vyrostu z toho někdy?

…začalo to na gymplu…během jednoho roku jsem nabrala asi 5 kg, najednou jsem při výšce 170 vážila z původních 51kg 56…a pořád to bylo horší…připadala jsem si strašně, všichni byli hubenější než já…hnusila jsem se sama sobě…chtěla jsem se vrátit k původní váze…jenomže jíst strašně malinko nešlo vydržet…byla jsem unavená, zimomřivá, nešťastná…váha se nezmenšovala dostatečně rychle…to, že prostě holčička samá ruka, samá noha (ještě v devítce jsem měla 48kg při skoro dnešní výšce) mění v budoucí matku, mi nedocházelo…teď to vím a stejně se s tím nedokážu smířit…tak jsem vždycky v návalech zoufalství snědla cokoli…pak mi bylo špatně, přejezená a hlavně se špatným svědomím, měla sjem pocit, že hned za 5 minut musím přibrat o 10 kg…nenáviděla jsem to…sebe…že sjem nedokázala být hladem a místo toho teď musím zvracet, abych aspoň trošu zmírnila pocit špatného svědomí…dělala jsem to takhle střídavě až do maturity, váha kolísala od 49 do 57…pak jsem se dostala na vysokou…první měsíce jsem ani neměla čas jíst…měla jsem hroznou radost, že najednou můžu jíst cokoli a nepřibírám(vážila jsem 50kg)…jenže to cokoli bylo ve spěchu, asi tak jednou denně a ne v moc velkém množství, po větších porcích mi bylo špatně, tak jsme prostě jedla málo…domů jsem skoro nejezdila…do toho neustálý sport(dělám vojenskou školu, klade se zde velký nárok na kondici)…jenže pak přišla zima a stres ze zkoušek…zase jsem přibrala…stejný kolotoč…nejjednodušší bylo zvracet…nikdo mi nevyčítal, že nejím…letní zkouškové…zas nebyl čas na jídlo…najednou bez námahy 51kg…střídavě hubnu a nabírám…pitomých 10 kilo, kvůli kterým se nesnáším, bojím se pohledu do zrcadla, několikrát denně stojím na váze…před přítelem už o tom raději mlčím, nelíbím se sobě a to je strašně zničující…snažím se jíst zdravě a sportovat, ručička na váze se ale k 50ce blíží pomalu…bojím se, že tentokrát mi to nebude stačit…aspoň, že už nezvracím…(záchody jsou na kolejích opravdu děsné…navíc nikdy nevíš, kdy někdo přijde)…největší paradox na tom je, že studuju medicínu a moc dobře vím, co všechno si tím způsobuju…nemůžu z toho ven, ale neumím a nechci si pomoct, bojím se, že jak to někomu přiznám, budou mě hlídat, jak jím, a budu jen tlustší a tlustší…pořád se snažím někomu zavděčit, ale před sebou nebudu nikdy dostatečně chytrá a hubená…