Chceš jen trochu(?) zhubnout

/0 Komentáře/v /přidal

Přečti si svůj příběh očima někoho jinýho, Marcelo, leccos tě napadne.<p> V poslední větě píšeš: „Ztratila jsem hodně kamarádek, ale já nemůžu mít přece anorexii…….“<p> Koho chceš přesvědčit, někoho jinýho, nebo sebe? Nebo chceš, aby tě někdo jinej uklidnil? Říká se, že se pozná, jak je něco závažný, podle toho, jestli tím necháš vo něco připravit. A jak je cenný to, vo co se necháš připravit. Ať ti ta ztráta vadí, nebo je ti fuk, znamená to, žes třeba nerada ztratila tu věc kvůli něčemu jinýmu. Tedy, že pro tebe to něco jinýho znamená víc. Jestli tě napadla odpověď typu: „Ale to je jenom teď, než to či vono udělám“, nemám pro tebe dobrou zprávu. Já se takhle vymlouvám před jinejma a před sebou.<p>

POMOZTE…

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky lidicky,na tyto stranky jsem narazila poprve.Je mi 16 a uz od svych 13 se tocim v zacarovanem kruhu.Vse to zacalo,kdyz mi bylo 13.Delala sem zavodne gymnastiku a trener mi rekl,ze bych mela zhubnout,tak sem zacla.Zila sem jen s mamkou,ktera chodila domu pozde a vetsinou opila.Vodila si domu pritele a o me se vubec nezajimala.Moc sem si v te dobe rozumnela s tatou,kery muj sport moc podporoval.Videl me na olympiade a ja sem mu chtela vyhovet.Tak sem drela jak jen to slo.Mam jeste starsi sestru,ktera prozila neco podobneho a vzdy sme si moc rozumneli,vlastne me vychovavala za mamu,ktere sem byla ukradena.Ted si ale vubec nerozumime,nebavime se spolu.Nez sem zacala hubnout mela sem pri vysce 160cm 45kg,takze celkem normal.Ale dostala sem se az na33kg,kdy sem se zhroutila a uz me vezli do nemocnice,pak na psychiatr.lecebnu.Tam sem vubec nepribrala schovavala sem jidlo a nakonec me napichli na infuze,to ale vse jeste skomplikovalo.Vtu dobu se o me soudil tatka s mamkou,abych mohla bydlet u tatky,ale mamka tomu porad branila.Od narozeni mi rikala,ze sem k nicemu,za nic me nepochvalila…Tatka mi moc pomohl.Blizili se Vanoce a ja sla na 16 dni domu s tim,ze jestli o 5kg priberu,tak se nebudu muset do nemocnice vratit.Opravdu sem pribrala,uz sem bydlela s tatkou a sestrou a s mamkou sem se nevidala.Najednou sem ale pribrala na 43kg a pripadala sem si tlusta,jednou sem se tak najedla az sem se pozvracela a tim zacal dalsi nekonecny kolotoc,ktery trva dodnes.Ted uz ale vim,ze sem moc hubena,ze musim pribrat,ale jak?Kdyz se vic najim,tak to v sobe neudrzim.Vsichni mi rikaji,ze sem moc hezka,ale taaak hubena,ze vipadam na 5.tridu.Nevim co mam delat!!!!Uz si nerozumim ani s tatou,ktery mi rika,ze nejvetsi chyba v jeho zivote byla soudit se o me.Sestra od ktere bych cekala pochopeni,protoze tim taky prosla mi stale jen nadava,ze sem blazen!!Od mala ode me vsichni moc ocekavali a ja sem perfekcionista tak jejich zadosti plnim.Pripadam si hrozne odporna,hnusna,nepochopena,zrazena,nevim co mam delat!!!Jedine co me dobreho potkalo je kluk ktery se o me zajima,miluje me a jen on mi dava silu do zivota,diky nemu mam chut zit,ale nevim jak?On nevi ze mam bulimii,ani nechci aby to vedel,moc se za sebe stydim!!!NEVIM JAK Z TOHO VEN POMOZTE MI NEKDO PROSIM!!!!!!

Rada pro všechny…anebo možná ne..

/0 Komentáře/v /přidal

Celá tahle stránka je plná příspěvků od nešťastných holek. Jsou to hlasy, které volají o pomoc, chtějí, aby je konečně někdo slyšel, aby je někdo pochopil… Jenže nejdůležitější je pochopit sebe sama. Jenom když chápeme, co děláme, můžeme vyhrát. Musíme si věřit, chce to klid… Já vím, lehce se to řekne, ale realita je jiná. <p> Holky, kolikrát už jsem si říkala, že na jídle nezáleží, nezáleží na postavě, vlastně na ničem. A v tom je možná ta chyba. Mně totiž opravdu asi na ničem nezáleží, bohužel ani na mně samotné! Mám strašně ráda jednoho kluka, už asi 5 let!!! Ale on mě bere jen jako kamarádku a měla bych být vlastně vděčná za jeho trpělivost, že mě pořád ještě snáší! <p> Nikdo o mých problémech neví.. Jen se tím pořád zabývám já sama, trpím depresemi, někdy si říkám, jestli to má vůbec nějaký význam.. proč to sakra dělám?!!! <p> Můj příběh začal v létě 2001. Tehdy jsem při výšce 170 vážila 59kg. Byla jsem docela spokojená, nijak jsem to neřešila. Jenže pak jsem, bůhví proč, začala držet dietu. A to docela přísnou. Ale byla jsem na sebe hrdá, do Vánoc jsem vážila 45kg. Po Novým roce jsem shodila další 3kg a to už jsem si sama řekla, že už to přeháním. Ostatní mi taky dávali najevo, že vypadám jak smrtka! (I když mi zezačátku moje hubnutí schvalovali!!!) Tak jsem asi týden jedla normálně. Pak to ale teprve začalo!!! Začala jsem se nehorázně přejídat. Samozřejmě všechno tajně, takže jsem si jídlo kupovala za své peníze. Brzo jsem se dostala do finanční krize, tak jsem dokonce začala kvůli jídlu krást! No s malými přestávkami, kdy se mi podařilo i něco zhubnout, se přejídám vlastně pořád. Takže není divu, že teď vážím 67Kg!!!! Jsem naprosto zoufalá! Nemám peníze, jsem tlustá, nemám lásku… ale s takovým tělem ani žádnou nikdy nezískám! Chci zhubnout! Ale nemám najednou žádnou vůli, najednou mi to prostě nejde! <p> Nevím co mám dělat! Nejjednodušší by bylo smířit se se svou postavou, jenže to je zároveň to nejtěžší. To prostě nedokážu. Navíc neumím normálně jíst. Stejně se dřív nebo později znovu přejím. Ale nezvracím, protože mi to nejde. Jsem srab, ani zvracet neumím!!! Brala jsem projímadla, ale to se mi hnusí! Sport mě baví, ale s plným břichem to prostě nejde! <p> Je to jako začarovaný kruh! Jsem ve stresu, najím se, mám výčitky, deprese, na nervy se zase najím atd. Pak nemám peníze, tak je někde „seženu“, mám výčitky, najím se … <p> O prázdninách mi bude 19, odmaturovala jsem se samými jedničkami, dostala jsem se na vysokou, můj život se zdá navenek naprosto spokojený…………..

A je to tady zas!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Je to už dlouho,co jsem s nikým nemluvila o anorexii,natož bulimii,mám za sebou totiž docela pohodový období,ze kterýho mě vytrhlo letní počasí,sezóna plavek a sukní… Je mi 19let,vážím 46kg při výšce 162cm,zdá se to být ideální,ale NENÍ!!!Anorexií jsem trpěla od 12let,vždycky jsem byla šťastná a spokojená holka s chutí k jídlu a celkem dobrou postavou.Mám o pět let starší sestru,která s dietama různě experimentovala,ale mě to pohltilo až příliš.Nebudu popisovat,jak jsem nejprve omezila sladké,pak přestala chodit na obědy atd.U mě anorexie přicházela zlehka,takže během roku jsem zhubla „jen“ze 44kg na 36kg(výška stále stejná).Na 13leté prohlídce mě paní doktorka pohrozila,že musím přibrat,naslibovala jsem hory doly a vlastně jsem skutečně věřila tomu,že začnu zase normálně jíst.I přes to,že mě rodiče fakt hlídali a do jídla dost nutili,během měsíce jsem zhubla 4 kg a bez slitování následovala moje první hospitalizace v nemocnici.Nikdo ještě nepojmenoval nemoc,kterou jsem trpěla,příčiny hledali jinde.V nemocnici jsem byla 5 týdnů,pak mě bez výsledku propustili.Začala škola-7.třída.Kamarádi mě nezajímali,dokázala jsem hodiny stát u okna a tupě zírat do ulic.Jedla jsem tak 2x denně mini porci,ale i ten 1 rohlík jsem dokázala přežvykovat třeba půl hodiny.Do listopadu jsem zhubla na 27kg a následoval převoz na psychiatrii do Motola,zde jsem se dozvěděla,že jsem anorektička a poznala i další holky,které na tom byly podobně jako já.Po 4 měsících stravy 6x za den jsem byla propuštěna na váze 37kg.Ve škole mě chválili,jak vypadám líp atd.,asi nechápali,že právě tyhle věty slyšet nechci,chtěla jsem zpátky svý vychrtlý tělo!Přišly prázdniny a moje váha klesla na 30kg a co dál?-2.pobyt v Motole,opět na 4 měsíce,propuštěna s váhou 36kg.Věřila jsem,že to zvládnu,byla jsem vyčerpaná a moje okolí snad ještě víc.V této době jsem to měla hodně těžký doma,ale nechci se vymlouvat…3měsíce po propuštění jsem snědla asi 60 antidepresiv,měla jsem halucinace,záchvat-nemocnice-JIP.Dále týdenní pobyt v Havl.Brodě,který považuju za ten nejhorší v mém životě.Táta mi podepsal revers,dodnes jsem mu vděčná.Celá naše rodina začala docházet na rodinnou terapii,doktor byl milej,ale jak došla řeč na váhu,ztichla jsem.V té době jsem si jakž takž držela váhu 36kg,myslela jsem si,že jsem tlustá,jedla jsem málo,ale jedla. První ročník na gymplu,nová škola,noví lidé,30kg!Byla jsem“populární“na celé škole,všichni si na mě ukazovali,já se nenáviděla a chtěla zhubnout.Stále jsem docházela k panu doktorovi,už jen sama,rodinné terapie se vzdaly.Podváděla jsem s vážením,přepíjela se,nosila závaží…prasklo to,další hospitalizace v nemocnici,pouze 14-ti denní.Konec prváku,známky celkem slušný,i přes časté absence.Jo a taky focení!!!-musím se přiznat,že společná třídní fotka byla pro mě šokem!.tohle,že jsem já?,tahle smrtka?… Přišly prázdniny,mně bylo sladkých 17let a já jsem začala bojovat.Druhák jsem téměř zasvětila přibírání,všichni mě chválili,začali se kolem mě točit kluci.Postupně jsem přibrala na 42kg a byla spokojená-dokonce jsem dostala svoji první menstruaci!Bylo to hezký období a trvalo až doteď,kdy jsem začala chodit s nádhernym,snad dokonalym klukem.Já ale dokonalá nejsem a co teď,až bude chtít jít se mnou k vodě,přeci jen jsem se spravila,nahoře jsem hubená(až moc),ale ty nohy-jak já je nesnáším!!!Tolik závidím těm dlouhonohým holkám,s krásně vytvarovanýma lýtkama. Začala jsem zvracet,trvá to asi 2 měsíce,vlastně mě překvapilo,jak je to snadný.Sním toho fakt dost,docela to leze do pěněz,ale je tak krásný vědět,že můžu sníst všechno co chci a nemusím se bát,že přiberu.Někdy zvracím 5xza den,někdy vůbec.Snídani,oběd a večeři si nechávám v sobě,teda pokud to nepřeženu.Zhubla jsem 2 kg,jsem spokojenější,ale co bude dál?Přece se to musí někde projevit,já chci být zdravá a mít zdravý děti,co budu dělat,až budu těhotná a něco přiberu?-nesnáším ten pocit,už zase,jako tenkrát…

Dnešk

/0 Komentáře/v /přidal

Napsala jsem docela nudný vyprávění a stručný,přesto,že to mám tak dlouhý.Teď chci napsat něco z týhle doby,třeba z dneška,musím se někomu svěřit,nikdo nic neví,všichni mě obdivujou,jak jsem zvládla anorexii,jak teď „krásně“ a jím a jak mám „krásnou“ postavu…<p> Dneska jsem zvracela 2x.Školu jsme měli do 16h,snídani jsem měla normální,k obědu jenom zeleninu a sušenky.Přišla jsem domů a měla hlad,nikdo nebyl doma.Dala jsem si 3 rohlíky se sýrem,maso s bramborama,5 zákusků,jogurt a zeleninovej salát.Zavřela jsem se na záchod a už to jelo,už si ani nemusim strkat prsty do krku,stačí se ohnout.Nevím,jestli vyzvracím všechno,ale ty rohlíky se sýrem šly taky,tak asi jo.Přišel táta,ptal se,co jsem večeřela a jestli jsem byla na obědě.Zavřela jsem se do pokoje,volal mi můj úžasnej a nic netušící přítel,aby mě řekl,že mu chybím.Když jsem s ním,tak nezvracim,vlastně ani nejim,ale ani nemám chuť a myšlenky,je mi s ním krásně i bez toho hnusnýho jídla. Měla jsem zase hlad,šla jsem obhlídnout lednici,táta byl nakoupit,tak jsem nepohrdla krabím salátem se dvěma rohlíkama,4párkům s chlebem a celý čokoládě.Fakt jsem jít zvracet nechtěla,dělám to nerada,když nejsem sama doma,protože se u toho ze začátku trochu dávim,nechci,aby se na to přišlo.<p> Teď mi kručí v břiše,něco bych snědla,vlastně jsem jakoby nevečeřela,když nepočítám zeleninu mezi přejídáním a zvracením.Co bude zítra nevím,ale vím,že takhle to dál jít sakra nemůže!

Nevzdávejte to !!!!!!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Opět jsem vyrazila na tyto stránky. Chodívám na ně často – vždy si uvědomím, jak chci se svou „skvělou“ anorexií skoncovat,(respektive už se o to pokouším delší dobu), a bohužel také to, jak moc je to těžké. Opravdu těžké. <br><br> Už vím, jak moc mi MA ubližuje, co všechno mi bere a nic nedává. Tak k čertu s ní !!!!!!!!!!!!! <br><br> Ale jak? Drží se mě jako klíště a ne a ne se pustit. A já chci, opravdu chci se vyléčit. Ne naoko, ale DOOPRAVDY. Ne jen kvůli ostatním, ale také kvůli sobě. Mám právo na život, mám právo se najíst, být šťastná…….. <br><br> Snad mám všechno, co jsem si v životě přála. Studuji to, co mě baví a dává to mému životu ten správný směr. Přátele, kteří mě mají rádi (a já mám MOC ráda je) a dávají mi jistotu, kterou jsem vždy čerpala jen od anorexie. A hlavně LÁSKU,po které tak toužím, a kterou si od anorexie nekoupím ani za svou vychrtlost či štíhlost. <br><br> Nikdy jsem si nemyslela, že mi anorexie přinese něco víc, než jen vytouženou vychrtlost, Ale nikdy jsem si neuvědomila, kolik toho až bere. Říkala jsem si, že anorexie mě nikdy neopustí, zůstane se mnou, bude to má jediná jistota,…….. Jedinou (prozatímní)jistotou, která mi z ní zůstala je, že mě ničí a to já NECHCI !!!!!!!!!!!!!! <br><br> Proto bojuji. Často s neúspěchem, ale někdy se objeví i náznak malinkého pokroku. Ten malinký krůček, že alespoň jeden den se malinko najím !!!!!!!! <br><br> Vím, že MA u mě zůstane (než se jí zbavím, což doufám, že přijde co nejdříve), když mi bude nejhůř. Ale nepomůže mi, nepohladí mě po tvářích, nepolíbí, neutěší,………. <br><br> Není proto lepší, abychom zůstaly takovými, jaké jsme a místo anorexie, která přináší jen bludný kruh, zoufalství a beznaděj, jsme byly hlazeny, líbány,……..? <br><br> *** Valentýnka ***

Bez zvracení

/0 Komentáře/v /přidal

Co jsem objevila tyhle stránky a pečlivě přečetla všechny příspěvky(ve kterých se tolik poznávám!!!),táhne mě to sem stále víc a těším se na nový příběhy-ne,že bych chtěla,aby přibývalo holek s PPP.<p> Asi vám tu budu lízt na nervy,ale když se tu vykecám,tak je mi o dost líp-vím,že mě chápete,že tím samým třeba zrovna procházíte nebo s tím bojujete.<p> Bulimie je snad ještě horší než anorexie-v anorexii jde hodně o silnou vůli,bulimie je pro slabochy.Nechci nikoho urážet,ale je tak lehký přejíst se a následně to vyhodit.Anorexie je o kázni a odříkání,ale tím zase nechci před anorektičkama smekat,to je jen můj názor,moje srovnání.Obě nemoci jsou krutý,hnusný,zrádný a v mnoha případech nevyléčitelný-snad u každý zůstane aspoň malej následek,kterej v nás bude do tý doby,co budeme naživu.I když už jsem zažila(po zdolání anorexie)celkem dobrý období,vážila jsem se 1xtýdně,což byl úspěch-v dobách anorexie to bylo třeba 10x za den.No zkrátka i v týhle lepší době to ve mně stále trochu bylo,takový mini výčitky třeba po pytlíku brambůrek atd.<p> Teď jsem se dostala ke zvracení a nevím,jak z toho ven.Nejhorší to je,když nemám co dělat.Snažím se zabavit se,nebýt sama doma,nekupovat jídlo,vyhýbat se místům,kde by případně nějaký jídlo mohlo být…<p> Dneska jsem se vážila-zhubla jsem další2kg,už je to znát i na mých oblíbených džínách,mám propadlejší tváře a jsem bledší-vlastně jsem zjistila,že mi to nesluší.Ve škole jsem byla podrážděná,unavená,cesta do 2.patra mi dělala problémy.Po příchodu ze školy jsem nezvracela(jak mám jindy ve zvyku),ale udělala jsem si salát a k tomu jsem snědla tmavej rohlík-na mě docela úspěch.Pak jsem celý odpoledne nebyla doma a k večeři jsem si dala rybu a brambory-nezvracela jsem.Teď jsem si s tátou dala červený!!!(já vždycky piju jenom bílý)víno a k tomu asi půl balíčku arašídů-nezvracela jsem.Mám z těch arašídů docela výčitky,ale co,já je v sobě udržím!!!

Část první-anorexie

/0 Komentáře/v /přidal

Dalo by se říct, že můj příběh začíná již v době, kdy se mé tělo začlo měnit – tedy v pubertě. Vždy jsem byla holka, která měla vyšší váhu než ostatní, váha mi kolísala, ale nedá se říct, že bych byla tlustá. Byla jsem zkrátka „krev a mlíko“. <p> Bezprostředně můj příběh ale začíná v roce 2000, kdy jsem nastoupila do prváku. Stala se ze mě strašná perfekcionistka, gympl je přeci jen něco jiného než základka, učení jsem dřela od rána do noci, nic jiného jsem neznala. Pak jsem dostala nabídku na práci cvičitelky aerobicu, kterému jsem se věnovala už od 5.třídy. Vzala jsem to. Díky pohybu a stresu ze školy jsem ze svých obvyklých 60kg (tehdy jsem měřila 158,5cm) shodila na 56. Stále jsem si ale připadala, že je mě „tak nějak navíc“. Bylo/a je to z velké části kvůli tomu, že mě příroda (za což ji proklínám) „obdařila“ velkým poprsím, které mi vždy jen překáželo a bylo jen terčem ošklivých poznámek okolí. O jarních prázdninách jsem jela na lyžařský tábor, kde jsem chytla ošklivou chřipku a tedy neměla chuť k jídlu. Pak jsem byla ok, ale líbilo se mi, že nemusím moc jíst(žaludek byl stáhlý), a tak jsem nechodila na večeře a hodně pila. Přijela jsem domů, letěla na váhu a ručička ukazovala 51,5kg!!! Nevěřila jsem svým očím. Byla to pro mě nádhera. <p> Ovšem na sobě jsem výsledek neviděla, alespoň ne nějaký zřetelný výsledek. A tak jsem pokračovala v nevečeření, stálém přísunu tekutin a své porce snížila na polovinu. Plánovala jsem si, jak se setkám s klukem, který se mi moc líbil, a uvidí mě a užasne. Tedy-až se mi podaří zhubnout na 48kg. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, měli jsme rande. Zjistila jsem ale, že je to typ frajera, který mi strašně vadí. Hubnutí se mi ale líbilo – vždyť poprvé v životě jsem docílila toho, po čem jsem vždy toužila! Když mam stres ve škole, tak aspoň to vykompenzuje radost z úspěšného hubnutí. <p> Postupem času jsem byla stále více na dně. Nebudu to tu rozepisovat, je to na dlouho. Ztrácela jsem chuť k aktivnímu životu, vyhýbala se společnosti, myslela jen na jídlo a na školu. <p> Když už se to nedalo vydržet, svěřila jsem se mamince. Dodnes jsem jí za všechno vděčná. Moc mi pomáhala, věřila mi, že to zvládnu. Ale nezvládla. Jedla jsem víc – kolem 5000kj denně, ale váha klesala dál a ustálila se na 39,5kg. V září jsem nastoupila zase do školy-všichni se zděsili, jak jsem hubená. Mně se to ale líbilo-viděla jsem, že to není hezké, ale říkala jsem si-pořád lepší být ošklivě hubená než ošklivě tlustá. Protože začít jíst normálně-to by pro mě znamenalo být zase „tlustá“, ba možná i tlustější. Vždyť se znám. <p> Žila jsem proto v neustálém strachu, že zhubnu ještě víc, chtěla jsem takových 43kg, ale bála jsem se nabrat je, protože „bych určitě přibírání nezastavila“… Navíc jsem se o prázdniny zamilovala – tedy, spíš jsem ho měla moc ráda, nedalo se říct, že ho miluji-toto vyznání si nechávám až na tu pravou chvíli. Ž

Část 2-z anorexie do bulimie

/0 Komentáře/v /přidal

Tak kdepak jsem to skoncila…Aha – zamilovala jsem se. Jenze jsem byla tak nervozni z jidla a z toho, jak mi ovlada zivot, ze jsem se s Lukasem rozesla. Byl z toho zmateny a spatny, ale ja byla neoblomna-prestoze jsem ho mela strasne moc rada! Vedel o mem problemu, jen se o nem nebavil…mozna nechtel, mozna nevedel, jak na to…nevim. Kazdopadne to, ze jsem hubena, jsem povazovala za uspech, protoze me Lukas znal i s 56kg a teprv ve 40-ti kg se do me zamiloval….Nevim….Treba mu krivdim, preci jen mam trochu prevracene hodnoty.<p> Pak zacala ta skola. Ucila jsem se dal na jednicky-dvojky, ale mela jsem hrozne nervy…Jednoho dne se mi udelalo opravdu moc zle od zaludku – strasne me palil. Vydrzela jsem to den, ale pak me maminka odvezla k doktorce. A uz si me nechali v nemocnici.<p> Nechci se tu o mem tamejsim pobytu sahodlouze rozepisovat, ve strucnosti jen povim, ze to bylo priserny. Osklive se ke mne chovali, k snidani mi davali jen jeden rohlik-ja byla zvykla na vic, preci jsem se z toho uz chtela dostat o prazdninach, tak jsem k snidani snedla treba tri rohliky. Kdyz jsem chtela vic jidla, tak mi rekli, ze ho dostanu, ale ze uz nedostanu svacinu, nemocnice nema na tolik jidla penize. Nic jsem tam samozrejme nepribrala, o pul kila jsem zhubla. Mela jsem tam hlad. Kdyby mi maminka s tatkou nenosili jidlo, mozna bych na tom byla jeste hur…Pak me propustili s tim, ze musim na psychiatrii na vysetreni. Psychiatricka se ke mne chovala strasne nadrazene, okamzite me chtela poslat do Motole – s diagnozou „atypicka mentalni anorexie“. Kdyz zjistila, jaky mam chorobny strach ze skoly, zeptala se maminky, jestli nahodou nepatrim na nejake uciliste…CHovala se k nam arogantne a osklive. Diky mamince jsem do Motole nesla-od kamaradky jsme obe vedely, co tam s temi devcaty delaji. Jsem hrozne moc fixovana na sve pratele a rodice, takze bych tam asi umrela steskem…Tak jsme se dohodly na ambulantni lecbe. Priradila mi psycholozku, ke ktere jsem chodila s odporem. Spinava kancelar, neporadek, i ta pani na me pusobila, jako bych ja mela vetsi iq nez ona…Udelala mi iq testy a zjistila, ze mam nadprumer. Az po tomto vysledku se mnou moje psychiatricka zacala komunikovat jako s rovnopravnou osobou. Bylo to nehezke zjisteni. Nekoho zaskatulkovat a podle toho se k nemu chovat…prijde mi to neeticke. Ale co nadelam. <p> Nikdo mi nerekl, co je SPRAVNE SE NAJIST! Tvrdili mi, ze se musim najist tak, aby me bolel zaludek-ze je to normalni, protoze ho mam zcvrkly. A tak jsem se zacala prejidat…Nasi meli radost, kdyz videli, jak jim, ja vesele pribirala…<p> Kdyz jsem zjistila, ze mam 48 kg, zhrozila jsem se. Uz je to tady, rekla jsem si, ted uz to pribirani nezastavim. Chtela jsem zacit drzet dietu, ale bala jsem se…prece nechci do Motole! Tak jsem se prejidala dal. Abnormalne. Bylo mi z toho vzdycky hrozne spatne, mela jsem samozrejme vycitky svedomi…<p> V te dobe jsem si zacala hodne emailovat s jednim spoluzakem. Pomalu ale jiste jsme se do sebe zamilovali. Byl tolik hodny a pozorny! Ale ja se zacala pred okolim schovavat, protoze jsem si pripadala pospinena, nenormalni…A tak jsem se vzdalovala i jemu. Byl z toho nestastny, byl moc zamilovany. Ja take, ale zajem o sve telo byl v tu chvili prednejsi. Tak jsme si dal jen emailovali. <p> Prejidani vesele pokracovalo dal. Od anorexie jsem se tedy dostala k bulimii. Ovsem bulimii-ted nevim zda je to purgativni ci nepurgativni-k te, u ktere se nezvraci. Strida se obdobi hladovek a prejidani. A dostala jsem se na 67,5 kg. V zivote mi nebylo hur. Rodice moc trpeli, trpelive snaseli me zachvaty vzteku, smutku…Moc je obdivuji. Vzdy jim budu vdecna za to, co pro me udelali a co pro me delaji.<p> Chtela jsem se sebou samozrejme neco udelat. A tak jsem zacala hodne jezdit na kole, prestala jsem se prejidat (ale neslo to hned – i v te dobe jsem se prejedla tak jednou do tydne, pak o prazdninach to prestalo, dikybohu) a zhubla na 58kg. To byly prazdniny. <p> A co onen spoluzak? To je pribeh na roman…Stalo se toho moc a moc…Odmitla jsem ho, prestoze jsem ho mela moc rada. Odmitla, protoze jsem vedela, jak to dopadlo s Lukasem. Ale city byly silnejsi a pak jsem se mu k lasce samozrejme priznala. O prazdniny jsme se ale nevideli…Meli jsme se sejit az nekdy ke konci cervence. Ja ale poznala nekoho jineho…zamotal mi hlavu. A ja se s tim onomu spoluzakovi priznala. Byl na tom hrozne…musel me nenavidet. Zacal si „uzivat“. Chodil ven se svou partou, ktera ho chtela dat dohromady s jednou holcinou. Stalo se hodne veci, pak s ni zacal chodit, ale po 4 dnech ji nechal a prisel za mnou, ze jsem jedina, koho miluje a ze ona mela byt vychodiskem z nouze, aby na me zapomnel….A tak jsme spolu zacali chodit. Byla to moje prvni laska. Uz jsem vyslovila ono „Miluji te“, ale kdyz se poohlednu zpet… Nejprv to bylo jako pohadka. Pak se ale hodne zmenil, jeho parta me nenavidela, jeho matka taktez a on byl moc jesitny. Znal muj problem-anorexii i bulimii a nechapal ho. Tvrdil, ze to je jen rozmar rozmazlenych nafoukanych slecinek, ktere uz nevi co by. Myslel si, ze me z toho okamzite dostane. ALe nedostal. Naopak – bylo mi jeste hur. Rikal, ze je nanic, kdyz mi nedokaze pomoct atd…A pak jsme se rozesli. <p> Byla to pro me hrozna rana. To bylo 1.12.2002. Mela jsem 59 kg a zhubla behem dvou dnu na 57. Byla jsem stastna. Vypadala jsem uz normalneji.<p> Chtela jsem to zvladnout a zhubnout na 54…Pak me ale bulimie podchytila pod krkem…3 tydny bulimie a jsem na 65 kilech-a to je konec brezna…Ted uz mizi, pomalu, ale jiste…Ovsem na jak dlouho????

Část 3-co bude dal?

/0 Komentáře/v /přidal

Tak, a jsem v posledni fazi sveho vypraveni. Ztratila jsem lidi, o kterych jsem si myslela, ze jsou mymi nejlepsimi kamarady. Kvuli zavisti. Ze dne na den se na me vykaslaly jedny z nejlepsich kamaradek – protoze jsem zacala chodit se spoluzakem, ktery vseobecne plati za idola divcich srdci. Spousta divek by ho neodmitla. <p> Nastesti mam ale nase, nejlepsi kamaradku, na kterou nedam dopustit, dale particku nejuzasnejsich lidi v Praze, ktere mam moc rada, a v neposledni rade take nektere holciny ze tridy, ktere mam moc moc rada. Vsichni tito lide pro me moc znamenaji.<p> Jenze…ja nejsem stastna. V nejmensim pripade. Jsem na dne. Je mi ze sebe spatne, chci zvracet a nejde mi to. Asi je to lepsi, ale…ale.<p> Tolik moc si preju zhubnout na 52kg! Ted jsem tak zoufala, ze by mi stacilo i 60…pak uz to nejak preci musi jit…Pri vysce 1,62 mam 65kilo a jsem jak koule. Alespon se tak vidim. <p> Lukas mi v utery napsal…Ze jsme se dlouho nevideli a ze se musime nekdy sejit…Copak takhle muzu? Takhle se ponizit? Radeji ani nechodim do mesta, abych ho nekde nepotkala. Ne, takhle me nesmi videt…<p> Tak jsem tyden jedla extremne malo. Byla jsem na sebe moc pysna, zlepsilo se i uceni, bylo mi do breku hlady, mela jsem „depku“(umyslne toto slovo pouzivam, protoze deprese-to je POJEM, to jsem zazila tak 3x v zivote, je to peklo), ale ja se v te depce citim fajn…Pripomina mi to doby anorexie…Tenkrat jsem byla stastna…<p> Ted tady skoro anorexii propaguju…HOLKY, NE NE NE A NE!!!! Nesmite se tomu poddavat, mohly byste skoncit jako ja…a to nechci, je to peklo. Pokud to jeste jde, dejte se do kupy, zajdete za nekym, kdo tomu rozumi, nauci vas znovu normalne jist a uvidite, ze se vam aspon trochu ulevi… Me hodili do viru jidla a „porad si“. A pak to takhle dopadlo. Jsem nestastna, nenavidim se, stranim se spolecnosti, stridave placu hlady a pak, ze jsem se hodne najedla….<p> Chci se sejit s Lukasem. Na konci skolniho roku…Prosim, drzte mi palce, at tech zatracenych 10-13kg shodim!!! Pak budu stastna…vazne. Vim to. <p> Dnes rano jsem si stoupla na vahu. Tyden cvicim, skoro nejim a zhubla jsem zatracene pulkilo! Tak supky dupky do lednicky a skoro vybilit…Takhle to preci nejde! A tak si svatosvate slibuji, ze uz se neprejim…<p> Bude to dlouha cesta….Ale jednou to preci musim zvladnout.<p> Vite, nejvic se bojim toho, ze pak spadnu zase do anorexie. Ja jinou moznost zhubnuti u sebe neznam:( Vcera vecer jsem se divala na sve fotky z dob, kdy jsem mela 39 kilo a bylo mi strasne….Mne se ty fotky libi! Proc jsem to dohnala tak daleko…. <p> A ted bych se mela ucit, misto toho sedim ale u pocitace a je mi hrozne zle…Odpoledne jsem se predavkovala oxazepamem. Vzala jsem si misto pulky prasku dva a je mi zle…SIce jsem se z toho vyspala, ale doted se mi mota hlava…Nasi na to prisli a jsou nestastni, nevi, co se mnou je. Copak tohle vsechno ale muzu nekomu rict? Kdo mi porozumi?<p> Nerozumi mi nikdo….Nikdo, kdo nezazil anorexii ci bulimii, pochopit nemuze. Jediny, s kym si muzu popovidat, je ma nejlepsi kamaradka, ktera ma zatracenou bulimii….Je na tom bidne…Copak ji muzu obtezovat svymi problemy, kdyz jich ma sama nad hlavu? Je to bludny kruh…. <p> Ted bych pouzila slova z pisne od Ready Kirken „Mesice-den co den, uprostred svyho zivota prazdnyho, uveznen do ctyr sten-snazim se myslet na neco jinyho….od budnoucnosti, od pritomnosti, NECO ME TAHNE DO MINULOSTI…“ <p> Citim se prazdna.