Políbení múzou

Nemocným poruchou příjmu potravy; anorektičkám, bulimičkám, ale i umělcům a filozofům. Kdo je ten nemocný a kdo ten zdravý? Kde je hranice lidské marnivosti? Může být postižený umělcem, anebo umělce činí postiženost? Myslím, že je důležité, abychom psaly a dostaly ze sebe všechnu tu špínu; ač to není špína jen tak ledajaká, je to špína, kterou když prohrábneme, najdeme v ní zázraky. Vnímám tělo jako umělecký nástroj, jako strunu, na kterou se dá brnkat. Každé tělo vlastní jen jednu a potřebuje druhé, aby společně mohla vydávat líbivé tóny. Nemyslím to nijak perverzně, snad jen umělecky. Je ovšem těžké zůstat v opojení této hudby, ač jen jednozvučné, s něčím tak přízemním, jako jsou živočišné potřeby. Struna se chvěje pod návalem emocí, umí hrát, ale pouze jedním směrem. A jako by potřeby volaly stále hlasitěji po ukojení, snažíme-li se je obejít. Ze strun se stávají obtloustlá divoká prasata, která mají hlad, která musí jíst a zabíjet, aby přežila. Musí se rozmnožovat. Potřebují blízkost. Vnímám vzpomínky. Kdyby to „ono“ nebylo, možná by se ani nerozvinuly mé „schopnosti“? Jaké schopnosti… Sama nevím. Ale nahánějí mi hrůzu, odháním je všemi způsoby, bojím se jich. Bojím se těch očí, které jsem kdysi spatřila v zrcadle uprostřed ničeho, uprostřed samoty. Čišela z nich hrůza, bezmoc, bolest. Viděla jsem v nich smrt . Viděla jsem jejich posazení v tehdy pohublých tvářích, které byli mému oku obtloustlé. Dívala jsem se do očí vznešené dámy Anorexie. Je těžké uvěřit. Stačí vzpomínky… Odháním je, nechci, aby byly, nechci, aby mou mysl zaplňovaly. Aby nějaké „to“ kdy existovalo. Je to jen v mé hlavě, jenom to, co nás dělá nemocnými. Žádná Paní Anna neexistuje, je to špatný sen, jako v tom dopise od ní. Jenže co mám já sama dělat s tím, že jsem umělec, že vnitřní oko, které mám, jen tak nezmizí? Zůstane uvnitř, bude se dívat, jak žiju, odněkud zeshora, odněkud ze stropu pokoje, bude sledovat každý můj krok, to, jak proti němu bojuji, jak před ostatními předstírám, že se chovám přirozeně. Jako by má přirozenost toužila být dokonalá. Jako bych já sama hledala výmluvy, proč nejde nic, co si umane mé druhé já, zatímco mé první se raduje z bolesti. Jsou obě totožné…? Jenomže, jednou nohou stojím pevně na zemi, říkám si, „holka, prober se“. Probrat se z toho bludu, který jsem si sama vytvořila, žít tak, jak to dělají ostatní, jíst tak, jak jedí ostatní. A tam ve mně, tam, kde cítím, se něco zlomí pokaždé, když se někdo zmíní. S běžnými lidmi jsem nucena vytvářet pevné zázemí jednotvárnosti, jistoty a důvěry. Ale nepatří k němu ani za mák to, co cítím já. Vzpomínám. Vždy když jsme byli na chatě, já a má rodina, ať už skorem vlastní, či nevlastní, já jsem byla ta, která utíkala do lesa, ať už skutečně, či pouze duší. Má duše je nedotvořená. Nedokonalá. Mou duši tvořím já – a to je nejisté. Nezvládám normálně žít, aniž by ostatní netušili, že jsem umělcem. Ne ale pouze proto, že bych tvořila jakási umělecká díla zaměřená na probém ppp. Snažím se pořád brát vše z nadhledu a objektivního hlediska. Možná to není co se do subjektivity týče nic platné, jen se snažím zůstat stát nohama na zemi, alespoň trochu přitáhnout křídla k tělu, nelétat zbytečně vysoko, a potom dostat ve škole pětku. Inteligenci, jak známo, možno potlačovat, ale nemyslím si, že najíst se znamená ztratit veškeré své představy. Inteligence může mít mnoho podob. Je tato inteligence na místě, je to vůbec inteligence? Ne, je to nejspíš jen umění. Kdo je chytrý, kdo je inteligentní? Ten, který se vznáší v oblacích anebo ten, který stojí nohama na zemi? Musím se přiznat, stojím, anebo se nutím, nohama na zemi stát. To neznamená, že bych své vlohy nikterak zrazovala, zároveň ale tuším, že to umělci nemají jednoduché. A pak je tady otázka, jestli se náhodou nemýlím. Vždyť tolik lidí vede normální život, každému z nich může hlavou běžet zrovna to, pro co dýchám? Je už tak nudné držet se osvědčených postupů života. Snažím se najít odpověď ve své mysli. Jsem já ta divná, nemocná, měla bych pomoct nám všem? Zarezervovat několik desítek míst na Motolské klinice? Ale pro co? Pro káčy, které jen podlehly tlaku médií, anebo anděly, kteří se snaží udělat něco jinak, nadčasově… Ale přitom tak stereotypně.