Archive for category: Můj příběh

Ahoj holky naposledy jsem sem psala a byla jsem ve 31. týdnu těhotenství (článek se jmenoval Jsem z toho venku, snad). Náš Matýsek se narodil 30.11.2006 vážil 3 kila a měřil 47 cm, narodil se císařským řezem.Teď má necelých 6 měsíců. Zatím drobečka kojím a tak vím že musím jíst zdravě a vyváženě, ale párkrát už jsem skončila nad záchodem. Zhubla už jsem všechna kila nabraná v těhotenství, ale stále mě trápí nějaké kila navrch, snažím se to neřešit a věřte nebo ne pokaždé když si řeknu že je důležité že mám zdravého syna a ne nějaké kila tak zhubnu.Jsem opravdu šťastná, že Matýska máme takže se už kvůli němu budu snažit kila neřešit.

Jmenuji se Adela a v pondeli mi bude 18.let..Rikam si,ze jsem uz velka holka…Ale houby..Jsem jen uplna nula… Pred rokem a kousicek jsem vazila 73 kg pri 167 cm.Vzdycky jsem mela vykyvy..Miluji sladke a vzdycky jsem rada usinala s plnym briskem…Po smutnem rozchodu jsem o to vic neresila,ze se zpravim..byla jsem zklamana a neresila nejaky vztah..postavu…Bylo mi vse jedno..Neresila jsem ze mam o par kilo vic..Ani mi to nepripadalo..Obcas jsem mela nejake ty stavy, kdy jsem si rekla,ze nebudu nic jist, a tak nejak jsem to vzdycky nevydrzela a vecer si uzivala jidla.. Pak jsem najednou potkala cloveka, do ktereho jsem se zamilovala..uzivala si lasky a konecne jsem byla stastna,ze je na svete clovek,ktery me ma rad a s kterym si uzivam jen krasnych chvil.. V lete jsem musela jit predat neco Martinovi-muj pritel, do prace. Kde byla i jeho byvala pritelkyne..Nikdy jsem ji nevidela,ale najednou mi ji predstavil, kdyz jsem mu predtim rikala,ze bych ji rada nekdy poznala(zili spolu 7 let).Prisla nadherna, sympaticka, usmevava, stihlounka( tak 5o kg maximalne!!!!mozna tak 45 kg)blondynka.A zacal muj problem…Uz predtim mi Martin trosku naznacoval,ze bych mela vic sportovat,ze jsem docela lina,ze vazim vic nez on(Martin ma pri 176 cm asi 67kg).Coz me pak uz docela drasticky prinutilo neco s moji vahou delat.. a taky z duvodu, ze vim,ze martinovi se asi libi jen stihly holky a ze bych o nej mohla po case prijit, protoze bych se mu hnusila,zacala jsem resit rapidne vahu.Ale asi jsem si pro to nenasla zrovna vhodne reseni..ze zacatku jsem chtela sportovat,ale chtela jsem zhubnout co nejdriv.. a tak jsem zacala nejist..pokud jsem se najedla tak jsem si vzala projimadla(samozrejme vic nez je zdravo,treba 6-7 tablet a ma se brat max 2).Bylo mi sice zle.noc jsem probehala na zachod,ale nevedela jsem jak jinak to resit..Po nejake dobe, jsem se z tech silenejch 73 to slo postupne dolu..65 kg uz pro me bylo neco..pripadala jsem si fakt dobre..ale porad jsem vedela,ze se potrebuji nejak vyrovnat te bejvalce.. a tak jsem postupne doopravdy treba den nejedla,pak si dala jen ryzi s dusenou zeleninou, musli s jogurtem a tak.. a kdyz jsem to nevydrzela a dala si vic jidla, ktere nebylo v normalu,vzala jsem si projimadlo!..Pocit,ze to ze mne vsechno zase vypadne a ja nebudu muset mic vycistky,ze jsem toho hodne snedla, a rano se probudim s plochym briskem me uklidnovaly.. i kdyz jsem vedela,ze sama sebe postupne docela nicim..Jednou jsem si nechtela vzit projimadlo,tak jsem se sla vyzvracet.Bylo mi ze sebe samotne fakt odporne. neverila jsem,ze mi to jde…Protoze jsem to predtim x krat zkousela a nikdy mi to neslo..Je fakt,ze po vyzvraceni jsem se citila dobre. Vedela jsem sice,ze jsem nevyzvracela vsechno to hnusny jidlo, ktery do po me hladoveni padalo,ale aspon neco..Ten samotny akt, kdyz jsem sedela u te zachodove misy a z hrdla mi vsechno to jidlo padalo bylo az k placi…Sileny..Tohle jsem udelala ale jen jednou.. Postupem jsem na jidlo a na to,jak ho eventualne dostat ven myslela cim dal vic..prestala jsem skoro jist maso, vsechno nezdrave..ale zaacla jsem hodne jist vlakninu, zeleninu s ryzi a ruzne stavy z mrkve a jablek,ktere si muzu udelat sama doma..Coz me bavi..:-) a je to i zdravy… K dnesnimu dni vazim 56 kg.a to asi jen proto,ze jsem si vcera protrpela noc na zachode.po 3 dny jsem toho snedla docela dost a vedela jsem,ze to musi jit pryc z tela…Rano jsem se citila zase krasna a stihla a byla jsem rada za ten fakt,ze je to z myho tela pryc.!!!Ale 56 kg mi nestaci..chci aspon 5o kg.dala jsem si to jako cil.Ten mame tyden ve skole praxe, a ja vim,ze nebudu mit zadne povinnosti s ucenim a tak si chci od zitrka do soboty, kdy slavim ty narozky dat jen takove ocistujici stavy z mrkve a jablek a pit hodne vody..Doufam,ze se mi podari za ten tyden zhubnout aspon 2-3 kg, i kdyz mozna bych mohla vic..CHci na te sve oslave vypadat fakt cool, aby mi kazdej rikal jak mi to slusi..Hrozne mi totiz zalezi na to, jak vypadam,co mam na sobe za obleceni a tak se chovam ve spolecnosti… Nevim,jestli tohle co pisu je anorexie, ci bulimie, ale vim urcite,ze nejaky problem tam asi je.. Ale ja ho zacnu resit az mi bude tect do bot..protoze ja tech 50 kg mit chci..bude to fajn a ja se konecne budu citit aspon v necem podobna jako Martina bejvala.. a nebudu muset mit deprese, ze ja jsem jen hnusny tlusty prase a ona je krasna, stihla a dokonala… Musim taky priznat, ze veskere problemy hrozne dolehaji na moji psychiku.Kdyz jsem vyhladovela,mam dobrou naladu,protoze vim,ze netloustnu, kdyz jsem najedena vsechny kolem sebe zprudim svou spatnou naladou..Taky tim trpi nas vztah, protoze si uz nejsem tolik jista sama sebou..Ale doufam,ze jednou bude lip..

Když jsem si tady pročítala vaše příbehy, rozhodla jsem se taky přispět. Konečně jsem přišla na to, kdy to všechno začalo. Bylo to asi když mi bylo 12. Bydleli jsme tenkrát v rodinném domku spolu s babičkou a s dědou. Občas na návštěvu přijeli otcovi sestry. Nevím co z toho měly, ale vždycky si museli do mě rýpnout. Pamatuju si, že jsme jednou měli ve škole úkol, zjistit svoji výšku a váhu, jenomže doma jsme váhu neměli a já musela jít k babičce. Samozřejmě tam byla i teta. Když jsem řekla co potřebuju, teta mi odpověděla: ?Běž se zvážit, ale pozor ať nám tu váhu nezrouchneš?. To byl asi jeden z prvních impulsů začít hubnout. Dařilo se. Moje teta ale dosáhla pouze toho, že jsem ztratila veškeré sebevědomí a dostat se z toho nemůžu ani teď. Asi o 2 roky později to pokračovalo, ale trošku jinak. Chodila jsem s kamarádkama na koupaliště. Jsou to holky od přírody hezky stavěné a já jsem si vedle nich připadala tlustá jak prasátko. Opět jsem začala z hubnutím, ale hubnutí není možné, když má člověk deprese. Sotva jsem začala jíst zdravě, vydržela jsem to 3 dny a pak jsem vybílila ledničku a bylo mi dobře, jenomže když jsem si uvědomila, že se blíží léto a plavky, bylo mi se mě zle. Vždycky jsem si říkala: ?Kdybych nebyla tak nenažraná a vydržela jíst tak abych zhubla, mohla jsem teď už vypadat úplně jinak?. To se neustále opakovalo. A bohužel se to opakuje doteď. I když mám BMI kolem 20, pořád mi v hlavě zvoní poplach: ?Začni se sebou něco dělat, takhle budeš v plavkách vedle holek vypadat jak prase?. Nevím jak z toho ven, pro mě moje postava zdaleka nevypadá podle mích představ. Pořád mám k vůli tomu deprese, místo toho abych jedla zdravě, se přejídám a pak se za to nenávidím…Jsem hubnutím posedlá, je to vlastně jediné, o co se poslední 4 roky snažím.

Měla sme depresi. Nevěděla co dělat. Tak sem napsala můj příběh do básničky. TO JE ŽIVOT Začalo to tak nevině, Kvůli blbé kravině. Jen shodit pár kilo, Ale mě to nestačilo. Ještě málo, maličko, Domotat to klubíčko. To klubko vůle, To klubko sil. Kdo ho nikdy nenosil. Nepochopí, Nenajde. Odpověď, Oč tu vlastně jde. Chtěla jsem to zastavit, Nejbližšího poprosit. O pomoc, O radu, Jak utéci z tohoto zamklého hradu. Nešlo to, Nevím proč. Byl to nezastavitelný kolotoč. Jezdil nahoru a dolů. A já sem se nerada vracela domů. Otázka: co jsi dnes jedla? Mě dostávala do smutku a depresí. Kdo tu bolest uhasí? Kričela jsem tiše. Sklíčená má duše. Cítila smutek, Ale nechtěla žádný dotek. Vstup do kuchyně, Kde toho bylo čím dál méně. Byl jak vstup do hrobu. Kam já se potom zahrabu? Byla jsem děsná. Nesnáším když mě honí mlsná. Chtěla bych jěště víc, Ale v ledničce nezbývá skoro nic. Jak kdyby to bylo trestné, Hledám něco ostré. Řízla jsem se do ruky, Zapoměla na všechny nátlaky. Nazouvám běžeckou botu, Následuje trápení v potu. A tak to pokračovalo, A čím dál hlouběji se to dralo. Do toho dne. Kdy si se mnou máma sedne. Na sedačku v nemocnici. Kde je to tak skličující. Sedm týdnů. A vracím se domů. Naplněná štěstím, strachem, A nepopsatelným pocitem. Trápí mě nesrovnalost v hlavě. Nevyhnu se stravě. Ani nějak nechci. Dalo by to práci. A nerada bych se tam vrátila. Když mě už doktorka pustila.

Ráda bych se ještě jednou pozastavila u bulímie jakožto závislosti. Skutečně se mezi ně řadí? Bezesporu ano. Symptomy závislosti jistě má. Ale netvoří náhodou úplně jinou, další skupinu, která se od té první zásadně liší? Vezměme si jako příklad závislost na drogách. (Nechci urážet ať už více či méně vyléčené narkomany tím, že o té „jejich“ závislosti vím velký kulový, ale i já závislosti jakožto pocitu velice dobře rozumím). Člověk, normálně žijící, si porstě nepotřebuje párkrát denně šlehnout péčko (rozuměj pervitin) pro to, aby přežil. Ale co musí je se najíst. Droga v podobě nrkotik je jen jakási nadstavba, něco navíc, co si člověk dává, aby si řešil vlastní rozervanost a tak podobně. Člověk se nepotřebuje podřezávat žiletkou, nepotřebuje nutně krást cokoliv, nepotřebuje si játra proplachovat rumem ani nepotřebuje prohrávat výplatu na automatech. Nic z toho nepotřebuje, aby přežil (pakliže není závislý). Ale aby přežil úplně nezávislý člověk, potřebuje se najíst. Omílám to už podesátý, abych měla jistotu, že víte, co tím chci říct. Opravdu si netroufám narkomanům fušovat do jejich (jistě velmi cenných) zkušeností. Ale když si chcete do žíly narvat nějakou srajdu, víte, že děláte něco nenormálního. Ale když si chcete do pusy narvat chleba s máslem, tak vás nikdo z žádné úchylky osočit nemůže. Pakliže ovšem neví, že to za pár minut v ještě nestráveném stavu poletí do toaletní mísy. Fetovat není základní lidska potřeba. Jíst ano. Takže fetující člověk se má radši než člověk s bulímií? No laicky by se dalo říci – ano. Člověk mající poruchu příjmu potravy (dále už jen ppp) odmítá základní lidskou potřebu, potlačuje hned první znak pudu sebezáchovy. „Nejhorší“ je, že jíst musíte. Drogové závislosti se můžete zbavit takřka nadobro. Drogu už totiž nikdy nemusíte dostat do rukou. Může se vám o ní zdát, můžete po ní šeredně toužit, můžete si injekční stříkačku namalovat na cár papíru a po nocích na ní koukat jak na fetiš. Ale toť vše. A pakliže nezkontaktujete svého někdejšího dealera, droga může být už jen matnou vzpomínkou s mnohačetnými důsledky. A říká se sejde z očí, sejde z mysli. Jenže teď si představte, že jste vyléčaná bulimička, a cítíte se rozradostněně, a najednou – bum. Doba oběda. A je to tu. Nástroj závislosti, věc, kterou jste tolik nenáviděli a milovali, věc, které jste tolikrát dávali vale, když se ztrácela v záchodě, a přitom umdlévali zoufalostí, bezmocí a odporem. A vy se na to teď máte usmát, strčit si to do pusy, rozžvejkat, spolknout, a hlavně – nechat to tam. A nemyslet na to, jak to prochází celou tou trávicí soustavou, a má to nepřeberné množství času, aby se všechny ty bílkoviny, sacharidy, tuky, a spousta dalších velice oblíbených položek rozlezla po vašem těle a tvořila si tam vesele novou, svalovou a tukovou vrstvu. Tohle je, myslím, jeden z hlavních, ne-li nejhlavnějších důvodů, proč si myslím, že z bulímie či anorexie se nelze nadobro vyléčit. Nechci tuto závislost povyšovat nad ostatní, také strastiplné závislosti. Ani nechci vyhlásit tichou soutěž, kdo to má ze všech závisláků nejtěžší a proč. Kdo si myslí, že závislí na amerických romantických komedií, ať udělá čárku. Ne. Jenom vás chci inspirovat k zamyšlení, ať už jste nebo nejste závislý (a myslím tím opravdu, na diagnózu). Zkrátka – i když už se vyléčíte z ppp, ta vaše droga tu bude pořád. Naprosto legálně, naprosto všude, ajaksi povinně. Pakliže chcete žít (a po „vyléčení“ to bývá opravdu častým přáním, ale řeknu vám to takhle – budete žít, dokud neumřete.) Takže ano, závislost na drogách je hrozivá, ale přece jen – kolem vás nejsou supermarkety přecpané hašišem, všude nevisí billboardy propagující novou techniku smažení vaší delikatesy, žádné narozeninové dorty celé z pervitinu, ani bonboniéry k svátku se všemi druhy extáze. Ne, to všechno je jídlo. Jídlo, bez kterého nežijete. A pokud se to nenaučíte akceptovat, budete při každém soustečku trpět jak při mučení. Ono to je mučení. Horší, že psychické, aže si to děláte vy sám. Nelze se před sebou schovat. Tak patří tedy bulímie, jakožto děsivá touha se cpát, cpát a cpát, a když to cpaní skončí, tak už zbývá jen zvracet až do (doslova) hořkého konce, ke všem ostatním závislostem? Vnitřními pocity určitě, ale tohle pochází z popírání sama sebe, své lidskosti, a to u drogové ani jiné závislosti není. Tady prostě odmítáte přijímat něco, co je bezpodmínečně nutné pro váš život. A to narkotika nejsou. Bože Bože, pročs stvořil jídlo? Abys mohla žít. A Bože, pročs stvořil bulímii? Aby ses mě mohla ptát, proč jsem stvořil ídlo. No, tak nejen, že jsem urazila narkomany, ale i věřící a samotného Boha. No potěš mě Bůh.