Archives

Jak jsem už psal, neexistuje jediný správný způsob léčby mentální anorexie, různí terapeuti používají a kombinují různé postupy. S čím se tedy můžete setkat v terapii? První věc, kterou by měl nemocný v terapii dostat, je pochopení a respekt ? nikdo vám nebude za vaše problémy nadávat, vyčítat, odsuzovat, divit se, jak se to mohlo stát. Terapeut vás vyslechne a teprve pak bude společně s vámi hledat řešení či vhodný postup. Můžete se spoléhat na jeho diskrétnost. Základním nástrojem v psychoterapii je rozhovor. Na začátku terapie můžeme mít strach, že nebudeme mít o čem mluvit, nebo že se nám o svých věcech mluvit chtít nebude. O těchto obavách terapeut dobře ví a umí s nimi zacházet, rozhodně od nemocného nečeká žádné řečnické výkony. Každý terapeut si musí na začátku své kariéry projít sám výcvikem v psychoterapii, kde si na vlastní kůži zažije, jak je těžké být o sobě před někým jiným otevřený a mluvit o tom, co nám nejde a co nás trápí. Je dobré dát tomu čas – někdy je třeba řada sezení k tomu, abychom si na terapeuta zvykli a mohli s ním o sobě mluvit. Speciální postupy: Často jdou lidé do terapie s anorexií s velmi nízkou tělesnou hmotností a s velmi omezeným jídelníčkem. Řada terapeutů s tím umí pracovat sami a pomohou vám postupnými kroky dostat se z této velmi nebezpečné situace. Někdy je výhodné, když pomoc s váhou a jídelníčkem dělá nutriční terapeut nebo dietní sestra, zatímco s terapeutem pracujete na snížení úzkosti, změně způsobu myšlení o sobě, o jídle, zlepšení blízkých vztahů. Někdy vám může terapeut navrhnout zapisování jídelních záznamů. To je velmi užitečná technika pro zlepšení stravování. Ještě intenzivněji je možné pracovat v terapii psaním deníku. Srovnáváme si tak myšlenky a pocity nejen v době sezení s terapeutem, při zpětném prohlížení nám mohou dojít souvislosti. K příznakům anorexie patří také tzv. porucha vnímání tělesného schématu, to znamená chybné vidění proporcí vlastního těla. Zajímavé přitom je, že tento špatný odhad se týká hlavně partií, které nejvíce sledujeme, kde máme největší strach z tloušťky (často to bývají stehna, hýždě a břicho). S tím vám může terapeut také postupně pomáhat ? mluvit o tom, zapojit kresbu či fotografii, cíleně směrovat pozornost jinam. Jde o techniky, které pomáhají nemocnému získat větší odstup a začít znovu reálně vnímat své tělo. Je to hodně o práci se strachem ? platí zde přísloví, že strach má velké oči.

Jak se objednám a co bude dál: ? <b>Kontakt na odbornou pomoc</b> můžete dostat od Vašeho praktického lékaře, od známých nebo si ho najdete sami ? doporučujeme získaný kontakt ověřit, nejlépe jej získat od někoho, komu důvěřujete. ? <b>Zjistit si předem informace</b> ? pokud je to možné (např. pomocí webových stránek), zjistěte si, zda je pro Vás péče dostupná ? zda Vámi vybraný odborník pracuje s problematikou, s kterou se za ním chystáte, způsob platby (zda péči hradí Vaše pojišťovna či zda budete platit hotově), časová a místní dostupnost. ? <b>Telefonické objednání</b> ? pokud se Vám nepodařilo zjistit informace předem, využijte k tomu první telefonát. Možná nebudete mluvit přímo s Vaším budoucím odborníkem, zkuste tedy být věcní a dlouze nepopisujte svou těžkou situaci, jistě k tomu bude prostor při Vašem prvním setkání. Důležité je domluvit si termín, příp. se zeptat na způsob hrazení péče (zda je třeba také doporučení od praktického lékaře či zda můžete přijít jen tak). o ?Musím říct do telefonu, že mám PPP?? ? nemusíte, zároveň to ale není nic, čemu by se začal odborník divit či za co by se Vám smál. Můžete jen říci, že se chcete objednat na konzultaci, že si s něčím nevíte rady, že toho je na Vás poslední dobou moc, atd. Odborník sám se Vás dál doptá, pokud bude potřebovat již v telefonu více informací. Počítá s tím, že je to pro Vás těžké a je připraven na Vaši nesmělost či stud. o ?Co když se mi ten hovor zdál divný a nechce se mi tam?? ? konečné rozhodnutí je na Vás, ale nemáte co ztratit, pokud se za odborníkem vydáte. Vždy máte možnost spolupráci ukončit, pokud i po několika konzultacích máte pořád divný pocit ze spolupráce. o ?Co když se mi pak domluvený termín nehodí?? ? zvažte, co je pro Vás prioritní a pokud opravdu na první konzultaci nemůžete přijít (nemoc, náhlé pracovní povinnosti, atd.) zavolejte, vysvětlete situaci a poproste o domluvení nového termínu. I s tím odborník počítá. ? <b>První konzultace</b> ? na sezení stačí přijít několik minut před dohodnutým časem, někdy se může stát, že budete chvíli čekat, u Vašeho odborníka je patrně ještě předešlý klient, buďte tedy trpěliví a vydržte. Po příchodu do ordinace či terapeutické místnosti si nejspíše podáte s odborníkem roku, oba se usadíte a budete mít prostor pro Vaši ?zakázku?, stejně jako když přijdete ke kterémukoli jinému lékaři. o ?Jak mám začít, co mám říkat?? ? sezení většinou odborník začne pobídnutím ?Co pro Vás mohu udělat??, ?Co byste potřeboval/a??, ?Jak Vám mohu pomoci?? apod. ? zkuste tedy na tuto otázku jakkoli odpovědět, určitě společně zformulujete, na čem můžete pracovat. o ?Co když nedokážu říct vůbec nic?? ? nic se neděje, i s tím odborník počítá a buď se Vám společně podaří se pomalu rozpovídat nebo to půjde třeba při příštím setkání. o ?Kdy to mám zaplatit a jak se mám zeptat, kdy přijít znovu?? ? s tímhle Vám odborník jistě pomůže. Stejně tak spolu proberete možnosti, které máte. Zda a jak často budete na terapii docházet, co je k tomu potřeba, jak budete péči hradit, co všechno Vám terapie může přinést, jaká jsou její pravidla, atd. o ?Může odborník někomu říct o tom, že k němu chodím?? ? ne, je povinen dodržovat mlčenlivost stejně jako lékař. I na to se ho můžete zeptat, abyste se cítili jistěji. ? <b>Průběh terapie</b> ? společně s odborníkem byste se měl/a domluvit na počtu konzultací, čím víc se s ním budete znát, tím snazší bude zeptat se na všechny Vaše otázky související s léčbou, jste to Vy, kdo ví nejlépe, co potřebujete, zkuste být v procesu léčby maximálně aktivní. o ?K ničemu to není, vždycky je mi po tom ještě hůř…mám tam chodit dál?? ? je možné, že se přechodně Vaše obtíže zhorší, je to způsobeno tím, že začínáte řešit věci, které byly dlouho schované a může být bolestivé se s nimi vyrovnávat. Tato fáze však přejde do další, kdy Vám bude lépe a budete cítit zlepšení. Zkuste tedy vytrvat a neodcházet z terapie dříve, než může začít pozitivně působit. o ?Ty léky, co mi dal, vůbec nefungují, akorát po nich spím a nejsem schopná/ý normálně pracovat!? ? zkuste o tom s Vaším psychiatrem mluvit, zeptejte se na jejich známé vedlejší účinky, zkonzultujte čas, ve kterém léky berete, zeptejte se na jiné možnosti, nechce se poučit o jejich funkci. o ?Jak mám říct, že některý ty věci, co se v terapii dějí, mi vůbec nevyhovují?? ? kdykoliv máte nějaké pochybnosti, otázky či námitky k probíhající terapii, zkuste je říci rovnou Vašemu odborníkovi a společně o tom mluvit. To, že to řeknete kamarádce, na svépomocné skupině či rodičům, nezmění situaci mezi Vámi a Vaším odborníkem. Dobrý odborník Vaši zpětnou vazbu využije pro Vaši další spolupráci. ? <b>Ukončení terapie</b> ? Vaše léčba je dobrovolná, můžete ji tedy kdykoliv ukončit. Vždy je dobré o tomto zvažovaném kroku mluvit přímo s Vaším odborníkem. Společně můžete odhalit Vaše pohnutky k tomu a předejít tak zbytečnému střídání mnoha terapeutů. Pokud již další terapii nepotřebujete a máte se dobře, není co řešit 🙂

Neexistuje pouze jediný postup v léčbě, který zaručeně vede k uzdravení. Je dobré mít představu o tom, jaké existují druhy terapie a ideální je mít možnost si s pomocí odborníka vybrat. Protože to, co je dobré pro někoho jiného, nemusí být dobré pro nás. Pokud vyhledáme odbornou pomoc u psychologa, psychiatra nebo specializovaného psychoterapeuta (rozdíly podrobněji v samostatné kapitole), bude nám nejčastěji nabídnuta individuální terapie, někdy pak rodinná nebo párová terapie. Psychiatr nám může také nabídnout podpůrnou léčbu pomocí psychofarmak ? to znamená léky, které přímo poruchu příjmu potrav neléčí, ale mohou pomoci zvládnout velmi nepříjemné stavy úzkosti a deprese, či snížit naléhavost nekonečných myšlenek na jídlo a váhu (více o lécích v samostatné kapitole). Individuální psychoterapie znamená, že se bude odborník věnovat po určený čas pouze nám a to opakovaně, jednotlivá sezení na sebe navazují – co jsme nestihli probrat teď, necháme na příště. Někteří terapeuti nabízejí konkrétní postupy, radí, dávají úkoly, kde se sami mezi sezeními aktivně podílíte na své léčbě. <b>Porucha příjmu potravy je chápána hlavně jako nevhodný návyk, který je nutné změnit</b>. Jiní dávají přednost postupnému odhalování souvislostí nemoci s osobní historií a současnou životní situací a pomáhají nemocnému svou nemoc lépe pochopit a společně najít způsoby řešení, ?ušité nemocnému na míru?. <b>Porucha příjmu potravy je tu chápána jako projev jiných neřešených problémů</b>. Více se o některých přístupech v léčbě dočtete v další kapitole. Je velmi časté, že zkušený terapeut různé způsoby léčby s výhodou kombinuje. Také jsem zmínil rodinnou a párovou terapii. Jak název napovídá, terapie se účastní celá rodina nebo pár, terapeut podporuje zúčastněné ve společném řešení problému. <b>Porucha příjmu potravy tu není problémem jednotlivce, ale do jisté míry všech zúčastněných</b>. Zejména u dětí a dospívajících je prokázáno, že se jedná o velice účinný způsob léčby. Další variantou léčby je terapie ve skupině, nejlépe ve specializované skupině pro nemocné poruchou příjmu potravy. Zvláštní postavení tu mají svépomocné skupiny, které mají za cíl pomoci nemocným na začátku získat informace a vybrat si dostupný a přijatelný způsob terapie. Může také pomáhat těm, kteří léčbou již prošli, podělit se o své zkušenosti a slouží pak pro důležitý pocit užitečnosti a také jako prevence před opětovným návratem do nemoci. Dále jsou tu tzv. docházkové terapeutické skupiny, těch speciálně zaměřených na léčbu poruch příjmu potravy je však u nás zatím velmi málo, ale předpokládáme, že se bude jejich nabídka rozšiřovat. Od svépomocné skupiny se liší jednak tím, že jí vedou obvykle dva psychoterapeuti, jde tedy o odbornou pomoc. Dochází do nich delší dobu stejná skupina lidí, kteří se mají šanci vzájemně lépe poznat a více si důvěřovat. Se skupinovou terapií se nejčastěji setkáme na stacionáři (docházkovém denním programu) nebo při hospitalizaci na psychiatrii. Skupina může poskytnout nemocnému informace, dát mu podporu, pochopení pro jeho problémy, může nabídnout i různé pohledy a tím i lepší porozumění sobě a svým problémům. Nemocní se ve skupině učí o svých problémech mluvit. Skupinová terapie má obvykle dobrý vliv na zlepšení vztahu k sobě a ke svému okolí. Na začátku léčby ale může být nemocný zahlcený svými problémy a potřebuje více času pro povídání o svých věcech, než kolik může dostat na skupině. Proto je dobré hlavně v akutním stavu nemoci nejprve docházet na idnividuální či rodinnou terapii a pak navázat léčbou ve skupině. Někdy je dobré různé formy léčby kombinovat. Kontakty na svépomocné a docházkové skupiny najdete <a href=“akce_list.asp“>zde</a>, na stacionář pro léčbu poruch příjmu potravy pak v <a href=“kontakt_list.asp“>databázi kontaktů</a>.

Léčba mentální anorexie a bulimie bývá dlouhodobějším procesem, v němž pobyt na lůžku psychiatrické kliniky či léčebny může být důležitým krokem k uzdravení. Kdy je hospitalizace nutná, kdy je pouze doporučeným krokem a kdy se bez ní obejdeme? <b>Jednoznačně nutná je hospitalizace v případě, že je bezprostředně ohrožený život nemocného. </b> 1. Takové ohrožení způsobuje u mentální anorexie velká podváha (orientační hodnota BMI* u dospělého člověka pod 15), u mentální bulimie pak každodenní záchvaty přejídání a zvracení. Pro organizmus jsou takové stavy extrémní zátěží, se kterou si nemůže umět poradit a vznikají následky, které dříve či později vedou k nevratným změnám případně k úmrtí. Rizika u dětí a dospělých, kteří se zároveň léčí s jinými zdravotními problémy, je ještě vyšší. DŮLEŽITÉ je tento zdravotní stav nepodceňovat a reagovat okamžitě. 2. Nebezpečná je také těžká deprese, která se u řady lidí s poruchou příjmu potravy rozvine. Takový stav se nejvíce projevuje apatií, plačtivostí, uzavřením se do sebe, neschopností vykonávat běžné věci, zanedbáváním péče o sebe (hygiena, oblečení), proklamacemi o nesmyslnosti života, myšlenkami na sebevraždu. Právě riziko sebevraždy je v takovém stavu opravdu velké. Lidé trpících anorexií či bulimií končí svůj život sebevraždou častěji než důsledkem jiných duševních poruch. Důvodem je kromě deprese velmi negativní a destruktivní vztah k sobě a prohlubující se izolace od okolního světa. 3. Zejména u dětí je nutná hospitalizace v případě, že ambulantní péče nevede během dvou ? tří měsíců k zásadním změnám, tedy u anorexie restriktivního typu** k úpravě příjmu potravy a postupnému přibírání na váze, u bulimie ke snížení frekvence záchvatů přejídání a zvracení. Problém nemusí být ve špatně vedené léčbě, ale v komplikované motivaci pacienta, který nejvíce souvisí s obrovským strachem z nárůstu tělesné hmotnosti (přeneseně z kalorií). Nesmíme zapomínat na to, že velká podváha (u dospělého BMI < 17,5) jde ruku v ruce s poruchou vnímání svého těla (porucha tělesného schématu***), nemocný vidí zejména některé tělesné partie (často břicho, stehna) jako ?tlusté? a přibírání na váze se logicky brání. U bulimie zase nemůže ambulantní péče zajistit to, co nedokáže ani snížená schopnost sebekontroly nemocného ? hlídat přístup k jídlu. Tady bývá velmi důležitá spolupráce s rodinou či partnery nemocných. 4. U dětí je hospitalizace nutná, když odmítají spolupráci s ambulancí, nechtějí se léčit, nemají náhled na to, že jsou nemocní. Do 18 let jsou za dítě a jeho léčbu zodpovědní dospělí, kteří ho mají v péči a je jejich povinností v takové situaci I PŘES NESOUHLAS dítěte zasáhnout. <b>Vhodná je hospitalizace v případě, že: </b> 1. Dlouhodobá ambulantní léčba nepřináší žádné podstatné výsledky. Pak je věcí domluvy mezi lékařem či psychologem a nemocným, zda by mohla hospitalizace léčbu posunout k lepšímu. Nemocný někdy přijde sám s tím, že ví přesně, co by měl dělat, ale strach je tak velký, že to nedokáže sám bez asistence překonat. 2. Konflikty v rodině nemocného dosáhly hranice únosnosti pro zúčastněné, rodinná krize se prohlubuje a východisko z ní v nedohlednu. Tento problém se někdy velmi dobře daří řešit docházením na rodinnou terapii****, ovšem ne vždy je taková služba v místě bydliště k dispozici a nebo je rodina ochotná toto podstoupit. 3. V místě bydliště není kvalifikovaná odborná péče dostupná. Zejména na počátku léčby je důležité, aby jí prováděl odborník, který má s terapií poruch příjmu potravy zkušenosti. Je totiž třeba řadu věcí nemocnému případně i rodině vysvětlit, získat je pro spolupráci, udělat jasná a srozumitelná pravidla postupu terapie. Pokud toto není k dispozici, je vhodné absolvovat léčbu na lůžku, kde takoví odborníci pracují a počáteční krizi mohou dobře zvládnout. <b>Hospitalizace není nutná v případě že</b> není akutně ohrožený život, nemocný si je vědom svých problémů a ví, že je nutné se léčit. I když průběh terapie není ?stálé směřování k lepším zítřkům? a objevují se krize i dílčí nezdary, podařilo se nemocnému navázat se svým terapeutem dobrý pracovní vztah. <b>Co hospitalizace může nabídnout</b> Záleží hodně na typu zařízení a na věku pacienta, ale v podstatě je nejdůležitějším přínosem tzv. komplexní péče. Na péči se podílí celý tým odborníků, managerem pobytu v nemocnici je vždy ošetřující lékař ? psychiatr. Psychiatr spolupracuje na zvládnutí psychické krize a zmírnění naléhavosti nemoci (výčitky po jídle, nutkavé myšlenky na váhu, deprese atd.) pomocí léků ? psychofarmak. Nejčastěji používaná bývají moderní antidepresiva. DŮLEŽITÉ je vědět, že na tyto léky nevzniká závislost a mohou pozitivně ovlivnit motivaci pacienta k léčbě. Psychiatr se také ve spolupráci se somatickými lékaři a zdravotními sestrami stará o zlepšení tělesného stavu, to znamená léčba podvýživy a jejich následků. Psycholog mívá na starosti vstupní psychologické vyšetření, které má pomoci k rychlé orientaci v situaci nemocného, také pomáhá při volbě vhodných léčebných postupů (např. jestli bude při léčbě dáván důraz na skupinovou terapii či rodinnou terapii). O samotné terapeutické programy se nejčastěji dělí specializovaní terapeuti, psychologové i psychiatři. Individuální pohovory i nejrůznější skupiny pomáhají pacientovi lépe svou nemoc pochopit, učí ho, jak s ní lépe bojovat. Velkou oporou bývají i spolupacienti, řada z nich se nachází v podobné situaci, mohou si mezi sebou vyměňovat zkušenosti (někdy bohužel i ty špatné), v léčbě se mohou vzájemně podporovat, navazují se zde blízké vztahy, které pomáhají překonat těžké období nemoci. Poznámky k textu: * BMI (body mass index) je odhad tělesné hmotnosti, uznávaný Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Vychází se z poměru hmotnosti a druhé mocniny výšky, výsledek se porovná se statistickými tabulkami pro daný věk a pohlaví.BMI si můžete spočítat <a href=“vyzkousejte_bmi.asp“>zde</a> ** Názor, že mentální anorexie se vždy projevuje nejedením či velkou podváhou je mylný. I když jde o nejrozšířenější formu (anorexie restriktivního typu), existuje i průběh nemoci, kdy k udržování podváhy slouží zvracení či zneužívání projímadel (anorexie purgativního typu), nebo je i při relativně normální váze v popředí patologické zacházení s jídlem a další kritéria (anorexie atypická) *** Porucha tělesného schématu se může objevit i u zdravého člověka v situaci, kdy rychle sníží svou tělesnou hmotnost a přitom se intenzivně zabývá svým vzhledem. **** Rodinná terapie je zejména u dětí považovaná za jednu z nejúčinnějších metod léčby mentální anorexie a bulimie. Přitom nejde primárně o léčbu nemocné rodiny, ale o hledání způsobů, jak se může rodina (kterou poruchy příjmu potravy vždy zasáhnou) s takto náročnou situací co nejlépe vypořádat.