Archive for category: Můj příběh

Je zbytečný se rozepisovat o tom, co mi je a proč to tak je. Mám prostě PPP. Někdy horší, jindy lepší, ale vždycky s jídlem vstávám, přežívám a usínám. Je to moje posedlost, moje tajná hra, ve které na konci vyhraju a ukážu všem, jak jsem krásná. O tom ale psát nechci. Ráda bych sem jenom napsala, co mi na těhle stránkách trochu chybí. Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem velice přející člověk. Uznávám, že každý svého štěstí strůjce a jestli se ti daří, je za tím úsilí a měli bysme ti to přát. Taková jsem byla, ale už nejsem. Někde jsem tady četla, že PPP ti sežere mozek a dělá z tebe jiného člověka. Od té doby, co se mé problémy s PPP zhoršily se ze mě stává zahořklá závistivá nanynka, která si libuje v sebelítosti. Najednou zjišťuju, že jiným úspěch nepřeju, mají totiž to, co já chci a tak strašně se o to snažim (známe to- hladovění, cvičení, pocity na omdlení, zima, nekonečné hodiny v noci, kdy nemůžu spát), ale pořád mi to uniká. Vidim okolo sebe holky, ze kterých se mi, promiňte mi tu tvrdost, dělá fyzicky špatně. Jsou nechutně tlusté, ale také většinou nechutně veselé. Nebyla jsem nikdy rozesmátý diblík, ale kdysi jsem se jim taky podobala. Holky, máte to stejně? Máte taky pocit, že od té doby, kdy jste do toho spadly, jste jiné? Nespolečenské, smutné a závistivé? Máte to taky, že jste bývaly chytré holky, co měly vždycky názor a dokázaly o věcech přemýšlet, ale teď na to nemáte sílu? Taky vám něco žere mozek do té míry, že stěží zvládáte pracovní i jiné povinnosti? Mně to nemyslí jako dřív, mně se nežije jak dřív a možná si tak trochu přeju, aby mi to ten mozek sežralo zcela, abych nebyla jako teď- rozpolcená osobnost, která na jednu stranu ví, co ztrácí, ale na druhou stranu nebojuje, aby se tomu vzepřela. Být jen jedna by mi ten život ulehčilo. A tak mě napadá, že hodně lidí zdůrazňuje, jak vás PPP ničí fyzicky, ale pro mě osobně, je ta psychická stránka horší. Byla jsem vychovaná v tom, že záleží na schopnostech a inteligenci a především na tom, jak slušný jsem člověk. To, že se tomu tak strašně zpronevěřuju mě ničí. Vím, že fyzické následky mít jednou budu, pokud takhle budu žít dlouho, ale to je daleko a já jsem pořád mladá a moje tělo mě nikdy kromě nadprůměrné náklonnosti k ukládání tuků nezradilo.S těmi psychickými následky ale žiju dnes a denně a stále mě to nutí se ptát, jestli to nechám dojít do té fáze, že ty důsledky PPP přijmu za vlastní, anebo se tomu vzepřu. Často se tu mluví o tom, že bez jídla umřeme, ale nemáte, holky, pocit, že před tou fyzickou smrtí přichází smrt nás sebe samých? Já jsem sebe sama už ztratila, ale pořád věřím, že až opravdu budu chtít, někam sáhnu a najdu se tam- nadšenou, energickou a přátelskou. Věříte tomu také, nebo je tohle konečná?

Ahojky všichni, kdo jste ochotní číst moje (blá)bolení. Pročítám tu příběhy a musím mít puštěnou hudbu do sluchátek, aby se mě tolik nedotýkaly. Tolik bolesti a zároveň naděje, že mě z ní někdo nebo něco dostane člověk hned tak někde nenajde. Já jsem teď zjistila zajímavou věc. Nemůžu být sama se sebou. Neexistuje nějaké nicnedělání nebo rozjímání. Jakmile mám volný den, musím si ho nějak zaplnit, protože kdyby ne, musela bych se zaobírat svým vnitřním světem. Je to jak kdybych měla svojí duši zahrabanou někde hluboko v sobě a nemohla k ní dostat přes vysokou zeď. Kdo jí ve mě sakra postavil??? Proč mě má chránit přede mnou samou? Kde jsem vzala přesvědčení, že jsem zlá a nemám vůbec právo žít? Proč se zároveň poslední rok tolik bojím smrti? Bývala jsem anorektička i bulimička, teď se jen občas přejídám, ale jen v mezích normy, žádný extrémy. Proč se bojím smrti, když vlastně ani pořádně nežiju? Proč je pro mě fyzické důležitější než duševní? Proč miluju a jsem milována, ale nemůžu milovat sama sebe? Proč si nemůžu naplno užít sex s člověkem, kterého děsně miluju a je mi s ním dobře? Proč mi vadí můj tělesný tuk, když všem okolo je úplně jedno, že ho na sobě mám? proč mám pocit, že si nezasloužím jakýkoliv úspěch, který mě v životě potká? Je tu hodně otazníků, které nejdou vymazat, věty, na které nelze odpovědět…..

Pročítám se tady vašimi příběhy. Je jich mnoho, přesto každý je stejný, stejné téma, stejná lítost, stejná bolest. Dá se pomoci? Byla jsem (a asi stále jsem) jednou z vás. Na chvíli jsem poznala radost z obyčejného života, a nyní je vše pryč. Proč stále řešit hubenost. Je mi z toho všeho nanic. Nemohu jít ven, aniž bych se neporovnávala s ostatními… Ale zároveň nechci tu teď brečet a litovat se. Domáhat se pomoci. Není to až moc snadné?? Bolí mě z toho srdce, z toho jak jsme slabé a neumíme prostě jenom žít. Tím, co děláme, jen ubližujeme druhým. Copak je to spravedlivé? Mám pocit, že bychm občas měli myslet i na druhé a ne se jen sžírat vlastní touhou po dokonalé štíhlosti. A je vůbec výhra nejíst, usínat v křečích, dopovat se kofeinem, vypadat jako chdící mrtvoly? … Ale ono je těžké z toho vykročit ven a žít jako dřív. PROTOŽE NIC UŽ NEBUDE JAKO DŘÍV!

Hamlet kdysi řekl: ,,Být, či nebýt?“ A já říkám: ,,Anorexie, nebo bulimie?“ Jenže narozdíl od Hamleta, já mohu říct: „Ani jedno.“ Pakliže by neuvažoval ještě o žádné další dimenzi, mohl by mi tuto třetí volbu závidět. No jo, milý Hamlete, jenže ty ani nevíš, jak se naše otázky podobají. Obojí je existenciálního rázu. Obojí je rozhodování se mezi zdánlivě lepším a zdánlivě horším. U mě je opravdu otázka A nebo B jako v nějakém školním testu – za špatnou odpověď mi hrozí sankce. A tak než abych se rozhodla unáhleně, váhám. Ale ne, co to kecám – střídám ty dvě možnosti jak na běžícím pásu, jak aprílové počasí, jak písmena v mém sešitu, a snažím se z nich udělat jednu, která by brala to lepší z těch obou. Jenže ten test mi nezůstane – budu ho muset odevzdat a doufat, že se všechny nebeské síly spojí, a bude to ta dobrá volba. Takhle uvažovat mohou jen šílenci. Copak nevím, že správná odpověď je cé? Aneb harmonický život…? Ano, a ptáš se, milý Hamlete, proč jsem tuto možnost předem zamítla? Protože neznamená ani být, ani nebýt. Znamená dělat věci tak, jak se mi vždycky hnusilo, a jak si dovolím doufat – vždy hnusit bude. Radši žít na pokraji extrému, než předstírat, že se pod mou klidnou tváří skrývají ohromné exploze nálad, nápadů, depresí, euforie a smutku. Kdybych zvolila odpověď cé, odsoudila bych svou osobnost k záhubě. K definitivnímu potlačení sebe samé, toho, co mi bylo vloženo do vínku a s čím se tedy taky musím hrdě poprat. Zvolit haronický život by byl únik. Únik před řešením krizové situace. A jen zbabělci utíkají od problému. Blázni se do něj noří. Až po uši, až na dno, ale z toho dna vytáhnou zlato. A můj život je, ve výsledku, jaksi harmonický. Jak jednou řekl můj úžasný, o pár desítek let starší známý – je jako sinusoida. Jednou nahoře, jednou dole. Tak to má každý. Jen já u sebe pociťuji krapet markantnější rozdíly od základní linky. A beru to spíš jako přednost, umožňuje mi to o mnoho intenzivnější vnímání, než je obvyklé. Tak co tedy, A nebo B? Co jsem víc já? Přiznám se, ještě než zakroužkuji, žře spíš B. Bulimie mi byla vždy bližší, a z mého tří a půl letého období s ppp (nesluší se ale brát to pouze z lékařského hlediska) mi zabrala přibližně dva a půl roku. B je velice živočišná, náladová, a navenek vcelku normálně žijící, usměvavá… a absolutně se přetvařující před okolím. A je taková víla, ledová královna, smutná pobledlá dívenka s velkýma očima, žalostným hlubokým pohledem, křehkýma rukama, propadlýma tvářema, ale hrdě nesoucí svou mysl navenek. Víte, já jsem obojí. Odjakživa se tyto dvě snažím sjednotit, jakoby skamarádit. To víte, že se nesnášejí. Ne, to není schizofrenie. Ale upřímně – té krásné pobledlé ledové víle to ta druhá živočišná flegmatička kazí. Tu její ctnostnou majestátnost, ledovou krutost a líbezný dojemný pohled na svět. I když – B už převzala z té A hodně. Dokáže být tak krutě poetická, až se kolikrát obě diví. Ale co je hezké – dnes už je vlastně jen jedna – Já. Kombinací těch obou, A i B vznikl jakýsi třetí druh. No možná by se dal nazvat tím cé… Ale harmonie to přece jen není. Jen se ta ledová bleďoučká dívenka začíná smiřovat s tou horkokrevnou ženskou bohyní. Jsou to silná slova, ale takovéhle dvě verze vyspělosti se ve mně opravdu nachází. Jsem sama sobě inspirací a zároveň ničitelem. Dává mi to neskutečně mnoho rozhledů, pohledů na život, ale chvílema se bojím, že to vážně neunesu… A v takových chvílích musí nastoupit ta duševně silnější, pohodová flegmatička – smete to jednou trefnou cynickou poznámkou ze stolu, ironicky se ušklíbne a jde se žít dál. Jde chránit tu jemnou bezbrannou vílu. A to je hezké, takový vnitřní vztah matky s dcerou… Začínám se domnívat, že tohle už je povídání pro psychiatra, a tak to raději… smetu ze stolu. A v testu zakroužkuju dé (to jste nevěděli, že tam taky je?) a nebo taky é, ef… protože jich je tam bezpočet, kolik jen písmen si to vlastně vymyslím. A projednou snesu, že nebudu dokonalá a nedostanu za jedna. Svět se nezhroutí, a i kdyby jo – ten můj vnitřní rozhodně ne. My ho uchráníme.

Ahoj holky naposledy jsem sem psala a byla jsem ve 31. týdnu těhotenství (článek se jmenoval Jsem z toho venku, snad). Náš Matýsek se narodil 30.11.2006 vážil 3 kila a měřil 47 cm, narodil se císařským řezem.Teď má necelých 6 měsíců. Zatím drobečka kojím a tak vím že musím jíst zdravě a vyváženě, ale párkrát už jsem skončila nad záchodem. Zhubla už jsem všechna kila nabraná v těhotenství, ale stále mě trápí nějaké kila navrch, snažím se to neřešit a věřte nebo ne pokaždé když si řeknu že je důležité že mám zdravého syna a ne nějaké kila tak zhubnu.Jsem opravdu šťastná, že Matýska máme takže se už kvůli němu budu snažit kila neřešit.