Nevím proč, ale jinak to nejde

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím čím asi začít…ze začátku jsem moc nejedla, byla jsem asi hubená i když sem si to nechtěla přiznat, ale všichni mi to říkali, jedna známa ktera dělá zdravotní sestru mi řekla že jsem anorektička, ale rozhodně sem ji nevěřila a jedla sem dál svuj jeden rohlík za den, zhubla sem bez problemu za 3 dny 5kg, ale za nějakou dobu mi jidlo začlo hodně chutnat, vždycky jsem si řekla sním jen dva rohlíky a snědla sem jich třeba šest, začla jsem přibírat, a to mě hodně štvalo, bála jsem se a dodnes se bojim toho že budu tlustá! Bylo to pro mě nemyslitelné a proto sem začla chodit pokaždem mém přejídání zvrace, zezačatku sem si strkala do krku prst, abych si pomohla, a pak se stačilo jen předklonit a šlo to samo! Nenávídím se za to co dělám, je to hnus,ale nejhorší je že se teď bojím přestat, moc se bojím že budu tlustá. Neunesla bych to! Proto abych byla hubená udělám cokoliv, ikdyž vím že se klukům přehnaně hubené holky nelíbí, ale mě na tom ani nezáleží. Stejně si připadam furt stejně tlustá, bojím se posměchu od okolí, nedokážu si představit že by se mi někdo smál kvůli váze, nesnesla bych to. Vím že je to nemoc, ale nevím jak si uvědomit že vlastně hubená jsem a jestli stloustnu tak budu jen o to hezčí. A začínám se bát, že si to ani nikdy neuvědomím.

Všem…

/0 Komentáře/v /přidal

Téměř každý den se setkávám s lidmi,kteří mají problémy s PPP. Každý příběh je jiný a přitom tolik podobný. Někoho k tomu přivedla nadváha,někoho modeling,někoho touha někomu něco dokázat. Ale pod povrchem všech těch myšlenek na jídlo a váhu je jen nedostatek víry v sebe. Kolikrát jsem slyšela, až zhubnu, budu spokojená. Jenže pak vždycky dojde na fázi,kdy člověk nedokáže přestat.Bojí se jíst normálně,aby nepřibral a je tady ten nekonečný kolotoč. Někdy jsem zoufalá.I já vážila 40kg a nic nejdla.I já zvracela desetkrát denně a nevěděla,jak z toho ven. Co je normální porce,můžu si dát ještě tohle?Ptala jsem se snad pořád. Chtěla jsem zpět ten život,kdy člověk neřeší,co může a nemůže sníst.Kdy jediný zájem má na tom,jak se nejlíp bavit,užívat si s přáteli… Už jsem nevěřila,že to takové někdy zase může být. Může. Já takový život už žiju dešlí dobu. Po anorexii a bulimii žiju normální život,miluju každé svoje kilo,jím co chci ,kdy chci a prtostě si jen užívám každou minutu tohohle nádhernýho života. A proč jsem tedy někdy zoufalá? Protože někdy už nevím,jak pomoci. Lidé čekají,že je někdo bude denně hlídat,co sní a proč? Aby mohli obelhávat.Ale koho?Sami sebe. Nechtějí za žádnou cenu přibrat.Jenže,dokud se člověk nemá rád ať je jakýkoliv,tak ho nemoc ovládá. Podívejte se kolem sebe.Za jakou ženou se chlapi otočí?Nejde o váhu,jde o sebevědomí. Sebevědomá holka se 70kily zmůže víc,než vyschlá modelka. Chce to zvednout hlavu,nasadit úsměv a prostě si jen věřit. Vím,že si asi říkáte,že to není tak jednoduchý. Ale je.Chce to jen začít. Hned teď. Čeho se pořád bojíte? To vy jste ty krásné sexy bohyně,tak to všem ukažte…

TAK DLOUHO JSEM BRALA TEORII, AŽ JSEM SPADLA DO PRAXE!!!

/0 Komentáře/v /přidal

Tyhle stránky navštěvuju tak rok a asi stejně dlouho už čtu knížky o PPP.Hlavně mě vždycky zajímala anorexie.Čistě teoreticky, samozřejmě.Hrozně mě zajímala celá ta problematika psychiky anorektiček a nechápala sem, jak mužou spadnout někdy až tak hluboko.Taky jsem najednou začala kolem sebe vidět to, co jsem před tím nevnímala.Jako všude obklopující rady pro dietáře, reklamy na hubnoucí prostředky a tak.Začala jsem držet diety, ale moje láska k čokoládě byla silnější.Dokonce mě asi měsíc neživilo skoro nic jinýho.Podle toho se taky zaoblila moje postava. A tak jsem se rozhodla, že když už jsem tak zběhlá v teorii, mužu si na měsíc zkusit i praxi.Jenže se to trošku zvrtlo.Samozřejmě už v tom tak tři měsíce jedu.Je mi 17 a při výšce 164cm mam 41kg. Najednou už je to takový zvyk, že nechci začít jíst.Prostě z principu.Když se pohádám s rodiči, v duchu už si to argumentuju tím, že se jim pomstim půstem. Vím prostě o anorexii snad všechno, jenom mi uniklo, jak jí vyhnat z těla.Ale nejsem neštastná. Vyhovuje mi to. Snad jen potřebuju radu, protože když jsem s tím začala, přestala jsem jíst úplně.Zůstalo mi to.Jím vážně jenom když skoro omdlévám.Nevěděla jsem tehdy, kolik toho anorektičky asi snědí za den, takže pro jistotu jsem se rozhodla nejíst nic.Proto prosím,asi bych měla jíst aspon trošku víc.Cítím, že už to dlouho nevydržím.Napište mi, kolik toho vy jako anorektičky jíte.Třeba mě to motivuje trošku se sebrat.

Život a já

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, tak já vám tu povím svůj příběh, který jsem ještě nikomu nikdy nevyprávěla a ani bez zdejší anonymity bych se k tomu nikdy neodvážila ? je to přece jen příliš osobní záležitost. Problémy s jídlem jsem si začala vytvářet ještě, když mi nebylo ani deset ? pro pořádek dnes je mi 25. Celých těch patnáct let bojuji sama ze sebou, posledních cca deset pak se jedná o boj každodenní, což mě zaměstnává natolik, že v podstatě na nic jiného nemám ani čas. Tak pro pořádek ? začněme střední školou, kdy vlna podstatně sílila, až mě úplně pohltila. V té době, jsem se nedokázala začlenit do kolektivu, bylo to tak už dřív ? jsem od jak živa takový ustrašenec ? ale teď jsem měla viníka ? je to tím, jak vypadám ?jsem tlustá?. To tehdy nebyla zas až tak pravda, ale já to tak cítila, a proto jsem si řekla, že to zkrátka musím změnit ? prostě budu hubnout, bohužel ?až od zítřka?, tak jsem se dopracovala k váze 70 kg při výšce 163 cm. A to bylo nejhorší období mého života, nedokázala jsem se s tím smířit ? nenáviděla jsem se strašně moc, nemohla jsem se na sebe ani podívat, umývat jsem se musela po tmě, chodila jsem navlečená ve svetru i v létě. Připadalo mi, že se celý svět vůči mně spiknul, nebyl to nikdo, kdo by mě povzbudil, byla jsem sama. Rodiče byli ke mně hnusní ? otec měl nemístné poznámky a matka, která v té době dost ? ale opravdu dost pila byla ještě horší. Chodit do školy bylo pro mě peklo, hlavně hodiny tělocviku ? ty jsem vyloženě musela protrpět ? pan tělocvikář velký to sportovec mě neustále ponižoval, snad to ani tak nemyslel, ale nechal mě třeba celou hodinu, jako jedinou ze všech vyskakovat na místě ? prý abych si trénovala, kdybych potřebovala jednou v životě něco přeskočit. Byla to hrozná doba, ale je to pryč. Pak nastaly lepší časy, chodila jsem na jazykovou, opravdu chodila ? pěšky, a tak jsem začala hubnout, upravila jsem jídelníček a aniž bych to zpozorovala ? vážně šlo to samo ? jsem zhubla dvacet kilo. Byl to takový euforický stav, všichni známí mě obdivovali, kluci na ulici se za mnou ohlíželi, budu povrchní ? líbilo se mi to. Jenže měla jsem neustálé pochybnosti sama o sobě, takový vnitřní stav plný nejistoty a zoufalství, snad deprese, nevím ? nástup na vysokou, první zkouškové, přejídání a ručička váhy se nezastavuje ? 60 kg, hubnutí ? nejde to, nezvládnu to ? nesmím se přejídat ? jediné možné řešení ? jíst jen rýži a samou rýži ? váha jde dolů ? zkouškové ? přejídání ? nenávidím se. Tak to probíhalo celých pět let, asi to nezní ani tak hrozně, ale mně to dostalo až na samotné dno a koukám jsem tam pořád. Rýži jsem sice vyměnila za mléko, ale jinak se kolotoč nezastavuje ? období přejídání střídá období hladovění, jsem unavená tolik unavená, kruhy pod očima, bolesti hlavy, zad, váha asi 56 kg. Jsem bez přátel, chodit mezi lidi je pro mě utrpení, nejraději jsem sama ? nechci být sama. Holky, nestojí to za to. Máša

Tak nevím…..

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj,zdravím všechny. Jak napovídá můj nadpis,tak opravdu nevím.Je mi 23 let,mám 164 cm a vážím 60Kg.Ještě před 3 měsíci jsem vážila 68 kg.Nikdy bych nevěřila,že to dokážu. Moje máma dítě nikdy nechtěla a tak mi to celé dětství,pubertu a i teď dává najevo.Jako malá,tak do 10 let jsem byla podviživená,všichni me do jídla nutili.Znáte to:dokud to nesníš,nikam nepujdeš …atd Tak jsem jim všem chtěla udělat radost a začala se cpát.Na základce jsem si přidávala obědy,na gymplu jsem k tomu pak přidala ještě dvojité večeře. Ale tak nějak jsem se pořád držela na docela normální váze.Až teď poslední 3 roky a hlavně poslední zimu se to nějak zvrtlo.Tak jsem se rozhodla s tím něco dělat. Proč? Bydlím teď v Praze a když každý den potkáváte stovky vychrtlých pražaček v úžasném oblečení,které na vás prostě sehnat nejde…..Nesnáším nakupování.Kamkoli příjdu mají jen velikosti 34 a 36.Je to normální? Speciálně Kenvelo,Terranova,New Yorker……a samozřejme všechny butiky kde vás taky obsluhuje vychrtlá prodavačka. No tak jsem se rozhodla.A ono to jde. Jenže.Můj přítel z toho šílí.Předemnou chodil s anorektičkou a teď se bojí,že já budu taky taková.Denně ho přesvědčuju,že ne.Líbí se mu normální holky,s prsama a zadkem.A ne ploché kostnaté smrtky.

PSYCHIKA JE STRAŠNÁ

/0 Komentáře/v /přidal

AHOJ HOLKY, DNES JSEM SI PRŮBĚŽNĚ CELÝ DEN V PRÁCI PROČÍTALA VAŠE ČLÁNKY A UPŘÍMNĚ NEDALO MI TO A ROZHODLA JSEM SE, ŽE VÁM TAKÉ NAPÍŠU => I KDYŽ JSEM NEJDŘÍV NECHTĚLA, PROTOŽE, TO CO JSEM PŘI TOM CEJTILA, BYLO TO, ŽE TOHLE VŠECHO DOBŘE ZNÁM A NAOPAK JSEM HLEDALA POZITIVNÍ ČLÁNKY VÁS SLEČEN, KTERÉ JSTE SEM PSALY…. …ALE TEĎ, KDYŽ JSEM UŽ DOMA Z PRÁCE – SAMA DOMA – PROSTĚ MI TO NEDÁ!!! NECHCI NĚJAK ROZEBÍRAT JAK TO VŠECHNO U MĚ VLASTNĚ ZAČALO, PROTOŽE SI MYSLÍM, ŽE TO VÁŽNĚ NENÍ PODSTATNÉ – VY VŠECHNY TO NEJLÍP ZNÁTE SAMI DOBŘE A NEJLÉPE – KAŽDÝ JE JINÝ A PROTO U KAŽDÉ Z NÁS TO ZAČALO ASI TROCHU JINAK – IKDYŽ HODNĚ PODOBNĚ, ALE V ZÁVĚRU TO MĚLO STEJNÝ EFEKT A DNES MÁME VŠECHNY STEJNÝ PROBLÉM…. ZAČALA JSEM KVŮLI BULÍMII BRÁT I DROGY, ALE TO UŽ JE 6 LET – PŘIŠLO MI TO JAKO ŘEŠENÍ – ALE NEBYLO TO ZAJISTÉ DLOUHODOBÉ ŘEŠENÍ A JEN JSEM SI TÁÍM PŘIVEDLA SPOUSTU DALŠÍCH PROBLÉMŮ 🙁 … DNES JE MI 22 LET – ROK JSEM V POŘÁDKU A DOKONCE JSEM PŘESTALA I KOUŘIT! MÁM KLUKA, KTERÝ MÁ NA MĚ DOBRÝ VLIV,ALE O BULIMII NEVÍ! MÝ RODIČE ANO… ALE UPŘÍMNĚ, NEVĚDÍ SI UŽ RADY! – V NĚKTERÝCH VĚCECH => CO SE TÝČE BULIMIE SI PŘIPADÁM ČASTO STÁLE JAK PUBERŤAČKA, ALE VÁŽNĚ S TÍM NEDOKÁŽU BOJOVAT! LÉČILA JSEM SE TAKÉ U PSYCHOLOŽKY, ALE TA MI JEN PŘEDEPSALA ANTIDEPRESIVA, KTERÉ UŽ DVA ROKY NEBERU A MŮŽU ŘÍCT, ŽE MI ANI NIJAK NEPOMÁHALY, CO SE TÝČE MÉ PSYCHIKE – MYSLÍM SI, ŽE JE TO ÚPLNĚ O NĚČEM JINÉM – JE TO O KAŽDÉM SAMOTNÉM, CO MÁ V HLAVĚ A JAK SE S TÍM BUDE SNAŽIT BOJOVAT… MĚŘÍM 169CM, VÁŽILA JSEM PŘI ANOREXII 45KG, PAK JSEM SI PROŠLA TAKÉ FÁZÍ BULIMIE => PO TÉ, CO MĚ NAUČILI DOKTOŘI OPĚT JÍST A DNES MÁM 62KG!!! ALE ŽIJU… JSEM S PŘÍTELEM, MÁM SKVĚLOU PRÁCI, KTERÁ MĚ BAVÍ, PÁR SPRÁVNÝCH KAMARÁDŮ, RODIČE, KTEŘÍ NA MĚ NEZANEVŘELI, PROTOŽE VĚDÍ, ŽE JSEM JEJICH 🙂 A HLAVNĚ JSEM SE POPRALA S TÍM, CO PRO MNE BYLO VELKÝ PROBLÉM A TÍM JE ZAPOMENOUT NA JÍDLO A NAUČIT SE ŽÍT A JÍST TO, NA CO MÁME CHUŤ A PŘEDEVŠÍM? NAUČIT SE ZAČÍT SI VÁŽIT ŽIVOTA, KTERÝ MÁME JENOM JEDEN A NESEJDE VÁŽNĚ NA TOM, KOLIK VÁŽÍME!!! VĚŘTE MI HOLKY MOJE!!! JSOU MNOHEM DŮLEŽITĚJŠÍ VĚCI, JAKO JE NAŠE ZDRAVÍ!!!! JEDNA Z VAŠICH ŘAD VERČA!!!!

Nashledanou

/0 Komentáře/v /přidal

ahojky lidičky, psala jsem sem naposledy asi včera. Ale mám chvilku a tak jsem tu znova. JE tu totiž konec školního roku a mě pomalu začínaj prázdniny. CHci se tedy alespoň na chvilku rozloučit, protože nebudu mít čas. předpokládám, že po prázkách vám napíšu, vám, kteří se mě snažíte svými komentáři pomoci, za čež vám mimochodem děkuji. Jsem v tom ale znova. Dva dny už moc nejím, nejde to. Trošku se mi včera zamotala hlava, mamce jsem nalhala že je to tlak. není, je to slabost. Měřím asi 180, zjišŤuju že možná i víc, a vážím 56kg. JE to málo, já to vím, a vím že si hraju. A víte proč? už hodně dlouho je mým heslem, neotáčet se. Člověku to akorát ubližuje. NEotočila bych se na ulici kdybyste na mě zavolali, neotáčím se za minulostí. Možná právě tady je chyba. NEvracím se, nevracím se k tomu jak jsem vypadala a jak mi bylo zle, a jdu dál.Nepoučím se. POřád dokolečka chci zkoušet extrém, kdo ví, kam až jsem schopna zajít v hubnutí. Umřu jednou? možná. Ale aspoň budu vědět na co. Můžu vás ale uklidnit, že teď ještě ne. jak jsem řekla, že se blíží prázdniny, vím ¨že budu s mým miláčkem, a ten mě nenechá ubrat ani jedno kilo. Tajně to půjde stěží, ale třeba. Ozvu se vám jak jsem na tom, snad až na konci prázdnin. Mějte se krásně a přeju vám hodně štěstí. Budu na vás myslet

Začátky se opakují

/0 Komentáře/v /přidal

Nebudu svůj příběh začínat jako ostatní – „četla jsem již mnoho příběhů a tak jsem se rozhodla, taky přispět tím svým“… Chci ho začít větou „ZAČÁTKY SE OPAKUJÍ“ Možná v tom někdo najde pravý smysl, možná se nad tím alespoň někdo zamyslí. V to doufám. A jiný člověk, tak moc zahleděný do sebe, nad tím možná jen povytáhne obočí, zavrtí hlavou a raději si přečtě další příběh. Třeba o dívce, jež každodenně topí hlavu v záchodě, aby ze sebe dostala kus jídla. O dívce, která dlouhé týdny nejí, jen aby se mohla radovat ze schozeného kila. O dívce, jejíž denní příjem kalorií nepřesáhne 400kcal. Všichni to známe. Více či méně. S anorektičkou, bulimičkou, nebo dívkamy s podobnými problémy, se potkáváme nejen na těchto stránkách. Může to být naše kamarádka, sestra, leckdy to jsme samy my (omlouvám se všem mužům – může to být samozřejmě i náš bratr či kamarád). Jen se zamyslete – PROČ? Slovo, které tolik lidí rozčilue, nebo přivádí do rozpaků. Malé děti se ptají pořád – Proč je to modré? Proč se tomu říká stůl? Proč se musím koupat? Velcí už se neptají. Ztratili to kouzlo dětskosti – zapomněli se divit, radovat z maličkostí a vlastně žít. A MY? MY nemocní? Jak často se ptáme? Uvažovali jste nad tím někdy? Proč jste s tím začaly? Proč to vaše přítelkyně/přítel dělá? Proč vlastně vznikly ideály? Aby jsme se jim mohli přibližovat, nebo PROČ? Já se nad tím zkouším zamýšlet. Občas díky tomu propuknu v hysterický pláč. Nemám odpověď. Neznám ji. Chtěla bych na všechny tyto otázky odpovědět, ale bohužel – nemohu. Nemohu si vzpomenout, proč jsem se stala anorektičkou, poté bulimičkou a teď nejím. Nevzpomínám si, na co jsme před rokem myslela a dodnes mě to drží. NEVÍM… Ale tyto otázky mne trápí mnohem více než jiné. Zajímá mě, přoč vždy když vejdu na váhu, řeknu si – PROČ jsem zhubla/přibrala? Zajímá mě, zda to dělám pro sebe nebo pro jiné. Nejspíš pro sebe. Ostatní nás totiž milují i s těma pár kilama nevíc. Milují nás, ne naše tělo. Co je to vlastně tělo? Jenom schránka pro něco mnohem důležitější. Pro duši, pro něco, co stojí za to poznat, ne se jen otočit po pěkných nohách, nebo zadku. Ale dnešní svět vše zamítá. Jde právě o to, zda máte pěkné hubené rovné nohy, krásně tvarovaná prsa nebo rovné vlasy. A právě tyto dívky, s krásnými křivkami, jsou nemilovány. Starají se jen o to, co si dnes dají k večeři, zda si vůbec něco dají. A před světem se pomalu uzavírají a ten je už pak nechce přijmout. Ano, anorektičky. A mě by jen zajímalo, PROČ tak chceme skončit i my? Proč se chceme ničit a nazývat to přitom „zkrásnění“? Já na to odpověď našla – chci se vrátit do dětských let, ztratit ženské křivky, zadek, prsa… jen proto, aby na mne nečuměli ti blbí uslintaní chlapi s pupkama a pívem v ruce. Jen aby se můj přítel nerozplíval nad mýma prsama a nehonil si při tom péro (omlouvám se za vulgaritu, ale nemohu jinak)… ano, to je můj příběh. Ale co vy? Zkuste se nad tím zamyslet… ne pro mne, ale pro VÁS! Proč to děláte? Pomůžete si tím? Jsem si jistá, že si řeknete, že ano. Tak jako bych si to řekla já, kdybych tento příběh četla… pravda je ale jiná, vy to víte, tak si to zkustě přiznat. nechci z vás učinit normální holky a přetvořit vaše stravovací návyky zpět na „správně“. Protože ani nevím, co je správně. Já chci, aby jste to časem udělaly sami. Až pochopíte. — Tak tohle je příběh jedné holky, která se jen snaží objevit proč do TOHO spadla, aby poté mohla svou chybu opravit. Vždyt chybami se učíme a kdyby jsme si svůj omyl neprožili na vlastní „kůži“, pak byjsme se dostatčně neponaučili. Ted jde jen o to, za jak dlouho si ten omyl uvědomíme a pokusíme se změnit skutečnost. Všem držím palce. Lucka (L05k2@seznam.cz)

pro všechny

/0 Komentáře/v /přidal

ahoj lidičky, procházím tyto stránky a čtu to, co Vás tak strašně trápí. Všichni chcete mít dokonalou postavu, všichni toužíte po postavě filmových hvězd a modelek, ale za jakou cenu?? Za cenu toho, že zvracíte každičké jídlo, které sníte, nebo nejíte ze strachu, že přiberete a že se nikomu nebudete líbit?? Ne všechny modelky a hvězdy, které jsou vašim vzorem, mají svoji postavu danou přírodou, skoro na každé se podepíše plastický chirurg!! Každá dívka je krásná, můžu být baculka, ale uvnitř sebe je nádherná bytost. K čemu je být hudená, když máte strach se najíst, když se svým partnerem nemůžete se strachu jít na romantickou večeři! K čemu je být hubená, když budete ukřičená, nervozní….k čemu je trápit takto svoje tělo?! Ono jednou řekne dost a v době, kdy ostatní vaše kamarádky budou vozit kočárky, vy budete jen smutně závidět, protože vaše tělo nebude mít sílu, dát vám tu největší radost světa!! Ne všem mužům se líbí vyhublá děvčata, jsou i normální muži, kteří jsou rádi, když je nač šáhnout!! A díky za to, že je jich většina!

Cíl stanoven!!

/0 Komentáře/v /přidal

Už,asi od 13-ti jsem chtěla být modelka.(Neříkejte si teď,že jsem magor) Měla jsem na to postavu,ksicht… MOhla jsem jíst co jsem chtěla,vesele jsem chodila do McDonalda,KFC,nejrůznějších restaurací,vykrmovala mě babička,ale moje váha byla pořád stejná,takže pohoda. Snad to začalo teď po Vánocích…Dlouho jsem se přemlouvala k tomu,že „musím“ zhubnou,protože když se chce,tak to jde. A hádejte,co mě nakoplo??? Otec!!!! Si tak jeden den za ním dojdu,stojím před domem a on mě přivítá slovy:“Přibralas,ne?“ To byl ten impuls!!! Na to jsem čekala…Ale nic,jedla jsem normálně dál. Z ničeho nic jsem se přeorientovala jenom na jogurty a saláty,občas těstoviny,atd…ale,když jsem na něco měla nezdolnou chuť,tak jsem si to dala…myslím,že jsem mohla zhubnout,tak kilo…Aspoň něco,říkala jsem si.Jednou se to zastavilo a já prostě z ničeho nic přestala jíst,prostě jsem to nepotřebovala,neměla jsem pocit hladu. Namísto toho jsem denně vypila třeba i 6l vody (se sirupem) Někdy míň a doplňovala jsem to Coca Colou light. Za dva týdny bylo 6kg dole a teď celkem pokračuju…Takže 180cm/54kg. Naprosto mi to vyhovuje,jen mě štve to neustálé lhaní,okolo jídla,jako co jsem snědla,atd…Většinou „jím“,když mamka není doma. Jídlo nandám na talíř a vyliju do záchudu,pak je jídlo pryč,talíř umaštěnej a vypadá to,že jsem jedla,ale poslední dobou mi babička,taťka,mamka(nejvíc) říkají,že jsem moc zhubla a snaží se mě kontrolovat,ovšem já jsem zase chytřejší. I když někdy si před nima dám (aby se neřeklo),ale to třeba jenom omáčku,jogurt,salát,müsli a tak…až zhubnu,tak na 50kg. bude to O.K. a začnu se stravovat nějak smysluplně. Vím,že to fakt pujde,protože nejsem pošahaná a zařadím sem tam nějakej ten sport…Zvracení mě odpuzuje a nejde mi to. Zkusila jsem to 2krat a už bych to neudělala. Tak co myslíte,jsem normální????