Jak to cítím já Ivvy.

Ahojky všichni, kdo jste ochotní číst moje (blá)bolení. Pročítám tu příběhy a musím mít puštěnou hudbu do sluchátek, aby se mě tolik nedotýkaly. Tolik bolesti a zároveň naděje, že mě z ní někdo nebo něco dostane člověk hned tak někde nenajde. Já jsem teď zjistila zajímavou věc. Nemůžu být sama se sebou. Neexistuje nějaké nicnedělání nebo rozjímání. Jakmile mám volný den, musím si ho nějak zaplnit, protože kdyby ne, musela bych se zaobírat svým vnitřním světem. Je to jak kdybych měla svojí duši zahrabanou někde hluboko v sobě a nemohla k ní dostat přes vysokou zeď. Kdo jí ve mě sakra postavil??? Proč mě má chránit přede mnou samou? Kde jsem vzala přesvědčení, že jsem zlá a nemám vůbec právo žít? Proč se zároveň poslední rok tolik bojím smrti? Bývala jsem anorektička i bulimička, teď se jen občas přejídám, ale jen v mezích normy, žádný extrémy. Proč se bojím smrti, když vlastně ani pořádně nežiju? Proč je pro mě fyzické důležitější než duševní? Proč miluju a jsem milována, ale nemůžu milovat sama sebe? Proč si nemůžu naplno užít sex s člověkem, kterého děsně miluju a je mi s ním dobře? Proč mi vadí můj tělesný tuk, když všem okolo je úplně jedno, že ho na sobě mám? proč mám pocit, že si nezasloužím jakýkoliv úspěch, který mě v životě potká? Je tu hodně otazníků, které nejdou vymazat, věty, na které nelze odpovědět…..