Archives

Ahoj, rozhodla jsem se, že přispěju svým příběhem…. a nebudu psat hacky carky jako tu prvni vetu,aby me to nerusilo:)… Vsichni tu pisi vesmes takove ty smutne pribehy, co cloveka rozbreci, co ho mozna i hodi na dno, co si rekneme: a ja na to mam? …….. A ja chci prispet mym pribehem, ktery doufejme nekomu pomuze nabrat sily. Rict si, ze to jde.. Muj pribeh je se stastnym koncem nebo chceme-li -zacatkem… Bylo mi 15let…. První vazna laska… Moc zamilovanosti…prvni doteky…. A najednou, nevim jak se to stalo…prisel strach.. Ze nejsem dost sexy, ze ho nemuzu pritahovat..Ty stehna, ty boky, ta baculata tvaricka…to brisko..spicky… a furt se neco pridavalo..Mozna…mozna to odstartoval jeden jediny vyrok kamarada ze tridy, ktery pronesl: “ hele, ten zadek, kdyz sedi“…Mozna to spustilo to, ze ta ma prvni laska byl dominantni kluk, co chtel vsechno nejlepsi..a pred vsema daval najevo, ze JA to teda fakt nejsem….Kazdopadne vysledek byl takovy, ze jsem si rekla. neco se sebou udelam… Jeho ponizovani me jen tlacilo neprestavat…zacal me bit, a tak jsem si rikala, delam to spatne, sem blba, on mi jen pomaha, vzdyt on me ma tak rad… Patri mi to, treba mi to ted pujde lip… Kdyz mi malem rozbil hlavu o beton, rekla jsem si: a dost..to nema cenu..akorat mu ublizuju-jak absurdni, ze? mela jsem si rict,ze me akorat takhle zabije..ale ne,, mozek uz myslel jinak.Rozesli sme se.Presto, ze jsem ho stale milovala….. A teprve ted sem se do sebe pustila,jak to slo. Kazdy den 4hodiny usilovneho brusleni, behani po schodech na cas do desateho patra- za muj vykon by se snad sportovec nemusel stydet(3:15) az nahoru:))), posilovala jsem 90sedu lehu denne i nekolikrat…. Nejedla jsem….porad jsem ubirala druhy jidla… Nejdriv sladky ne, pak to ne a to ne..vsak to znate… do detailu to nema cenu psat. Pak prisla doba, kdy jsem si furt rikala, ze sem neschopna a zacala jsem si ublizovat fyzicky rezanim:( . To uz jsem znala meho ted uz manzilka a tatinka naseho syna.O nicem nevedel, ale zase prislo ty prvni doteky noveho vztahu a ja si pripadala strasne spinava…strasne moc. Nedokazala sem vydrzet jeho dotek…..me rezne rany byly vsude…hlavne tam, kde je nemohl hned videt, takze pozdeji nebylo mozne nechat se svleknout na nejake romanticke hratky, to opravdu neslo…videl by vsechny ty jizvy a to sem nechtela..samozrejme tohle nejde skryt.. vysvetlete svemu klukovi, ze vas nemuze svleknout, protoze……???? Takze se na vse prislo…do te doby mi stacilo tvrdit, ze nemam zaludek, ze ja nepotrebuju tak casto jist a tak..vesele sem se tomu smala…. Porad sem netusila, v cem hroznem litam..Jeho maminka je magistra v lekarne a tak nejak me asi odhalila, kdyz jsem byli na prvni veceri s jeho rodicema a ja si jidlo rozkrajela na milimetrovy kousicky a uplne se mi zvednul zaludek, kdyz sem se blizila s tim malym kouskem do pusy….To byl asi zlom. Pak si me maminka zavolala, jestli nahodou netrpim anorexii ci bulimii.. Ja vesele rekla: jezisi, to ne…nic takovyho….. nemela sem paru…pak sem ale premyslela, neco si o tom precetla…a uznala sem, ze to tak asi je.. Bohuzel to neznamenalo krok dopredu,ale krok zpet, protoze jsem se do toho oprela jeste vic, zacalo se mi to libit, zacala jsem si uvedomovat,ze se nicim a libilo se mi to:(.Bohuzel mi bylo jedno,jak ublizuju ostatnim.Byla jsem JA a MOJE anorexie, kterou jsem mela plne ve svych rukou..zvracela jsem do toho …a to snad vse..i jeden kousanec do susenky…. byla sem to jen ja, kdo mohl jit, kousnout si a jit na zachod….byl to tehdy skvely pocit..a jak to vsechny zname, ovladlo me to doslova uplne…nic jineho me nezajimalo..jen to, ze sem panem sveho mysleni..avsak to byl uplne nekdo jiny nez ja….dve osoby.zname to… dve mysleny…rozum vidime, slysime ale anorexie je stale silnejsi…Ma moc. Kdyz jsem pomalinku ztracela sve okoli, pritele, maminku,tatku, pratele……dost jsem premyslela… Nejake navstevy psychiatru mi vubec nepomahaly mimochodem..nekomu mozna ano, ja emla smulu na lidi. jen antidepresiva me asi pomohla,abych si nevzala zivot, o coz jsem se nekolikrat pokusila… Nakonec z toho vseho pro me vyslo najevo, ze strasne chci miminko, nekoho, o koho se budu starat,kdo me bude potrebovat…neco, co me take od vseho dostane pryc a to daleko..v zivote nastane rad, ktery se dodrzuje….To se mi stalo motivaci k tomu, abych zacala bojovat..holky, jakmile se nektera rozhodnete, jste dobry! rekla bych ze to je to nejtezsi!!! Pak nasleduji situace, kdy se neco nepovede, jeste preci nevime, kolik je malo, kolik hodne a co je normalni..Je skvele mit nekoho, s kym to muzeme probrat. mnozstvi jidla a tak..promluvit si, co je normalni… zacit pomalu..pridavat asi tak, jako jsme odebirali jidlo…najednou se to meni..clovek se citi hnusne..jako by neprirozene..je v nem NECO…jidlo a musi tam byt….divne a hnusne zezacatku… chce to vydrzet..zaspat to a tak…ja to tak delala..nebo jit nekam, kde nemuzeme zvracet…do metra a tak:) …postupne clovek citi, ze se mu vraci sila a myslim, ze to dost pomuze psychice..Telo i mysl pozna,ze je to takhle spravne.. u me se od ty doby zlepsilo uplne vse. A moc mi pomohl manzel, ktery me porad hlidal, jak papama kolik…strasne me to stvalo..to vite, vratit se zpet, mit vse pod svou kontrolou-obrazne receno, bylo lakave…porad to byla jistota… ale takhle jsem se dostala z toho nejhorsiho.Porad byla motivace miminko.. Moc nam to tedy neslo, ale po 2,5letech se zadarilo, to uz jsme byli manzele…svatba byla krasna..a ja moc statsna ated sjem uplne nejstastnejsi, protoze mam naseho Tomaska a to je nase zlaticko… I kdyz je to tezke a na jidlo neni taky moc casu, porad uz ve me je nejaky ten budicek: JIDLOOOO, honeeem, najez se…. a to je super.protoze hlad, kdyz vyresime jidlem, tak to je to nejlepsi…verim, ze uz se anorexie nikdy nevrati, ze se nidky nevrati to, abych ublizovala svemu telu a svym blizkym..meli kamenne nervy… Vim o anorexii,ano, clovek se toho nikdy nezbavi.vim o ni,vim ze muzu kdykoliv do toho zpet..vim o cem je rec a o co tu bezi o cem to je….ale ….ja uz nechci…. preji vsem to same..hodne sil a holky, jde to zvladnout!

Ahoj holky, ráda bych vám sdělila svůj příběh.. Myslím si ,že jsem nikdy nebyla úplná anorektička..spíš jsem jen jednu dobu měla oslabenou psychiku..a chtěla být pro okolí dokonalá. Takže od začátku ,mám skvělou rodinu ,které si strašně vážím a za nic na světě bych ji nevyměnila!studuji střední školu teď posledním rokem a mám relativně hezké známky i dané cíle do budoucna..nechci znít namyšleně ,ale lidé okolo mě říkají ,že jsem moc pěkná holka ,tak možná na tom něco bude 🙂 ALE přes tyhle fakta tu bylo ještě něco,můj přítel ,chodila jsem s ním od svých čerstvých 15 let,byla to má první velká láska 🙂 na kterou člověk nemůže jen tak zapomenout ,měli jsme období ,kdy jsme se milovali,kdy jsme si ubližovali a kdy jsme si nedokázali život představit jeden bez druhého..v našem vztahu byl závislí on více na mě ,alespoń ze začátku to tak bylo ,jenže pak přišel zlom a já předtím silná osobnost ,začala být závislá na něm ani jsem to nepocítila, tu změnu,jenže šok byl pro mě to ,když mi definitivně řekl, je KONEC,já to vůbec neočekávala ani by mě to nenapadlo..jo.. moje chyba! člověk má vždycky se vším trošku počítat…A pak se to vše spustilo ,každý den jsem pro něj brečela,neměla chuť vstát z postele ,proč?říkala jsem si, bez něj to nemá cenu,nemám důvod..na jídlo jsem neměla ani pomyšlení,prostě nic pro mě v tu dobu nemělo smysl..měřím 168 cm a má váha byla 54 kg ,vždy jsem byla typ štíhlejší postavy,po rozchodu jsem měla za chvíli 50 kg,všichni si toho všimli,kamarádi ,rodina,spolužáci a já jim vysvětlila proč to je ,protože jsem měla špatné období,ALE!!to byla sice pravda ,takhle jsem zhubla aniž bych chtěla být hubenější nebo tak,JENŽE pak přišel zlom,začalo se mi to líbít..řekla jsem si teď ,když jsem sama ,musím být „dokonalá“ ať se okolí a samozřejmě chlapům líbím 🙂 takže jsem už jedla jen málo..a váha šla dolů 49,47,46..ale já pořád všem říkala ,že je to normální ,že jsem zdravá ,vlastně ani nevím jestli to byla přímo anorexie ,pak jsem potkala dalšího kluka ,který mi ,ale moc nepomohl ,protože jsme spolu vedli takový noční život ,párty ,alkohol ,příchody v 7 hod.ráno ,málo spánku a měla jsem 44 kg..to už se opravdu ani mému okolí nelíbilo,hodně lidí mi to říkalo a mě to šlo jedním uchem dovnitř a 2 ven..naštěstí ani nevím jak jsem přišla k rozumu ,asi i díky našim ,protože jsem viděla ,že jsou ze mě zklamaní a na jejich názorech mi vždy velice záleželo..tak jsem ukončila svuj párty vztah,začala se bavit s normálnějšíma klukama a více jíst ,pomohla mi i dovolená na které jsem byla ,jedla jsem tam 3x denně k tomu švédské stolování 🙂 kterému neodolám :-)a nyní vážím 48-49 kg.Psychiku mám výrazně lepší ,už nejsem tak moc přecitlivělá,lehce zranitelná ..ale takový happy end to není ,něco mi zůstalo ,když jsem se vrátila z dovči zpátky domů ,tak pořád sleduji kolikrát denně jím ,kolik toho s ním ,ale snažím se jíst 2x denně ,což dodržuji..ale nechci mít víc než 49 kg..což taky není moc normální pro mě by bylo idéálních 48kg. to bych byla spokojená ,i když možná to není nezdravá váha ,protože při ní mi není ani zima ani na omdlení..no tak nevím jak na to jsem 🙁 a budu ráda za každý váš názor!papa Beruška

Příběhy.. ..jeden vedle druhého stejné…jen s malými obměnami jeden jako druhý. Jsem úplně stejná, i moje cesta byla podobná. Je mi z toho trochu smutno. Už několikrát jsem si uvědomila, jak je pro mě nevhodné všechny ty povídání vyhledávat. Ale nemůžu si pomoct, neumím odolat. To jemné šimrání..předzvěst něčeho vzrušivě a přitažlivě strašidelného. To, co mě od malička fascinuje. Pokušení. Zlobení. Trýznění. Vzrušení, kdy se vám na zadečku dělá husí kůže a začnete se trochu potit a zrychlí se vám tep. Myslím, že zdaleka už nejsem takový blázen jako dřív. Možná, že mi už jen stačí se pohybovat ve světě fantazie. Ve světě plném lehounkých poloprůsvitných šedostříbrných vílích princezen s dlouhými stužkami zářivých vlásků. Ve světě chladných neskutečných nadpozemsky křehkých magických vil. Poletujících nepohádkových bytostí, které odvane a rozpustí i teplý lidský dech. Skřítků živících se jen jarní rosou a vůní rozehřátých květin. Jednou jsem jednu takovou opravdu viděla. Jen zdánlivě byla nepodobná mým vílám ze snů. Zahlédla jsem ji kdesi..a měla tu možnost s ní strávit pár chvil. Nemluvila. Její tělíčko bylo podivně zkroucené a už dávno ztratilo svou stříbřitou perleť. Oči měla zavřené, hlavu zakloněnou, na záda jí splývaly mokré havraní vlasy. Kůže jejího těla byla jako ten nejtenčí pergamen pod kterým prosvítal vílí skelet. Bříško měla ta malá poutnice neuvěřitelě nafouklé, plné jantarové tekutiny. Zvědavost mě hnala dál do jejího nitra…proč se má vílí princezna tak změnila? Plíce byly temně rudé, plné hnisu a zpěněné krvavé tekutiny. Játra velká a žlutá. Žaludek malý s prokrváceno stěnou, střeva ochablá, prázdná a bledá. Ledniny zcela holé, bez tukového pouzdra. Byla jsem hrozně zmatená, uvnitř nebyla moje pohádková víla vůbec pěkná a ani trochu podle mých představ. Znovu jsem pohlédla na její tělesnou schránku. Na patách, zádech, loktech měla obrovské neskutečné zapáchající kráterovité boláky. Naposledy jsem pohlédla na její ruce. Pohled klouzal po fialových nehtících a křehounkých kůstkách prstů až k zápěstím. Obě byla zčásti obroužena několika stříbřitými náramky, hluboce zarytými. Nevím, jak dlouho je tam měla. Nevím, jestli víly něco cítí..jestli ano, muselo ji to kdysi neskutečně bolet. Moje víla. Musela jsme ji tam nechat. Myslím, že se pomalu rozplynula… když jsem tu místnost navštívila znovu, už jsem ji tam nenašla. Možná, že budu mít zase někdy štěstí. Mám malé tajemství…nechala jsme si malý kousek jejího statečného srdce na památku. Je to můj amulet. Kouzlo, které mohu použít, až se budu chtít sama proměnit.

Rozhodla jsem se, že sem připojím i svůj příběh. Bude samozřejmě stejný jako ty ostatní, protože jsme všechny tady stejně postižené. Moje trápení se s ppp trvá už 4 roky. Táhlo mi na 17. rok a přišla jsem si tlustá a bla bla. Však to znáte. Nejprve jsem svoje hubnutí řešila jakoby normálním jídlem, které jsem ale každý večer vyzvracela. Tohle jsem provozovala rok a zhubla tak skoro 10 kilo (až tomu ted nemůžu uvěřit!). Pak mi na to přišla mamka a musela jsem jí slíbit, že už to víckrát dělat nebudu. Sliby se slibujou, blázni se radujou, že? Je sice pravda, že jsem to skutečně nějakou dobu nedělala (asi tak další rok), ale během toho jsem skoro nejedla. Přestala jsem snídat, zrušila si obědy a vlastně jsem jedla jen před mamkou večer – jakoby normální večeři u nás (např. půl krajíce chleba se sýrem a zeleninu a pak nějaké mlsání, nebo jenom jogurt a ovoce. Ale vždycky jsme si s mamkou daly večer kousek čokolády nebo tak). Tímhle stylem jsem si udržela svou váhu asi 2 roky při výšce 170 cm na 48 kilech. Byla jsem tak spokojená. Měla jsem přítele, kterému jsem se takhle náramně líbila, ve škole mi to celkem šlo…Prostě jsem byla opravdu štastná. Přišly prázdniny před maturitou, kdy jsem sehnala brigádu v lahůdkách a tam se ve mně objevila opět nezkrotná chut k jídlu. Ujídala jsem majonézové saláty, zákusky, tučné sýry..Samozřejmě se to projevilo i na mé váze – přibrala jsem na 52. Následovaly stresy s maturitou, čokoládky, sladkosti…Najednou jsem měla 54, byla jsem protivná na své okolí…Přítel se se mnou kvůli tomu rozešel. Další etapa mého života – nástup na vysokou školu. Podlehla jsem rychle studentskému životu – kalbičky, jídlo v noci…Což se opět projevilo na mojí váze a o Vánocích 2006 jsem najednou měla 57 kg. Začala jsem zmatkovat a vzpomněla si, jak jsem tenkrát zhubla..Opět jsem se dostala do kolotoče zvracení, nejedení, přejídání…Sice jsem zhubla, ale strašně mě to psychicky vyčerpávalo. Naštěstí jsem se během VŠ poznala se svým současným přítelem, který mi strašně pomáhá a začínám znova. Sice začínám znova už skoro 3/4 roku, ale snažím se. Jen se nemůžu zbavit přejídání. Neumim ovládat svoje chutě. Neumim jíst. To je strašný. Momentálně asi začínám opět padat do anorexie, protože se jídla začínám bát – přes den se snažím jíst málo a pak samozřejmě večer to doháním. Přijdu si strašně tlustá a ošklivá, jsem opět protivná a velice psychicky labilní. Neustále brečim, jsem neštastná, v depresích. Nevím jak z tohohle kolotoče ven. Nevím si rady. Chci jíst na jednu stranu, chci strašně být zdravá a dávat si všechny ty dobroty a pak si říct dost. Na druhou stranu ale chci být zase ta hubenounká slečna s 48 kily, ta křehounká bytost..Nevim, prostě nevim jak dál. Už mi z toho asi definitivně hráblo. Dneska nejim celý den, až odpoledne, kdy máma přijde z práce a udělá lívance s tvarohem. Proč? Protože si naivně myslim, že mi to pomůže a přitom to je taková blbost. Co když se zase nehorázně přecpu? Co když…?? Musím se zase sebrat a jít dál, zkoušet to znovu, protože já to jednou dokážu. Chci to dokázat!!!

Ahoj, je mi 15 a bude to mu rok co sem s tim začala. Brácha je sportovec a já se nemohla dívat jak pořád běhá musela sem taky 🙂 bylo to supr, běhala sem asi měsíc každý den a krásně se mi zpevnila postava (v té době sem normálně jedla všechno co sem chtěla). Byla sem tak akorát měřila 169cm a vážila asi 50kg. jenže jednoho dne sem si přečetla obal na čokoládě co sem zrovna jedla a zjistila, že když si dám 1 čokošku musím hodinu běhat. čokolády sem se vzdát nechtěla a proto sem pořád běhala v tédobě sem si taky hodně začala všímat „ideálů“ v médiích. Všude se psalo a bohužel i píše! Zhubněte! a budete štastní, sportujte! atd… V té době mi jaksi chyběl životní smysl a já myslela o.k. zhubnu pár kilek a on se náký ten smysl najde (jak naivní!) No jenže mně zhubnout nešlo snažila sem se asi 2 měsice -každý den běhat, snídaně jogyrt pak ovoce, těstoviny jogurt a ovoce … jenže pořád nic:( byla sem zoufalá pak sem se přestala trápit a začla normálně jíst jenže tim můj život úplně ztatil smysl. Byla sem vždy jedničkářka, prý nadprůměrně inteligentní,chtěla být dokonalá a bohužel sem byla i perfekcionistka. Nevím co se smým životem stalo, ale nák sem ho přestala vnímat – když sem nezhubla. Začala sem se za to trastat řezala sem se všude možně do rukou nohou .. Máma na to přišla a dotáhla k psycholžce, tý sem něco řekla ale o jídle ani slovo v tu dobu mi asi ani nedošlo že to dělám proto že sem selhala a nezhubla. takhle to šlo celou zimu. Ale začátkem jara si dala opravnej pokus a šla sem do toho brutálně. fakt drastický diety. Každý den … ráno mi bylo špatně po včerejším nájezdu tak sem nesnídala, ale od oběda sem žrala až do usnutí a nehorázně tloustla. Měla sem toho dost a chtěla normálně jíst a žít! jenže to nešlo. Pak sem odjela na 3 týdny k moři a tam sem byla ráda za každý jídlo co mi dali, jídlo fakt ubohý a já strašně hladověla jenže tam sem svou lednici neměla. Zhubla sem tam asi 2 kila, mimochodem mě vedoucí obvinila z anorexie. přijela sem domů a řekla si že budu jíst jako tam jenže se tak nestalo. žrala sem zas o 106 … asi v půlce prázdnin mě napadlo zvracet tak sem začala ze začátku to nešlo ale ted se mi zvedá žaludek i když se napiju vody. Už úmyslně nezvracím ale jíst normálně neumim pořád strašně žeru a trápim se, samozdřejmě taky nenávidim svoje tělo ale psycholožka mi řekla že tělo za to nemůže může za to jen můj rozum nebo spíš nerozum … je to pravda. Jen mozek mi pořád přikazuje : trestej se, zvracej, řež se vždyť ty si ta blbá tlustá holka co nic nedokázala tak trp! každý dne myslím na sebevraždu je jen otázka času kdy to udělám …