Milý Hamlete… Být či nebýt?
Hamlet kdysi řekl: ,,Být, či nebýt?“ A já říkám: ,,Anorexie, nebo bulimie?“ Jenže narozdíl od Hamleta, já mohu říct: „Ani jedno.“ Pakliže by neuvažoval ještě o žádné další dimenzi, mohl by mi tuto třetí volbu závidět. No jo, milý Hamlete, jenže ty ani nevíš, jak se naše otázky podobají. Obojí je existenciálního rázu. Obojí je rozhodování se mezi zdánlivě lepším a zdánlivě horším. U mě je opravdu otázka A nebo B jako v nějakém školním testu – za špatnou odpověď mi hrozí sankce. A tak než abych se rozhodla unáhleně, váhám. Ale ne, co to kecám – střídám ty dvě možnosti jak na běžícím pásu, jak aprílové počasí, jak písmena v mém sešitu, a snažím se z nich udělat jednu, která by brala to lepší z těch obou. Jenže ten test mi nezůstane – budu ho muset odevzdat a doufat, že se všechny nebeské síly spojí, a bude to ta dobrá volba. Takhle uvažovat mohou jen šílenci. Copak nevím, že správná odpověď je cé? Aneb harmonický život…? Ano, a ptáš se, milý Hamlete, proč jsem tuto možnost předem zamítla? Protože neznamená ani být, ani nebýt. Znamená dělat věci tak, jak se mi vždycky hnusilo, a jak si dovolím doufat – vždy hnusit bude. Radši žít na pokraji extrému, než předstírat, že se pod mou klidnou tváří skrývají ohromné exploze nálad, nápadů, depresí, euforie a smutku. Kdybych zvolila odpověď cé, odsoudila bych svou osobnost k záhubě. K definitivnímu potlačení sebe samé, toho, co mi bylo vloženo do vínku a s čím se tedy taky musím hrdě poprat. Zvolit haronický život by byl únik. Únik před řešením krizové situace. A jen zbabělci utíkají od problému. Blázni se do něj noří. Až po uši, až na dno, ale z toho dna vytáhnou zlato. A můj život je, ve výsledku, jaksi harmonický. Jak jednou řekl můj úžasný, o pár desítek let starší známý – je jako sinusoida. Jednou nahoře, jednou dole. Tak to má každý. Jen já u sebe pociťuji krapet markantnější rozdíly od základní linky. A beru to spíš jako přednost, umožňuje mi to o mnoho intenzivnější vnímání, než je obvyklé. Tak co tedy, A nebo B? Co jsem víc já? Přiznám se, ještě než zakroužkuji, žře spíš B. Bulimie mi byla vždy bližší, a z mého tří a půl letého období s ppp (nesluší se ale brát to pouze z lékařského hlediska) mi zabrala přibližně dva a půl roku. B je velice živočišná, náladová, a navenek vcelku normálně žijící, usměvavá… a absolutně se přetvařující před okolím. A je taková víla, ledová královna, smutná pobledlá dívenka s velkýma očima, žalostným hlubokým pohledem, křehkýma rukama, propadlýma tvářema, ale hrdě nesoucí svou mysl navenek. Víte, já jsem obojí. Odjakživa se tyto dvě snažím sjednotit, jakoby skamarádit. To víte, že se nesnášejí. Ne, to není schizofrenie. Ale upřímně – té krásné pobledlé ledové víle to ta druhá živočišná flegmatička kazí. Tu její ctnostnou majestátnost, ledovou krutost a líbezný dojemný pohled na svět. I když – B už převzala z té A hodně. Dokáže být tak krutě poetická, až se kolikrát obě diví. Ale co je hezké – dnes už je vlastně jen jedna – Já. Kombinací těch obou, A i B vznikl jakýsi třetí druh. No možná by se dal nazvat tím cé… Ale harmonie to přece jen není. Jen se ta ledová bleďoučká dívenka začíná smiřovat s tou horkokrevnou ženskou bohyní. Jsou to silná slova, ale takovéhle dvě verze vyspělosti se ve mně opravdu nachází. Jsem sama sobě inspirací a zároveň ničitelem. Dává mi to neskutečně mnoho rozhledů, pohledů na život, ale chvílema se bojím, že to vážně neunesu… A v takových chvílích musí nastoupit ta duševně silnější, pohodová flegmatička – smete to jednou trefnou cynickou poznámkou ze stolu, ironicky se ušklíbne a jde se žít dál. Jde chránit tu jemnou bezbrannou vílu. A to je hezké, takový vnitřní vztah matky s dcerou… Začínám se domnívat, že tohle už je povídání pro psychiatra, a tak to raději… smetu ze stolu. A v testu zakroužkuju dé (to jste nevěděli, že tam taky je?) a nebo taky é, ef… protože jich je tam bezpočet, kolik jen písmen si to vlastně vymyslím. A projednou snesu, že nebudu dokonalá a nedostanu za jedna. Svět se nezhroutí, a i kdyby jo – ten můj vnitřní rozhodně ne. My ho uchráníme.