Bojím se…,
že můj plamínek naděje v srdci zase uhasíná. Kdysi jsem na těchto stránkách psala příběh, kdy jsem se z anorexie pomali dostávala a myslela jsem, že to bude napořád. Zvládala jsem to dlouho, teď ale, mám pocit, že se řítí zase zpátky a chce mě porazit. Jsem zdravotní sestřička, tu práci nedělám a dělám sociální pracovnici v křesťanském centru, sama jsem křesťankou. Tuto práci dělám od září 2007 a jsem 400km od domova, práce je skvělá, mám ji moc ráda a beru ji jako poslání, ale je moc vyčerpávající a nemám pro sebe skoro žádnou volnou chvilku, protože mám různé aktivity na každý den a ještě brigádu – takže jsem v takovém kolotoči ( ráno práce, navečer brigáda(někdy)a večer spousta aktivit, domů se vrátím vyčerpaná ve 21h. a dělám přípravy na ranní práci – pracuji s dětmi), marně hledám čas na jídlo a odpočinek. A ještě mě začíná trápit to, že jsem tak daleko, bez svých přátel, hlavně bez své nejlepší kamarádky, která mě v tom překonávání držela nad vodou i když vím, že je tu Bůh, je to pro mě hodně těžké. Jaké mám přání? Svěřit se své kamarádce, co mám tady, ale strašně se bojím, je má vedoucí, jsou tu všichni křesťané a pracuji s dětmi, bojím se že…,co když…na nad tím nechci ani pomýšlet. Chce se mi tak brečet. Chtěla bych svůj plamínek zpátky, ještě to určitě jde, ale kde mám vzít tu odvahu? Stačilo by mi pobrečet si u ní a říct ji, jak ji mám ráda. Vím, že bych pak měla smysl bojovat. Je mi téměř 20 let a chovám se nemožně.