Už jsem za vodou

Zdravím všechny, co navštěvují tenhle portál. Před lety jsem si tu četla takřka denně a tak cítím trochu odpovědnosti za to, že bych Vám měla dodat odvahu! Můj příběh s bulimií začal zhruba v roce 98, kdy jsem chodila s klukem vyznávající ideály – prsa čtyřky a zadek žádnej (prostě scifi). Nechci Vás zbytečně unavovat detailama, protože to byl hnus a ani se mi o tom už mluvit nechce. Došlo to k tomu, že jsem se s ním rozešla, protože už jsem byla dost na dně. Pak jsem potkala pár kluků, kteří si o mně nemysleli, že bych byla tlustá (při 172 jsem měla tehdá max. 65kg) a líbila jsem se jim hlavně povahou a naprostou upřímností. V roce 2004 jsem na koncertu potkala báječnýho kluka, kterej mi pomohl se zvednout a postavit se zpátky na nohy. Dneska jsme už přes dva roky v naprostý pohodě a v červnu oslavíme rok od svatby. Můj osobní život se od tý doby změnil k nepoznání! Minulej týden na závodech (jezdím na kole jako amatér) jsem si, když už jsem vůbec nemohla, řekla, že pokud to dojedu, napíšu sem. Říkala jsem si, proč se vlastně tak dřu a došlo mi, že to nad čím jsem vyhrála, byla právě bulimie. Našla jsem si něco, co mě vytáhlo ven – kolo a hlavně mám někoho, komu můžu říct naprosto všechno a vím, že mi pochopí. Mimochodem při normální stravě (i když teda dost vyčerpávajícim sportu) mám dneska možná 50kg i s postelí – přesnou váhu nevim, manžel mi váhu zakázal:-) Nechci, aby tenhle příběh vypadal jako nějaká laciná reklama na štěstí, ale chtěla bych Vám všem, co se teďka cítíte mizerně říct, že máte na to se s tím porvat a že Vám hrozně moc držim palce!