Ahoj všichni. Za těch 10 let, co se plácám v anorexii a bulimii, bych si jen přála, aby se tvářím se stejným problémem podařilo začít se usmívat na život bez problémů s jídlem. Bohužel já mezi ně nepatřím, naopak, propadám se do čím dál větších propadlišt, že si občas řikám, stojí za to žít tohle peklo? Jeden psychiatr ale řekl, co když tohle je už ten život po smrti..?! Na první pohled bych se mohla zdát jako ideální – studuje VŠ, sama se uživí, bydlí s přítelem, který ji má rád, má přátele…možná je hubenější..možná má nevysvětlitelné propady nálad..nevysvětlitelné finanční výdaje..musí prý moc pracovat..občas prostě nefunguje a všechno hází do koše..dost času je velká neznámá, co vlastně kde dělá..pořád někam spěchá..má divný denní rytmus..občas hodně jí mezi kamarády a nepřibere ani deko, občas doma vůbec nejí, ale nehubne..sakra, to nikoho nezajímám, proč tak divně žiju, že si mě nikdo nevšimne a nevidí, jak se trápím??? Protože jsem prý odmalička chytrá, tak studuju náročnou školu. Mám zde nulový pocit seberealizace a jídlo je mi nejlepším kamarádem, abych si v té zkáze nepřipadala sama. V práci mě víc ocení, alespon něco..ale když pak ty peníze stejně projim, protože mj. jsem nervozní z toho, abych něco v práci nepokazila a dalo se to skloubit dohromady se školou, tak si řikám, líp pracovat a mít z čeho se přejídat nebo nepracovat a z nudy jíst hromady těstovin za pár korun? Rodiče považovali mé problémy s jídlem odjakživa za výmysl, takže od té doby, co s nimi nežiju, tak pro ně ppp přestaly existovat..pokud zrovna nepřijedu na návštěvu a protože jídlo je jediná doma volně dostupná věc, tak když je mi neustále opakováno, jak moc rodiče stojím, když mi dají pár korun na měsíc, tak aspon něco si vezmu! A pak to vyzvracím. Bydlím s přítelem. Jako člověk mi imponuje a i jako chlap mě přitahuje..akorát, že si vedle něho připadám občas hrozně sama. Má náročnou práci, takže moje vytížení škola s prací bez nějakých viditelných výsledků vedle něho vypadá dost uboze. Navíc se musím po večerech učit a pak kdy on má, tak zas já nemám čas na zábavu a říkám si, proč vlastně spolu jsme, když ho věčně posílám ven a sama pak doma v lítosti, že já mám jen učení a samé povinnosti a na nic, co bych se mohla těšit vyjma jídelních zpestření, se přejídám. Přítel má rád jídlo. Když jsem se mu snažila naznačit, že pro mě je to problém, řekl, at to tolik neřeším. Nevím, zda je opravdu takový Neználek ohledně ppp. Naznačovala jsem, že mám bulimii, ale stydím se, tak jsem to radši zametla pod anorexii a když doma něco zfutruju, tak to dokoupím a zamažu stopy..a je mi vždycky strašně smutno a líto, že se víc nezajímá, co se děje..občas si přeju, aby na to přišel a pořádně na mě došlápl..nebo to ví, ale protože má rád svůj klid, tak to nechce řešit, když ty problémy se času, kdy jsme spolu, jeho netýkají..pokud zrovna nemám výbuch lítosti ze všeho možného, co se ve skutečnosti jmenuje bulimie a lhostejnost okolí. Taky jsem asi závistivá, je mi líto, že o něho pečuje máma a stará se, zatímco mí rodiče se kolikrát ani neozvou, jak je týden dlouhý. V minulosti jsem se pokoušela hodněkrát u někoho léčit..jenže pak na mě přišla deprese a na další návštěvu psychiatra jsem se vykašlala, protože přece nic nemá cenu a ještě při tom dávat tolik peněz za psychoterapii. Pomohlo by mi, kdyby mě tam někdo doprovázel a dal mi najevo, že mu taky záleží, abych neměla poleptaný jícen, arytmie, bolavý ledviny, mirény, nebyla furt unavená a zoufalá. Ale komu říct? Kamarádky do toho tahat nechci, ppp jsou jako infekce, radši o tom s nikým nemluvím. Před přítelem bych se styděla být upřímná, jaká jsem troska. Přítel mi dost pomáhá, když se mnou jí a je se mnou..je jediná osoba, před kterou si pořád ještě zatím netroufnu dělat nějaké jídelní propady..jenže jsem jak loupežník a jak mám chvilku pro sebe, tak se jídla zbavím. A přítel se mnou zase až tak často není. Máme odlišný rytmus dne, takže vlastně jsem často sama a jím (přejídám) se sama. Bývám často kvůli němu i dýl večer vzhůru a druhý den jsem pak uplně mrtvá..a abych se aspon krátkodobě udržovala při vědomí, tak je to jen další impuls k přejedení. Ted mi napadlo, dopředu si naplánovat, co druhý den jíst. Jak mám hlad, tak v obchodě vždycky beru první, co mám ve zvyku..takhle bych věděla, že ne zase tu zakázanou koblihu, ale něco jiného..ale co vlastně? Mám tendence na jídle šetřit, ale pak stejně projím majlant, a není lepší zase zainvestovat do už dost velkého šatníku? Nevím, kdy si při přejezdech mezi školou a prací najít na oběd čas a kam zajít na jídlo, už pečivo a všelijaké šlichty nemůžu ani vidět, a co když přiberu? Jsem trapná, ale bojovat o to být lepší mi zase tak trapné nepřijde.. Vím o pár věcech, co mi pomáhají, hlavně pocit, že někomu na mě záleží a má smysl usilovat o normální život..jenže vadí mi neustále se někoho doprošovat o pozornost a zájem a podporu, vysvětlovat někomu, že jsem vlastně závislák na jídle bez vůle a pak se za to stydět a stahovat se do sebe a své samoty s bulimií..tak budu ráda, když mi někdo tady napíšete něco na povzbuzení, za co všechno lepšího lze vyměnit bulimii. Samotné mi to prostě nejde. Držím všem palce.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.