Archive for category: Můj příběh

Před necelým rokem jsem zde psala svůj první článek o tom, jak mě ničí ten neustálý boj s jídlem i to, jak moc jsem si přála být hubená. Dnes je mi o rok víc, ale stále se této noční můry nemůžu zbavit. Připadá mi to, jakoby za mnou chodil stín toho horšího mého já, který čeká na první příležitost k tomu, aby mě vybídnul k tomu, abych do toho spadla zcela úplně. Nějak jsem se sama dostala ze stavu, kdy jsem jedla jako vrabec,hodiny denně cvičila,zakazovala si sladké a přestala řešit to, jestli vážím o nějaké kila víc nebo méně. Ale i přesto se občas stalo, že mi to ujelo. Neovladatelná chuť na všechno jídlo,které se nacházelo v mé blízkosti. Ale zatím co jiní vyjedli celou ledničku a pak utíkali zvracet na záchod,já měla výčitky i z mála. Stačil jeden balíček chipsů nebo jedna čokoláda. Žádné extrémní přejídání. Nastalo léto, mé krizové období a váha šla nahoru závratným tempem. Jenže teď, když normálně už mívám všechny kila dole, neděje se nic. Snažím se jíst 5x denně malinké porce,se sladkým to nepřeháním, ale neděje se nic. Při mé výšce 164 mám 58 kilo. cítím se hrozně tlustá. Mou nevýhodou jsou široké boky, které tolik nenávidím. A poslední dobou cítím,jakoby ten onen odporný stín najednou vylézal ze svého úkrytu. Snažím se ho potlačit, ale nedaří se mi to. Opět se cítím tak hrozně slabá. Zvracím téměř každý den,nepřejídám se, ale každé nepovolené sousto mě zahltí výčitkami,které nedokážu ustát.v mém okolí pozoruji dívky,které jsou štíhlé a hrozně jim závidím,porovnávám váhy dívek na internetu a je mi do pláče. I když do pláče je mi pořád. Když klečím nad záchodovou mísou a zvracím,po tvářích se mi kutálejí slzy. připadám si tak odporná. Ve společnosti se cítím jako šedá myška.Jakoby se na mě každý díval a říkal si: „ta má zadek“ . No prostě nezvládám to, i když vím,že by mohlo být ještě hůře. A to nechci aby se stalo 🙁 Nechápu,proč kdysi se nikdo nestaral o to,kolik kdo váží,jestli má větší zadek nebo ne a nyní to je vlastně pro všechny tak důležité. Lidi se dřou v posilovnách,kupují ve velkém prášky na hubnutí,hlídají si každé sousto a ručičku váhy magnetizují neustále směrem dolů. Proč muži tvrdí,že nechtějí žádnou hubenou holku,když na ulici za ta první takovou otočí a div jim nevypadnou oči? Držete se všichni ,kteří bojujete jako já a buďte silnější než já. megan01@seznam.cz

Přeju vám pěkný den. Mě už zas tak moc hezký nepřipadá. Za prvé nenávidím zimu, kdy je všude mokro , bláto a člověku leze mráz za nehty. Za druhé je mi nějak zle. Určitě někdo z vás zná ten pocit, kdy je vám hrozně zle. Ale tak moc, že se to snad ani nedá zvládnout. Kdyby však wxistoval lék, jenomže po psychické stránce mám pocit, že není pomoci. Znova v tom pěkně lítám. Od rána do večera řaším co a kolik jsem toho snědla. Řeknu vám, pěkně jsem si to pokazila. začala jsem teď znova jíst prášky na hubnutí a řeknu vám, nestojí to za to. Nevím čím to je, ale mám strašné deprese, možná je to dávkováním. JE tam jasně napsáno jednu tabletu denně, ale když já chci být hubená tak strašně rychle. Důsledkem jsou strašný deprese, kdy už jsem dokonce i přemýšlela nad tím, jeslti má ten život ještě cenu. Přemýšlela jsem o tom, jak by asi bylo lidem v mém okolí a měla jsem tendenci vážně si něco udělat. Měla bych s tím přestat, měla bych přestat jíst prášky, které člověka takhle oblbují, měla bych přestat řešit pořád nesmylsné všci, když já bych potřebovala, aby mi někdo vymazal hlavu, aby tam bylo všechno prázdné, vše bych si pěkně uspořádala, a došla k závěru, že to jak člověk vypadá vlstně není důležité. JEnomže ono to jenom tak nejde. PRoč ten život musí být tak zatraceně složitej?!

hojky človíčkové. Dlouho jsem sem nepsala, snad jsem měla pocit že to nepotřebuji, ale znova mám pocit že se potápím a nic mi nejde. všechno se mi sype pod rukama, a vy víte jak mi „postižení“ řešíme problémy:-) Přestáváme jíst, uzavíráme se do sebe sama, jsme protivní ke všemu co se kolem nás děje a nevíme proč tomu tak je, i když to v podstatě víme moc dobře. POslední dobou mě všechno jen trápí, bojím se chodit do školy, mám panickou hrůzu z toho že po mě někdo něco bude chtít. Doma mám pocit že se časem udusím, jelikož je tam strašné napětí. PRo všechny jsem špatná, protože jednoduše nemám náladu jako oni, ale když ono to nejde. Znova se dostávám do stavu, kdy odmítám veškerou komunikaci, protože mám pocit, že mi nikdo nerozumí, jen má „nejlepší“ přítelkyně anorexie. Vždycky tu bude ochotna mi pomoci, a jako jediné je jí jedno jak se cítím. znova vstávám s tím, že dneska nebudu jíst, protože se mi možná zlepší nálada tím, že budu hezčí pro okolí. Stupidní, byť vím, že na tom nezáleží, usiluju o to být dokonalá, i když v podstatě už to víc ani nejde. Jsem psychicky úplně na dně, nevím kam jít, co dělat a s kým. NIc mě nebaví, jen se utápím v myšlenkách a dusím se ve svém nitru. NEchci znova do všeho spadnout, ale padám a padám …

Zdravím Vás všechny kdo zde hledáte něco co by Vás podpořilo neboaspoň ujistilo,že nejste sami ve svém trápení. Moje ppp se mě drží přes 10letje mi 26let.10let zvratů z extrému do extrému,moje váha kolísala dle mého prostředí z maxima 80kg do minima 40kg(měřím 168cm).Jídlo je mi bohužel vším ať trpím hladem nebo se přejídám nahrazuje mi veškerou lásku co tak zoufale hledám..Problém je ,že jí nepoznám pokud mě někdo miluje tak tomu nevěřím a tak se točí pořád kolem anorexie a bulimie v rozmezí 6ti měsíců.. Léčit jsem se začala letos v lednu..díky maturitě jem opustila anorexii a začala nezvladatelně posluhovat bulimii..nedělám nic jiného než jím a zvracím,je to nekonečné utrpení.A přitom vím ,že stačí jen si říci dost.. nechodím do práce,bojím se vyjít ven,jak jsem tlustá..nenávidím se,celý svůj život odsouvám na tehdy až zhubnu..a čím je to déle tím je to horší.. 22.11. jdu znova po 4měsících na terapii,v pondělí půjdu hledat práci…Nechci marnit svůj život ne nechci chci bojovat!!! TAK OBČAS HLEDÁM NĚKOHO KDO JE NA TOM OBDOBNĚ jsem z Prahy pokud by si chtěl někdo popovídat budu hrozně ráda.. expresmail@seznam.cz

dnes som narazila na tuto stranku a precitala som si niektore z pribehov…nedocitala som ich vsetky…rozplakala som sa. Nikdy som si nechcela priznat ze mam problem, ale mam. Mam bulimiu. Uz takmer rok a pol s obcasnymi prestavkami. Najviac som nezvracat vydrzala asi tri mesiace. Teraz prezivam jedno z najhorsich obdobi. Moj zivot su teraz len rodinne problemy, nenavist k otcovi, strata lasky, zachvaty prejedania a zvracania. Mala som moznost zacat sa liecit, no odmietla som ju. Istym sposobom mi tento stav vyhovuje. Vzdy som rychlo priberala – uz odmalicka. Teraz som zacala premyslat nad tym, ze by som mala s prejedanim skoncit. Lenze neviem ako nabehnut na normalny prijem potravy a nemam ani motivaciu. vlastne nemam ani jeden zachytny bod, kvoli ktoremu by som chcela bojovat. trpim depresiami a stavmi uzkosti, snazim sa sice bojovat, ale pomaly sa zacinam obavat, ze nie som dost silna zvladnut vsteko.