Ráda bych se ještě jednou pozastavila u bulímie jakožto závislosti. Skutečně se mezi ně řadí? Bezesporu ano. Symptomy závislosti jistě má. Ale netvoří náhodou úplně jinou, další skupinu, která se od té první zásadně liší? Vezměme si jako příklad závislost na drogách. (Nechci urážet ať už více či méně vyléčené narkomany tím, že o té „jejich“ závislosti vím velký kulový, ale i já závislosti jakožto pocitu velice dobře rozumím). Člověk, normálně žijící, si porstě nepotřebuje párkrát denně šlehnout péčko (rozuměj pervitin) pro to, aby přežil. Ale co musí je se najíst. Droga v podobě nrkotik je jen jakási nadstavba, něco navíc, co si člověk dává, aby si řešil vlastní rozervanost a tak podobně. Člověk se nepotřebuje podřezávat žiletkou, nepotřebuje nutně krást cokoliv, nepotřebuje si játra proplachovat rumem ani nepotřebuje prohrávat výplatu na automatech. Nic z toho nepotřebuje, aby přežil (pakliže není závislý). Ale aby přežil úplně nezávislý člověk, potřebuje se najíst. Omílám to už podesátý, abych měla jistotu, že víte, co tím chci říct. Opravdu si netroufám narkomanům fušovat do jejich (jistě velmi cenných) zkušeností. Ale když si chcete do žíly narvat nějakou srajdu, víte, že děláte něco nenormálního. Ale když si chcete do pusy narvat chleba s máslem, tak vás nikdo z žádné úchylky osočit nemůže. Pakliže ovšem neví, že to za pár minut v ještě nestráveném stavu poletí do toaletní mísy. Fetovat není základní lidska potřeba. Jíst ano. Takže fetující člověk se má radši než člověk s bulímií? No laicky by se dalo říci – ano. Člověk mající poruchu příjmu potravy (dále už jen ppp) odmítá základní lidskou potřebu, potlačuje hned první znak pudu sebezáchovy. „Nejhorší“ je, že jíst musíte. Drogové závislosti se můžete zbavit takřka nadobro. Drogu už totiž nikdy nemusíte dostat do rukou. Může se vám o ní zdát, můžete po ní šeredně toužit, můžete si injekční stříkačku namalovat na cár papíru a po nocích na ní koukat jak na fetiš. Ale toť vše. A pakliže nezkontaktujete svého někdejšího dealera, droga může být už jen matnou vzpomínkou s mnohačetnými důsledky. A říká se sejde z očí, sejde z mysli. Jenže teď si představte, že jste vyléčaná bulimička, a cítíte se rozradostněně, a najednou – bum. Doba oběda. A je to tu. Nástroj závislosti, věc, kterou jste tolik nenáviděli a milovali, věc, které jste tolikrát dávali vale, když se ztrácela v záchodě, a přitom umdlévali zoufalostí, bezmocí a odporem. A vy se na to teď máte usmát, strčit si to do pusy, rozžvejkat, spolknout, a hlavně – nechat to tam. A nemyslet na to, jak to prochází celou tou trávicí soustavou, a má to nepřeberné množství času, aby se všechny ty bílkoviny, sacharidy, tuky, a spousta dalších velice oblíbených položek rozlezla po vašem těle a tvořila si tam vesele novou, svalovou a tukovou vrstvu. Tohle je, myslím, jeden z hlavních, ne-li nejhlavnějších důvodů, proč si myslím, že z bulímie či anorexie se nelze nadobro vyléčit. Nechci tuto závislost povyšovat nad ostatní, také strastiplné závislosti. Ani nechci vyhlásit tichou soutěž, kdo to má ze všech závisláků nejtěžší a proč. Kdo si myslí, že závislí na amerických romantických komedií, ať udělá čárku. Ne. Jenom vás chci inspirovat k zamyšlení, ať už jste nebo nejste závislý (a myslím tím opravdu, na diagnózu). Zkrátka – i když už se vyléčíte z ppp, ta vaše droga tu bude pořád. Naprosto legálně, naprosto všude, ajaksi povinně. Pakliže chcete žít (a po „vyléčení“ to bývá opravdu častým přáním, ale řeknu vám to takhle – budete žít, dokud neumřete.) Takže ano, závislost na drogách je hrozivá, ale přece jen – kolem vás nejsou supermarkety přecpané hašišem, všude nevisí billboardy propagující novou techniku smažení vaší delikatesy, žádné narozeninové dorty celé z pervitinu, ani bonboniéry k svátku se všemi druhy extáze. Ne, to všechno je jídlo. Jídlo, bez kterého nežijete. A pokud se to nenaučíte akceptovat, budete při každém soustečku trpět jak při mučení. Ono to je mučení. Horší, že psychické, aže si to děláte vy sám. Nelze se před sebou schovat. Tak patří tedy bulímie, jakožto děsivá touha se cpát, cpát a cpát, a když to cpaní skončí, tak už zbývá jen zvracet až do (doslova) hořkého konce, ke všem ostatním závislostem? Vnitřními pocity určitě, ale tohle pochází z popírání sama sebe, své lidskosti, a to u drogové ani jiné závislosti není. Tady prostě odmítáte přijímat něco, co je bezpodmínečně nutné pro váš život. A to narkotika nejsou. Bože Bože, pročs stvořil jídlo? Abys mohla žít. A Bože, pročs stvořil bulímii? Aby ses mě mohla ptát, proč jsem stvořil ídlo. No, tak nejen, že jsem urazila narkomany, ale i věřící a samotného Boha. No potěš mě Bůh.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.