Archive for category: Můj příběh

Nejsem anorektička ani bulimička, to v žádném případě…. hodně jsem o anorexii četla, vyzvídala nejen tady, ale i v časopisech, knihách… Kdysi jsem byla se svým tělem docela spokojená, vždycky jsem si řekla „no a co, jsem jaká jsem, nač se zbytečně stresovat že nejsem štíhlá…“..ale… časem, jak jsem o tom více a více četla, čím více jsem na stránkách časopisu viděla modelky nebo rady na zhubnutí, tím více jsem si začala uvědomovat, že se sama sobě nelíbím…že to co jsem si říkala, jsem říkala jen proto, abych si nějak odůvodnina to, že nejsem hubená… o prázdninách jsem přibrala asi tři kila… dost mě to mrzelo, bylo to na mě i znát, už mě nebaví ty poznámky, jak mě někdo nemohl poznat, že už nejsem takové malé vychrtlé děvčátko, jako jsem bývala ve svých asi 11 letech…ted je mi 15, od konce prázdnin jsem začala hubnout, teda ne úplně, vždycky jsem si řekla, ode dneška už něbudu jíst sladký atd… a pak naši něco koupili dobrýho, a bylo to ve mě…. na to jsem začala cvičit, ne moc, asi 45 minut denně, někdy až hodinku, jak kdy, jak se mi chce, jak mám čas… zhubla jsem z 56 první na 54.5kg a ted na 52…ted se to nějak zaseklo a dolů už to nehcce…ale já bych i chtěla…ale cítím, že pořád jsem tlustá, že na sobě ty odporné kila už nechci mít, nejím třeba celý den, jen oběd, protože mamka se mě pořád ptá, jestli náhodou nedržím dietu (viděla mě, jak se vážím a podle toho soudí…) a ted prostě mám strach, strach z toho, že po čemkoliv co sním přiberu, že se to vrátí, jo-jo efekt… ale nechci přibrat, nechci ani mít oněch 52kg, které mám ted při své výšce 165cm.. já vím, řeknete si, to není moc, to má tak akorát, ale… mě to akorát nepřijde, jde to na mě hrozně vidět, překypují mi špeky…..moje spolužačky, rodina, přátelé, všichni jsou štíhlí a krásní…jen já jsem černou ovcí..chci zhubnout, ale přitom nechci spadnou do anorexie nebo bulimie, chci jíst, ale nemůžu, aspon ne moc, brání mi v tom ten strach z toho, že budu pořád tak tlustá… a ted se nemůžu rozhodnout…

Ahoj holky, na tyhle stránky chodím už rok, ale až teď jsem se rozhodla vám napsat svůj příběh. Nenapadá mě kde začít tak začnu prostě od začátku. Prakticky od mala jsem závodně tancovala, hrozně mě to bavilo a jelikož jsem vydávala spoustu energie, mohla jsem jí v podobě jídla hodně přijímat. Jídlo jsem nikdy neřešila, jedla jsem si co a kdy jsem chtěla. Pak ale přišlo období kdy se moje zájmy začaly měnit, já se začala měnit a tancování bylo najednou tetam. Moje zájmy se omezily na kamarády a kluky a jídlo a tím se i začala postupně měnit moje postava, začala jsem dospívat a pochopitelně získávala ženské tvary. To se mi ale vůbec nelíbilo, takže jsem začala cvičit. Pak jsem nějaký čas jsem svoji váhu neřešila. Nevim co byl ten impuls kdy jsem si řekla A DOST!!! Vypadáš jak bečka! Přitom sem byla vždycky hubená. Začala jsem sledovat zdravou výživu, stala se vegetariankou a byla přímo posedlá jídlem. Znala jsem nutriční hodnoty téměř všech potravin a stanovila si příliš nízkou hranici 3000 KJ na den. Pak jsem to samozřejmě snižovala a snižovala a každej den hodinu cvičila. Ve škole mi řikali že sem hubená a to mě nakopávalo ještě víc. Pořád se řešilo kdo má jak tlustej zadek, kluci si dělali legraci z holek, ale to je v jejich věku normální. Nakonec jsem asi rok jedla jen 1 jabko denně a 1 kornšpic, doma jsem to dokázala skrývat, ikdyž doteďka nechápu, že to máma nepoznala, řikala mi že sem hubená, jednou i brečela ale NIKDY s tím nic nedělala. V té době, ale ani teď bych ani nechtěla! Pak přišla střední a s ní hromada učení, na co jsem nebyla nikdy zvyklá. Už to nešlo nejíst a navíc se mi narodila moje milovaná sestřička a já byla hrozně šťastná, na jídlo jsem na chvíli zapomněla a jedla prakticky normálně. Ale ta mrcha anorexie ve mě dřímala pořád….. čekala až budu slabá a ona mě převálcuje a převálcovala!!! Ve druháku se moje nejlepší kamarádka, která byla do tý doby v pohodě a pořád řikala že mě nechápe a nutila mě jíst, dostala do nemocnice -diagnóza : mentální anorexie. V tý době jsem byla zase já oporou jí a pomáhala jí, chodila za ní každý den do nemocnice a snažila se jí vrátit do starých kolejí, chtěla jsem mít zase svou super nej nej kámošku. Krátce po tom jsem začala mít výčitky jak vypadám a závidět jí, že ona byla tak krásně hubená, brečela sem nad nedopnutými kalhotami z nějaký 6 třídy a řekla si že je prostě obleču. Jenže jsem jídlo natolik milovala abych se ho vzdala, že jsem si řekla že to¨zkusim vyzvracet. Nejdřív mi to nešlo, málem jsem se udusila když jsem si tam strkala prsty a prostě nic. Řikala jsem si že nejsem jako ty bulimičky co se narvou k prasknutí a jdou zvracet. Já jim málo. Jenže rostla chuť a řekla jsem si když už tak už. Snědla jsem tunu čokolády a šla na záchod. Přišla jsem si odporná že to dělám ale zároveň mě to uspokojovalo, cítila jsem se skvěle. Tohle jsem dělala tak 1 za měsíc, pak jednou týdně, pak každý den. Vydržela jsem 2 měsíce a pak to zase porušila. Nikdo nic nevěděl, jen moje nej kámoška a pak teta, který jsem to taky řekla. Tak moc jsem se za to styděla a stydim, nedokážu ani vyslovit slovo bulimička, nejde to. Když si někdy přečtu že princezna Diana trpěla bulimii, divim se že byla plná síly na to všechno co udělala. Protože mě ta síla po čase opouštěla. S bulimií jsme chtěla zkončit a před 3 měsícema zkončila ale už jsem nedokázala normálně jíst, zakázané potraviny jsou pro mě téměř všechny. Když něco sním, cítim se jako po kachně s knedlíkem, cítim všechno, každý sousto, doktorka mi vypracovala plán přibírání ? kilo týdně, takže jsem teď musela jíst a to HODNĚ! Po týdnu jsem přibrala 2 kila a byla celá šťastná, zato já se cítim pod psa, už nechci dál přibírat, dalších plánovaných 6 kilo by mě zabilo! Měřim 155 cm a vážim 37 kilo, připadám si odporná, tlustá, nad každym snědenym soustem prolévám krokodýlí slzy. Nechci zvracet!! Ale nedokážu normálně jíst. Buď bulimie nebo anorexie. Chci se z toho dostat, chci se zase smát, užívat si života, letos maturuju, nedokážu se soustředit na učení a přitom škola je pro mě vším. Když čtu vaše příběhy, tak je to jako bych se dívala do zrcadla, vidím se v nich. V některých víc, v některých míň ale vaše chuť vše změnit a síla to změnit mi dodává odvahu a říkám si, že to taky musim dokázat. Musim, nechci umřít! Vážně ne! Chci se léčit a vyléčit, chci přemýšlet jinak a budu se snažit nepolevit a vydržet až do konce. Přeju nám všem hodně sil na té dlouhé cestě, která nás všechny čeká Mia

Píšu Vám, holky, které jste se rozhodly vzít svá kila útokem. Rozhlédněte se nejprve kolem sebe. To, že ubližujete především sami sobě, pominu. Je to Váš život a každý je strůjcem svého štěstí. Podívejte se ale na Vaše mámy, které by pro Vás udělaly všechno na světě, chtějí pro Vás to nej… a Vy jim ubližujete úplně nejvíc a vědomě. Věřte mi, že vím, o čem píšu.Jsem totiž jedna z nic. Většina dívek a žen chce být štíhlá, líbit se. Je to od přírody přirozený jev. Ani já nejsem jiná, aproto se snažím sportovat, pravidelně jíst a se svoji váhou nemám 20!!!let žádný problém. Je mi 45let a při 161cm vážím 53kg. Moje holčička dělala od první třídy sportovní gymnastiku. Byl to její život, na bradlech a žíněnkách vyrostla, dostala se do reprezentace, ale pak přišel říjen 2003, týden strávený na ortopedii v nemocnici a ortel: konec se sportem (nemocná páteř). Časem se ukázalo, že sportovat může, ale pouze rekreačně. Pochopitelně 2-3kg přibrala, ale stále to byla moje krásná, štíhlá holka 162/52. Pak přišlo jaro 2005, kdy si zřejmě chtěla dokázat, že má pevnou vůli, což se jí „povedlo“. Během tří měsíců zhubla o 10!!!kg (jestli snad některá pociťujete závist, čtěte dál), přestala menstruovat, trpěla zimnicí, byla zlá, náladová a protivná, hnusná až odporná, vychrtlá, přiznám se, že jsem se jí štítila, samá kost a kůže, vypadala jako stařena, skončila u psychiatra. Naštěstí vyřešila její nemoc ambulantní léčba. Nevím, jestli bych se já, jako máma, psychicky nezhroutila, kdyby musela být hospitalizovaná. Zkazila celé rodině léto, probrečela jsem mnoho nocí a strávila na těchto stránkách mnoho hodin, abych pochopila, že anorexie je opravdu nemoc s velkým N. Musím říct, že nelituju ani jedné slzy, ani jedné chvíle strávené na netu, a troufám si tvrdit, že moje dcera je už téměř v pořádku (menstruaci sice ještě nemá a v péči psychiatra je stále) má kluka kterého má ráda a on ji. Věřím, že svůj život nazahodila. Rozhodla se, že nad svojí nemocí zvítězí, celá rodina jí pomáhala, teĎ po 3 měsících věřím tomu, že se to povedlo. Ještě není vyhráno. Váží 49kg, ale dostala první kalhoty!!!! Má svého kluka a rodinu, která ji podrží. Jenže to nejde dělat stále. Já bych ještě jednou takové nervy nevydržela. Za všechny mámy: jste mladé, jste krásné, máte život před sebou, neničte si ho. Přijde krásný kluk, a ten by Vás nemusel chtět mít rád, právě proto, že jste hubená, vychrtlá, ošklivá, nechutná, štítil by se Vám dát pusu.

Sedím tady tak za PC, brouzdám na těchto stránkách, jím hrušku a při tom si říkám – PROČ ji vlastně jím?!Jím ji proto, protože CHCI!Ještě nedávno bych ji ale ani nevzala do ruky…nechtěla jsem… Je to skoro jako drogová závislost.Jednou do toho spadneš, a najednou se ti nechce ven, protože se bojíš. Bojíš se, že se všechno vrátí a ty budeš zase jenom ta nevýrazná, nudná, nepřitažlivá a TLUSTÁ šedá myška.Začne to nevinnou poznámkou, že „ty kalhoty už vážně nedopneš“, nebo zavrženíhodnou poznámkou typu „uhni ty horo sádla!“. Svět se s tebou otočí o rovných 360° a z ženských křivek, ladného poprsí a kulatého zadečku se rázem stanou špeky. Odporné a veliké tukové polštářky, které tě minutu co minutu mučí a nenechají spát. Snažíš se na to nemyslet a vést normální život. Ten podlý sžíravý pocit tě ale neopustí jen tak, bez boje.Nutí tě přemýšlet víc a víc nad tím, jak vypadáš. Nad tím, kolik vážíš. Snažíš se nevěnovat mu velkou pozornost, ale on čeká na pravou chvíli. Na tvoji SLABOU chvíli. Škola jde z kopce, matka ti vtlouká, jak jsi nemožná a tvoje jediná jistota – láska – umírá.Pak už to jde ráz na ráz. Ani si pořádně neuvědomíš, že najednou se mnohem víc hlídáš a vážíš se denně. Najednou už ti uvnitř něco říká ať už nejíš ty sladkosti, koblihy, hranolky a tučná jídla. Nad dietami jsi dávno zlomila hůl. Ocitáš se na rozcestí dvou nových časů.Zdánlivě lepších. Nebezpečně se přikláníš k lákavější iluzi smyšlené dokonalosti. Dnešní uspěchaná doba je postavena na novém trendu – hubenost.HUBENOST = DOKONALOST. A ty to víš.Lidé si už dnes neumí vážit charakteru, ale prahnou po kráse, dokonalé hubenosti, která na nás zlomyslně kouká z každého koutu.V té ocelové džungli měst a světa se platí krutá daň – nejsi hubený – NEJSI NIC.Nejhorší je, že ty to moc dobře víš.Cesta se volí, v zoufalé snaze podobat alespoň trochu ideálu, snadno.Kolotoč hrůzy se rozbíhá. Ráno se probouzíš s pocitem nejistoty a méněcennosti. Nutíš se vydržet. Nedovolíš svému zrůdnému tělu pozřít cokoliv, co ti do žil rozsévá prachsprostý tuk. Zdá se ti, že přibíráš snad ze vzduchu. Držíš se statečně a vzpurně. Jsi pevně rozhodnuta. Krátký okamžik zaváhání ale po čase zapříčiní záchvat šílenství. Teď jako beze smyslů zběsile polykáš všechno. Tvoje osobnost se dělí na dvě odlišné části. První nedá dopustit na nekonečně krásný a slastný požitek z jídla, které vhání do útrob téměř kosmickou rychlostí. Druhá tě uhání nesnesytelnými výčitkami a dohání tě k prahu šílenství. Nezvládneš to a klátíš se nad záchodovou mísou. Poprvé je to nejhorší. Cítíš jakousi směs odporu k sobě samému a zároveň oddech a spokojenost. Dokázala jsi to. Zprvu se bojíš a nutíš se vytrvat. Po čase však zcela otupíš. Hraješ si na drsňačku a namlouváš si, že všechno je OK. Trochu zhubneš a pak to vrátíš do normálu. Nevrátíš… Bude to silnější než ty. Bude tě to ovládat. Jsi nástroj a on je tvůj pán. On, ten pocit, který máš neustále v hlavě.Zatemní ti všechny ostatní myšlenky.Denně s ním bojuješ, ale je to marné. Vyhraje vždycky.Do každého nového rána se probouzíš se strachem a prázdnotou namísto radosti a nového elánu.Sladkou naivitu a roztopášnost vystřídá deprese a křečovitá nervozita. A ty se bojíš. Bojíš se, že když přestaneš, stane se z tebe tlustá zrůda. Bojíš se, že to nezvládneš. Ale co jsi teď?!Kam se ztratila ta věčně vysmátá milá osůbka, co si s ničím nelámala hlavu a všichni ji zbožňovali? Ztratila se v nenávratnu.Zůstala z ní najednou jen chabá vzpomínka. Zůstal z ní jen docela maličký uzlíček nervů a bojkotu. Nemáš nic, přátele, rodinu, nic. Navenek se zdáš být fajn, ale uvnitř strádáš a užíráš se ve vlastním žalu.Diety, cvičení, zvracení, hlad, diety.Nejsi fajn. Každý večer slibuješ světu, že dnes to bylo naposledy. ASle bylo to opravdu naposled? Opravdu naposled? S příštím ránem vše začíná znova. Pomalu ale jistě svůj boj o místo na výsluní prohráváš. Chtělas všechno a nemáš nic. Čas je zlověstný stařík a nic ti nevrátí zpátky. Pomalu ti život ubíhá a uniká mezi prsty. A ty se ptáš proč? Kladeš si otázku, kdy zase znova plně pocítíš vůni nastávajícího léta, kdy zase prožiješ první sníh a první jarní kvítek? Kdy….?Kdy už konečně všechny pochopíte, že se z vás stala chodící neštěstí a tabulůky kalorií? Holky moje seberte se…

Jsem 15ti letá holka a od mala jsem chtěla být hubená, i když jsem byla… Pak jsem se začla věnovat modelingu a chtěla být úspěšnější, a tak jsem hubla. Teď mám mentální anorexii a jsem už ve stádiu, kdy nemohu jíst, jelikož to můj žaludek nezvládá. Nechci tu psát o tom, jak trpím, chci, aby si holky, co mají stejný problém uvědomily, že toto není řešení… Znám chlapíka, co organizuje Miss ČR a oni nechtějí holky, kterým lezou kosti. Říkáte si, že to máte pod kontrolou, ale pak to tak není a nedokážete se z života ani radovat. Též přiznávám, že potřebuji pomoc, kdokoliv s čímkoliv mi piště na modelka_K.Mikuskova@centrum.cz , ať už někdo, kdo chce pomoci mně nebo někdo, kdo chce pomoci ode mě. Děkuji Klára