Život a já

Ahoj, tak já vám tu povím svůj příběh, který jsem ještě nikomu nikdy nevyprávěla a ani bez zdejší anonymity bych se k tomu nikdy neodvážila ? je to přece jen příliš osobní záležitost. Problémy s jídlem jsem si začala vytvářet ještě, když mi nebylo ani deset ? pro pořádek dnes je mi 25. Celých těch patnáct let bojuji sama ze sebou, posledních cca deset pak se jedná o boj každodenní, což mě zaměstnává natolik, že v podstatě na nic jiného nemám ani čas. Tak pro pořádek ? začněme střední školou, kdy vlna podstatně sílila, až mě úplně pohltila. V té době, jsem se nedokázala začlenit do kolektivu, bylo to tak už dřív ? jsem od jak živa takový ustrašenec ? ale teď jsem měla viníka ? je to tím, jak vypadám ?jsem tlustá?. To tehdy nebyla zas až tak pravda, ale já to tak cítila, a proto jsem si řekla, že to zkrátka musím změnit ? prostě budu hubnout, bohužel ?až od zítřka?, tak jsem se dopracovala k váze 70 kg při výšce 163 cm. A to bylo nejhorší období mého života, nedokázala jsem se s tím smířit ? nenáviděla jsem se strašně moc, nemohla jsem se na sebe ani podívat, umývat jsem se musela po tmě, chodila jsem navlečená ve svetru i v létě. Připadalo mi, že se celý svět vůči mně spiknul, nebyl to nikdo, kdo by mě povzbudil, byla jsem sama. Rodiče byli ke mně hnusní ? otec měl nemístné poznámky a matka, která v té době dost ? ale opravdu dost pila byla ještě horší. Chodit do školy bylo pro mě peklo, hlavně hodiny tělocviku ? ty jsem vyloženě musela protrpět ? pan tělocvikář velký to sportovec mě neustále ponižoval, snad to ani tak nemyslel, ale nechal mě třeba celou hodinu, jako jedinou ze všech vyskakovat na místě ? prý abych si trénovala, kdybych potřebovala jednou v životě něco přeskočit. Byla to hrozná doba, ale je to pryč. Pak nastaly lepší časy, chodila jsem na jazykovou, opravdu chodila ? pěšky, a tak jsem začala hubnout, upravila jsem jídelníček a aniž bych to zpozorovala ? vážně šlo to samo ? jsem zhubla dvacet kilo. Byl to takový euforický stav, všichni známí mě obdivovali, kluci na ulici se za mnou ohlíželi, budu povrchní ? líbilo se mi to. Jenže měla jsem neustálé pochybnosti sama o sobě, takový vnitřní stav plný nejistoty a zoufalství, snad deprese, nevím ? nástup na vysokou, první zkouškové, přejídání a ručička váhy se nezastavuje ? 60 kg, hubnutí ? nejde to, nezvládnu to ? nesmím se přejídat ? jediné možné řešení ? jíst jen rýži a samou rýži ? váha jde dolů ? zkouškové ? přejídání ? nenávidím se. Tak to probíhalo celých pět let, asi to nezní ani tak hrozně, ale mně to dostalo až na samotné dno a koukám jsem tam pořád. Rýži jsem sice vyměnila za mléko, ale jinak se kolotoč nezastavuje ? období přejídání střídá období hladovění, jsem unavená tolik unavená, kruhy pod očima, bolesti hlavy, zad, váha asi 56 kg. Jsem bez přátel, chodit mezi lidi je pro mě utrpení, nejraději jsem sama ? nechci být sama. Holky, nestojí to za to. Máša