Archive for category: Můj příběh

A dalsia kvapka do mora.Moj pribeh:Mam 21 a s vedomym zvracanim som zacala este na zakladnej skole. Az na vyske to ale prerastlo do necoho nekontrolovatelneho, desiveho a nebezpezpecneho. Vsak vsetky ten cierny bludny kruh pozname.Nenavidim ciernocierne dni plne zachvatov prejedania, cupenia nad zachodovou misou, vycitiek a nekonecnej citovej prazdnoty.Ale ak klesnete na dno a uvedomite si, ze okrem holeho zivota uz ozaj niet co stratit, najdete v sebe volu.Volu byt OK, volu bojovat.Tak som aj ja zoskrabala zvysky tej mojej a rozhodla sa veci riesit.A radikalne. Az tak radikalne, ze som si na rok prerusila studium a odletela do USA, do Slnecneho statu obmyvaneho mexickym zalivom. Moj vylet sa coskoro konci a caka ma navrat spat. Az doma sa ukaze celkovy prinos tohto, nazvime to, ozdravovacieho pobytu.Daleko, daleko od mamy, rozmaznávania, zavislosti a neschopnosti vymanit sa z vlastneho detskeho tiena, naucila som sa nebat sa dospiet. A niest zodpovednost za vlastne rozhodnutia. Za posledny pol rok som tu zazila x stresovych situacii, niektore az existencneho razu. Avsak nepomerne mensi pocet bulimickych zachvatov.Netvrdim, ze som cista. Dietujem aj tu, stale neviem, co to presne je, jest normalne. Ale snazim sa. A prsty v krku uz u mna nie su rutinnou zalezitostou.Niekedy to ide lahsie, niekedy je to ozaj pekelne tazke a vyzaduje ohromny vnutorny boj. Niekedy to vyriesi len zbrkla pazravost a zvracanie, no niekedy dlha prechadzka po plazi.Coraz castejsie volim zdravsiu alternativu.Vzdy, ked citim ten narastajuci tlak, vezmem svoj iPod s hudbou, ktoru mam rada a idem.Tak dlho, az kym sa necitim lepsie.Alebo idem s kamaratom do kina Ucim sa znova hladat potesenie vo svojich zalubach. V tych, ktore som mala predtym, nez ich vsetky nahradila jedna jedina, smrtonostna, chorobna zaluba v jedle.Tiez sa pomaly ucim znova sa otvarat ludom.Nebat sa priatelstiev, vztahov vseobecne.To, ze moja praca je spojena s kontaktom s ludmi, takisto velmi pomaha.Drzte mi palce prosim,tak silno ako ich drzim ja vam.Dobre viem, ze bulimia len tak nezmizne.Ale viete co?Ked sa uz tej vtierky nevieme zbavit nadobro, mozme sa aspon usilovat ignorovat ju.Ona sa snad urazi a stiahne sa niekam do tmaveho kuta.Nechajme ju v tom kute.V tme.Nezapalujme jej tam svetlo.Posvietme si radsej na zivot.Nikdy predsa nie je neskoro zacat ho zit tak, aby sme boli spokojnejsie a …VNUTORNE STASTNE.Vela, vela sily zelam. P.S. A na zaver skvely tip.Mimoriadne inspirujuca kniha z pera ex bulimicky a anorekticky.Marya Hornbacher:WASTED.Neviem, ci vysla aj v CZ, resp. na Slovensku. No ak sa popasujete s anglictinou, stoji za to.

Ahoj, vše začlo, když mi bylo 11 let, tehdy to nikdo nebral příliš vážně stačila jediná věta mé tety či babičky „Však ona z toho vyroste, za rok bude mít úplně jiné starosti.“ a moji rodiče byli v klídku. Držela jsem v tu dobu dietu. Dva dny jsem nejedla a pak jeden den jsem jedla úplně normálně, pak dva dny nic a pak zas jako bych byla normální. Tehdy jsem vážila 36 kg a měřila 147 cm. Takže se dá říct, že jsem byla normální, až štíhlá holka. Ve škole jsem dosahovala vynikajících výsledků, měla jsem od první třídy samé jedničky. Náhle byl konec pátého ročníku a já jsem viděla, že mám z matiky 2, představila jsem si naši vysokou, krásnou, štíhlou učitelko, která mě sem tam píchla ukazovátkem do břicha s otázkou „Nepřibrala jsi trošku?“, myslela jsem, že je to tím, že mi dala dvojku jen kvůli tomu, že jsem „tlustá“…Začala teď, ale už opravdu vážná dieta, denně jsem snědla půl kostky cukru pro energii a vypila 4 litry nějaké vody, která byla neslazená a neperlivá….Jídlo jsem šikovně vyhazovala (nebudu uvádět jak) a nikdo si ničeho nevšiml…Hlavně proto, že když jsem se vracela ze školy, nikdo nebyl doma a já měla nachystanou sváču i večeři, rodiče se vraceli v 19:30 a někdy v 20:00….vše jsem tedy vyhodila a cvičila a cvičila..párkrát se mi stalo, že se mi zatmělo před očima na 30 vteřin a pak jsem se pozvracela…Ale mě to bylo jedno,¨jistě, byly dny, kdy jsem musela jíst normálně, protože jsem byla třeba u tety nebo někde na návštěvě nebo jsem měla už ohromný hlad…To se stávalo tak 3× do týdne… Když mi bylo 13 let měřila jsem 156 cm a vážila 36 kg, což znamená, že ještě o kilogram méně, než ve svých jedenácti letech a to jsem měla, ale v tu dobu o deset cm méně… Moji rodiče si ničeho kupodivu nevšimli, za to má učitelka ano…Já jsem ji nakecala, že mám nemoc, o které si člověk co neví jakou nemoc mám myslí, že je anorexie, ale že ej to v podstatě chorobné ubývání tuků. Tuhle dětinskou výmluvu mi sežrala i s navyjákem. Potom jsem jela na školu v přírodě a tam jsem musela jíst normálně, přibrala jsem tam dvě kila a byla hrůzou bez sebe….potom jsem jela do Itálie na kurz a tam jsem přibrala kilo a půl, takže jsem měla 40 a půl, což byla normální váha, ale já jsem se cítila být děsně tlustá, tak jsem cvičila a pila vodu a jedna už jen polovinu celozrné housky denně a půlku kostky cukru, bez výjmky na to, jestli jsem u nějaké tety nebo doma. Toho už si, ale všimli všichni – kamarádi, rodina, učitelé i sousedi. Měla jsem 35 kg a byla poměrně spokojená. Pak mě vzala matka k psychologovi, protože měla prý strach, do dvou měsíců jsem už se 33 kilogramy ležela v nemocnici asi jeden-dva měsíce a poté mě dali do psych. léčebny. Byla jsem tam hroznš poslušná, jedla a přidávala si jídlo, chválila ho, necvičila, jedla i chipsy a čokolády – věděla jsem, že mě pustí a já to lehce zhubnu, taky že se tak stalo…léčebnu jsme opouštěla s 44 kg a za pů roku v ní skončila zas se 35 kg….Před dvoumi měsíci mě pustili a já teďkon vážím 46 kg a měřím 163 cm, je mi 14 let. Teď se už nekamarádím s anorexií a podváze jsem dala taky své sbohem. Sice bych někdy chtěla zhubnout třeba na takových 45 kg, to bych dle těch tabulek byla pořád v normě..Ale vím, že by to mohlo skončit i na 35,34,33 kg….A to já nechci, vidím se teď a jsem hezky štíhlá, plná elánu, vidím fotky rok staré, jsem tam nechutně vyhublá, všechny kosti na těle si tam klidně zpočítám….Je to hnusné a nikomu to nepřeji. Nebojte se rozloučit se s anorexií a bulimií, je mnoho lepších přátel než jsou tyto dvě …

Zdravím všetkých ktorí chodia na tieto stránky! Už som sem raz písala svoj príbeh, niekedy cez minulé leto. A konečne som nabrala odvahu napísať ešte raz. Každý deň si tu čítam Vaše príbehy a zisťujem, že v tom plávam stále aj ja. Anorexiou trpím už 4 roky. 4 roky sa trápim diétami a riešením mojej postavy a váhy. Už hádam milion krát som si myslela, že som konečne z toho vonku ale vždy som do toho skočila znova. Keď už si myslím že som v poriadku tak stačí nejaký malý problém v mojom živote a hneď to rieším jedlom. Nikdy som nebola moc tlstá. V 14 rokoch som vážila 56-58 kg čo mi začala pribadať veľa a aj okolie mi dávala najavo, že som tlstá. Vtedy som si začala uvedomovať svoju postavu a zisťovať, že som strašne tlstá a všade mám sadlo a veliké špeky. Tak som sa začala obmedzovať v jedle a pomerne dosť cvičiť. A tým sa začali moje problémy s ppp a trvá to dodnes. Anorexia je strašná sviňa ktorú z duše neznášam. Dievčatá chcem Vám povedať aby ste neblbli s jedením. Stravujte sa zdravo ale nevymýšlajte s anorexiou alebo bulímou. Keď vidím na internete napísané ako dievčatá píšu ,, pomôžte chcem byť anorektička“ alebo ,,pripojte sa ku mne a navzájom sa budeme podporovať v tom aby sme sa stali anorektičkami“… Pri takýchto vetách mi je zle. Neblbnite lebo skončíte ako ja. Vďaka anorexií som tento rok strávila len chodením pod doktoroch. Mala som zápal maternice a vaječníkov, zápal žalúdka a nakoniec zápal hrubého čreva. V škole som si výrazne zhoršila prospech pretože sa už neviem sústrediť na učenie a stále som unavená. O tom, že mi býva často zima, stále sa mi mení nálada, som podráždená, nič ma nebaví, padajú mi hrozne vlasy.. o tom radšej pomlčím. Kým som sa vylýzala z týchto chorôb som musela brať denne 8 liekov. Bolo to hrozné obdobie. Žalúdok som mala tak pokazený, že som musela byť týždeň v nemocnici. Dávali mi cez ústa do žalúdku hadicu a aj cez zadok mi pchali hadicu do čriev. Neviem, či tieto problémy boli vďaka anorexii alebo nie. Len Vám chcem povedať, že takéto problémy môže mať každá z vás. A pritom som nikdy nebola extrémne chudá. Pri výške 166 cm som mala najmenej 49 kg. Takže žiadny extrém. No za tie 4 roky som jedla len ryžové chlebíky, diétne jedla, light jogurty,ovocie proste všetká strava čo som jedla musela byť diétna. Pečivo a múčne jedlá som nejedla skoro vôbec. Iba cestoviny. A popritom som stále cvičila. Konečne som si uvedomila, že to tak ďalej nejde. Síce naďalej sa stravujem diétne ale už sa nebojím sem tam si dať čipsy alebo niečo vyprážané. Konečne som so svojou váhou spokojná. Síce nechcem pribrať, bojím stále sa bojím každého kila navyše ale najdôležitejšie je, že už sa nesnažím chudnúť. Pri výške 166 vážim 53 kg. Problémy ktoré sú spojené s anorexiou nemusia prísť hneď ale môže prísť aj neskôr a až potom si uvedomíte či to vôbec stálo za to a možno toho budete aj ľutovať lenže vtedy už bude neskoro. Ja som si to uvedomila až keď som si tie hororové choroby prežila a zistila som, že tak sa ďalej žiť nedá. Život je o inom než o diétach. Prajem vám veľa šťastia v boji a dúfam, že zvíťazíte. Mne sa to už hádam teraz podarí….

Ahoj holky…pisi vam uz po nekolikate,ale nejak si nevim rady..Jsem vazne asi uz blazen,ptz ted skoro kazdy den koukam na videa na internetu..Jsou o anorexii a bulimii…a kdyz vidim ty vychrtle holky,neprijde mi to odporne(kdyz tedy nejde uz o opravdovy extrem!),ale libi se mi to… Nechci byt primo anorekticka,ale vzdyt oni jsou tak krasne hubene..:( Kdyz koukam na ruzne modelky,ktere povazuji az anorekticky,tak si rikam,ze jsou krasne a hlavne…povazuji ja sice za holky s ppp,ale maji uspech nebo ne??..Jsou krasne,uspesne..tak o co jim jde?:(…Proc jsem tak neschopna a nedovedu nejist? Uz z toho vseho chci ven..:( Holky prosim poradte mi,co mam delat? Ze nejsem blazen??:( Uz si tak totiz vazne pripadam..:( Mejste se krasne,,vase Siky..

Kdyby mi nebylo líto té krásné holky, té usměvavé, milé vlídné, vzala bych nůž, a šestnácti pěknými ranami bych jí ubodala… Byl by božský klid. Tak blízko nebe, toho vlhce chladného nebe, plného těch duší, plovoucích si nad svými tehdejšími problémy. Jenže to by nesmělo být té touhy. Té touhy všechno to všechno zadržet, ovládnout se, nedát nic znát navenek… a pěkně to v sobě dusit. Vysílat ty jedy zevnitř… dovnitř. Ničit sebe. Když ne zvenku, tak pěkně zevnitř, říkám si. Je mi z toho nechutně dobře. Ničím se, poamlu se zabíjím a ještě se na to se zalíbením dívám. Tohle si zasloužíš, za to, jaká jsi. I když sis vůbec nevybrala, jaká budeš. Nedokážeš to potlačit, není to ani v tvých silách, takže ti vlastně nic jiného nezbývá. Všichni ti lidé, kteří se dokázali zabít, prostě doopravdy uznali, že se do tohoto světa nehodí, že tu nemají co dělat, že je to prostě jen omyl, který musejí sami uznat. Já ho uznala, ale že bych odcházela? Ne, jít a skočit z mostu prostě zatím nedokážu. Takže jsem tu vlastně navíc, s vědomím, že sem nepatřím, a patrně zabírám místo. Někomu méně nenávistnému, méně duševně zhýralému, někomu harmonickému a mírumilovnému. Ničím svět kolem sebe, negativně ovlivňuju životy druhých. A především ten svůj. Má vůbec někdo takový právo na život? Právo na život má každý, kdo ho dostal. Ale řekněme si otevřeně – dostal ho každej druhej debil. A to já zase nejsem, když si to tak přeberu. Jenže i ten největší idiot může být pozitivně naladěný. To já nejsem, vždycky jsem byla naladěna na destrukci. Nepředpokládám, že by se na mou hlavu sneslo boží světlo a já si najednou řekla, že všechno spěje k dobrému, a tudíž i já ode dneška budu myslet jako lilie. Koneckonců – všechno spěje ke smrti. Je to otřepané a hloupé klišé, ale to jen proto, že nikdo neměl odvahu nad tím popřemýšlet a ukázat světu, jak se to doopravdy má s tou odhozenou skutečností. Chtělo by se mi říct, že tohle píšu na sklonku svého života. Jenže já opravdu žiju už nějakou dobu na ten „podzim“ života, a klidně to v tomhle duševním stavu potáhnu až do šedesáti. Proč ne, zeptejme se, a neslyším nikoho říkat námitku. Koneckonců – je to život můj, dostala jsem ho, a tak mám právo ho žít. No, ještě aby ne, když jsem si ho ani sama nevybrala.