prostě psaní
Pročítám se tady vašimi příběhy. Je jich mnoho, přesto každý je stejný, stejné téma, stejná lítost, stejná bolest. Dá se pomoci? Byla jsem (a asi stále jsem) jednou z vás. Na chvíli jsem poznala radost z obyčejného života, a nyní je vše pryč. Proč stále řešit hubenost. Je mi z toho všeho nanic. Nemohu jít ven, aniž bych se neporovnávala s ostatními… Ale zároveň nechci tu teď brečet a litovat se. Domáhat se pomoci. Není to až moc snadné?? Bolí mě z toho srdce, z toho jak jsme slabé a neumíme prostě jenom žít. Tím, co děláme, jen ubližujeme druhým. Copak je to spravedlivé? Mám pocit, že bychm občas měli myslet i na druhé a ne se jen sžírat vlastní touhou po dokonalé štíhlosti. A je vůbec výhra nejíst, usínat v křečích, dopovat se kofeinem, vypadat jako chdící mrtvoly? … Ale ono je těžké z toho vykročit ven a žít jako dřív. PROTOŽE NIC UŽ NEBUDE JAKO DŘÍV!