Archive for category: Můj příběh

Ahojky, právě teď sem si dala chleba a pak se ještě dorazila skoro celou tabulkou čokolády. Zase mám výčitky, že budu tlustá. Ted ještě cucám bombony, které mám v šuplíku. Strašně mě bolí břicho, ale já mám strašnou chuť si ještě něco dát!! Ještě minulý týden jsem nevěděla že nějaký záchvatovitý přejídání existuje a asi sem zjistila, že mám problém.Jednou sem se tak přejedla, že sem myslela že mi snad praskne žaludek a zamkla sem se na záchodě a snažila sem se to jídlo vyzvracet, ale pak sem si řekla:Sem normální????Co tady vlastně dělám???…….ted si zase říkám, že od zítřka budu jíst co nejmíň, abych nepřibrala nějký to kilo. Je mi 14 měřím asi 157cm a vážím 37kg. Pamatuju si, že sem ještě před půl rokem měla 34kg a břísko krásně plochý, ale ted nějak začínám přibírat a to NECHCI! Bojím se to někomu říct, protože mám strach co by na to řekli ostatní…. ale já nechci být tlustá….! Od zítřka nejím!!!!!!! * * * P.S. ADMIN: Mailové kontakty neuveřejňujeme, díky za pochopení.

Zdravím všechny čtenáře a čtenářky tohoto příběhu Jmenuji se Bára a je mi 16 let.Chodím do prvního ročníku na Gymnázium.Rozhodla jsem se,že sem zveřejním můj nynější pohled na svět a jak vše okolo sebe vnímám.Vždycky jsem byla pohodová holka co se usmívala na svět měla plno přátel a taky super rodinu!Řekla bych,že ve společnosti jsem oblíbenou osobou,která miluje lidský kontakt.Ve svých 13 letech vím,že jsem vážila 48 kg.A to jsem poprvé začala řešit svou váhu.Odjela jsem tenkrát na 14-ti denní tábor,kde jsem jedla minimálně..samozřejmě váha šla dolů a já byla spokojená.Ale nevydrželo mi to dlouho a opět jsem kilogramy nabrala.Zhruba před 5 měsíci jsem vážila 54kg při výšce 157cm.A v té době jsem si začala všímat poznámek ostatních na mou postavu..nejprve mi to říkala paní učitelka na biologii,která mi říkala že jsem oproti mé matce tlustá!na povrchu jsem nedala nic znát,ale ve skrytu duše mě to co říkala bolelo!Konečným slovem byla má o rok mladší spolužačka(řekla bych,že je teda při těla),která o mě prohlásila,jestli nejsem těhotná,že jsem nějak přibrala.A tím to vše začalo.Začala jsem radikálně hubnout a vše jsem chtěla omezit.Ted vážím 45kg při výšce 160cm..padají mi vlasy,mám nízký tlak,neustále je mi zima,mám horší výkony při sportu…ale hlavní je že jsem hubená!Když nad tím tak přemýšlím,tak jedna půlka mé hlawy je furt ta stará Bára,ale ta druhá je hlas anorexie co mě ničí svými pokyny.mrzí mě,že svou nemocí ovlivnuji mnoho lidí,kteří mě mají rádi.Mrzí mě,že všem svým chováním ubližuji..a tímto oznámením se chci všem veřejně omluvit,hlavně mé mamince,která se trápí asi ze všech nejvíc!Jinak bych chtěla poradit všem holčinám co nejsou spokojené se svou postavou:jestli budete chtít hubnout,zachovejte si prosím u toho i Váš rozum,já to neudělala a dopadla jsem tak,že dojíždím na psyhiatrii,rodiče mě neustále kontrolují,jestli jídlo neschovávám,na disco mě nepouštějí,abych tancováním nezhubla…atd..tohle byste chtěly??

Ahojte Vlastne ani neviem preco pisem. V poslednom case mam asi obdobie volania o pomoc. Neviem, aky to bude mat zmysel, ale ak chcete, citajte. Pred nejakym casom som zazila par nepeknych veci a dost stresujucich. No, zvladla som to vsetko pomerne dobre a hlavne len naoko. Realita je ina. Uz druhy rok mavam bulimicke zachvaty, trochu anorexia a tak podobne. Ved to vsetky pozname. Skusala som psychologa, ale ten sa na mna vykaslal. Proste mu za tu namahu nestojim. Objavila som vela sposobov, ako si naozaj ublizit. Nejest, jest privela, jest a vracat, pit, pit a vracat. Ale zda sa, ze je to malo. Zacala som robit aj ine veci. Nicenie si povesti, striedanie chlapov(z nejakeho zvlastneho dvovodu ma miluju a pripadam im sexy),lamat im srdcia, zradzat priatelov. Ale to je vsetko malo. Prisli spendliky, ihli, noze. Lieky, trava. Vsetko je na nic. Som voci tomu bezmocna. Nechcem byt na tomto svete, ale nechcem sklamat rodicov. Kazdy si mysli, ze vziat si zivot je sebecke. Ale mne to pripada ako zachrana. Ako sa mam vyrovnat so svetom, ked mu nerozumiem? Ked uz nikomu na nikom nezalezi? Ked ludia maju privela svojich problemov na to, aby sa zaoberali niekym inym? Nedokazem si poradit. Preco zijete vy? Preco sa menite? Preco rano vstanete a idete do prace? Nerozumiem tomu. Vy ano?

Ahojky holky x). Asi blbá otázka jak se máte… ? já jsem tady jenom proto, že mě sem dokopala moje kamarádka. Měla we škole přednášku o tomhle wšem a na férku mi řekla, že pochopila, že jsem w tom až po uši.. já jí newěřím! aé jsem tu, abych jí udělala radost.. já newím, aé přijde mi to jako strašná krawina, abych byla anorektička.. jo, líbí se mi to, aé nejsu nějak wyhublá… prostě je to tag, že přibližně od 13 let jsem začala hubnout, měla jsem 85kg we 13 letech, bylo to strašný a proto jsem s tím začala něco dělat… nějdříw tábor..pohyb..we 14 letech jsem začala zwracet..dostala jsem se do nemocnice, aé jelikož jsem jim odmítla říct, co se se mnou děje, na rewers mě poslali domů. už jsem se tam nidky neukázala…naši mě tam nedostali. na chwilku jsem s tím nějak přestala… chodila jsem s jedním klukem… láska až za hrob, byla jsem do něj totálně hotowá…on si nepřál ,abych hubla, aé já se sama sobě nelíbila… wydržela jsem za den nesníst nic, bo řeba jablko… za měsíc mi bude 16 let… plawu w otázce jídlo 2roky… ráno se wzbudím a říkám si, že snídat nebudu, sedím we škole , jím jablko a zjistím, že nemám hlad… su na obědě, koukám na to a řeknu si, nemám hlad… powrtám se w tom a odnesu to… přijedu domu, dám si müsli s mlékem a už se do mě nic newejde… jchodím ještě na breakdance… ono když tohle člowěk dělá dejmě tomu w kuse 3 měsíce, jako já teď…tag je to haluz… su unawená jako prase… x( mám měkké kosti, omdlíwám, točí se mi hlawa, mám nadýmání… jem i často špatně… x( teď tu sedím mám wedle sebe oběd, který tu wedle mě leží už 4 hodiny a já se ho ani nedotkla… nemyslím si, že su nemocná, já jen prostě nemám HLAD !!! Hnusí se mi wšechno jako maso, čokoláda, sušenky, bílé pečiwo a tag dále… jen zdrawá wýžiwa x) ednou bych chtěla být moc hubená a snad by se to dalo do léta zwládnout x) chtěla bych wážit tag 55kg x) měřím 173cm a nyní wážím 62kg. mám welké pozadí po mamce, aé prostě ho nechci ! míry mám 85-68-98 … aé nejwíc se mi líbí, jak mám widět žebra x) upa brutálně… pak taky miluju ,jak kouká pánew třeba z gatí a fajn je, dyž se předkloním amám widět páteř x) já jsem asi magor, aé nejsu nemocná… nejsem anorektička ! Já newím, co mám dělat…nechce se mi s tím přestat!!!! Aé jak to mám zamaskowat ? poraďte prosím !!!

Je opět churavý podzim. To neskutečné množstvé vzpomínek, co ve mně toto sychravé období probouzí. Je v mé mysli něco tak silně otištěno, jako jsou vzpomínky na ten loňský, předloňský… na kterýkoliv podzim? A co je to vlastně za vzpomínky, ptám se. Ty nehezké, špinavé, nebo ty bezbřeze krásné, čarovné, drásavé vzpomínky? Musí mezi tím být rozdíl? Nemůže se obojí snoubit dohromady. Snoubí se. Snoubí se tak, až to mnohdy nahání děsivou hrůzu. Je podzim. A ten podzim, co byl před čtyřmi lety, se mi stal v jistém směru osudným. Fatálním. Byl počátkem všech změn, ale také všech strastí… Poté, co jsem se zde mnohokrát rozplývala v poetických úvahách bych ráda opět zabrousila k číslům. To víte, výročí je vždycky o číslech. Tak tedy, je to už přesně čtyři roky. Ne přesně na den, nebo možná ano, nevím, proč jsem si tehdy někam na okraj papíru nezaznamenala to číslo… to číslo, kdy vše začalo být jiné… a je dodnes. Jestli je jiné, a způsobuje mi to větší štěstí, to lze jen těžko posoudit, jelikož člověk (bohužel/bohudík?) nežije dva paralelní životy. Ráda bych občas nahlédla na sebe jako na tu, která se v ten den před čtyřmi roky rozhodla ten prst do krku prostě nestrčit. Avšak dodneška mě ta myšlenka na onen „čin“ něčím fascinuje. Vidím za tím jakousi cestu, zvláštní, trnitou… zvláštní. Možná se mi to zdá tolik fascinující a mystické, oněvadž je to prakticky jediná věc, co mě spojuje se mnou jakožto mladou, trošku naivní holkou. V ten den, co jsem to poprvé udělala, jsem dospěla. Míra uvědomění si sebe přerostla únosnou mez a já nevěděla jak jinak, než z toho vycouvat. Uniknout. Běžen, a už se nezastavit, pádit, před sebou, před dospělostí… a právě takhle jsem jí vletěla přímo do náruče. Mohla jsem si užít třeba jen rok omámený naivitou a línou nevědomostí, ale té už jsem měla dost, nebylo nač čekat a čeho si užívat. Já toužila po uvědomění. A tak ho mám. Čím dál tím víc. A je to kruté, lítostivé… ale čím dál tím víc bezbolestné… jako když někoho bičují, po sto ranách už o sobě neví… přesně tak je to se mnou. Možná už si ani neuvědomuji to, co je podstatné pro určitý návrat – ne návrat k sobě před, ale ke zdravému myšlení, které jsem ztratila někde cestou. Ale co to povídám. Zdravý rozum mám. Mám, mám ho možná snad i přebytek, a proto se snažím dělat věci bláznivé, šílené, neobvyklé… ale ne klasicky, ale opět – neobvykle. Možná je to mírně infantilní, chovat se takto zbaběle, ale není to doprčic jen zvyk? Odporný zvyk, který by mohli pochopit kuřáci a všichni „závisláci“? Bezesporu ano. Je děsivé pozorovat sebe pod vlivem drogy. Ač v její netradiční, možná i oficiálně neuznávané formě. Ale dorga to je hrozná, svíravá… a tolik návyková… Už neumím psát. Dříve ze mě padala poezie, dnes jsem jen žebrák, válící se na betonu, skuhrající a škemrající potupně po inspiraci, vhodných slovech, poetických obratech, krásné mysli… vše jsem ztratila, ne kvůli Ní, ale snaze se z ní nezbláznit…