no, tak jak to bylo…tento příběh není asi obvyklý pro dg. bulimie, ale ve výsledku naprosto totožný… kdysi v mých praštěných ulítlých čtrnácti letech,kdy jsem skoro ještě netušila, že kluci mají sprostě masíčko navíc a svět pro mě byl vymezen prostorem od dveří mého pokojíčka -kam mě drazí rodičové uklízeli po standartních domácích bitkách a hadkách, v lepším případě- až po školní lavice ,což bylo jediné místo mého utěku před domácím masem.Nebudu a nechci popisovat stav čtrnáctileté dívky ,která zjistila ,že její tolik milovaný tatínek je vlastné alkoholik a povaleč ,který se nezdráhá zmidlit svojí ženu za to ,že neefektivně myje nádobí a maminka ,která si své problémy s manželem-mým otcem-řeší tím ,že se schovává v ukrytu svého zaměstnání-od 6.00 do 21.00,takže na svou dcerku,která stejně stojí na straně toho tyrana,prostě nemá čas.Nakonec jsem si alespon prosadila jako zajmovou činnost atletiku , v které jsem vynikala ,a která se stala zástěrkou pro mojí nepřítomnost doma.Má komunikace s rodiči byla minimální,týkala se nejnutnějších denních potřeb.Tyto potřeby se po čase zredukovali pouze na SRAVU.V té době jsem si začala utvářet pohled na svět,jako každý v tomto věku,a jedním životním rozhodnutím pro mě byl přechod na vegetariánství,což otec naprosto nerespektoval ba naopak uvědomil si,že je to jedno z mých slabých míst a začal mě přes jidlo doslova(z mého pohledu) tyranizovat.Nutil mě jíst různé pokrmy z masa,v množství příliš velkém,co do kvality pro mě nepoživatelné…Uběhl nějaký čas a já to nechtěla snášet chtěla jsem si sama rozhodovat jako snad každy „normální“človíček ,co budu jíst a v jakém množství.Můj zájem o osamostatnění, o vlastní rozhodování se samozdřejmě upnul na oblast, která byla nejvíce omezována na příjem potravy.<p> Myslím ,že v hodině biologie jsme si zrovna vykládali o trávicí soustavě,ke které patří tzv. dávicí reflex, takže myšlenka byla na světě.<p> Když jsem přišla domů opět to vřelo.Otec mi opět nacpal talíř přetékající masem,mastnotou a ted už mi vadilo skoro všechno jídlo,které se ocitlo v otcově jídelníčku ,i když to byl květák s jogurtem.Naši se začli hádat a vyhrožovat,při takových hádkách jsem vždycky dostala záchvat histerického pláče skoro jsem se dusila,dostala jsem vztek na ně ,na sebe ,na život…Pamatuji si ,že jsem nechtěla žít,ale nešlo nic udělat nechtěla jsem nikomu než sobě ublížit a myšlenka ,že člověk nemůže svobodně rozhodnout ani o své smrti mě strašně deptala…prudkém pláči jsem si lžičkou zajela do krku,ale nic ,nezvracela jsem,nešlo to…rodiče na sebe stále křičeli ve vedlejším pokoji,viděla jsem je přes prosklené dveře.Napila jem se a zkusila to prstem ,bylo to lepší-tak to bylo poprvé ,kdy jsem zvracela.Tuto činnost jsem pak asi rok a půl provozovala každodenně-Přišla jsem domů,snědla co mi dali a vyzvracela,snědla ,vyzvracela…Efekt byl takový ,že jsem nejen svým způsobem rozhodovala o tom ,co chci jíst,a tím jsem mohla rozhodovat o sobě samé, ale navíc jsem zhubla o dvanáct kilo-na 49 kg,což teprve tehdy pro mě mělo význam, co se týče nějaké sexuální přitažlivosti.Do té doby jsem neměla zájem o kluky ani o to ,co je in ,o to jak se dobře chovat, jak dobře vypadat ,a tak.Teprve ,když jsem zhubla nějaký to kilo začala jsem si uvědomovat,že se líbim ,a že se mi líbí…a to jenom utvrdilo proč pokračovat ve zvracení a kontrolování toho,co sním.K tomu jsem každý den absolvovala tvrdé atletické tréningy.Můj jídelníček ke konci mé zvracecí dráhy vypadal asi takhle:2 jablka , a 1 jogurt denně a spouuusty tekutin-to jsem z 40% zase vyzvracela.<p> Nakonec jsem po roztržce s otcem- který jednoho ošklivého dne uviděl nebo spíš zaslechl jak zvracím a vtrh do mého pokojíčku, sprostě mi vynadal a zbil-dobrovolně a docela ráda šla k doktorce ,která ihned mým rodičům doporučila hospitalizaci na psychiatrické klinice…tam jsem strávila něco přes dva měsíce nejteplejšího léta ,který jsem kdy zažila.V nemocnici jsem zhubla na 46 kilo a žila jsem od víkendu k víkendu, které jsem mohla trávit doma ,pokud jsem ovšem spolupracovala,což byl docela těžký výběr ,něvač domů se mi zrovna nechtělo a jiná motivace se mi nenabýzela…vztahy v rodině se i přes snahu psychologů nijak nezlepšily.Po propuštění jsem s otcem až do nedávna nepromluvila ani slovo.Váhu jsem si udržovala několik let na 50 kg při výšce 166.Žaludek mám však zničený na celý život, ani dnes po pěti letech neudržím vetší množství potravy v žaludku.Dalším defektem ,který sužuje můj život dodnes je vypadávání vlasů-s tím jsem se ještě nevypořádala, snad jednou.Musím říct ,že můžu děkovat ,nevim komu,že to dopadlo jen takhle. V nemocnici jsem však získala mnoho neopakovatelných zkušeností jednak jsem se seznámila s mnoha lidni trpících různými neurozami,psychozami,atd.-manio deprase, anorexie ,bulimie,psychozy vyvolané toxickýma látkama, různé až směšné fobie,mánie…dost to ovlivnilo mé myšlení ,chování…<p> Jednu věc,ale musím všem připomenout ,je to něco co si uvědomí každý ,který se octne za plotem: nikdy nevíte co se ve vás skrývá,jaký blázen ,šílenec nebo neurotik.Může to potkat káždého z nás tlustého ,malého,slepého,geniálního,černého, stačí se blbě narodit ,stačí si jednou šlehnout, mýt blbýho kámoše, trochu se přepít ,stačí narazit na nějakýho úchyla ,který vas znásilní, jen tak málo stačí.<p> Příběh ma happyend:I přes veškeré vady mého otce a veškerou ambivalenci našeho vztahu jsem zjistila že ,nedokážu zapomenout na radostné chvilky mého dětství ,kdy si se mnou hrál, chodily jsme na ryby , na houby ,kdy jsme se spolu smály.Prostě se musí on i já,mamka smířit s tím ,že prostě se mu to nepovedlo,nezvládl to být otcem a manželem,to se prostě stane.Dokonce jsem mu moc podobná v některých věcech, patřím k němu, je to můj táta.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.