Ztrácela jsem se v sobě samotné, teď už ne!

Ahoj, vše začlo, když mi bylo 11 let, tehdy to nikdo nebral příliš vážně stačila jediná věta mé tety či babičky „Však ona z toho vyroste, za rok bude mít úplně jiné starosti.“ a moji rodiče byli v klídku. Držela jsem v tu dobu dietu. Dva dny jsem nejedla a pak jeden den jsem jedla úplně normálně, pak dva dny nic a pak zas jako bych byla normální. Tehdy jsem vážila 36 kg a měřila 147 cm. Takže se dá říct, že jsem byla normální, až štíhlá holka. Ve škole jsem dosahovala vynikajících výsledků, měla jsem od první třídy samé jedničky. Náhle byl konec pátého ročníku a já jsem viděla, že mám z matiky 2, představila jsem si naši vysokou, krásnou, štíhlou učitelko, která mě sem tam píchla ukazovátkem do břicha s otázkou „Nepřibrala jsi trošku?“, myslela jsem, že je to tím, že mi dala dvojku jen kvůli tomu, že jsem „tlustá“…Začala teď, ale už opravdu vážná dieta, denně jsem snědla půl kostky cukru pro energii a vypila 4 litry nějaké vody, která byla neslazená a neperlivá….Jídlo jsem šikovně vyhazovala (nebudu uvádět jak) a nikdo si ničeho nevšiml…Hlavně proto, že když jsem se vracela ze školy, nikdo nebyl doma a já měla nachystanou sváču i večeři, rodiče se vraceli v 19:30 a někdy v 20:00….vše jsem tedy vyhodila a cvičila a cvičila..párkrát se mi stalo, že se mi zatmělo před očima na 30 vteřin a pak jsem se pozvracela…Ale mě to bylo jedno,¨jistě, byly dny, kdy jsem musela jíst normálně, protože jsem byla třeba u tety nebo někde na návštěvě nebo jsem měla už ohromný hlad…To se stávalo tak 3× do týdne… Když mi bylo 13 let měřila jsem 156 cm a vážila 36 kg, což znamená, že ještě o kilogram méně, než ve svých jedenácti letech a to jsem měla, ale v tu dobu o deset cm méně… Moji rodiče si ničeho kupodivu nevšimli, za to má učitelka ano…Já jsem ji nakecala, že mám nemoc, o které si člověk co neví jakou nemoc mám myslí, že je anorexie, ale že ej to v podstatě chorobné ubývání tuků. Tuhle dětinskou výmluvu mi sežrala i s navyjákem. Potom jsem jela na školu v přírodě a tam jsem musela jíst normálně, přibrala jsem tam dvě kila a byla hrůzou bez sebe….potom jsem jela do Itálie na kurz a tam jsem přibrala kilo a půl, takže jsem měla 40 a půl, což byla normální váha, ale já jsem se cítila být děsně tlustá, tak jsem cvičila a pila vodu a jedna už jen polovinu celozrné housky denně a půlku kostky cukru, bez výjmky na to, jestli jsem u nějaké tety nebo doma. Toho už si, ale všimli všichni – kamarádi, rodina, učitelé i sousedi. Měla jsem 35 kg a byla poměrně spokojená. Pak mě vzala matka k psychologovi, protože měla prý strach, do dvou měsíců jsem už se 33 kilogramy ležela v nemocnici asi jeden-dva měsíce a poté mě dali do psych. léčebny. Byla jsem tam hroznš poslušná, jedla a přidávala si jídlo, chválila ho, necvičila, jedla i chipsy a čokolády – věděla jsem, že mě pustí a já to lehce zhubnu, taky že se tak stalo…léčebnu jsme opouštěla s 44 kg a za pů roku v ní skončila zas se 35 kg….Před dvoumi měsíci mě pustili a já teďkon vážím 46 kg a měřím 163 cm, je mi 14 let. Teď se už nekamarádím s anorexií a podváze jsem dala taky své sbohem. Sice bych někdy chtěla zhubnout třeba na takových 45 kg, to bych dle těch tabulek byla pořád v normě..Ale vím, že by to mohlo skončit i na 35,34,33 kg….A to já nechci, vidím se teď a jsem hezky štíhlá, plná elánu, vidím fotky rok staré, jsem tam nechutně vyhublá, všechny kosti na těle si tam klidně zpočítám….Je to hnusné a nikomu to nepřeji. Nebojte se rozloučit se s anorexií a bulimií, je mnoho lepších přátel než jsou tyto dvě …