uboha blitka

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj.jmenuju se petra je mi 18 a mam bulimii .trpim ji už 7 let a mam za se bou i lečbu ale nic moc.ze začatku asi pul roku super pak problemy a zas jsem do toho spadla.ted mě mama chce vyhodit už po 2 ale ted už je to pry na dobro.boji se o brašku že dostane nějakou nemoc.Dřív na mě byla moc hrda byla jsem perfekcionalistka a no dalo by se říct i perfektni.Hezka mila chytra hodna a taky jsem za to byla patřične odměnovana-darkama ,penezma a takovim tim rozmazlovanim.pak jsem ale začala ani nevim proč zvracet ,pitkouřit, lhat -bylo mi 12.mamy sny se rozplynuli.dala mě na lečeni,přijela jsem jako vyměněna no jako ta stara petra ta před svym 12 rikem života.ale zas nějakej problem a ja ho nenunesla a spadla do toho zas.ted mi je 18 let jsem ve 3 ročníku vyceleteho gymplu.Už mi to v ty škole nejde ani učit mi nejde no nic mi nejde mama řika že ji už na mě nezaleži a že jsem

Jen trochu

/0 Komentáře/v /přidal

Nevim,jak začít-už je to celkem dlouho…Tak vše začalo asi v 8.třídě.Do té doby bylo vše idylické-milující rodiče(milovala jsem sladké-tak mi občas řikali,ať ho nejim tak hodně a často,že budu tlustá-to ale nevěděli,že za půl roku toho budou litovat),hubený hezký brácha(o 5 let mladší),pes,dost peněz,domeček,premiantka třídy,celkem hezká holka-prostě pohodový život,jen ta výška 158 cm a váha 62 kg(nebyla jsem tlustá,jen jsem měla hezké kypré ženské tvary-na můj věk nezvyklé-prostě holka krev a mlíko!Vždy i ve třídě jsem byla napřed ve všem-puberta,názory,vývoj,myšlení-byla jsem vyspělejší(asi jeden z mnoha důvodů mé nemoci-nemohla jsem se s tim vyrovnat).Byla jsem líná,chodila jsem s mamkou cvičit jen jednou týdně,jinak jsem seděla doma u televize….Mamka byla vždy vitální,moderní,vypadala mladě-když nás potkala nějaká její známá,řikala,že vypadáme jako sestry-dost mě to štvalo…Její míry-164/56!Táta je trochu silnější postavy-všichni řikali,že jsem po něm a brácha po mamce!Mamka přišla jednou s nápadem,že nebudeme večeřet(byla to spíš akce proti tátovi-byl na nějakém vyšetření a měl nějaký nález související s jeho váhou) a když už,tak jen saláty…..A já se toho chytla,ale pořád jsem si po obědě dopřávala sladkosti,takže se to nahradilo,ale už jsem nepřibírala.Pak mamka přišla s nápadem,že bych mohla začít chodit na badminton(chodil tam syn její kamarádky),že prý pořád sedim doma!Tak mě tam dokopali-zalíbilo se mi to-2krát týdně tréninky od 18:00-19:30,spousta hezkejch kluků,zábava,noví lidi….Vše se tak nějak dalo dohromady-tak různě si vzpomínám:babička mi jednou řekla(někam jsem jela)-že si mám půjčit mámi oblečení nebo,že už mi to snad neni,jestli už jsem tlustší než máma?!(Ale sama mě pořád vykrmovala)-tak jsem se nad tím zamyslela,že jsem tlustší než svoje matka,že už mi nejsou její věci…že nevypadam jako její malá holčička…Chtěla jsem se líbit klukům na badmintonu(ale potom jsem se uzavřela úplně do sebe a už mi bylo jedno,že se jim líbim..)….Měla jsem vše,co jsem chtěla-vše perfektní=perfekcionistka,k dokonalosti mi scházela jen ta postava….Badminton se mi hodil-před tím jsem nemohla jíst,aby mi nebylo zle a potom jsem se napila,měla dobrou náladu z tý skvělý party a už jsem neměla hlad-začala jsem si řikat,že je už pozdě…Ve škole na obědy nechodim od 6.třídy-mamka mi vařila(bohužel už zas i teď mi vaří)-řekla jsem jí,že už jsem velká,že si něco udělam sama nebo jsem si dala jen rohlik a pak sladký….Ale pak jsem přestala i pořádně obědvat-doma jsem řikala,že jsem měla sladký,že teď nemám hlad…mamka byla ze začátku jedině ráda….Pak si začalo okolí všímat,že jsem zhubla-mě to těšilo(dost jsem o ppp věděla,protože v té době jsme ve škole měli různé přednášky),doma to pořád šlo-vpohodě,jen babička pořád hučela do mámi,ať na mě dohlídne!já jsem si pomalu začala uvědomovat,kolik toho mám s anorektičkama společného…Máma jí řikala,že mi věří,že to mám pod kontrolou,že mám pevnou vůli….No právě,že mám pevnou vůli-dávala jsem si cíle kolik zhubnu(myslela jsem si,že zhubnu-budu krásně hubená a pak si zase budu libovat ve sladkostech,ale budu se hlídat!-nic takového se nekonalo a já ztratila na vše chuť).Nevim kdy,ale pak jsem nedostala menstruaci(asi na 50kg?)-to byl signál pro tátu(má mě i teď dost přečtenou-přišel mi i na ty lži a schovávání s jídlem).Začal si získávat informace o ppp-a zjistil,kolik toho mám společného s anorexií!Objednali mě k obvodní lékařce-že nemám menstruaci.Ta řekla,že jen nemám už hubnout…Ale já schovávala a lhala s jídlem dál-tak jsem šla k psycholožce u nás-prý mám prvky anorexie,ale není to tak vážné-nijak nám nepomohla-prý si mám psát jídelníček-to rodičům vydrželo tak 14 dní,pak toho nechali-já se jim ale pořád ztrácela před očima….Tak mě objednali do motola na psychiatrii.V té době už mě dost nutili do jídla-já jim u toho brečela(byli to muka-chudáci naši-ty si semnou toho prožili….měli výdrž a trpělivost!),jedla jsem strašně dlouho,když už něco,tak co má nejmíň kalorií…Zakázali mi veškerý pohyb,tak já,abych alespoň něco spálila,jsem začala doma uklízet,chodit ven se psem…Mamka mě prosila,ať aspoň jím zdravá jídla-že nemusim maso(to jsem nikdy moc nemusela!).Má váha se dostala na 39-verdikt psychiatričky-buď do 3 neděl přiberu 3 kila jinak si mě tam nechaji.Ani nevim jak,ale dokázala jsem to(díky mámě-protože si vzala dovolenou-mě uvolnila ze školy-byly jsme spolu-věnovala se mi…)-pila jsem nutradrinky a jedla vždy s mamkou 5krát denně!Pak jsme tam jezdili 1 za měsíc s váhou 43.5kg-to jsem se sekla a udržuji si jí do teď-naši pochopili,že nám ten motol už nic nedává-bylo to tam trapný,protože viděli,že jím a ta psychiatrička měla takový trapný otázky….Jezdíme tam jen na gynekologii(menstruaci mám řízenou práškama-hormonama),taky jsem tam byla na antropologii-mám mít nejmíň 45kg-ale ještě lépe 47!Jak jsem tak jedla s mámou-veděla jsem,že se hlídá a omezuje(v té době kvůli mně to přerušila,ale po čase už se mnou nechtěla jíst…),tak jsem jí začala vidírat,občas si nedá večeři a tak…,že když nemusí jíst ona,že já taky ne!Srovnávala jsem se s ní….Kolik spálí kaloríí atd-když jde cvičit-já taky… Teď asi po 3 letech bojů,to je u nás takhle-nic není úplně vpohodě,ale jsem požitkářka-miluji těstoviny,pizzu,čokoládu(mléčnou =)),kešu ořechy,máma mi vaří-zdravá jídla-občas mám období,kdy nejim-to zhubnu na 42kg-naši mě vážeji většinou 1krát týdně,ale někdy zapomenou…to pak zase musim pít nutradrinky-nesmim chodit cvičit,na badminton…prostě musim tloustnout na 45kg… Teď jsem zase v tom přibíracím období….Je mi skoro 16 a ještě jsem pořádně neměla kluka-vždy jen kino,večeře a pak nic….asi vždy někde udělam chybu…Jsem tím poznamenaná,ale já nelmít rodiče,tak tady už asi nejsem!Mám skvělé rodiče,které miluji a oni mě taky,jen všichni nenávidíme tu hnusnou anorexii.Hodně jsme se stmelili jako rodina-když rodinu postihne nemoc-posílí jí to a úplně přehodnotíte žebříček životních hodnot-u nás je nejdůležitější-zdraví!a psychická pohoda! Asi je to dost dlouhý,ale doufám,že jste to dočetli do konce a napíšete mi něco do komentáře(rady,názory….)Nikomu to nepřeju prožít!Je to hnus,kdybych věděla,jaké to bude mít následky,tak vůbec nezačínám blbnout s jídlem a jsem šťastná i trochu oplácanější…..Mějte se všichni krásně a neblbněte!!!Čauky-Pizza

liposukce!!!!!!!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Holky prosím Vás o váš nazor!Už jsem sem párkrát psala:o mé touze zhubnout,o tom jakzvracím,nejím, přežírám se…. O prazdninách,jsem zhubla 9kilo.Všechny holky byly nadšený jak jsem krásně zhubla,jenže já věděla,že jojo efekt nerřemůžu a za chvíli mám vše zpět!no a taky že jo.Před dietou to bylo nechutných 68 kg při výšce 180 ,po dietě 58-59.jedla jsem 3 celozrny toasty denne asi měsíc a už nemohla.byl jsem hnusná jak zlá bába v přechodu.na rodinu,kámoše,mýho kluka..Vykašlala jsem se na to a začala jíst-ale ne normálně,už totiž ani nevim co to je,ale přežírala jsem se.Já nevim co jsem čekala,bylo jasnyý že to zas naberu,ale ted mám 65 a jsem neštastná.Zas mi nejsou kalhoty,atd…No a tak jsem zašla u nás ve městě na kliniku plastické chirurgie a pan doktor mi doporučil liposukci boků a bederní oblasti.Bude mě to stát 18tisíc..utratim za to všechno co mám našetřený,ale moc po tom toužim.Sice se trochu bojim,ale jelikož je mi 18,mám mladou kůži,tak to snad bude OK.Můj kluk je naštvanej,skoro brečí když o tom mluvim(taky si chudák s tim mym hubnutím lecos zažil).Pořád říká:lasko ty nejsi tlustá,já tě miluju takovou,jaká jsi!Ale mě to zní,jako by říkal že mě milujue špekatou!Mamče to vadí,kamarádi nechtěj abych šla,ale já k tomu vzhlízim!bojim se že i po operaci budu nespokojená,což se klidně může stát-já a moje sebekritika!no je jestli mi to nějak pokazej,tak už se s prominutim poseru!co si o tom holky myslíte?Udělaly by jste to taky?Děkuju. 3koda že si nepřipadáme krásný všechny

co bude dalej?

/0 Komentáře/v /přidal

ahojte vsetci! uz treti rok bojujem s anorexiou,nepatrim medzi vychudnute dievcata, i ked som taka bola.moja najnizsia vaha bola 45kg.dnes vazim 59kg.ale stale mam s nou problemy.ovlada moju mysel,neviem sa z toho vymotat.po kazdom jedle mam vycitky,ze som to vobec jedla.strasne.uz neviem co dalej.poradi mi niekto? su to pre mna strasne muky,hanbim sa pred priatelom za svoje telo,a vobec cela sa za seba hambim.myslim si ze som tlusta a preto sa aj nenavidim.mam take pocity,napriklad ze chcem byt malicka,malilinka,aby ma nikto nevidel,vyhybam sa ludom,bojim sa ich. myslim si,ze za za anorexiou sa skryva nejaka ina porucha.ja mam okrem anorexie aj schizofreniu.trpim tym uz 2 roky.pocujem hlasy,ako na mna niekto vola a stale mi rozprava aka som zla a ze by som mala zomriet…vidim aj jedneho pana,ma dlhy cierny plast,kapucnu,nevidno mu do tvare a ma cierne kridla.toho vidim skoro stale.mam strach,lebo takto sa neda zit. uz som bola 3 krat hospitalizovana v nemocnici,ale len kvoli schizofrenii.na anorexiu som sa este neliecila.a ani sa nechcem.nechcem sa jej zbavit,je to moja najlepsia priatelka.nikoho okrem nej nemam.citim sa byt sama,ze mi nikto nerozumie. ak mas chut,napis mi na sharysa@szm.sk,budem rada ak sa mi zveris alebo podelis o svoje problemy…dakujem ti

Nevím,nevím

/0 Komentáře/v /přidal

Tak nevím.Nevím jestli už jsem z toho venku nebo ne.Už týden se snažím jíst normálně a mít se ráda ,ale nějak mi to nejde.Pořád si připadám jako tlustá bečka,břicho mi přetýká přes džíny,všecko je prostě špatně.Jenže já to nechci vzdát,musím s tou mrchou bojovat.Ale taky se hrozně bojím,že přiberu,že budu ještě tlustější než dřív,když začnu normálně jíst.Ještě stále si myslím,že jídlo je můj nepřítel,který mě akorát ničí postavu,ale na druhou stranu si zas říkám,že přece nezáleží na tom jak holka vypadá,stačí když bude přirozená a bude se mít ráda taková jaká je….však to znáte.Jenže když mám být na 101%upřímná,na vzhledu mi záleží hodně.Už mám prostě v mozku zakodované,že čím budu hubenější,tím budu hezčí,zajímavější,kluci mě budou balit atd.vím,že sem pitomá,že si ničím život,zabývám se jen sama sebou a často bývám protivná na lidi,kteří se mi snaží pomoct,ale nedokážu to potlačit.I když se snažim,nějak mi to nejde…a proto sem protivná ještě víc.Nikdo netuší co mi je,že držím hladovky a všemožné diety a že zvracím,občas…Zatím se mi daří nezvracet týden,ale bojím se,co bude dál.Bojím se že se zase zklamu,že to zase nevydržím a vzdám to.Už mi z toho hrabe.No nic,už končim,nevím co bych vám tady ještě nakecala za hlouposti a chci vám poděkovat za to,že tady píšete svoje problémy a člověk na to není sám.Opatrujte se zatím ahoj a bojujte!

Proč musí být všechno tak kruté

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni Píšu sem už po třetí a pořád je to všechno o hubu. V sedmé třídě sem byla anorektička, je to k neuvěření ale po půl roce sem se z toho dostala. V osmé a deváté sem trpěla bulimií. A co teď když už je všechno v pohodě? Sem tlustá tak tlustá sem ještě snad nikdy nebyla. Měřím 160cm a vážím 59kg je to prostě hrůza. Takhle se přece nedá žít. Jednou to ale musí skončit. Čtu si vaše příběhy a přemýšlím nad tím, co je správné a co je špatné. Už sem slyšela pár narážek na moje tělo a je to kruté. Když už se člověk z toho jednou dostane a je rád, že ho nic netrápí, tak je to stejně zase špatně. Anorexie nebo bulimie sou ze začátku kamarádkami, ale potom ukážou svou pravou tvář a vy se toho nemůžete zbavit. Radím vám holky nedělejte to. Hrozně ráda bych se z některou setkala, kdyby mi některá z vás písla budu ráda. Děkuju předem Květka

…proč já??

/0 Komentáře/v /přidal

Tak jo, jak jen začít..úplně mám sevřený žaludek, že musím na sebe něco prásknout..otevřeně..,ale už to někomu musím říct… Trvá to už měsíc.. Začalo to před Vánoci, kdy sem byla v hrozném shonu skrz dárky, úklid…no bylo toho moc a já nestíhala jíst..jedla sem tak něco málo ráno a pak to co jsem zhltla večer. A už to šlo dolů…jéé..zhubla sem, no to je super…a tak sem v tom pokračovala i přes Vánoce..snažila sem se nejíst večer a přes den jen do polosyta..z 63 kil sem měla za týden 60..a pak už to víc nešlo,já se divila..vždyt sem jedla pořád stejně?…a tak začalo to neustálé myšlení na to,co dávám do pusy…Pořád sem chtěla víc zhubnout a čím víc sem chtěla,tím víc to nešlo. Tím sem se dopracovala k nejezení a hned k náhlemu přejídání… Vzhledem k tomu,že už sem si párkrát strčila prst do krku,nebylo mi to cizí a strčila sem si ho tam zas..a kila šli zase dolů..a jsem na 57…zvracím někdy i 5x denně… Doma se pořád hádáme,ale cítím se opravdu líp při této váze..už mi to řeklo pár lidí,že sem pěkně zhubla..zato chudák moje mamka nejvíc trpí,ví to,snaží se po dobrým..teď už po zlým..vyhrožuje doktorkou.. ale já nechci.. prostě nechci vypadat zpátky jak sem vypadala,ale taky nechci zvracet..neumím jest málo a víckrát denně.. Potřebuju z toho ale ven.. Vím,že o ale sama nezvládnu…ale nechi to řešit s nikým známím..natolik se stydím..taky mám proč!!

Jak jí mám pomoc?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky,píšu sem,protože potřebuji poradit.Před rokem jsem prošla anorexií i bulimií a musím říct že to bylo nejhorší období mého života.Naštěstí jsem se z toho dostala,ale vím,že to bylo jen díky mé vůli a díky tomu že už jsem se nechtěla dále trápit.Jsem na sebe pyšná že jsem těmto nemocím nepodlehla a bojovala jsem proti nim. Ted mám pocit,že se to samé děje i mé kamarádce.Před rokem to byla suprová holka,která byla pro každou srandu.Ted vidím jak se mění.Terka byla vždycky hubená od přírody.Ona to ví že je hubená protože jí to stále všichni říkají,ale přesto chce zhubnout.Měří 170cm a váží 47 kilo,ale chce mít 45.Přestala jíst sladkosti,které přitom strašně miluje a jí strašně málo.Za den sní třeba jen oběd v jídelně(toho moc není),jogurt a nějaké ovoce a to hraje závodně tenis.Je neustále smutná a má depky.Vím že v tom začíná pěkně lítat a je to hlavně kvůli klukům se kterými má pořád smůlu.Myslí si že čím bude hubenější,tím má větší šanci potkat toho pana pravého.Přesně z tohoto důvodu to začalo i semnou,ale nakonec jsem poznala,že to není pravda.Chci jí strašně moc pomoc ale nevím jak.Vím jak já jsem byla naštvaná,když se mi někdo jen pokusil naznačit že bych měla přibrat.Prosím poradte mi,nechci ji ztratit… Moc děkuji Natálka

Dnes naposled:-))

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky, dnes bych sem ráda napsala naposled (doufám):-) Skončila jsem s přejídáním, hladověním, projímadlama a prostě vším, co se točí okolo jídla. Udělala jsem za tím vším tlustou čáru a začala znova. Znova jsem se učila jíst. Ze začátku to šlo těžce, ale dnes už je mi mnohem lépe. A i proto jsem se rozhodla, že dnes napíšu už naposled. Rozloučím se s váma. Už mě to nebavilo a poslední dobou mi to dost ničilo i život. Nebavilo mě neustálé hlídání váhy, že jsem buď nejedla nebo se doslova přežírala. Na váhu jsem si stoupala snad 5x denně. Sekla jsem s tím vším. Život je radost, zdraví, štěstí a lásky nejbližších lidí a tohle vám žádná bulimie ani anorexie nedá. To že se každé ráno probudím ve své posteli a vedle sebe spatřím manžela, venku své dva milované psy, to je život. Že můžu dýchat, že se můžu smát, že si můžu dát nějakou sladkou dobrůtku bez výčitek o tom je skutečný život. Ne o dietách, hladovění ani o zvracení. Za ty dva roky mi to vůbec nic nedalo, ba právě naopak. Dnes už to vím, ale musela jsem na to přijít sama. V tomhle vám nikdo nepomůže. Pokud si chcete dál samy ničit život, v nejhorším případě zemřít, tak pokračujte, ale pokud se chcete smát, chodit do školy, do práce, milovat se se svým partnerem, chodit na procházky, jet na dovolenou a pořádně si ji užít, chodit do kina, do divadla, cvičit, číst si, jíst, pít a hlavně dýchat, tak musím sami chtít skončit s tou obludou, která vám tohle všechno jen bere. Je dlouhá cesta. Ale každá cesta má konec. Někdo půjde rychle, jiný pomaleji, ale každá z nás jednou na ten konec dojdeme a záleží jen na nás, zda to bude v našich 80-ti letech nebo ve 30-ti letech. Jestli vám na sobě alespoň trochu záleží, tak to zkuste. Neříkám, že hned zítra budete moci říct, jsem vyléčená, ale aspoň začnete, tak jako já. Já chci žít plnohodnotný život, radovat se z každé maličkosti. Ale abych tohle všechno pochopila, musela jsem si spoustu věcí uvědomit. Bulimie i anorexie jsou psychické nemoci. Je to všechno o myšlení. Musíte změnit své myšlení, jinak se z tohoto kolotoče nikdy nedostanete. Pokud si budete pořád sami sobě říkat, že jste tlusté a ošklivé, tak se nikdy neuzdravíte. Ale pokud se alespoň pokusíte změnit své myšlení a občas si řeknete,jsem krásná a štíhlá, tak se uzdravíte brzo. Pokud budete mít 65kg a budete se neustále smát, tak vás lidé budou mít daleko radši než s 45kg a depresema. Záleží jen na vás co si vyberete. Je to jen NA VÁS!!!!! V tomhle vám nikdo nepomůže. Moc vám držím palečky, aby se vám podařilo z toho bludného kolotoče dostat, tak jako mě. A ještě jedna věc. Všechny, co sem píšeme (až na občasné vyjímky můžu) jsme ženy a jednou z nás budou (při Boží vůli) matky. Třeba si to teď ještě neumíte představit, pokud jste mladé, ale jednou určitě budete chtít mít děti. Myslete na to už teď, protože za pár let může být díky bulimii nebo anorexii pozdě. A pak si budete do konce života vyčítat, že kvůli touze být hubená jste v sobě zahubily možnost být maminkou. A to je ten nejkrásnější dar, který vám může být dán. Holky, myslete na to dopředu, pak vás to bude velice mrzet. Moje kamarádka mi napsala moto, kterého se držím: „Zázrak života pochopíme jen tehdy, když dovolíme, aby se stalo nečekané.“ Mějte se moc krásně, držím vám palce. OTEVŘETE OČI A KOUKNĚTE SE KOLEM SEBE. Uvidíte spoustu věcí a věciček. TO JE TOTIŽ ŽIVOT:-)))))) Vaše Renata cts55@tiscali.cz

nekonecny pribeh…

/0 Komentáře/v /přidal

viem, ze vam nepoviem nic nove, len mam proste potrebu to uz cele zhrnut a zamysliet sa sama nad vsetkym co sa stalo. este nikdy som cely pribeh nerozpovedala od zaciatku az do konca… ale ako som citala vsetky tie vase pribehy, vo viacerych som sa nasla, dokonca som az zasla nad tym, ake su nase pocity rovnake. vsetko sa to zacalo uz davno. no moja prva spomienka na nespokojnost s mojou postavou je, ked som mala asi 10 rokov a stala pred zrkadlom a pozerala, ake mam vypukle bruchu. len pre info. nikdy som nebola tucna. naopak. od malicka som bola chuda ako prutik. dlhe chude nohy, ruky… no to brucho nejak privelmi vytrcalo. nepacilo sa mi to, ale vydrzala som to az do 16 rokov. bola som vtedy na prazdinach v USA. ani neviem ako, ale jedneho dna som zacala jest len kusok pizze na ranajky, kusok na obed a pila len colu. vecer som si lihala do postele s krcami v zaludku a hovorila som si, ake je to super byt hladna. vydrzala som nic nejest od obeda. viem, ze to nebola bohvieaka dietna strava, ale narozdiel od toho, co som jedla predtym, toho bolo na den dost malo. ked som prisla na slovensko, kazdy mi vravel, ako som schudla. ale ja som to vobec nepostrehla. mozno aj preto, ze som sa nikdy nevazila… potom to nejak preslo a ani neviem ako, vsetko to tu bolo zas. svoje telo (a hlavne brucho) som sice nenavidela vzdy, ale jedneho dna prisiel zlom. strasna sila, ze uz ani o den viac. cely den som nezjedla vobec NIC. vsetko bolo ok, az do druheho dna rano. zobudila som sa so strasnymi krcami v zaludku, ze som nemohla ist ani do skoly. a ani som nesla. mama do mna natlacila toast a bolo mi lepsie. lenze mna to neodradilo. nejedla som dalej. a uz mi to ani nejak neskodilo. vsetko bolo fajn. jedla som 1 nizkotucny jogurt raz za 4 dni. neskor som to vystiedala za 1 kompot, ci detsku vyzivu. ani neviem ako dlho to trvalo, ale raz prisiel den „D“ a ja som uvidela na stole „zlate oplatky“. dostala som na ne strasnu chut. ani nie tak hlad (lebo ten som uz nepocitovala, skratka sa stratil), iba NESKUTOCNU CHUT. samozrejme som ich vsetky zjedla. no a poprvykrat isla vracat. velmi to neslo, ale staci prax. asi styri dni sa to so zlatymi oplatkami opakovalo. potom som zase nic nejedla. potom som objavila zazrak menom „gutalax“. uzivala som ho. niekedy az prilis. nikdy nezabudnem, ako som o 12 v noci bezala na wc a myslela, ze zomriem. nakoniec som po ceste do postele na niekolko minut odpadla. ale aj tak ma to neodradilo. mala som take ploche brusko… a tak to islo dokola. ani to neviem preste opisat, lebo z nejakeho dovodu je toto obdobie mojho zivota zahmlene. chodila som k psychologicke. chcela som pomoc. no bohuzial 7 mesiacov nepomohlo. absolutne sa tym nezaoberala. nepripadalo jej to dolezite. nepripadalo jej dolezite, ze sa na seba nemozem ani pozriet, ze sa v noci budim a placem a najradsej by som si cele svoje bruho vyrezala. ked som zacala s anorexiou mala som asi 47 kg (na vysku 168cm). po 2-3 tyzdnoch som mala 38 kg. a potom som sa uz nevazila, takze vam ani neviem povedat svoj „uspech“. kamaratky mi chceli pomoct. pisali mi dlhe listy o hrozbach anorexie a bulimie. davali mi citat clanky o anorektickach, ako vyzerali, ako skoncili. no na mna to malo celkom opacny vplyv. este viac som chcela byt, ako „ONI“. boli ako moj vzor a ked som citala ich pribehy, vedela som, ze chem byt ako oni. CHORE!!! ja viem. vzdy som sa dobre ucila, dobre vyzerala (aj ked ja sama som sa nenavidela a keby som mohla, tak si dam plastiku od hlavy az po paty)… nechapem to. no kazdopadne, vsetko sa po roku a pol skoncilo. ani neviem ako. proste som si povedala dost. a zacala som normalne jest. pribrala som asi na 43 kg. myslite si, ze je to malo. ale to nie je pravda. nemozte posudzovat ludi len podla vahy. ale aj podla toho, ako vyzeraju. ako to maju cele rozlozene. tympadom, ze mam chude lytka a ruky, nemam zadok ani prsia, ale mam iba brucho! takze som so svojou postavou nebola vobec spokojna.budem mat 21 rokov. a tych 5 rokov sa ale aj tak stale trapim. nenavidim svoje telo. skusala som znovu nejest, ale nemozem. odkedy sa to stalo, mala som strasne zdravotne problemy. kazde rano som mala „odpadavacie stavy“ ako som to ja nazyvala 🙂 niekolkokrat som aj odpadla. 2 roky som mala zaludocnu neurozu. hnacky kazdy den (no nechudla som z toho. boli to skor strasne krce v crevach). preto som sa bala s tym zase zacat. no dnes som v tom zase. ani neviem preco, sa to vo mne zase zlomilo. skratka som si pred 2 mesiacmi povedala dost. a zase som zacala s dietou. ale uz nie takou krutou (predsalen si uvedomujem nebezpecne nasledky a bije sa mi to v hlave. schudnut? byt zdrava? stale dokola) zacala som jest len detsku vyzivu s chlebom. po mesiaci si to vsimol moj priatel a povedal, ze to trpiet nebude a ze musim jest. musela som. a jedina moznost ako uspokojit aj jeho aj seba je vracanie. ano. chodim zase vracat. nie vsetko. len to, co chcem. ranajky napriklad v sebe necham, ale ostatne jedlo uz nie. neschudla som. len sa mi trosku splaslo brusko. ale ide to pomaly. kazdy mi vravi, ze som chuda, ze by som mala pribrat, ale ako im mam vysvetlit, ze mne nezalezi na tom, co si ludia myslia. ja sa chcem citit dobre vo svojom tele. neviem si predstavit, ze by som pribrala, aby boli ludia okolo spokojny a ja by som sa im pacila, no sama sebe by som sa hnusila. preco to nedokazu pochopit??? neviem, co bude dalej. bojim sa. viem, ze sa to takto neda robit cely zivot. no neviem ako dalej. no teraz viem, ze cely moj zivot sa toci okolo jedla. 24 hodin, 7 dni v tyzdni. stale dokola a dokola a dokola. co som zjedla, kolko to malo tuku a kalorii, kolko si toho mozem dovolit a ci som vyvracala dost. viem. nic nove na svete. asi ste tento pribeh ani nedocitali do konca, lebo je prilis dlhy a nic zaujimave v nom nieje. ale nevadi. aspon som si to sama pre seba zhrnula. dostala zo seba. tak vam vsetkym drzim palce a aj sebe, aby sme to vsetko nejak prezili… chcela by som nejako poradit, ale neda sa to. viem to sama na sebe. ziadne rady nepomozu, nieje ziadny zaruceny sposob ako to zastavit, jedine v kazdej z nas. ked nas nieco osvieti a da nam silu najst inu prioritu v zivote, ako byt „HUBENA“.