Archive for category: Můj příběh

ahoj, mam mentalnu anorexiu. lepsie povedane, som vyliecena pacientka/klientka, podla vseobecne prijatelnych noriem. mala som mozno 13 rokov a odrazu sa zo mna stala zena. moj detsky vyzor bol prec a ja som sa o seba patricne starala. to male ufulane dievcatko, ktore sa za garazami s kamaratmi hralo na murarov, sa razom uplne zmenilo. zacala som sa pekne cesat, jemne malovat, mozno az prilis elegantne na svoj vek aj obliekat. bola som pekna. na gymnaziu som sa ucila vyborne, nemala som ziadne problemy. bezne kamaratstva, zabava… nic ma netrapilo, vsetko bolo fajn. doma som mala absolutnu volnost, nikto na mna nedaval pozor. nik sa nestaral kedy, ako a co jem. bola som zvyknuta sa po skole dobre najest, vtedy som nerobila takmer ziaden sport. cize, zacala byt zo mna, podla mojho nazoru, poriadna zenska. dostala som tvary. a to sa mi nepacilo. nechcela som byt dospela. a tak som sa nejako dostala k nejakej tej „diete“. tu vsak babicka stopla prvymi upecenymi kremesmi, ktore sa jej objavil na stole:) ale myslienky na dokonalost som sa uz nemohla zbavit. chcela som byt najlepsia. vo vsetkom. chcela som byt najmudrejsia, najlepsia studentka a ked prisli prve ponuky z modelingu, aj najlepsia modelka… nemala som od prirody to typicke vesiakove telo, nebola som ako dievcata tam, ktore jedli od rana do vecera a stale boli rovnake(je to tak, solidne agentury chore dievcata nikam neposlu, tie modelky maju jednoducho postavy po otcovi). vedela som, ze v tom nebudem najlepsia, preto som sekla. aj ked, bola som dobra, bola som ziadana. ale ja som to nedokazala, aj ked v modelingu som sa pohybovala skoro styri roky. moje problemy so stravovanim nemali vsak ziaden suvis s modelingom. bolo to vo mne. vsetky tie problemy, ktore sa v nasej rodine kopili, som v sebe ukladala. ja som bola tou, do ktorej sa vsetci obuvali, cez ktoru riesilli problemy, ja som bola tou silnou..aspon navonok. v jeden rok sa to na mna vsetko zvalilo. zacala som si davat vsetky tie zle veci, co u nas boli za vinu. zacala som sa trestat, rezat sa ziletkou, prestala som jest. chcela som byt jednoducho malicka. chcela som sa stratit. znicit sa. zacala som bicyklovat. 40 kilometrov denne..musela som. cvicila som dlho do noci a rano som vstavala o piatej, aby som mohla este dve hodiny pred odchodom do skoly posilovat. po skole som sa este prinutila ist na korcule a dlho do noci som slapala po schodoch tak, aby to nikto nepocul. kazda kvapka sa pocitala. zacala som milovat hodiny telocviku. a moje studijne schopnosti sli rapidne dolu. stala som sa troskou. a viem, ze vas zaujimaju cisla..mala som 175cm a vazila som nieco okolo 45kg. moj den sa tocil okolo jednej veci. a vsetko bolo akoby cierne. cely cas som rozmyslala ako sa vyhnut jedlu, ako zaklamat tak, aby na to nikto neprisiel. cely cas som sa tesila, aby uz bolo rano, aby som si mohla dat ranajky. a tym sa pre mna den skoncil. vecer som nemohla spat, mala som tazke krce, hlavu plnu myslienok, bolelo ma cele telo. v tych chvilach som plakala do vankusa a prosila boha, nech ma radsej zabije hned. pretoze, zabijala som sa. moje srdce pracovalo len tak- tak, ja som odpadavala vsade, kde bol len trosku vydychany vzduch, lamali sa mi zuby, o nechtoch, vlasoch a pleti nehovoriac. najhorsie bolo, ako som sa spravala k rodine, k priatelom. bola som zla, odporna svina, ktora vsetkych odvrhla. najlepsich priatelov, rodinu..lebo chcela byt sama. chcela zit vo vlastnom svete bez problemov. takto minuly rok som sa v tomto dokonalom svete bez problemov pokusila zabit. pod naporom citov..som zjedla krabicku prehanadla a nejake lieky. vsetko som prichystala tak, aby so mnou neboli po smrti nejake vacsie problemy. ale, nastastie, nic sa neudialo a tak som sla dalej. jedla som, nejedla..depresiu som riesila stale. ci skor..neriesila. skusala som s nou zit. cele to trvalo roky. mnohi chceli pomoct, mnohokrat som sa aj ja tvarila, ze pomoc chcem, ale v skutocnosti som sa nechcela zmenit. bala som sa, co bude potom. aky bude ten zivot, ak nebude takyto. mohol byt horsi? lekari a hrozby..prosenie o par kil naviac… hnus a strach mnou lomcuje este teraz. blizili sa moje maturity, prijimacky na vysnivanu vysoku skolu. a vedela som, ze v takomto stave to nikdy nedokazem. preto som zacala, takpovediac „zit“. zacala som jest, zacala som chodit von, zacala som verit nielen sebe, ale aj inym. drzal ma pri hladine ciel. tak, ako ma predtym drzal ciel ubytku kil na vahe, tak som aj teraz pred ocami videla seba, ako raz pracujem a som dobra. mam tyzden po prijimackach a neviem, ci ma zobrali. len dufam, ze ano. dufam, tesim sa na skusky, na vsetko. aby som opat mohla mat ciel, ktory budem moct splnit. nieco zmysluplne. pretoze, zistila som, ze prave toto je pre mna ta najvhodnejsia liecba. ziadni lekari, psychologovia mi v tomto nevedli pomoct. az kym som si nepomohla ja. a ludia, najlbizsi, ktorych som opat k sebe zavolala. musim zit. vidina dalsieho roku stravenom niekde v nemocnici na infuziach ma desi. musim zit, aby som mohla oplacat ludom lasku a doveru, ktoru vo mna, napriek vsetkemu vlozili. musim byt dobra. a hlavne, musim sa zacat mat konecne rada.

Nemocným poruchou příjmu potravy; anorektičkám, bulimičkám, ale i umělcům a filozofům. Kdo je ten nemocný a kdo ten zdravý? Kde je hranice lidské marnivosti? Může být postižený umělcem, anebo umělce činí postiženost? Myslím, že je důležité, abychom psaly a dostaly ze sebe všechnu tu špínu; ač to není špína jen tak ledajaká, je to špína, kterou když prohrábneme, najdeme v ní zázraky. Vnímám tělo jako umělecký nástroj, jako strunu, na kterou se dá brnkat. Každé tělo vlastní jen jednu a potřebuje druhé, aby společně mohla vydávat líbivé tóny. Nemyslím to nijak perverzně, snad jen umělecky. Je ovšem těžké zůstat v opojení této hudby, ač jen jednozvučné, s něčím tak přízemním, jako jsou živočišné potřeby. Struna se chvěje pod návalem emocí, umí hrát, ale pouze jedním směrem. A jako by potřeby volaly stále hlasitěji po ukojení, snažíme-li se je obejít. Ze strun se stávají obtloustlá divoká prasata, která mají hlad, která musí jíst a zabíjet, aby přežila. Musí se rozmnožovat. Potřebují blízkost. Vnímám vzpomínky. Kdyby to „ono“ nebylo, možná by se ani nerozvinuly mé „schopnosti“? Jaké schopnosti… Sama nevím. Ale nahánějí mi hrůzu, odháním je všemi způsoby, bojím se jich. Bojím se těch očí, které jsem kdysi spatřila v zrcadle uprostřed ničeho, uprostřed samoty. Čišela z nich hrůza, bezmoc, bolest. Viděla jsem v nich smrt . Viděla jsem jejich posazení v tehdy pohublých tvářích, které byli mému oku obtloustlé. Dívala jsem se do očí vznešené dámy Anorexie. Je těžké uvěřit. Stačí vzpomínky… Odháním je, nechci, aby byly, nechci, aby mou mysl zaplňovaly. Aby nějaké „to“ kdy existovalo. Je to jen v mé hlavě, jenom to, co nás dělá nemocnými. Žádná Paní Anna neexistuje, je to špatný sen, jako v tom dopise od ní. Jenže co mám já sama dělat s tím, že jsem umělec, že vnitřní oko, které mám, jen tak nezmizí? Zůstane uvnitř, bude se dívat, jak žiju, odněkud zeshora, odněkud ze stropu pokoje, bude sledovat každý můj krok, to, jak proti němu bojuji, jak před ostatními předstírám, že se chovám přirozeně. Jako by má přirozenost toužila být dokonalá. Jako bych já sama hledala výmluvy, proč nejde nic, co si umane mé druhé já, zatímco mé první se raduje z bolesti. Jsou obě totožné…? Jenomže, jednou nohou stojím pevně na zemi, říkám si, „holka, prober se“. Probrat se z toho bludu, který jsem si sama vytvořila, žít tak, jak to dělají ostatní, jíst tak, jak jedí ostatní. A tam ve mně, tam, kde cítím, se něco zlomí pokaždé, když se někdo zmíní. S běžnými lidmi jsem nucena vytvářet pevné zázemí jednotvárnosti, jistoty a důvěry. Ale nepatří k němu ani za mák to, co cítím já. Vzpomínám. Vždy když jsme byli na chatě, já a má rodina, ať už skorem vlastní, či nevlastní, já jsem byla ta, která utíkala do lesa, ať už skutečně, či pouze duší. Má duše je nedotvořená. Nedokonalá. Mou duši tvořím já – a to je nejisté. Nezvládám normálně žít, aniž by ostatní netušili, že jsem umělcem. Ne ale pouze proto, že bych tvořila jakási umělecká díla zaměřená na probém ppp. Snažím se pořád brát vše z nadhledu a objektivního hlediska. Možná to není co se do subjektivity týče nic platné, jen se snažím zůstat stát nohama na zemi, alespoň trochu přitáhnout křídla k tělu, nelétat zbytečně vysoko, a potom dostat ve škole pětku. Inteligenci, jak známo, možno potlačovat, ale nemyslím si, že najíst se znamená ztratit veškeré své představy. Inteligence může mít mnoho podob. Je tato inteligence na místě, je to vůbec inteligence? Ne, je to nejspíš jen umění. Kdo je chytrý, kdo je inteligentní? Ten, který se vznáší v oblacích anebo ten, který stojí nohama na zemi? Musím se přiznat, stojím, anebo se nutím, nohama na zemi stát. To neznamená, že bych své vlohy nikterak zrazovala, zároveň ale tuším, že to umělci nemají jednoduché. A pak je tady otázka, jestli se náhodou nemýlím. Vždyť tolik lidí vede normální život, každému z nich může hlavou běžet zrovna to, pro co dýchám? Je už tak nudné držet se osvědčených postupů života. Snažím se najít odpověď ve své mysli. Jsem já ta divná, nemocná, měla bych pomoct nám všem? Zarezervovat několik desítek míst na Motolské klinice? Ale pro co? Pro káčy, které jen podlehly tlaku médií, anebo anděly, kteří se snaží udělat něco jinak, nadčasově… Ale přitom tak stereotypně.

Navenek veselá,upravená-pohodová.Mohl by mi někdo snad i závidět-snad??? Hurá,zhubla jsem,teď už to půjde, tak slibně jsem začala, konečně zase budu vypadat jako dřív, než jsem se začala tak šíleně přejídat, jako modelka. Jdu se najíst zeleninového salátu a vyrážím do ulic. V hlavě jen-hubneš,zhubneš,hubneš,zhubneš…….co si dám k večeři?něco zdravého samozřejmě a musí to být do 17 hodin,to je jisté…..Ty skvělý rifle si koupím,sice je nedopnu,ale to nevadí.Naopak,jsou pro mě motivací,abych v dietě setrvala. Když tak chodím po ulicích,koukám na lidi okolo sebe,tlustí- štíhlí,jde mi z toho hlava kolem.Jedí zmrzlinu,hamburgery,proboha,jak můžou tolik kalorií brrrrrrrrrrrrr!!!!!Večer si zacvičím a jdu si lehnout.Spokojenost nade vše,zase další úspěšný den,další krok blíž k mému cíli,neboť dnes jsem vydržela.Už teď se těším,až obléknu ty džíny.Sním si své sny, na pláži stojí dívka-je nádherná,štíhlé opálené nohy, ploché bříško, pevný zadeček a na tváři lehký úsměv-ano jsem to já,dokonalost je krásná věc. Začalo to nevinně,jeden čtvereček čokolády,no co to je.Ale ne,já mám chuť na mnohem víc než na jeden čtvereček,tak loupu další a další,Mysl zatemněná,mozek myslí jen na další a další dobroty.Nemůžu a nesmím to jde teď stranou.Doma nic není,tak beru peněženku a letím do obchodu,nevnímám nic,jen tu šílenou nezvladatelnou chuť.Cestou mě málem srazí auto,nevidím,neslyším.Kéž by tě snad radši srazilo ty ubohá hříšnice. Čokoláda,jogurt,koblihy,bonbóny,vše mizí v mých útrobách,hltám jak smyslu zbavená. A pak ty hrozné výčitky,tvrdý pád na dno,ostuda,ponížení…………… Sním ségře čokoládového mikuláše, příteli zásoby sušenek,mámě uvařené jídlo.No ty jsi teda hvězda,na co si hraješ,že držíš dietu?Ale prosím tě. Dokážu sníst jídlo na schodech před bytem, vzít si ho na záchod.Papírky schovávat pod polštář, balit do papírových kapesníků,aby mě nikdo neusvědčil.Pak brečím,hodiny a dny nad prohranou bitvou. Zase,zase jsem na dně a nemůžu se dlouho odrazit.Tak dlouho,dlouho až se mi to nakonec povede.A kolotoč pokračuje. Jak dlouho ještě,jak dlouho………….

To je ale zvláštní, že už jsem zase tady. Co tu hledám? Útěchu? Ale ne… Tu nacházím v dešti, v podzimu, ve svých smutných básních a vnitřním světě svých růžových holčiček, grafických vzorů a dekadentního oparu nad krajinou. Nemyslím, že vás zajímá tohle blábolení, zdánlivě nesouvisející s tématem, kvůli kterému jste patrně tady. Vím, že je jedna, která mi rozumí, možná, že takových potenciálních je víc, ale nepotřebuji davy senzachtivých uší… A přesto sem tyto řádky patří, stejně jako ty vaše, ať už více či méně zaplněné fakty. Tohle jsou pocity, pocity vyšeptalé duše, která má stejně tolik neutuchající energie, až je to děsivé… Možná by bylo lepší pár neuvážených kroků, kroků do neznáma, kroků do tmy, kroků za pomocí. Ale tu já nehledám. Jsem šťastná, jsem šťastná za to, jak neuvěřitelně intenzivně dokážu vnímat, venku se blýská, vzduch se čistí, snad se i čistí má mysl. Jasná mysl. Copak u mě něco takového je? Není to jen pojem, za kterým se stále ženu, snad proto, že je mi jasné, že jasná mysl v mém podání vždy jen velice úspěšnou hrou, budu zároveň hercem a zároveň divákem… divákem svých tragikomických činů, tolik lidských, tolik odvážně zbabělých, tolik něžně hloupých, tolik svíravě lítostivých… Hloubám v sobě a píšu tenhle „příběh“, který by sem ani neměli zařadit, vždyť je to spíš zápis do deníku, než příběh o tom, jak to všechno začalo, jak to probíhalo, a jaké je to teď. Ono to tak možná i celé je, jen zaobalené do takřka neprohlédnutelných jinotajů. Alegorický styl psaní je mi tolik vlastní… Možná, když tohle čtete, hraje u vás veselá nebo dynamická hudba, ale doufám, že se alespoň závan té lehké melancholie, se kterou tento příběh, nebo spíše deníkový zápis, píšu, přenese i na vás… Dýchne na vás jiný svět, můj svět, podbarvený šeříkově fialovou pobouřkovou noční září.