Archive for category: Můj příběh

Na tyto stránky jsem už jednou psala, asi tak před půl rokem. Tehda jsem si říkala, že už vážně nemohu, ale přežila jsem. Říkám si ale, jestli jsem tehda nemohla, tak teď jsem v koncích. Před tím jsem psala asi den poté, co mě pustili z nemocnice a hned další den jsem měla nastoupit do léčebny. Taky jsem nastoupila, byla jsem tam celé tři měsíce. Moc věcí jsem se naučila. Například to, jak být sama sebou a jak nebrat na názory jiných ohled. Hlavní věc, kterou jsem očekávala, že mě tam naučí, bylo stravování. Bohužel se tak nestalo. Abych Vám to nějak přiblížila. Anorexií jsem trpěla asi necelý rok, nejedla jsem, nepila jsem, zneužívala jsem léky a pak, ani nevím jak, jsem skončila na jednotce intenzívní péče. Už v léčebně jsem začala mít takzvané bulimické etapy, což znamenalo, že při každé návštěvě rodičů, jsem se nehorázně přejedla a pak na oddělení tajně zvracela. Jak už to ale bývá, přišli na to a návštěvy mi zakázaly, přestala jsem znova jíst, ale dlouho se to vydržet nedalo, protože tam mě tak hlídali, že jsem si to nemohla dovolit. Teď jsem asi tři měsíce doma a je mi hrozně! Mám na sebe hrozný vztek a není den, kdy bych nepomyslela na sebevraždu! Nepoznávám se, dříve by mě taková věc ani ve snu nenapadla, byla jsem holka, která se i přezevšechny útrapy, které mě potkávaly, dokázala smát a nad vším mávla rukou! A teď? Co jsem teď? Troska, troska, která se nezasměje, lže a nadává lidem, kteří ji mají rádi, a které i ona miluje! Nemůžu už takhle dál. Jednou mi bylo řečeno, že se lituji, že kdybych chtěla, mohla bych být zase ta stará holčina s velkým úsměvem na tváři! Po příjezdu z léčebny jsem se začala přežírat. Jeden den si řeknu, že vypadám normálně a tak proč bych nemohla normálně jíst? Jenže já už ani netuším co je to jíst normálně. Je to snad to, když přijdu domů a sním šest rohlíku se salámem, hranolky, maso se sýrem, dva rohlíky s anglickou slaninou, bulku se sýrem, čokoládovou tyčinku, kousek buchty a vše to zapiji třemi hrnky přeslazené horké čokolády? Dá se hovořit o normálním stravovacím návyku? Nedá, a já to vím. Při posledním soustu se mi v hlavě honí výčitka za výčitkou a můj veškerý příjem končí v záchodové míse. Aby ve mně vážně už nic nezůstalo, aplikuji si ještě klyzma, abych se vyprázdnila se vším všudy. Veškeré peníze, které mám, utrácím za jídlo a projímadla. Určitě si říkáte, že jsem nechutná, já vím, říkám si to při každé myšlence na jídlo, takže stále! Nedělám už nic jiného než, že přemýšlím nad jídlem, nebo jím. Proč jsem vlastně napsala tento příběh? Snad proto, abych Vám ukázala, že čím více budeme chtít být lepší, tím větší trosky se z nás stanou. Alespoň u mě to tak je. Chtěla bych se moc omluvit mé mamince, kterou neskutečně miluji, a kterou jsem tak zklamala, a chci se omluvit všem lidem na světě, a také sobě, že jsem to, co jsem!!! TROSKA. Budu velmi ráda za každičký Váš komentář nebo e ? mail: pampadur@seznam.cz Mám Vás všechny moc ráda a všem držím pěstičky, abyste neskončili, tak jako já.

Je to již dlouho, co jsem se svěřila na těchto stránkách o svém „problému“ – nevím, jestli to čím jsem trpěla byla byla bulimie nebo anorexie, ale jedna věc je jistá – díky zvracení a hladovkám jsem zhubla o 15,5 kg za 5 měsíců. Když jsem byla taková hubeňoučká, tak se mi poprvé v životě stalo, žejsem se líbila a kluci se za mnou otáčeli – bylo to krásné…ale vše krásné brzy skončilo, protože nebylo možné udržet si nízkou váhu (49,5 kg) dlouho, protože jsem zhubla moc rychle a drasticky…po lítání váhy nahory a dolů jsem nakonec přibrala až na 59 – 61 kg…hodně mě to trápilo, ale nyní už jsem se smířila se svou váhou, která je asi 57 kg. Sama seba jsem se hodněkrát ptala, jak to, že když jsem stále usilovala o minimální váhu, mi najednou k životu stačí „normální“ váha…odpověď jsem našla – jmenuje se Filip. Začali jsme spolu chodit v létě 2004 a mě se změnil celý svět – našla jsem něco, pro co má cenu žít a uvědomila jsem si, že žít život v utrpení z toho, že nedokážu „normálně“ jíst, že jídlo je pro mě utrpení, a že nezvládám jednu z nejjednodušších činností lidského bytí, nemá cenu. Jasně že se stále snažím udržet si nějakou rozumnou váhu, ale ne drasticky – mám sice jiný jídelníček něž zbytek mé rodiný, ale jím, nepřejídám se, nezvracím a nedržím hladovky, chodím na hodiny aerobiku, kde vždy načerpám novou energii, kde se nádherně odreáguju a kde si říkám dělám něco pro své tělo i duší… Moje rodina to se mnou měla rok a půl hodně těžké a ještě teď se někdy stane, že jsem podezírána, jestli chodím na obědy a jestli nezlobím – nezlobím a jsem šťastná, že jsem to v těch nejtěžších chvílích u záchodové mísy nevzdala a žiju…

Ahoj i já se s Vámi podělím o svůj příběh, který naštěstí skončil happy endem a o kterém nikdo neví…….. Když mi bylo 23 let bláznivě jsem se zamilovala do jednoho kluka, chvíli jsme spolu chodili, ale on to pak skončil. Byla jsem z toho tak nešťastná, že jsem zhubla 5 kilo a z původních 62 kg při 164cm jsem vážila 57 kg. Zklamání vystřídalo nadšení a já měla pocit, že ten rozchod měl aspoň nějaký smysl. Na svoji novou váhu jsem se ale bohužel psychicky upnula, každé ráno jsem se vážila nahá na váze, aby tam nebylo ani deko navíc a bála se normálně posnídat, abych nepřibrala. Moje vůle byla ale slabá a jak jsem se z rozchodu vzpamatovala, tak jsem se vrátila na původní váhu. První co jsem udělala bylo, že jsem si koupila koktejl na hubnutí. Ale po jeho požití mi bylo nanic. Poprvé jsem zkusila zvracet, bylo to šílené, nešlo to a do dneška si to pamatuji. Když jsem se to ?naučila?, začala jsem to dělat pokaždé, když jsem měla výčitky svědomí z přejedení. Strašně jsem se za to styděla ? a stydím, připadala jsem si jako čuně a k tomu jsem si uvědomovala, že někde na světě lidé umírají hlady, že rodiče na moje stravovací manýry tvrdě vydělávají a já to hážu do záchodu? Hltala jsem články o PPP a měla jsem strach, že se to zvrtne ještě víc. Má váha byla pořád stejná a já si řešila dietní prohřešky nad záchodovou mísou. Ani nevím přesně, kdy a jak přišel ten impuls, kdy jsem se rozhodla, že s tím skončím. Pochopila jsem, že jediná cesta je naučit se mít ráda taková jaká jsem. Mám pár faldů a naučila jsem se je mít ráda. Začala jsem se více sexy oblékat a udělala jsem ze svého nedostatku přednost. Schválně se před přítelem natřásám a opěvuji svou sexy postavu (60kg) a on mi to asi i uvěřil, protože se mu líbím taková jaká jsem. Být sexy totiž znamená mít ?sexy? povahu, a to se pak ztratí i nějaké to kilo navíc. Teď jsem navíc začala chodit do břišních tanců a tam jsou faldíky velmi žádoucí a jak nám řekla instruktorka: ?Pokud se nemá na břiše co třepat, není to ono??. Vím, že jsem byla na pokraji pekla a vím, že jsem udělala rozhodnutí na poslední chvíli. Trápila jsem se víc jak tři roky, než jsem našla cestu. Holky, vy které jste teprve na začátku tohoto šílenství, vzpamatujte se a naučte se brát takové jaké jste. Vy, které jste v tom až po uši, jděte hned k doktorovi, není to žádná ostuda, ale vaše jediná šance. Máte naději!

Již rok žiju s přítelkyní, která již 10 let trpí bulimíí,nesmírně jí miluji ale postupně se můj vztah k této „nemoci“ dostal od tolerování až tvrdému a neústupnému boji. Není totiž nic příjemného pokud tvrdě pracujete,zcela naplníte lednici a bulímička je jí schopna za jediný večer vyluxovat a posléze vyvrhnout do toalety. Pokud si člověk uvědomí, že máme to štěstí a žijeme v civilizovaném světě, kde máme dostatek potravy tak bulímie není z mého pohledu „nemoc“ ale pouze projev slabé vůle v kombinaci s mrháním potravinami. V současné době jsem upravil nakupování potravin tak, že nakupuji jídlo prakticky na půl dne a lednice je věčně prázdná a pokud si chce přítelkyně dopřát svojí zábavu v podobě vyvrhování nestrávené potravy do toaletní mísy tak je nucena si potřebné suroviny nakoupit za své vydělané peníze a to už není tak jednoduché. Razím tedy vůči této „nemoci“ velmi tvrdý postup léčení, protože dle mého názoru je nejúčinější i když není nejhumánější.Intenzita zvracení se tímto opatřením podstaně omezila,ovšem musel jsem přinést také svojí oběť, neboť v naší domácnosti nenajdete prakticky žádné zásoby jídla.

Ahojky… mam jakousi zvlastni potrebu tenhle clanek napsat. Budu ho brat jako zaverecnou cast meho trapeni se svoji postavou, s tim jaka jsem, s tim, ze nejsem dokonala… Jak to vsechno zacalo.. byla jsem v sedme tride, byla jsem stredem pozornosti, tridni bavic, dobre jsem se ucila,mela jsem vynikajici vysledky ve sportu, skvelou rodinu, ktera se o svoji holcicku prikladne stara….! takhle to videli ostatni.. mnoho veci z toho je pravda, ale me to nestacilo, ja chtela vic a vic.. chtela jsem bejt stastnejsi, oblibenejsi, krasnejsi, uspesnejsi…KREHCI… myslela jsem si , ze me k tomu vsemu dovede to, ze budu hubena, budu mit padesat kilo a vsechno bude tak naaaaaaaaaaadherne…! pak uz nebude nic potreba, bude stacit, ze budu hubena… jak jsem mohla byt tak naivni? zacala jsem tedy hubnout.. povedlo se mi to a ja mela nejakych 45 kilo na 165cm… nebyla to silena podvaha, ale byla jsem silene unavena, nemela jsem energii.. takhle to trvalo rok.. rok nejedeni, rok trapeni.. proc uz jsem to v tuto chvili nedokazala nekomu rict? prisel prazdniny a ja uz nevydrzela hladovet… zacala jsem se prejidat, nikdy jsem po tom, ale nezvracela( coz jsem se ani v dalsich etapach ppp nikdy poradne nenaucila..UF..) pribrala jsem na nejakych 60 kilo a pripadala jsem si strasne…. obdobi pribirani trvalo asi dalsi rok, v tomto roce se stridalo zachvatovite prejidani s hladovenim…. dalsi rok jsem se rozhoda hladovet.. zbavit se te hnusne zavislosti na jidle.. chtela jsem si zase dokazat, ze mam tolik vule se k Anorexii vratit… zhubla jsem na nejakych 47 kilo pri 169cm… me to porad pripadalo malo.. pak jsem, ale nastesti zacala chodit s jednim klukem a zacala brat antikoncepci a pribrala…. pribrala jsem opravdu hodne. na nejakych 63 kilo… A co nasledalo, uz zadne hubnuti.. priznala jsem si, ze mam ppp a ze s tim chci neco delat…. ze uz to takhle nechci nechat a chci si zacit zase uzivat.. zacala jsem se chodit k psycholozce, na skupinu.. a behem pul roku jsem se zvladla vylecit…. ! DALA JSEM PPP POSLEDNI SBOHEM…! mam ted kolem 63-65 kilo- nevim to presne, protoze se nevazim… a hlavnejsem o mnoho stastnejsi.. ta kvalita zivota, kterou jsem zila s ppp se bez ppp neda vubec srovnavat..! a tak vas chci poprosit, nemrhejte svym zivotem.. jdete k odbornikovi.. snazte se a bojujte a BUDETE MNOHEM SPOKOJENEJSI..! Kdyz jsem to zvladla ja, tak proc ne vy?