Konference o poruchách příjmu potravy 2017

konference 2017Mezinárodní interdisciplinární konference o poruchách příjmu potravy a obezitě

Pořadateli konference jsou Psychiatrická klinika  1. LF UK a VFN, Sekce pro poruchy příjmu potravy Psychiatrické společnosti ČLS JEP

a  E-clinic, z.ú. Akce je pořádána v rámci celoživotního vzdělávání a ohodnocena kredity pro všechny spolupracující profese.

Organizační výbor a vědecký sekretariát: prof. MUDr. Hana Papežová, Csc. a MUDr. Petra Uhlíková

XI. ročník 2017

9. – 10. 6. 2017. Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze

Více informací včetně způsobu úhrady konferenčního příspěvku najdete zde.

Hladový deník

Je mi dvacet a anorexie mě s většími či menšími přestávkami provází už přes pět let. Skutečně se vyléčit jsem se ale rozhodla až nedávno, a v rámci terapie jsem se založila blog. Částečně kvůli sobě, abych se z toho vypsala, a částečně kvůli svým přátelům, kteří celou tuhle mizérii prožívají se mnou. Mým prvotním plánem bylo ukázat světu, jak to opravdu vypadá, když člověk trpí anorexií – jak přemýšlím a co se mi honí hlavou, a že je to trošku jiné, než co se dočtete v příručkách. Chtěla jsem je nechat nahlédnout do toho tajemného a nepochopitelného světa strachu z jídla, i když to znamenalo, že musím vyzradit svoje nejnitrnější obavy a tajemství.
Přála jsem si, aby mě lépe poznali a porozuměli, proč je to se mnou občas k nevydržení. A proč všechny ty dobře míněné rady jako „prostě se najez“ úplně nefungují – to v neposlední řadě.

Ze začátku jsem netušila, jakým směrem se blog bude ubírat, ani jestli mi počáteční nadšení vydrží déle než týden. Samotnou mě překvapilo, jak moc mě začalo psaní bavit. Najednou jsem měla nějaký normální zájem, plánovala jsem, o čem bude další článek (a pak ten následující), zkrátka: zaměstnávalo mě něco jiného než cvičení a myšlenky na jídlo. A pomalu jsem se začala – teď už to snad říct můžu – uzdravovat. K příspěvkům o anorexii pozvolna přibývala nová témata a teď píšu o tom, na co mám chuť a co mě zrovna zajímá. Někdy se to týká mojí nemoci, někdy ne, někdy tak napůl. Nad anorexií zdaleka ještě nemám vyhráno, ale pevně věřím, že jsem na správné cestě. A můj blog mi k tomu moc pomáhá.

http://hladovydenik.blogspot.cz/

Komiks o mentální anorexii

Skvělý výtvor – koláž dvou dívek, které moc dobře věděly, o čem psaly. Chcete nahlédnout na do světa dívky, která onemocní mentální anorexií, dostane se na psychiatrickou kliniku, rozhodne se anorexie se zbavit a nastoupí na těžkou cestu uzdravení? Tak pojďte dál…

Čtyři obrazy autorek Zuzky a Terezy – díky holky.

anorexie 1

anorexie 2

anorexie 3

anorexie 4

Ortorexie, bigorexie, drunkorexie

Dnes se často píše a mluví o tom, jak je naše kultura postižena snadným přístupem k potravě a nedostatkem aktivního pohybu, což vede k tomu, že stále více lidí trpí nadváhou. Zároveň také roste počet těch, kteří mají z různých důvodů s jídlem a se svou postavou ?problém?, z nejrůznějších důvodů jsou výrazně nespokojeni se svou postavou a nebo mají abnormální stravovací návyky. Dostávají se pak při zacházení s jídlem a se svým tělem do extrémů, který je ohrožuje zdravotně, někdy i na životě.

Ortorexie, bigorexie a drunkorexie jsou relativně novými typy poruch příjmu potravy, které jsou ve své extrémní podobně stejně nebezpečné jako mentální anorexie, bulimie či psychogenní přejídání. Pokusíme se teď najít hranici mezi zájmem, životním stylem a nemocí, která vážně ohrožuje zdravotní stav člověka a ze života mu dělá peklo.

Ortorexie je patologická posedlost zdravou výživou, slovo se skládá ze dvou řeckých slov: ?orthos? – správný a ?orexis? – chuť. Tato porucha se projevuje tak, že se u nemocného z počáteční orientace na zdravou stravu, na obchody se zdravými potravinami a na hledání informací, jak se takové potraviny vyrábějí, stává posedlost a hlavní náplň času. Roste strach z ?nezdravého? jídla, zdravé jídlo je podrobováno stále většímu zkoumání a i to postupně přestává být dost zdravé, tedy bezpečné. Jídelníček se tak zužuje na minimum, nemocný ztrácí na tělesné hmotnosti a trpí podvýživou. Navíc musí na jídlo podobně jako při mentální anorexii velmi často myslet, trápí ho úzkosti a deprese, které vedou k pocitu osamění a skutečné izolaci ? nemá si v takovém stavu s druhými lidmi co říct. Častěji se tento problém vyskytuje u žen i když v menší míře, než je tomu u mentální anorexie či bulimie.

Nemocní ortorexií jsou radikálními odpůrci uměle hnojených, geneticky upravovaných potravin bez použití chemických konzervantů a barviv, výhradně se orientují na bio-potraviny ze specializovaných obchodů. Patologické je na tom extrémní odmítání všeho ostatního, nikoliv samotná myšlenka, že by mělo být jídlo maximálně přírodní a tedy zdravější. Seznam ?povolených potravin? se však dále časem zužuje, ani bio-potraviny nemusejí být přeci bezpečné, záleží na tom, kdo je vyrobil, jestli skutečně dodržel všechny ?bio-postupy?, jestli potraviny nekontaminoval znečištěný vzduch… Zároveň s tím se ?nezdravé potraviny? mění v jedy, kterými by se nemocný po jejich požití jistě otrávil nebo by určitě vážně onemocněl.

Myslím, že je tu celkem dobře vidět, že je skutečně rozdíl mezi preferováním zdravých potravin bez ?éček? a posedlostí ?bio-fanatizmem?. Rozhodně tu nejde o patologizování toho, čemu se říká zdravý životní styl, ale o pojmenování stavu, který se ?vymkne z rukou?.

Označení ortorexie použil pro označení fanatického zaujetí zdravou výživou poprvé americký lékař Steven Bratman ve své knize Healthfood Junkies. Původně totiž sám založil komunitu lidí, kteří se zabývali zdravou výživou, ovšem časem zjistil, že přehnané zabývání se zdravým jídlem vede k extrémním změnám ve stravovacích návycích pod vlivem obsesivních omezení se značnými negativními důsledky na tělesné i psychické zdraví a sám komunitu rozpustil.

Bigorexie se naopak týká převážně tělesných proporcí ve smyslu posedlosti vlastním vzhledem. Jde o poruchu vnímání vlastního těla, kdy nemocný usiluje o dosažení často nereálných hodnot ve své fyzické zdatnosti, svých tělesných proporcí. V odborné literatuře se o této duševní poruše píše také jako o variantě ?dysmorfofóbie? (nadměrné zaobírání se domnělým defektem vzhledu u běžně vyhlížející osoby) nebo ji lze nalézt pod označením ?Adonisův komplex?.

Bigorektici si připadají slabí, nedostatečně svalově vyvinutí, trápí je to a jsou ochotni pro dosažení vzhledu z kulturistických časopisů nebo akčních filmů udělat opravdu hodně. Často jsou tak závislí na posilování, zneužívají zejména bílkovinné potravinové doplňky a látky, podporující svalový růst a ovlivňující metabolismus.

Mezi hlavní rizika této poruchy patří tzv. ?overuse syndrom? – poškození pohybového aparátu dlouhodobým přetěžováním. Naprosto nevyváženou stravou a nadužíváním ergogenických prostředků (doplňky, obsahující vysoké množství bílkovin a aminokyselin) bývá také přetěžovaný trávicí systém, ledviny a játra. Bigorektici trpívají nadváhou, ke které se dopracují záměrně vysokým příjmem energie kvůli svalovému růstu. Podstatné riziko hlavně pro duševní zdraví přináší sociální izolace, podobně jako u jiných závislostí i zde ztrácejí nemocní společná témata s ostatními lidmi, před společenskými kontakty dávají přednost fitcentru. Do psychických problémů se mohou bigorektici dostat také kvůli nedostatku financí (fitcentra, strava i potravinové doplňky představují dost velké výdaje a zároveň dochází k problémům či ztrátě zaměstnání).

Drunkorexie označuje opakované redukování příjmu potravy s cílem snížit příjem kalorií a dovolit si tak pít více alkoholu. Tato posedlost vychází z faktu, že alkohol, zejména ?tvrdý?, je poměrně kalorický, opět tu hraje hlavní roli nespokojenost se svou postavou a úzkost z přibírání na váze. Drunkorexie také zahrnuje cílené zvyšování výdeje energie na párty či diskotéce kombinováním tvrdého alkoholu s energetickými nápoji.

Tato porucha se týká více žen i když ani muži nejsou vůči ní imunní. Statistiky v americké populaci říkají, že 30% dívek ve věku 18-24 let vynechávají jídlo, aby mohli více pít alkohol. Hlavní nebezpečí takového chování spočívá v tom, že bez jídla se alkohol v žaludku vstřebává mnohem rychleji, do jater se může dostat za méně než 15 minut. Účinek alkoholu je silnější a také mnohem nebezpečnější ? tělo ho hůře vstřebává, navíc ho dostane často ve vyšší dávce, vždyť ?po vynechání jídla můžeme více vypít!?

Po fyzické stránce je také velmi nebezpečné míchat alkohol s energy-drinkem. Po této kombinace dochází k razantnímu zvýšení krevního tlaku a srdeční činnosti, zároveň ke snížení schopnosti vnímat únavu, nejen lidé se srdeční vadou nebo hypertenzí jsou ohroženi kolapsem, existuje již řada případů náhlého úmrtí.

Psychiku ohrožuje drunkorexie podobně jako jiná porucha příjmu potravy ? nemocní zažívají úzkost při snaze kontrolovat své proporce, nespokojenost z toho, že se to nedaří podle jejích naprosto nereálných představ a ?pomejdanové deprese? z množství vypitého alkoholu a často i snědeného jídla (v opilosti či v kocovině se nemocní prostě dojí). Nemocný člověk postupně také strádá společensky ? opakovaná podrážděnost z hladu či rychlé opilosti z pití na lačno výrazně snižují společenskou atraktivitu postiženého a mohou vézt k pocitům odcizení, osamělosti, izolace.

Jste emoční jedlík?

íte pouze když máte hlad? Možná se vám bude zdát tato otázka hloupá, řada z vás by asi odpověděla, že jí samozřejmě když má hlad nebo když má příležitost se v klidu najíst. Podle průzkumu ale více než 20% tazatelů uvedlo, že jí, když k tomu mají úplně jiné důvody. Tak například když se cítí být ve stresu, když jsou osamělí, když se nudí, jsou unavení nebo společně jedí s někým, s kým si chtějí být v tu chvíli blíž. Jídlo pak neslouží k doplnění sil, energie, nasycení prázdného žaludku, ale ke změně nálady, pocitů, situace.

Takto s jídlem občas zacházíme asi všichni, jde o to, že si můžeme vypěstovat návyk, kterému se říká emoční jedení. Problém takového emočního jedlíka spočívá v tom, že konzumuje více jídla, než jeho tělo v rámci jeho životního stylu skutečně potřebuje. To se pak samozřejmě projeví nárůstem tělesné hmotnosti s následným rozvinutím pocitů vlastního selhávání, výčitek ze slabé vůle, negativního vnímání vlastního těla.

Možná znáte rčení: ‚Nežiji proto, abych jedl, ale jím pro to, abych žil‘. Je zde sice naznačeno, jak bychom měli s jídlem zacházet, ale realita je naštěstí trochu složitější. Vlivem naší výchovy (jídlo jako odměna či trest), nadbytkové kultury (netrpíme obvykle akutním nedostatkem jídla) nevnímáme stravu jako souhrn neživých látek – bílkovin, sacharidů, minerálů atd., ale jako něco, co by nám mělo chutnat, co by mělo dobře vypadat, na co se můžeme těšit. K jídlu máme prostě emoční vztah.

K jídlu se lidé obvykle obracejí, pokud cítí napětí, smutek, nudu, vztek, úzkost, ale také vzrušení, příjemné napětí a radost. Mnozí z nás si rádi dají své oblíbené jídlo, když se sami se sebou necítí dobře, takříkajíc si ‚spraví chuť‘.

Tak jak to tedy je? To samé chování je nejprve popsané jako problematické emoční jedení , následně pak se takto údajně chová většina z nás. Pravdou je, že v širším slova smyslu jsme emoční jedlíci skoro všichni, jídlo nám dokáže měnit naše nálady a nálady zase mají vliv na naše stravování. Problém ale nastává tehdy, když nejsme takovéto zacházení s jídle schopni kontrolovat, když pod vlivem emocí konzumujeme jídla moc a následně nás to dostává do potíží. Emoční jedení se tak stává zlozvykem, jídlo jakousi drogou pro utišení nepříjemných pocitů či stavů.

Je vám to povědomé? Pokud si chcete ověřit, jak na tom v tomto směru jste vy sami, můžete si vyzkoušet náš nový orientační test Jste emoční jedlík?

A jak z toho ven? Odpověď není složitá, jde o to znovu získat nad svým jedením kontrolu. Zvyky se ale obtížně mění, proto s tím možná budete potřebovat trochu pomoci. Nabízím několik doporučení.

1. Odpovězte si na otázku, proč nejčastěji jíte, když nemáte hlad

Nejprve se pokusíme zjistit, co vyvolává emoční jedení, o jaké jde situace. Jíte více v práci, protože jste ve stresu nebo se nudíte? Jíte bez velkého rozmýšlení, když se vrátíte domů do prázdného bytu a máte volný čas? Jíte ve škole, protože máte úzkost ze skoušení? Jíte hodně na večírku či oslavě, protože jste mezi lidmi nejistí a úzkostní?

Vezměte si tužku a papír, pokuste si vybavit co nejvíce situací, které máte spojené s větší konzumací jídla (myslí se tím jedení mimo snídaně / obědy / večeře), podtrhněte si ty, které se nejčastěji opakují.

Pokud to se změnou svého stravování myslíte vážně, můžete vyzkoušet stravovací deník. Jde o vedení jídelních záznamů – zaznamenáme si čas jídla, vše co sníme, místo, kde jíme, své pocity či myšlenky, které jídlo doprovází. Formulář pro takový deník najdete v sekci Ke stažení, ale dobře poslouží i obyčejný sešit. Po několika dnech záznamů (doporučuji tak 14 dní) si zápisky projděte a barevně podtrhejte situace, kdy jste jedli zbytečně navíc – které odpovídají emočnímu jedení. Můžete tak doplnit či rozšířit svůj seznam situací, které spouštějí emoční jedení.

2. Alternativa k jedení

Nyní je důležité postupně rozšiřovat svůj repertoár reakcí na nepříjemné emoce. Opět si můžete pomoci nejprve tužkou a papírem a začít vytvářet seznam aktivit, které budeme mít po ruce v situacích, spouštějících emoční jedení. Nabídnu vám nyní několik variant, vy jistě svůj osobní seznam obohatíte o další, které jsou více v sluladu s vašimi zájmy.

Cvičení uvolňuje napětí, působí relaxačně a zároveň je to dobrý zdroj energie, pokud jsme unaveni a nejde o vyčerpání z fyzické práce.
Kontakt s někým blízkým (partner, rodiče, kamarád…) vám dodá podporu a působí velmi dobře proti pocitu osamělosti.
Pití vody zaplní žaludek, což může snížit nutkavou chuť jíst, navíc velmi dobře působí proti únavě a zlepšuje náladu, řada z nás totiž přes den málo přijímá tekutiny (rozhodně se nepočítá káva, černý a zelený čaj, které naopak ještě více tělo odvodňují).
Vyrazit na procházku může být velmi uvolňující, navíc někdy velmi pomůže změna prostředí.
Poslech oblíbené hudby dokáže skvěle emocionálně přeladit, dodat energii, příjemně naplnit volný čas, určený k odpočinku.
Ovoce, bylinkové čaje nebo něco podobného, co nám chutná, zároveň nás nesytí kaloriemi.
Relaxační cviky, cvičení jógy je dobrý způsob jak uvolnit a pročistit tělo i mysl, umožňuje také odložit jednání po velkých emocích, kterého byste mohli litovat.

Pár doporučení na závěr

Emočním jedlíkem můžete být stále méně, pokud se budete snažit stravovat pravidelně – pocity hladu v delších pauzách mezi jídlem snižují odolnost vůči stresu, sami o sobě vzbuzují pocity podráždění a napětí a zvyšují neodolatelnou chuť k jídlu.

S tím také souvisí držení redukčních diet. Pokud trpíte nadváhou a uvědomujete si, že příčinou je právě to, že jste emoční jedlík, pak vám redukční dieta moc nepomůže. Na chvíli sice snížíte příjem kalorií omezováním se pomocí nějaké diety, dříve či později ale vše doženete dojídáním se či přejídáním v rámci vašich spouštěcích situací. Větších a trvalejších výsledků dosáhnete prací na získání větší kontroly v emočním jedení.

Někteří z nás také víme, že obtížně zvládáme stresové situace. Se stresem se ale můžeme naučit do jisté míry zacházet. Jsme-li emoční jedlíci a uvědomujeme-li si, že naším spouštěčem je často stres, bude pro nás velmi užitečné aktivně hledat způsoby, jak se stresem lépe naložit. Postupy zvládání stresu však překračují možnosti tohoto článku.

Emočními jedlíky se můžeme stát také, pokud odkládáme řešení dlouhodobých problémů nebo jsme frustrovaní z toho, že se nám s nimi nedaří hnout. Takovými dlouhodobými problémy může být nezaměstnanost, finanční problémy, zdravotní problémy, vztahové konflikty, pracovní stres.

Možná znáte pojem psychogenní či záchvatovité přejídání. Je to to samé jako emoční jedení? V obou případech jde o nadměrnou konzumaci potravy. Psychogenní přejídání popisuje situace, kdy takové přejídání není způsobeno nějakou tělesnou poruchou (štítnou žlázou, cukrovkou, následkem nežádoucích účinků léků atd), ale důsledkem psychiky. Patří sem přejídání po velkém omezování příjmu potravy, zajídání deprese, noční vyjídání ledničky – a také jedení jako reakce na nepříjemné emoce – emoční jedení. Emoční jedlík tedy trpí psychogenním přejídáním, většinou bez záchvatů konzumace jídla ‚ve velkém‘, ale spíše průběžným zajídáním emocí.

Emoční jedení je návyk, který častěji postihuje ženy, více jsou ohroženi lidé, kteří jsou emotivní a své emoce jsou zvyklí ‚polykat‘ – nedávat najevo, uzavírat se s nimi. Jeho nejčastějším projevem je narůstání tělesné hmotnosti a snižování sebedůvěry. V každém případě jde o problém, který lze řešit a úspěšně zvládnout. Pokud víte, že jste dlouhodobý emoční jedlík a nabízená doporučení vám moc nepomáhají, nebojte se obrátit na odborníka, rozhodně není ostuda se o sebe postarat.

How can the close people help

It might be better to ask first: ?When can the close people help??. I also count among the close ones of a person who struggles with an eating disorder. And I thought that I could help immediately, that I must help immediately. I begged, cried, blackmailed, persuaded, yelled, cursed but all this lead to just the same thing ? my feeling of despair, helplessness and hopelessness. When I had come to the understanding that only my friend could decide when and how she would recover, I felt relieved. Now I know that I need to wait close by so that when she reaches for a helping hand I could be one of those who catches her and pulls her back to healthy life. Until then I must and want to live my own life; my strength will be needed when the day comes. The self-help group of people close to those with eating disorders repeatedly hears questions like ?She wants no treatment, wants to do nothing but I cannot leave her so. What shall I do??, ?Shall I ask her what she ate??, ?Shall I ask if she vomited??, ?Shall I control her eating?? Eating disorders disrupt human communication, isolate, endanger patient´s relationships, form taboos in communication. Our task is not to play by rules of the disorder but to disprove their logic. If it is at least a bit possible, try asking the patient about things that are not clear to you, where you need advice. Maybe she refuses your first attempt, gets angry or denies any such effort but believe me, she will think about it. She in fact cares for your interest. She does, the disease does not. Do not make the eating disorder the topic of the day, do not make a drama, do not let the disease have such privileges. Give the questions listed above directly to your close one, she knows best how and where you can help her. You can express your fear about her, uncertainty in how to behave. Be sincere and do not lose faith in the ability of your close one to recover. Overprotection and taking responsibility over the patient only slow down the recovery process. Do not override her autonomy, do respect her, do not let yourself get into the position ?You are ill and only I and doctors know what is best for you?. In short term you may know but you cannot live the life instead of another person. Everybody has to stand on her own feet. There are things to offer against the life with disease and our task is to outline the other shore so that the patient herself desires to live a full life. And so that she does something herself to get there. Only on such a condition she will be able to live with us on this other shore and she will not want to go back.

My friend is ill ? what shall I do?

Thoughts, worries and confusion on one side: 1. My friend has anorexia, I cannot leave her alone, I must get her out of it somehow! 2. She should go to a doctor. Shall I drag her there even when she does not want? 3. She said several times that she would kill herself, she was good for nothing and she would finally be in peace. 4. She must eat otherwise she dies. I can´t let her die! 5. I am worried to ask her about food. She eats nothing and keeps making up excuses! 6. I´ve found food in a litter bin even though she swore she had eaten it. 7. I yelled at her horribly because of food. Now I feel sorry but it can´t be taken back. 8. It is strange to eat when she doesn´t eat. I feel ill at ease when I eat. I never know if she will eat with me. Shall I let her eat as she wants? 9. I had an idea to stop eating too. Maybe it would bug her and she would start eating because of me. 10. Sometimes she wants me to tell her boyfriend that she ate when she didn´t. What shall I do? If I say the truth, she´ll get angry at me, if I lie I sustain her disease, don´t I? 11. Shall I tell her parents? She´ll get angry at me but I worry about her so much that this might help. 12. Her boyfriend asks me what to do but I have no idea. He is desperate what to do. 13. Her mother called me. Shall I tell her what I know or better not? 14. She doesn´t want to talk to me, is horribly sad, enjoys nothing, goes nowhere, locks in herself. 15. Why doesn´t she call or at least write that she is OK? Why has she so changed that she doesn´t care for me? 16. Her disease is to blame for all the trouble. It seems to me that I can´t be cross with her when she is ill and cannot be blamed. 17. She hardly talks to me. I feel silly and shy to tell her about my troubles when she has bigger ones than I do. 18. How long will it take until she is again like she used to be before? 19. Sometimes I have no strength to be with her, keep writing her, beg for contact. But I can´t betray her! 20. The main thing is that she is alright, nothing else matters! Ideas, suggestions and solutions on the other side: 1. I know that the only one who can help is herself. I can only offer my support and friendship. 2. I can offer her the option to see a doctor or a psychologist, to make a contact together, to accompany her there, but I can´t force her. It is her decision, violation is no good in this regard. A treatment requires compliance, not resistance. 3. If she starts talking about end of life, I can ask directly whether she means suicide and try finding out how real are her plans. I try offering a contact to a crisis centre or a help line and I take seriously what she says. But I am not an expert. Making a taboo around her suicidal thoughts could be dangerous. 4. She must eat but only she can decide about her life and health. I can help her with food when she cares about it, when we agree on it and she wants to know what is a normal serving or she wants to eat together etc. 5. I tell her about my uncertainty around food and we try agreeing on rules we will both respect. 6. I will again try establishing sincerity, a way of communicating without lies. We will try finding together how I possibly make her lie and how this could be changed. 7. I have the right to be angry. When I calm down, I try seeing her and telling her how I felt, why I was so cross with her. I ask her how she saw it and how she felt. 8. I must eat normally as I am used to in order to show her that I eat regularly, am adequately active and yet I maintain a physiological healthy weight. She will also see a normal serving and comprehend that it is normal to eat, not vice versa. When I go shopping or prepare a meal, I ask her what shall we buy or have to eat. I don´t play her game by a priori expecting that she won´t eat at all. 9. It isn´t a good idea. I must eat normally. She must eat because of herself not someone else. 10. I mustn´t assent to any such request. I explain her why I cannot and will not do it. I shouldn´t interfere in her relationships with her boyfriend, mother on any other close people of hers. 11. I shall talk this through with my girlfriend first. I tell her about my fear and idea to tell her parents. I will not act beyond her back so that she doesn´t feel threatened by the disease plus her environment. 12. I can tell her boyfriend about my stance, we can mutually listen to each one. I can advise him to try telling all this directly to his girlfriend, to let her know he is worried about her. I can´t solve it with him, I don´t want go between them as it would harm both their and my relationship with my friend. 13. I can listen to her mother and let her know how I talk to her daughter. I can share her fear and tell her about mine. If she cares, I can advise her what literature on eating disorders has helped me and I may offer contact with experts. 14. I try offering her various activities and events we can attend together. I ask her about her wishes, what she thinks about, she desires etc. 15. I know that it is hard for her to communicate. I try agreeing on common rules. I let her know how stressful it is when she cuts off. We try finding a way of communicating so that I needn´t worry either. 16. I have the right to be angry even if my friend is ill. To express feelings including anger is natural. If I excuse everything by her illness (that she doesn´t call, come to agreed place, open the door when we have agreed on my visit etc.), I only sustain its symptoms. My friend is still a person who must respect me as well despite her being ill. 17. In a friendship, both parties have the right to talk about their troubles. Moreover, speaking only about her disease destroys the relationship. It is necessary to get a shared experience, to share everything as before even though it may be more difficult for my friend at times. 18. I try to orient myself in related issues, I read books on eating disorders, I search for basic information on the internet, and I arm myself with faith and patience. 19. I live my own life, I care for my needs, my interests, my close ones! Only if I can live for myself, I can provide support to my friend at times when I am strong enough and when she wants it. I am entitled to look for expert help and advice, too. 20. Other things matter! It does matter how I feel, how am I doing, how I live. I am not less important just because I am healthy!

Anorexia and bulimia ? three superstitions about our bodies

Who is slim and who is already fat? How much should one weigh „to look well“? How has it all started? Feelings of dissatisfaction with one´s look, foremost one´s weight, maybe a remark by classmates or parents on one´s figure, a desire to lose some kilos, to prove everybody that I can control my body… In psychology, there are theories claiming that the main activity of our reason in everyday life is evaluation. We evaluate the world around us, our close environment and also ourselves. According to our evaluation we then anticipate what can be expected from others and ourselves, too. When evaluating, we are biased by our own past ? experience, our mood, fear and also by a reaction of our environment. Sometimes we can agree with it, sometimes not. Most of us tend to achieve an agreement ? at least with someone. Self-evaluation runs by the same rules as evaluation of anything else, it only concerns us more. It involves also our relation to our body ? and it can be said vice versa: we evaluate our body with regard to how we perceive ourselves ?as a whole?. This is quite interesting because it can help us understand those who devote all their attention, will and time to their bodies. Body and soul are two connected vessels and even Western medicine has reconciled with this fact. The relation to one´s body, its evaluation, perception of what is pretty and ugly, all this is a work of soul lead by the spirit of the age or simply said by social norms. Everyone can see with their own eyes that the spirit of the age exists. It is enough to visit a picture gallery or a sculpture exhibition and to watch beauty ideals in the history of world cultures. Apart from getting aesthetic impressions, we can also rise above today´s norms and see their relative validity. The first superstition is that a beauty ideal is an objective reality that is worth devoting a whole life to. I cite from a letter: „I started watching my weight some 4 years ago. I was 13, my breasts and buttocks started growing and I felt sort of plump. I couldn´t integrate among my classmates the way I wanted and I thought it was because of my overweight. I started restricting food, weighing myself and counting calories. Today I am 165 cm tall, my weight varies – now I have 43 kg. I may be sick, everyone says so but I still have the feeling that I have won over the kilos. It is the only thing that I have really mastered in my life ? to lose weight.? This is one of many stories the heroine of which set on the journey of fight against her own body in the effort to improve her self-evaluation (of which she was not aware at the beginning). It is a journey of askesis (sometimes alternating with binges of ?indulging in everything?), constant watching and counting, everything else stops being important. The people she cared for in the beginning, she wanted to be with, slowly disappear and their place is taken by a personal scale and a mirror. Fear of food and fear of weight. Every meal carries a potential danger of higher value on the weight and its taste stops being important for our heroine. The word ?fat? becomes even bigger threat. She considers it to be the utmost unhealthy thing, a surplus in the body that makes it ugly and thus brings about unpleasant feelings. Everything she dislikes in her life, she considers unacceptable and wants to get rid off at any cost, is projected into the body fat. Here I pose a question to a reader: What can we put as a replacement for fat symbolising the blameful things in our life? What is so unacceptable and yet so easy to reach? The second superstition says that fat has nothing to do in our bodies! Yet an adequate amount of fat has vitally important functions ? it helps maintain body temperature, absorbs impacts on joints, protects organs, stores vitamines, and provides the body with energy during a lack of nutrition. An increased level of fat may of course harm our health but we are certainly not in this field when looking at the story of our heroine. Most people think thay they may objectively monitor the level of fat by means of their weight. Our heroine, too, had thought that less kilos meant more beauty and better health. However, the body weight is composed also by other components of body ? bones and muscles. We may have a skeleton of different growth and thus different weight than another person of the same height. Likewise we differ in the amount of musculature. This is why all numbers based on measuring body weight and height are just approximates. The example is a calculation of Body Mass Index (BMI). By means of a simple formula we calculate a figure that compared with normative tables indicates how our weight stands against the norm. This is alright but if we take BMI for a precise value expressing the measure of our fatness or thinness, we are grossly mistaken. The third superstition is that the number on a personal scale precisely indicates our fatness or thinness, that it precisely testifies on the amount of fat in our body. But this cannot be said even about BMI or other calculations. Weight is just an orientation value that often changes. I started with ideals, I will end more prosaically with kilograms. There are many more superstitions. I will add one more ? many people who have limited their world to the care for their bodies and namely their kilograms think that this is the only world they can live in. A man has received a great gift from Nature and that is the ability to change. Our letter heroine also has it. Maybe she could start the adventure of change by distinguishing superstitions from reality. But she must overcome her fear of the new. And I wish her that.

Orthorexia, bigorexia, drunkorexia

Nowadays we can often read or hear that our culture is affected by an easy access to food and a lack of active movement, both resulting in growing numbers of overweight people. At the same time, there is an increasing number of those who have various ?problems? with food or their figure, are markedly unhappy with their own bodies and/or have abnormal eating patterns. When coping with food and their body, they may get into extremes that endanger their health or even their life. Orthorexia, bigorexia and drunkorexia are relatively new types of eating disorders that are equally dangerous as anorexia nervosa, bulimia nervosa or compulsive overeating when they reach extremes. We are now going to search for the border between a life style and a disease that poses a severe risk to one´s health condition and turns her life into hell. Orthorexia is a pathological obsession by healthy food. The term is composed of two Greek words: ?orthos? – correct and ?orexis? – taste. The disorder manifests so that the initial orientation on healthy food, stores that sell it and search for information how is such a food processed turns into obsession and main life activity. The fear of ?unhealthy? food grows, the healthy food is investigated in more depth and gradually stops being healthy enough, i.e. safe. The diet thus reduces to a minimum, the patient loses weight and becomes underweight. Moreover, s/he must think about food very frequently (like in anorexia nervosa), is bothered by anxiety and depression that lead to a feeling of loneliness and real isolation. The patient has nothing to share with others in such a condition. The problem appears mainly in women, even though it is less prevalent than anorexia or bulimia. Orthorectic patients are radical objectors to artificially fertilized, genetically modified food, that is chemically preserved and coloured. They orient themselves exclusively to organic food from special stores. The pathological issue is the extreme refusal of everything else, not the mere idea that food should be maximally natural and thus healthier. The list of ?approved food? becomes shorter in time as even organic food may be unsafe ? it depends on producers and whether they really complied with all ?organic procedures?, if the food was not contaminated by polluted air … At the same time ?unhealthy food? turns into poison that if ingested by the patient would certainly cause poisoning or another severe disease. I think that the difference between preference of healthy food without additives (E agents) and obsessive ?organic fanatism? is really evident. Definitely, the issue is not to make a healthy life style pathological but to describe a condition when things get out of control. The term orthorexia was first used to describe a fanatic obsession by health food in the book ?Healthfood Junkies? by Steven Bratman, an American physician. He had himself founded a community of people concerned with healthfood but over time he found out that excessive concern with it leads to extreme changes in eating patterns due to obssesive limitations and to significant negative consequences on physical and mental health. So he later dissolved the community. Bigorexia on the contrary concerns body proportions in the sense of obsession by one´s looks. There is a disorder in perception of one´s body when the patient strives for achieving often unreal values of body fitness or body proportions. The literature also refers to this mental disorder under the term ?dysmorphophobia? (excessive concern with fictitiously defective look in a normally looking person) or it can be found under ?Adonis complex?. Bigorectics consider themselves weak, with insufficient musculature, they are much bothered and willing to do a lot to achieve the looks of stars from body building journals or action movies. They are often dependent on body building, abuse protein food supplements, and substances enhancing muscle growth and modifying metabolism (anabolics). The main risk of the disorder is so-called ?overuse syndrome? – a damage to locomotor system due to long-term overload. A totally unbalanced diet and overuse of ergogenic substances (supplements with high protein and aminoacid content) also pose excessive burden onto digestive tract, kidneys and liver. Bigorectics suffer from overweight that they intentionally develop by means of high energy intake to enhance muscular growth. A substantial risk to mental health is brought by social isolation; like in other dependencies, the patients lose common topics with other people and they prefer going to fitcentres to socializing. Mental problems may develop also as a result of insufficient financial resources (fitcentres, food and supplements cost quite a lot and at the same time there may be problems at work or even a loss of job). Drunkorexia refers to repeated reduction of food intake in order to reduce calories and allow oneself to drink more alcohol. This obsession is based on the fact that alcohol, namely spirits, contain a lot of calories. The main role is again taken by dissatisfaction with one´s figure and fear of weight gain. Drunkorexia also includes intentional increase of energy output at parties or discos by combined drinking of spirits and energy drinks. This disorder affects more women but men are not immune either. Statistical data from American population say that 30% girls at the age 18-24 years skip food in order to drink more alcohol. The main danger of such a behaviour is that alcohol gets absorbed much faster on empty stomach and may reach liver in less than 15 minutes. Its effect is thus stronger and more dangerous ? the body absorbs it worse, moreover it often comes in a higher dose as ?eating less means drinking more!? Besides, it is very dangerous to mix alcohol with energy drinks. Such a combination markedly raises blood pressure and heart action, at the same time it reduces the ability to perceive tiredness. So a sudden collapse threatens not only those with a heart defect or hypertension but healthy youth as well. There are numerous cases of sudden deaths ascribed to such a behaviour. Drunkorexia threatens mental health as any other eating disorder – patients experience anxiety when trying to control their proportions, dissatisfaction because it does not go according to their often unrealistic ideas, and ?after-party depressions? from the amount of alcohol drunk and also of food consumed (when tipsy or drunk the patients simply satisfy their hunger). The patient gradually suffers on social level ? repeated irritation due to hunger or quick drunkeness on empty stomach markedly diminish social attractivity of such a person and may lead to feelings of strangeness, loneliness, isolation.

Recording food intake ? a diet under control?

All those who are bothered by an eating disorder know well how unpleasasnt it is when life gets limited to a constant control over body weight and calories. Whether we try solving our trouble ourselves or we seek an expert help, following questions will emerge sooner or later: „Why am I still underweight despite consuming a seemingly large amounts of food?“, „Why some days are alright and other days I have several bulimic binges?“, „Why do I so often feel a desire to eat and overeat after 10 pm?“, „Why after having eaten a sweet or fat meal, I keep a diet for several days or I eat too much on the other side?? It is an old proven truth that when looking for a problem solution, we should try an easier one first and only in case it doesn´t work, we shall try a more complicated one. The easier and at the same time very practical and comprehensible way of knowing one´s eating habits and vices is to record one´s food consumption. The records should then be studied with the expert on eating disorders or with a self-help manual and learned from. Examples of food intake records can be found in tables in „Download“ section. If you decide trying this method, you can download and print the tables. Every day you have to thouroughly record all food and drink you consumed, and additional information on important facts like time of eating, feelings during and after meal, place of eating, vomiting or exercise following the meal etc. Such a record is a very private matter, everyone writes it only for him/herself, sometimes also for the therapist if agreed on. It is important not to hide away or change any facts, simply be frank. To give you an idea how is the record used, I will describe three examples: 1. In anorexia nervosa, there is often a problem of feeling very full after a meal. Such a feeling leeds to a fantasy that we have eaten too much and so will put on weight uncontrollably. Yet our weight may be deeply under the norm or keeps falling and we are threatened by severe health problems. The food intake record helps us see more realistically what we have really eaten and thus make a distinction from unpleasant feelings rather due to fear. The food record can be compared to a recommended diet in the ?Diet? section. 2. In bulimia nervosa, the food record may tell us for example that if we eat outside a kitchen or dining room, e.g. by TV or in bed, we often eat more and then we have to go vomiting. The problem is often that if we do something else while eating (watch TV, read a book etc.) we lose control over the amount of food we consume, we can exceed it easily and then it makes no difference… 3. In binge eating we may find out that our irresistible appetite after 10 p.m. may relate to the fact we have supper at half past five and we restrict this meal. This leads to a natural feeling of hunger and besides we subconsciously know we have cheated our body. It has been proven that such feelings increase the risk of overeating. This article did not aim at all-encompassing description of food intake records, rather at stimulating your curiosity and possible interest to try it out. More information can be found in ?Literature? section or gained in a consultation with an expert.