Archive for category: Můj příběh

Nemocným poruchou příjmu potravy; anorektičkám, bulimičkám, ale i umělcům a filozofům. Kdo je ten nemocný a kdo ten zdravý? Kde je hranice lidské marnivosti? Může být postižený umělcem, anebo umělce činí postiženost? Myslím, že je důležité, abychom psaly a dostaly ze sebe všechnu tu špínu; ač to není špína jen tak ledajaká, je to špína, kterou když prohrábneme, najdeme v ní zázraky. Vnímám tělo jako umělecký nástroj, jako strunu, na kterou se dá brnkat. Každé tělo vlastní jen jednu a potřebuje druhé, aby společně mohla vydávat líbivé tóny. Nemyslím to nijak perverzně, snad jen umělecky. Je ovšem těžké zůstat v opojení této hudby, ač jen jednozvučné, s něčím tak přízemním, jako jsou živočišné potřeby. Struna se chvěje pod návalem emocí, umí hrát, ale pouze jedním směrem. A jako by potřeby volaly stále hlasitěji po ukojení, snažíme-li se je obejít. Ze strun se stávají obtloustlá divoká prasata, která mají hlad, která musí jíst a zabíjet, aby přežila. Musí se rozmnožovat. Potřebují blízkost. Vnímám vzpomínky. Kdyby to „ono“ nebylo, možná by se ani nerozvinuly mé „schopnosti“? Jaké schopnosti… Sama nevím. Ale nahánějí mi hrůzu, odháním je všemi způsoby, bojím se jich. Bojím se těch očí, které jsem kdysi spatřila v zrcadle uprostřed ničeho, uprostřed samoty. Čišela z nich hrůza, bezmoc, bolest. Viděla jsem v nich smrt . Viděla jsem jejich posazení v tehdy pohublých tvářích, které byli mému oku obtloustlé. Dívala jsem se do očí vznešené dámy Anorexie. Je těžké uvěřit. Stačí vzpomínky… Odháním je, nechci, aby byly, nechci, aby mou mysl zaplňovaly. Aby nějaké „to“ kdy existovalo. Je to jen v mé hlavě, jenom to, co nás dělá nemocnými. Žádná Paní Anna neexistuje, je to špatný sen, jako v tom dopise od ní. Jenže co mám já sama dělat s tím, že jsem umělec, že vnitřní oko, které mám, jen tak nezmizí? Zůstane uvnitř, bude se dívat, jak žiju, odněkud zeshora, odněkud ze stropu pokoje, bude sledovat každý můj krok, to, jak proti němu bojuji, jak před ostatními předstírám, že se chovám přirozeně. Jako by má přirozenost toužila být dokonalá. Jako bych já sama hledala výmluvy, proč nejde nic, co si umane mé druhé já, zatímco mé první se raduje z bolesti. Jsou obě totožné…? Jenomže, jednou nohou stojím pevně na zemi, říkám si, „holka, prober se“. Probrat se z toho bludu, který jsem si sama vytvořila, žít tak, jak to dělají ostatní, jíst tak, jak jedí ostatní. A tam ve mně, tam, kde cítím, se něco zlomí pokaždé, když se někdo zmíní. S běžnými lidmi jsem nucena vytvářet pevné zázemí jednotvárnosti, jistoty a důvěry. Ale nepatří k němu ani za mák to, co cítím já. Vzpomínám. Vždy když jsme byli na chatě, já a má rodina, ať už skorem vlastní, či nevlastní, já jsem byla ta, která utíkala do lesa, ať už skutečně, či pouze duší. Má duše je nedotvořená. Nedokonalá. Mou duši tvořím já – a to je nejisté. Nezvládám normálně žít, aniž by ostatní netušili, že jsem umělcem. Ne ale pouze proto, že bych tvořila jakási umělecká díla zaměřená na probém ppp. Snažím se pořád brát vše z nadhledu a objektivního hlediska. Možná to není co se do subjektivity týče nic platné, jen se snažím zůstat stát nohama na zemi, alespoň trochu přitáhnout křídla k tělu, nelétat zbytečně vysoko, a potom dostat ve škole pětku. Inteligenci, jak známo, možno potlačovat, ale nemyslím si, že najíst se znamená ztratit veškeré své představy. Inteligence může mít mnoho podob. Je tato inteligence na místě, je to vůbec inteligence? Ne, je to nejspíš jen umění. Kdo je chytrý, kdo je inteligentní? Ten, který se vznáší v oblacích anebo ten, který stojí nohama na zemi? Musím se přiznat, stojím, anebo se nutím, nohama na zemi stát. To neznamená, že bych své vlohy nikterak zrazovala, zároveň ale tuším, že to umělci nemají jednoduché. A pak je tady otázka, jestli se náhodou nemýlím. Vždyť tolik lidí vede normální život, každému z nich může hlavou běžet zrovna to, pro co dýchám? Je už tak nudné držet se osvědčených postupů života. Snažím se najít odpověď ve své mysli. Jsem já ta divná, nemocná, měla bych pomoct nám všem? Zarezervovat několik desítek míst na Motolské klinice? Ale pro co? Pro káčy, které jen podlehly tlaku médií, anebo anděly, kteří se snaží udělat něco jinak, nadčasově… Ale přitom tak stereotypně.

Navenek veselá,upravená-pohodová.Mohl by mi někdo snad i závidět-snad??? Hurá,zhubla jsem,teď už to půjde, tak slibně jsem začala, konečně zase budu vypadat jako dřív, než jsem se začala tak šíleně přejídat, jako modelka. Jdu se najíst zeleninového salátu a vyrážím do ulic. V hlavě jen-hubneš,zhubneš,hubneš,zhubneš…….co si dám k večeři?něco zdravého samozřejmě a musí to být do 17 hodin,to je jisté…..Ty skvělý rifle si koupím,sice je nedopnu,ale to nevadí.Naopak,jsou pro mě motivací,abych v dietě setrvala. Když tak chodím po ulicích,koukám na lidi okolo sebe,tlustí- štíhlí,jde mi z toho hlava kolem.Jedí zmrzlinu,hamburgery,proboha,jak můžou tolik kalorií brrrrrrrrrrrrr!!!!!Večer si zacvičím a jdu si lehnout.Spokojenost nade vše,zase další úspěšný den,další krok blíž k mému cíli,neboť dnes jsem vydržela.Už teď se těším,až obléknu ty džíny.Sním si své sny, na pláži stojí dívka-je nádherná,štíhlé opálené nohy, ploché bříško, pevný zadeček a na tváři lehký úsměv-ano jsem to já,dokonalost je krásná věc. Začalo to nevinně,jeden čtvereček čokolády,no co to je.Ale ne,já mám chuť na mnohem víc než na jeden čtvereček,tak loupu další a další,Mysl zatemněná,mozek myslí jen na další a další dobroty.Nemůžu a nesmím to jde teď stranou.Doma nic není,tak beru peněženku a letím do obchodu,nevnímám nic,jen tu šílenou nezvladatelnou chuť.Cestou mě málem srazí auto,nevidím,neslyším.Kéž by tě snad radši srazilo ty ubohá hříšnice. Čokoláda,jogurt,koblihy,bonbóny,vše mizí v mých útrobách,hltám jak smyslu zbavená. A pak ty hrozné výčitky,tvrdý pád na dno,ostuda,ponížení…………… Sním ségře čokoládového mikuláše, příteli zásoby sušenek,mámě uvařené jídlo.No ty jsi teda hvězda,na co si hraješ,že držíš dietu?Ale prosím tě. Dokážu sníst jídlo na schodech před bytem, vzít si ho na záchod.Papírky schovávat pod polštář, balit do papírových kapesníků,aby mě nikdo neusvědčil.Pak brečím,hodiny a dny nad prohranou bitvou. Zase,zase jsem na dně a nemůžu se dlouho odrazit.Tak dlouho,dlouho až se mi to nakonec povede.A kolotoč pokračuje. Jak dlouho ještě,jak dlouho………….

To je ale zvláštní, že už jsem zase tady. Co tu hledám? Útěchu? Ale ne… Tu nacházím v dešti, v podzimu, ve svých smutných básních a vnitřním světě svých růžových holčiček, grafických vzorů a dekadentního oparu nad krajinou. Nemyslím, že vás zajímá tohle blábolení, zdánlivě nesouvisející s tématem, kvůli kterému jste patrně tady. Vím, že je jedna, která mi rozumí, možná, že takových potenciálních je víc, ale nepotřebuji davy senzachtivých uší… A přesto sem tyto řádky patří, stejně jako ty vaše, ať už více či méně zaplněné fakty. Tohle jsou pocity, pocity vyšeptalé duše, která má stejně tolik neutuchající energie, až je to děsivé… Možná by bylo lepší pár neuvážených kroků, kroků do neznáma, kroků do tmy, kroků za pomocí. Ale tu já nehledám. Jsem šťastná, jsem šťastná za to, jak neuvěřitelně intenzivně dokážu vnímat, venku se blýská, vzduch se čistí, snad se i čistí má mysl. Jasná mysl. Copak u mě něco takového je? Není to jen pojem, za kterým se stále ženu, snad proto, že je mi jasné, že jasná mysl v mém podání vždy jen velice úspěšnou hrou, budu zároveň hercem a zároveň divákem… divákem svých tragikomických činů, tolik lidských, tolik odvážně zbabělých, tolik něžně hloupých, tolik svíravě lítostivých… Hloubám v sobě a píšu tenhle „příběh“, který by sem ani neměli zařadit, vždyť je to spíš zápis do deníku, než příběh o tom, jak to všechno začalo, jak to probíhalo, a jaké je to teď. Ono to tak možná i celé je, jen zaobalené do takřka neprohlédnutelných jinotajů. Alegorický styl psaní je mi tolik vlastní… Možná, když tohle čtete, hraje u vás veselá nebo dynamická hudba, ale doufám, že se alespoň závan té lehké melancholie, se kterou tento příběh, nebo spíše deníkový zápis, píšu, přenese i na vás… Dýchne na vás jiný svět, můj svět, podbarvený šeříkově fialovou pobouřkovou noční září.

Už od malička som bola nesmelá a zakomplexovaná, závidela som svojej mladšej sestre-krajšej, úspešnejšej u chlapcov, v športe…Vždy som bola chudá, mohla som jesť všetko, máme to v rodine. Po nástupe na gymnázium som pribrala, ťažko som sa s tým vyrovnávala a navyše som mala aj vyrážky a problémy s potením. Pokúšala som sa schudnúť, ale nevydržala som dlhšie ako tri dni a už som opäť jedla normálne. V 2.ročníku som bola v nemocnici a tam som schudla 5 kg, zapáčilo sa mi to, povedala som si, že si túto váhu udržím. Bolo to ťažké, najprv som pribrala a potom som postupne začala obmedzovať rozličné druhy jedla, prefarbila som si vlasy- komplimenty sa mi len hrnuli, v spoločnosti som bola uvoľnená a chlapci sa za mnou viac otáčali. Neviem vlastne ani prečo som ďalej(asi preto lebo som sa bála, že sa všetko vráti) obmedzovala stravu až som sa dostala pri výške 181 cm na 49-50 kg. Asi rok som nemala menštruáciu a teraz ju mám len vďaka antikoncepcii(aj to nepravideľnú).Ešte aj teraz mi hovoria, že vyzerám ako modelka, iní že by som mala pribrať…neviem ako som sa mohla dostať až sem kde som. Nemám typickú anorexiu, môj problém je v tom, že si strážim váhu, dám si všetko : čokoládu, mäso, zmrzlinu, chlieb ale len tak aby som nepribrala a inak sa snažím jesť zdravo. Prečo? odjakživa mi hovorili, že som pekná, zastavili ma z modelingovej agentúry, učím sa celkom dobre, teraz budem pokračovať na VŠ ak ma vezmú, chalani sa na mňa väčšinou iba pozrú a tým to hasne (ževraj sa ma boja), medzi ľuďmi som obľubená, mám veľa priateľov, chodím často von- len vtedy zabúdam na svoje problémy. Štve mňa čo robím, dokonca som začala fajčiť. Mám problémy s trávením. Pripadám si normálna, potom idem do obchodu a som zhrozená, „preboha musím pribrať“ vravím si. Začnem viacej jesť ,ale potom príde blok- udržať si váhu, stále si udržať váhu, ak som pod svoju váhu dám si všetko na čo mám chuť, ak mám viac, jem ovocie a jogurty…je to ako začarovaný kruh. Chcem len týmto povedať všetkým, aby nikdy nenechali zájsť diétu až tak ďaleko. Na každom človeku je niečo pekné, nie je dôležité to, ako vyzeráme ale to aký sme. Škoda , že si to uvedomujem ,ale nedokážem si pomôcť. K psychologičke chodím, ale je to v mojej hlave a nič sa nezmenilo.

Ahoj,chtela bych vam neco mocinky duleziteho rict.Byl cerven a ja uz se zase tesila az pujdu na svuj blog o anorexii.Jenze jsem tam uvidela nove fotky od me kamosky a tam byli nadherne postavy anorekticek.Ja se podivala na me speky a hned jsem si prala byt jako ony.Rano jsem se vzbudila a nemela jsem chut na jidlo a tak jsem nic nejedla,ani na obed,jenom jsem si dala na veceri zeleninovy salat.Mama prisla a ptala se co se to se mnou deje.Ja sjem rekla nic.Ale to jsem rekla spatne!O par dni pozdeji jsem se zase vazila a mela jsem pet kilo dole!Jo,mozna se vam to zda hodne a neverite mi,ale je to tak.Ja byla stastna a hubla jsem dal.Jenze najednou mi mama rekla ze me vubec nepoznava a prestala se mnou komunikovat.Muj kluk me pustil k vode a kamaradky se se mnou prestaly bavit.Ztratila jsem proste vsechny.Sla jsem sama od sebe na vysetreni a tam zjistli ze mam anorexii!Ale ja to vubec nevedela a zapirala jsem.A tak mi dal pan doktor jeste sanci.Jenze to nemel delat.Ja jsem jednou ve tride zkolabovala,podruhe jsem zase omdlela na koupalisti a jeste nekolikrat jsem mela zachvaty deprese.REkla jsem si dost!!!Vysetrila jsem se az za 6 mesicu.Sla jsem za kamoskama a omluvila se.Za rok jsem ale zacala znovu.Nastesti jsem mela kluka ktery me drzel nad vodou.Dneska jsou to skoro 4 mesice od druheho vysetreni a ja jsem stastna.Protoze tentokrat jsem neztratila kluka a vim ze je fakt lepsi byt tlusta nez vychrtla.