Archive for category: Můj příběh

Ahoj, vše začlo, když mi bylo 11 let, tehdy to nikdo nebral příliš vážně stačila jediná věta mé tety či babičky „Však ona z toho vyroste, za rok bude mít úplně jiné starosti.“ a moji rodiče byli v klídku. Držela jsem v tu dobu dietu. Dva dny jsem nejedla a pak jeden den jsem jedla úplně normálně, pak dva dny nic a pak zas jako bych byla normální. Tehdy jsem vážila 36 kg a měřila 147 cm. Takže se dá říct, že jsem byla normální, až štíhlá holka. Ve škole jsem dosahovala vynikajících výsledků, měla jsem od první třídy samé jedničky. Náhle byl konec pátého ročníku a já jsem viděla, že mám z matiky 2, představila jsem si naši vysokou, krásnou, štíhlou učitelko, která mě sem tam píchla ukazovátkem do břicha s otázkou „Nepřibrala jsi trošku?“, myslela jsem, že je to tím, že mi dala dvojku jen kvůli tomu, že jsem „tlustá“…Začala teď, ale už opravdu vážná dieta, denně jsem snědla půl kostky cukru pro energii a vypila 4 litry nějaké vody, která byla neslazená a neperlivá….Jídlo jsem šikovně vyhazovala (nebudu uvádět jak) a nikdo si ničeho nevšiml…Hlavně proto, že když jsem se vracela ze školy, nikdo nebyl doma a já měla nachystanou sváču i večeři, rodiče se vraceli v 19:30 a někdy v 20:00….vše jsem tedy vyhodila a cvičila a cvičila..párkrát se mi stalo, že se mi zatmělo před očima na 30 vteřin a pak jsem se pozvracela…Ale mě to bylo jedno,¨jistě, byly dny, kdy jsem musela jíst normálně, protože jsem byla třeba u tety nebo někde na návštěvě nebo jsem měla už ohromný hlad…To se stávalo tak 3× do týdne… Když mi bylo 13 let měřila jsem 156 cm a vážila 36 kg, což znamená, že ještě o kilogram méně, než ve svých jedenácti letech a to jsem měla, ale v tu dobu o deset cm méně… Moji rodiče si ničeho kupodivu nevšimli, za to má učitelka ano…Já jsem ji nakecala, že mám nemoc, o které si člověk co neví jakou nemoc mám myslí, že je anorexie, ale že ej to v podstatě chorobné ubývání tuků. Tuhle dětinskou výmluvu mi sežrala i s navyjákem. Potom jsem jela na školu v přírodě a tam jsem musela jíst normálně, přibrala jsem tam dvě kila a byla hrůzou bez sebe….potom jsem jela do Itálie na kurz a tam jsem přibrala kilo a půl, takže jsem měla 40 a půl, což byla normální váha, ale já jsem se cítila být děsně tlustá, tak jsem cvičila a pila vodu a jedna už jen polovinu celozrné housky denně a půlku kostky cukru, bez výjmky na to, jestli jsem u nějaké tety nebo doma. Toho už si, ale všimli všichni – kamarádi, rodina, učitelé i sousedi. Měla jsem 35 kg a byla poměrně spokojená. Pak mě vzala matka k psychologovi, protože měla prý strach, do dvou měsíců jsem už se 33 kilogramy ležela v nemocnici asi jeden-dva měsíce a poté mě dali do psych. léčebny. Byla jsem tam hroznš poslušná, jedla a přidávala si jídlo, chválila ho, necvičila, jedla i chipsy a čokolády – věděla jsem, že mě pustí a já to lehce zhubnu, taky že se tak stalo…léčebnu jsme opouštěla s 44 kg a za pů roku v ní skončila zas se 35 kg….Před dvoumi měsíci mě pustili a já teďkon vážím 46 kg a měřím 163 cm, je mi 14 let. Teď se už nekamarádím s anorexií a podváze jsem dala taky své sbohem. Sice bych někdy chtěla zhubnout třeba na takových 45 kg, to bych dle těch tabulek byla pořád v normě..Ale vím, že by to mohlo skončit i na 35,34,33 kg….A to já nechci, vidím se teď a jsem hezky štíhlá, plná elánu, vidím fotky rok staré, jsem tam nechutně vyhublá, všechny kosti na těle si tam klidně zpočítám….Je to hnusné a nikomu to nepřeji. Nebojte se rozloučit se s anorexií a bulimií, je mnoho lepších přátel než jsou tyto dvě …

Zdravím všetkých ktorí chodia na tieto stránky! Už som sem raz písala svoj príbeh, niekedy cez minulé leto. A konečne som nabrala odvahu napísať ešte raz. Každý deň si tu čítam Vaše príbehy a zisťujem, že v tom plávam stále aj ja. Anorexiou trpím už 4 roky. 4 roky sa trápim diétami a riešením mojej postavy a váhy. Už hádam milion krát som si myslela, že som konečne z toho vonku ale vždy som do toho skočila znova. Keď už si myslím že som v poriadku tak stačí nejaký malý problém v mojom živote a hneď to rieším jedlom. Nikdy som nebola moc tlstá. V 14 rokoch som vážila 56-58 kg čo mi začala pribadať veľa a aj okolie mi dávala najavo, že som tlstá. Vtedy som si začala uvedomovať svoju postavu a zisťovať, že som strašne tlstá a všade mám sadlo a veliké špeky. Tak som sa začala obmedzovať v jedle a pomerne dosť cvičiť. A tým sa začali moje problémy s ppp a trvá to dodnes. Anorexia je strašná sviňa ktorú z duše neznášam. Dievčatá chcem Vám povedať aby ste neblbli s jedením. Stravujte sa zdravo ale nevymýšlajte s anorexiou alebo bulímou. Keď vidím na internete napísané ako dievčatá píšu ,, pomôžte chcem byť anorektička“ alebo ,,pripojte sa ku mne a navzájom sa budeme podporovať v tom aby sme sa stali anorektičkami“… Pri takýchto vetách mi je zle. Neblbnite lebo skončíte ako ja. Vďaka anorexií som tento rok strávila len chodením pod doktoroch. Mala som zápal maternice a vaječníkov, zápal žalúdka a nakoniec zápal hrubého čreva. V škole som si výrazne zhoršila prospech pretože sa už neviem sústrediť na učenie a stále som unavená. O tom, že mi býva často zima, stále sa mi mení nálada, som podráždená, nič ma nebaví, padajú mi hrozne vlasy.. o tom radšej pomlčím. Kým som sa vylýzala z týchto chorôb som musela brať denne 8 liekov. Bolo to hrozné obdobie. Žalúdok som mala tak pokazený, že som musela byť týždeň v nemocnici. Dávali mi cez ústa do žalúdku hadicu a aj cez zadok mi pchali hadicu do čriev. Neviem, či tieto problémy boli vďaka anorexii alebo nie. Len Vám chcem povedať, že takéto problémy môže mať každá z vás. A pritom som nikdy nebola extrémne chudá. Pri výške 166 cm som mala najmenej 49 kg. Takže žiadny extrém. No za tie 4 roky som jedla len ryžové chlebíky, diétne jedla, light jogurty,ovocie proste všetká strava čo som jedla musela byť diétna. Pečivo a múčne jedlá som nejedla skoro vôbec. Iba cestoviny. A popritom som stále cvičila. Konečne som si uvedomila, že to tak ďalej nejde. Síce naďalej sa stravujem diétne ale už sa nebojím sem tam si dať čipsy alebo niečo vyprážané. Konečne som so svojou váhou spokojná. Síce nechcem pribrať, bojím stále sa bojím každého kila navyše ale najdôležitejšie je, že už sa nesnažím chudnúť. Pri výške 166 vážim 53 kg. Problémy ktoré sú spojené s anorexiou nemusia prísť hneď ale môže prísť aj neskôr a až potom si uvedomíte či to vôbec stálo za to a možno toho budete aj ľutovať lenže vtedy už bude neskoro. Ja som si to uvedomila až keď som si tie hororové choroby prežila a zistila som, že tak sa ďalej žiť nedá. Život je o inom než o diétach. Prajem vám veľa šťastia v boji a dúfam, že zvíťazíte. Mne sa to už hádam teraz podarí….

Ahoj holky…pisi vam uz po nekolikate,ale nejak si nevim rady..Jsem vazne asi uz blazen,ptz ted skoro kazdy den koukam na videa na internetu..Jsou o anorexii a bulimii…a kdyz vidim ty vychrtle holky,neprijde mi to odporne(kdyz tedy nejde uz o opravdovy extrem!),ale libi se mi to… Nechci byt primo anorekticka,ale vzdyt oni jsou tak krasne hubene..:( Kdyz koukam na ruzne modelky,ktere povazuji az anorekticky,tak si rikam,ze jsou krasne a hlavne…povazuji ja sice za holky s ppp,ale maji uspech nebo ne??..Jsou krasne,uspesne..tak o co jim jde?:(…Proc jsem tak neschopna a nedovedu nejist? Uz z toho vseho chci ven..:( Holky prosim poradte mi,co mam delat? Ze nejsem blazen??:( Uz si tak totiz vazne pripadam..:( Mejste se krasne,,vase Siky..

Píšem sem druhýkrát, ale som pravidelným návštevníkom týchto stránok, hlavne sekcie príbehov… A viete prečo sem chodím, aby som čerpala inšpiráciu, ako sa stať anorektičkou, som hlúpa, však? Možno. A možno len chorá. A možno len nemám pevnú voľu. Cítim sa ako blázon, lebo ničím sama seba, svoje telo, svoje zdravie, som otrokom jedla a podriďujem mu celý život. Moja váha sa kolíše hore dole, neustále a odvtedy, ako som dostala ponuku z modelingu s podmienkou, že musím schudnúť, tak dlho som si tlačila do hlavy teóriu až kým som nebhupla do praxe. Trpím ppp, záchvatové prejedanie a bulímia, len k tej mojej vysneneja anorexii sa stále nie a nie dostať.. 🙁 Je mi jedno vlasov, je mi jedno, že prídem o menštruáciu, že sa s tým spája kopa iných problémov, does not matter… Mám v podstate všetko, čo chcem, frajera, peniaze, školu, o ktorej som vždy snívala, ponuky z modelingu, kamaáratky apredsa nemám to, čo by mi bol trba najviac- zdravý rozum alebo zdravý úsudok, celý moj život sa točí okolo jedla, práve bojujem so skúškami, učí sa mi takl hrozne ťažko ako nikdy a popritom žerem, a občas vraciam, dokonca som začala fajčiť.. FUJ! Hnusím sa sama sebe, nanávidím sa… Za to, čo robím a za to, že sa nedokážem zaprieť a prestať. Rozmýšľam nad psychológom, no samozrejme ako inak, neverím, že mi pomože, tak ako neverím ničomu, že som dobrá, vidím sa tučná, škaredá, hlúpa… Naozaj už neviem, ako z toho von, sakra veď takto nemožem žiť..a ja ani nchcem…už neviem koľký deň sa prejedám, nemám chuť ísť medzi ľudí, nič… Nikdy mi nebolo takto. Cítim sa tak odporne, ked skláňam to svoje odporné telo nad záchodom a dávam von to, čo som dokázala do seba natlačiť, cítim sa na 100 kíl, popritom mám 60 kg pri výške 178 cm… Ale ja vidím vždy to zlé, Ak by bolo možné, napíšte mi niekto odpoved na tento pribeh do sekcie príbehov, resp. ak máte niketo skúsenosti s psychológom resp. s psychiatrom, či to vobec stoji za to…

Zdravím všechny, co navštěvují tenhle portál. Před lety jsem si tu četla takřka denně a tak cítím trochu odpovědnosti za to, že bych Vám měla dodat odvahu! Můj příběh s bulimií začal zhruba v roce 98, kdy jsem chodila s klukem vyznávající ideály – prsa čtyřky a zadek žádnej (prostě scifi). Nechci Vás zbytečně unavovat detailama, protože to byl hnus a ani se mi o tom už mluvit nechce. Došlo to k tomu, že jsem se s ním rozešla, protože už jsem byla dost na dně. Pak jsem potkala pár kluků, kteří si o mně nemysleli, že bych byla tlustá (při 172 jsem měla tehdá max. 65kg) a líbila jsem se jim hlavně povahou a naprostou upřímností. V roce 2004 jsem na koncertu potkala báječnýho kluka, kterej mi pomohl se zvednout a postavit se zpátky na nohy. Dneska jsme už přes dva roky v naprostý pohodě a v červnu oslavíme rok od svatby. Můj osobní život se od tý doby změnil k nepoznání! Minulej týden na závodech (jezdím na kole jako amatér) jsem si, když už jsem vůbec nemohla, řekla, že pokud to dojedu, napíšu sem. Říkala jsem si, proč se vlastně tak dřu a došlo mi, že to nad čím jsem vyhrála, byla právě bulimie. Našla jsem si něco, co mě vytáhlo ven – kolo a hlavně mám někoho, komu můžu říct naprosto všechno a vím, že mi pochopí. Mimochodem při normální stravě (i když teda dost vyčerpávajícim sportu) mám dneska možná 50kg i s postelí – přesnou váhu nevim, manžel mi váhu zakázal:-) Nechci, aby tenhle příběh vypadal jako nějaká laciná reklama na štěstí, ale chtěla bych Vám všem, co se teďka cítíte mizerně říct, že máte na to se s tím porvat a že Vám hrozně moc držim palce!