!!prosim kdo ma podobny problem napiste..budu rada…

Milý Hamlete… Být či nebýt?

Hamlet kdysi řekl: ,,Být, či nebýt?“ A já říkám: ,,Anorexie, nebo bulimie?“ Jenže narozdíl od Hamleta, já mohu říct: „Ani jedno.“ Pakliže by neuvažoval ještě o žádné další dimenzi, mohl by mi tuto třetí volbu závidět. No jo, milý Hamlete, jenže ty ani nevíš, jak se naše otázky podobají. Obojí je existenciálního rázu. Obojí je rozhodování se mezi zdánlivě lepším a zdánlivě horším. U mě je opravdu otázka A nebo B jako v nějakém školním testu – za špatnou odpověď mi hrozí sankce. A tak než abych se rozhodla unáhleně, váhám. Ale ne, co to kecám – střídám ty dvě možnosti jak na běžícím pásu, jak aprílové počasí, jak písmena v mém sešitu, a snažím se z nich udělat jednu, která by brala to lepší z těch obou. Jenže ten test mi nezůstane – budu ho muset odevzdat a doufat, že se všechny nebeské síly spojí, a bude to ta dobrá volba. Takhle uvažovat mohou jen šílenci. Copak nevím, že správná odpověď je cé? Aneb harmonický život…? Ano, a ptáš se, milý Hamlete, proč jsem tuto možnost předem zamítla? Protože neznamená ani být, ani nebýt. Znamená dělat věci tak, jak se mi vždycky hnusilo, a jak si dovolím doufat – vždy hnusit bude. Radši žít na pokraji extrému, než předstírat, že se pod mou klidnou tváří skrývají ohromné exploze nálad, nápadů, depresí, euforie a smutku. Kdybych zvolila odpověď cé, odsoudila bych svou osobnost k záhubě. K definitivnímu potlačení sebe samé, toho, co mi bylo vloženo do vínku a s čím se tedy taky musím hrdě poprat. Zvolit haronický život by byl únik. Únik před řešením krizové situace. A jen zbabělci utíkají od problému. Blázni se do něj noří. Až po uši, až na dno, ale z toho dna vytáhnou zlato. A můj život je, ve výsledku, jaksi harmonický. Jak jednou řekl můj úžasný, o pár desítek let starší známý – je jako sinusoida. Jednou nahoře, jednou dole. Tak to má každý. Jen já u sebe pociťuji krapet markantnější rozdíly od základní linky. A beru to spíš jako přednost, umožňuje mi to o mnoho intenzivnější vnímání, než je obvyklé. Tak co tedy, A nebo B? Co jsem víc já? Přiznám se, ještě než zakroužkuji, žře spíš B. Bulimie mi byla vždy bližší, a z mého tří a půl letého období s ppp (nesluší se ale brát to pouze z lékařského hlediska) mi zabrala přibližně dva a půl roku. B je velice živočišná, náladová, a navenek vcelku normálně žijící, usměvavá… a absolutně se přetvařující před okolím. A je taková víla, ledová královna, smutná pobledlá dívenka s velkýma očima, žalostným hlubokým pohledem, křehkýma rukama, propadlýma tvářema, ale hrdě nesoucí svou mysl navenek. Víte, já jsem obojí. Odjakživa se tyto dvě snažím sjednotit, jakoby skamarádit. To víte, že se nesnášejí. Ne, to není schizofrenie. Ale upřímně – té krásné pobledlé ledové víle to ta druhá živočišná flegmatička kazí. Tu její ctnostnou majestátnost, ledovou krutost a líbezný dojemný pohled na svět. I když – B už převzala z té A hodně. Dokáže být tak krutě poetická, až se kolikrát obě diví. Ale co je hezké – dnes už je vlastně jen jedna – Já. Kombinací těch obou, A i B vznikl jakýsi třetí druh. No možná by se dal nazvat tím cé… Ale harmonie to přece jen není. Jen se ta ledová bleďoučká dívenka začíná smiřovat s tou horkokrevnou ženskou bohyní. Jsou to silná slova, ale takovéhle dvě verze vyspělosti se ve mně opravdu nachází. Jsem sama sobě inspirací a zároveň ničitelem. Dává mi to neskutečně mnoho rozhledů, pohledů na život, ale chvílema se bojím, že to vážně neunesu… A v takových chvílích musí nastoupit ta duševně silnější, pohodová flegmatička – smete to jednou trefnou cynickou poznámkou ze stolu, ironicky se ušklíbne a jde se žít dál. Jde chránit tu jemnou bezbrannou vílu. A to je hezké, takový vnitřní vztah matky s dcerou… Začínám se domnívat, že tohle už je povídání pro psychiatra, a tak to raději… smetu ze stolu. A v testu zakroužkuju dé (to jste nevěděli, že tam taky je?) a nebo taky é, ef… protože jich je tam bezpočet, kolik jen písmen si to vlastně vymyslím. A projednou snesu, že nebudu dokonalá a nedostanu za jedna. Svět se nezhroutí, a i kdyby jo – ten můj vnitřní rozhodně ne. My ho uchráníme.

premyslet

dnes to bude mona tyden co jsem tyto stranky objevila.cetla pribeh za druhym a slzy mi kanuly potvari za vas vsechny i za mne samotnou,muj zivot byl ponekud jednoduche normalni detstvi zadne problemy doma ci ve skole,ani tlusta jsem nikdy nebyla jen jak mi slo nad 10 tak jsem mela 4 nebo 5 kila navic ale tlusta nikdy pro dospele hubena,,kolem 13 jsem se zacala pozorovat a nejak mi zacala vadit ma postava stacilo 5 kilo k naproste dokonalosti a ja se po razdninach rozhodla zmenit svuj dosavadni stravovaci a sportovni zivot,uz predtim jsem delal aerobic a podobne ale nebyloto dos,vzari pri nastupu osme tridy jsem tedy zacla jezdit kazdy den na bruslych nejedla jsem sladke ani mastne ale pekne hezky zdrave a po mesici byly 4 kila dole jaka to radost tak o slo dal a dal,kdy jsem se dostala na 41 kilo pri 158 cm,,vsichni mi rikali jak mi to slus irtedy v rodine a kamaradky spise rialy ze jsem vychrtla,pote jsem prestala chodit na obedy snizovlala jsem si davky chtela jsem jeste tak 2 kila a bylo by to super,nestalo se ale ze bych cely den nic nejedla to zase ne ikdyz me spise dohanelo k silenstvi to ze me mamka chtela videt na vaze a parkrat se me ptla co sem jedla i kdyz sem jedla zacala byt protivna a hlidat me asi tyden,,zacala jsem delat vuce sportu spinn aerobic a bylo to fajn,,ovsem do onoho dne….ktery si poradne nepamatuji,slo o blby napad,ktery mi definitivne ovlivnil nasledujici tri roky,,hodne jsem cvicila jak ikam a proto sem si mohla obcas dovolit se namlsat,pak me popadla zizen a ja vypila 2 sklenicevody pricemz uz sem mela plne bricho,ze srandy rikam brachovy ze vypiju 6 sklenic neveris jen tak hloupost nevim nevim co to melo byt,samozrejme po vypiti se mi udelalo zle a musela jsem na zachod,,nasi se divali nafilm a myslim ze si toho nevsimli ze je mi blbe ale opravdu bylo,mei zbytky jidla jsem videla i jidlo davno snezene a zrejme sem si rekla ze je to divne ze to co sem jedla rano tedka zvracim noale nic,,nejspis to byl zacatek a ja ac zezacatku jenom namatkove zvracela prislo to extremu kdy to nebylo jednou denne ale i trikrat vzdy po etapach po skole pred krouzkem pokrouzku apod,,muj mozek se stal necim neskutecnym tedka to tak vidim ,byla sem maniak,ktomu zarputile hubnouci mela jsem i 38 kilo a 160 cm ale porad ty nohy nejak nesly dolu rikam si,dneska se divam na foky a opravdu kdo nevedel ze jsem bulimicka musel si rikat anorekticka,sve zahranicni cesty jsem neprocestovala ale prozvracela ,ani nevim jake by byly ty tri roky kdybych se tak nechovala ani to nezjistim,jsem nyni ve druhem rocniku,mam ty nejlesi pratele,kterym defacto lzu,minuly rok jsem jeste po skole spechala domu nikam jsem nechtela jenom jist a jist,bez pratel nikam nechodit nic,jsem ted vdecna ze muj mozek dospel do stadia kdy si zacinam nejnom uvedomovat ale i premyslet o budoucnosti,pribrala jsem behem minulych praznin ptz jsem se videla jak mama 38 kilo a rekla jsem si ne to ne tak teda nebudes takova vychrtlina pak razem za mesic7 kilo nahore a s nastupem prvaku hubnuti ze to za mesic zhubnu no a kila mam doted,mozna mene,ale hlavni co zde chci uvest je ze pomalu ale jiste zacinam objevovat co je to vlastne zivot,jsem moc chytraholka opravdu par dvojek se najde ale jinak vyznamenani jsem vesela vsem predavam dobro tvorim dobo pomaham slabsim a jsem velmi silne citove zalozena a mam socialni citeni takze kdyz ctu vase pribehy vzdy placi aniz byhc si uvedomovala ze trpm stejnou nemoci ale pripadam si jako doktor ktery musi pomoct pritom sama nasebe nemyslim davam rady ale sobe ne,mluvim sama se sebou a ikam si ja te mam rada smeju se nasebe do zrcadla ale ne a ne prestat se prejidat,kdyz jsem mezi svymi lidmi je mi nadherne nemyslm na jidlo kdyz jdu jen tak ven a podivam se nad sebe na ptaky stromy nebe a tu prirod lidi kolem rikam si je neco krasnejsiho,co laska jsm zamilovana a nehci uz lidi kolem klamat jsem pripravena se lecit,dokonce jsem zaregistrovala ze uz tak nad jidlem moc neuvazuji ale tedka me ceka nejtezsi prekonat to a neprezrat se,ja svuj problem reism porad ale tdka to nejsou jen slova jse ochotna do toho jit zivot je jeden a ja nehodlam marnit ten cas,chci byt uspesnou doktorkou mam nato muj prospech take,vsichni me maji radi tak proc me tak tizi to ze to nevedi,stve me jedno prijdu uplakan doskoly a on hnedka co ty muzes mit za prolem ja si v duhcu promitam kdybyste tak tusili,,,divam se na fotky z detsvi a chce se mi plakat tomu malemu clovicku kdo urcil takovy osud ja prece nechci ,je mi lepe kdyz am prazdy zaludek a kolem sebe sve drahe,nebavi me predstirat neumim to ale nevim jak prekonat to posledni,jsem schopna jist normalne a cvicit ale ja se prezeru,vim ze zitra to bude stejne ael pokusim se to zmenit budu ta silna i vy buddte a myslim ze kdyz budete chodit nekam pryc mimo mista kde vas tizi vas svet ,budete cestovat,prochazet se delat konicky oto lepe si pak uvedomite jak jsem doted mohl zit taklhe to si ja rikam vzdy kdyz me potka neco krasneho pochvalim se ptz kdybych byla doma a zrala tot by me nepotkalo ,,dekuji za tento portal a za vase pribehy ptz ty zvas ktere jsou na tom hure a delsi dobu mi rikaji nebud jako my a sonci to drive a pamatujte jako z toho filmu cas neni dulezity dulezity ,je pouze zivot,podme se rvat kazdym dnem se nase pctyy zvisuji my mame moznost je zase snizit ,mozna me pozitri ceka velky kok ict to svym kamaradum ale uvidime,stydim se a moc ale nadruhou stranu vim ze to jsem nebyla ja ale ten psychopaticky zrac

Snažím se

Ahoj holky naposledy jsem sem psala a byla jsem ve 31. týdnu těhotenství (článek se jmenoval Jsem z toho venku, snad). Náš Matýsek se narodil 30.11.2006 vážil 3 kila a měřil 47 cm, narodil se císařským řezem.Teď má necelých 6 měsíců. Zatím drobečka kojím a tak vím že musím jíst zdravě a vyváženě, ale párkrát už jsem skončila nad záchodem. Zhubla už jsem všechna kila nabraná v těhotenství, ale stále mě trápí nějaké kila navrch, snažím se to neřešit a věřte nebo ne pokaždé když si řeknu že je důležité že mám zdravého syna a ne nějaké kila tak zhubnu.Jsem opravdu šťastná, že Matýska máme takže se už kvůli němu budu snažit kila neřešit.

Jako kazdá jiná….

Tyjo holky… kdyz tak procitam vase dopisy a pribehy… je mi trosku tezko…kdyz je videt co se s vami behem té „vasi doby“ stalo…jak ste se urcite zmenili, i ja to na sobe pozoruju, jak uz nejsem ta holka co driv.. Proc mi ona vzala rok zivota? Proc jsem se kuli ni musela (nebo snad chtela?) zmenit…proc!!! Proc tak miluje, kdyz ji nekdo posloucha a mení se podle ní…ona píska, my skacem…:(( Bohuzel i já momentálne prochazim skrz ní – MA a takrka nevim jak ji zastavit a odpojit se od ní…furt si rikam : „ted uz ale fakt zacnu jist normalne“ ale bohuzel vim, ze u tyhle vety nezustanu a jim si dal porad podle svych zasaditych pravidel..to je mi 18 a nemam zkratka furt tu „dospeláckou“ odvahu :-(( Ano já vlastne jim (podle me normalne) ale bohuzel se nestravuju jako ostatni lide…takze jen nizkotucne, nizkokaloricke vyrobky,ovoce a zelenina nic vic…nedokazu snist neco jineho co se vyhýba rádkam výše…nic…a to kdyz jsem cetla vase pribehy a videla z kolika kil ste hubli…holky vzdyt vy jste meli urcite krasnou postavu, byli ste urcite hubene…jenom kuli blbýmu idealu krasy ste do toho spadli…ja jsem ale hubla z hoodne moc vysokýho cisla takze to bylo az pochopitelné..nevim jestli to bude mit nejake nasledky ale zhubla jsem 49 kilo dohromady se vsim… samozrejmne prisnou dietou a to behem mslim asi tak 1 roka a kus..je to sileny cislo to mi je jasny ale ted se moc bojim kdyz odolam nejakemu tomu „normalnimu“ jidlu, tak ze mi to pujde nahoru…proto se radsi drzim ale je to neprijemna strava bejt furt jenom na „vzdusnych“ potravinach :-//…ale co muzu delat…ona piska my skacem …:-( Holky neblaznete, je to fakt psycho šílenosti…