Znáte to také?

Znáte také chvíle,kdy člověkzjistí,že někde udělal chybu a chce zpět? Milionkrát proklíná den,kdy s tím vším začal.Chtěla by vrátit čas a dál si klidně žít svůj tehnejší život,kdy jídlo bylo samozdřejmostí.Znovu si užvat života, na Vánoce píct cukroví a bezstarostně ujídat, v létě si užívat s kamarády. Znáte ten pocit,kdy přesto,že jste si už milionkrát slibovali, že se bude snažit,budete jíst,nebudete zvracet, najedou zase dojde na chvíli rozhodnutí.A vy si nedokážete vzít kousek buchty,kterou tolik milujete,jako by jste měli svázané ruce.Nedokážete zastavit jídlo dokud to jde a zase se přejídate a víte,že půjdete zvracet. Ty miliony slibů,že už nikdy,že zítra už se nebudu bát . Znáte tenpocit,když jste na místě,kde jste si moc přáli být a najednou zjistíte,že zase jen myslíte na jídlo.Na toco nesmíte,na to co chcete.A život,to co je skutečně podstatné,vám utíká mezi prsty. Pocit,když se někdo zmíní,že je někdo tlustý nebo že on sám se sebou musí něco dělat a vy najednou dostanete ohromný strach.Co když i mě jednou někdo tohle řekne. Nebo když se podváte do zrcadla a uvědomíte si,že se vám ta vyhublá postava líbí.A v to jdou všechny předsevzetí o přibrání do háje.ředcese se tak všem líbím,tak proč to měnit.Vždyť vypadám dobře. A až se znovu skláníte nad mísou nebo vás ničí prázdné břicho, uvědomíte si,že je to už po milionté.že už nevíte kudy kam.Že už nevidíte řešeníˇUž jste ztratili naději. Tohle všecho znám a mnoho dalšího. Těm,které znají totéž a stále neví,jak z toho ven, chci jen říct.Že cesta ven je. Nedá se poradit,je pro každého jiná.Jen neztrácejte naěji.Vy se vyléčíte¨,stejně jako já.Není to tím co kdy člověk jí,je to o nalezení sám sebe.Je to cesta,kterou se musí jít nedá se přeskočit.Proto nezapomínejte,že každý váš neúspěch je součástí cesty vpřed. Nikdy se nevzdávejte.To je lék.To je to,co vás přivede na konec cesty. Krásné Vánoce vám všem.

S bulimii jsem se rozloucila o vanocich !

Ahoj holky. Je par dni pred vanocema, ale myslim, ze clanek se objevi az po nich 🙁 To je trosku skoda, ze to tak dlouho trva. No nic, vanoce se blizi a urcite se jich plno z vas boji. Kupice dobreho jidla, cukrovi, vajecnak… Take jsem par vanoc protrpela jako vy, vetsinou jsem i zhubla, protoze jsem radsi nejedla nic, nez aby se to zvrtlo. Vsechno jsem pak ale dodatecne dohnala po vanocich, kdy jsem se vrhla na krabice zmrazeneho cukrovi (ktere jsem nejdrive samozrejme uvedla do konzumovatelneho stavu :-)Nastesti uz je to 4 roky, co se vanoc nebojim a zase se na ne tesim. Nejhorsi je dobroty si odepirat. Clovek pak mysli cely den jen na to, jak by si ty dobrotky dal a vnitrne bojuje sam se sebou, je nervozni atd. Pak se to ale vetsinou zvrhne a kila cukrovi v nas rychle mizi. Ja jsem se o vanocich z bulimie VYLECILA (to uz jsem vam ale jednou psala) !!! Nejdulezitejsi vec : kdyz o vanocich nevydrzite a budete mit „bulimicke krize“, nevycitejte si to, nebrecte, prestante se nenavidet. To, ze si budete odporne totiz jeste prohloubi vase deprese a tim i pravdepodobne prijde dalsi prejidani. Neohlizejte se, co se stalo, to se stalo, vymazte to z hlavy a dejte si nejaky cil, pokud to jde. Jestlize se vam zatim bulimie libi (me ze zacatku vyhovovala), je boj nemozny. Ale jestli uz jste ve fazi deprese a mate chut s tim prestat, reknete si treba, ze kdyz dostanete krizi, tak to sem na tyhle stranky napisete. No, nevim, to je asi dost tezky 😉 Ale treba to nekoho bude motivovat. Pokuste se v sobe najit vnitrni silu, reknete si : kruci, treba to nepujde hned, ale alespon trochu neco zkusit. Abyste se zase mohly mit rady, musite neco dokazat. Dokazte si, ze nejste zadny slabosi ! Zkuste to den, dva… A kdyz do toho spadnete znova, nevadi, ale snazily jste se. A zkuste to znova a znova. Ale hlavne se vyhnete tomu, abyste se nenavidely, to je cesta do pekla. Dobre si zapamatujte, kdy jste treba tyden nezvracely, jake to bylo fajn, a kdyz ujedete, rychle na to ZAPOMENTE a zkousejte to dal. Me bulimie doslova prestala BAVIT 🙂 Ten cas straveny nad zachodovou misou, to uklizeni zbytku, to malovani se, abych zamaskovala zacervenalou pusu atd… Chtela jsem pres den neco delat, bavit se, ale na nic mi nezbyval cas. Byla to u me i touha zit, zit a neco delat, ktera me vyvedla z te hnusne bulimie. Bohuzel si to vetsinou clovek uvedomi az tehdy, kdyz je opravdu na dne. Jo, taky se rada libim a pri sve bulimii jsem si pripadala hnusna, protoze jsem si myslela, ze na me tu bulimii kazdy musi poznat (i kdyz jsem byla hubena). Tak i to byla jedna z mych motivaci. Shrnuti : s bulimii jsem prestala z techto duvodu : chtela jsem zase aktivne zit a nechtela jsem byt hnusna (zlute belmo oci, napuchla usta), jo a taky me porad bolelo bricho, padaly mi vlasy a nesnasela jsem kazdy den hrat tu stastnou holku, porad se pretvarovat. Byla jsem po skonceni bulimie tak stastna, ze uz nemusim mym blizkym lhat, dost me to trapilo. Huraaa, je tomu konec a i vam se to jednoho dne povede. Nespechejte na to, musi to ve vas uzrat, hlavne se nevzdavat a bojovat, i kdyz se vam obas uz nechce … Rada ctu vase odpovedi, tak kdyz nejake budou, budu moc rada a odpovim vsem 🙂

Láska versus ppp

Ahojky! tak počínaje dnešním večerem vyhlašuju ppp válku. I díky všem vašim pozitivním příběhům které jsem teď četla (a úmyslně jsem si vybírala právě je) jsem si uvědomila, jak moc bych si přála být zase taková pěkná ženská jakou jsem byla. Koukala jsem na fotky a narostla ve mě odvaha vzepřít se tý mrše co mě chce ovládnout.. !! A teď, když mám moc hodnýho kluka, který o tom všem ví a podporuje mě, si myslim, že to konečně zvládnu. Holky, koukněte se na sebe konečně s láskou a přestaňte si tak ubližovat! Jednou se najde někdo, kdo vás začne milovat, a když s vámi bude dýl, bude vás mít rád proto, jaké jste, ne jak vypadáte!! vzhled je důležitý, to nepopírám, ale já chci svýmu klukovi dát jednou děti, moct s ním sdílet veškerý aktivity, a ne bejt křehulka co nemůže na mráz protože by zmrzla.. Věřím, že se z toho dostanu. Věřím, a doufám, že nepřestanu věřit. A moc děkuju všem holkám, co se tu podělily o svoje zkušenosti, a dokázaly ven z tohohle pekla.. chci být jednou z vás, udělám to kvůli sobě, mýmu broučkovi, rodině, přátelům.. ti všichni budou nesmírně rádi. A já si dokážu, že mám opravdu VŮLI. Protože to že jsem zhubla 20kg není vůle.. ale nemoc. Už si to přiznávám. Takže holky, držim všem palečky a mějte se rády. Je to těžký, ale když začnete už teď, máte možnost. Milovat sebe sama je přeci to nejhezčí, co může být. Teprve potom můžete mít rády někoho jiného, ale ta pravá láska musí být ve vás samotných!

Nostalgie

Pčedevším bych chtěla Vám poděkovat za uveřejnění mého článku Přiznání. Skutečně mi to pomohlo, cítím se lepší, ale na druhou stranu se mě zmocnuje strašný smutek a nostalgie, zvlášt ted o vánocích. Jsem v Austrálii už od r. 1991, sice dost často jsme byli v Praze i na vánoce, ale poslední dva roky jsem tam nebyla především z finančních důvodů. Je to hrozně daleko a moc to stojí. Můj syn je dospělý, má svůj život, je mu 21 let. S mým nynějším přítelem máme nezávislý vztah, zrovna ted odjel za rodiči do sousedního státu Qeensland a já jsem sama, práce ted moc není a já mám strach jak ten puberták, když mi bylo těch 17 let, abych se zase nevrhla na jídlo a nezačala se cpát. Je to všechno duševního původu, ta porucha je v hlavě. to už ted vím na tisíc procent. Jedinou výhodou v tomhle věku je, že už to ted dovedu lepší kontrolovat a ovládat se. Dovedu si zakázat nezvracet. což jsem ve dvaceti letech nebyla schopná.V tomhle věku to bylo to nejhorší stádium. Cpala jsem se v kanceláři celý den. byly to hlavně sladkosti, čokoláda. buchty. dorty atd. Kolikrát mi bylo tak těžko. že jsem zvracela i na toaletě v práci. Hrozný. Po dvacítce se mi začaly kazit zuby, šlo to kvapem. hlavně ty horní zadní stoličky. Prakticky od 37 let mám protézu na horních zadních zubech a spoustu drahých oprav na předních zubech. Něco mi dělali tady v Sydney a něco v Praze. To bych chtěla všechny upozornit, hlídejte si zuby. Jak jsou jednou pryč, tak jsou pryč. Nenechte si je zničit, tak jako já. Tenkrát jsem ani nevěděla, že se tomu říká bulimie, to jsem se dověděla až tady v Austrálii, když jsem si o tom přečetla v časopisech. Můj manžel to se mnou myslel dobře, chtěl pro mne profesionální pomoc, ale já jsem všechno odmítala, myslela jsem si,že to sama zvládnu a především jsem se hrozně za to styděla. Bylo mi už přes 35 let. Rozhodně si ted nemyslím,že jsem hnusná a tlustá. Nenávidím se ale za to, co jsem udělala se svým životem a kde jsem ted. Především hrozná nostalgie a rezignace nad vším. Jsem ve věku, kdy jiní lidé v tomto věku jsou na vrcholu pracovní kariéry a já jsem všechno zahrabala, když jsem ve dvaceti utekla z vysoké školy. Nemohla jsem se soustředit, byla jsem stále duševně a fyzicky vyčerpaná kvůli téhle bestii bulimi. Z naší republiky jsem neutekla před totalitou, bylo už po všem, ale ted to vidím, především sama před sebou, ale po tolika letech vidím, že sama před sebou neuteču nikdy. Přeji všem moc pěkné vánoce a aspon trochu toho štěstí v tom novém roce. Mějte se. Monika

Uz je to tu zase

Ahojky vsechny nestastnice Dneska jsem se rozhodla dat o sobe vedet a ani nevim proc…asi proto ze jsem tak nestastna… Anorexii-tu zrudu hnusnou mam uz od zari 2004 je to hruza…ale to vy vsechny asi tez znate,ze?Ted se lecim uz podruhe v Motole a nevim,co se mnou bude az se vratim nadobro domu uz jednou se mi Anorexie vratila a nechci aby se vratila znova. Doufam ze mi to vyjde…i kdyz tolik nadeji tomu zlomu zase nedavam…uz nemam optimismus I kdyz neco hezkeho mi ta nemocnice preci jen dala-zamilovala jsem se tam…asi sice nestastne ale prece.Ten klucina je schyzofrenik a ja bych si moc prala aby na tom byl dobre a aby to vsechno bylo jako driv….Miluju ho a on me snad taky…i kdyz tim si prave nejsem jista…ma me rad ale jestli neco vic,to nevim…to se snad uvidi………………Zatim ahojky a diky za vas cas venovany tehle hruzotine…omlouvam se za zabirani mista….pa

Ja a moje

Ahoj vsichni! Na zacatek meho listu Vam chci rict,ze to se mnou neni az tak zle,jako s nekterima lidma tady.Kdyz jsem cetla Vase pribehy bylo mi moc smutno….Tak ja Vam napisu muj pribeh i kdyz nemam bulimii ani anorexii(diky bohu), no myslim, ze se mi to nejak moc casto prehani v hlave…. Ja jsem vzdy mela nadvahu.Tedy jen tak 5 kg hore- dolu.Byla jsem vzdycky takova kulicka.Ani mi to moc nevadilo,byla jsem preceze jen dite.Jenze jak jsem se dostala do puberty tak jsem vyrostla a rucicka na vaze ukazovala asi o 8 kg vic!ani sama nevim kdy jsem se rozhodla prvnikrat hubnout….Bylo to asi v sedme tride,kdy jsem pri vysce 162cm vazila asi 56kg.Rodina mi rikala jak jsem se „vytahla a zhubla“.Ale proc?Ja jsem to na sebe vubec nevidela a hrozne me tim stvali!Ve skole jsem chodila na obedy,proste normalne jsem jedla.Ale pak nastal skrat asi nejak tak v zime jsem pribrala na vaze asi 5 kilo!A tehdy to zacalo.Ve skole jsem snedla jen pulku obeda rano jsem mela jedno jablicko.Za tyden jsem mela dolu 5 kilo.Pak se to zastavilo.Mela jsem kvuli tomu vycitky.Prestala jsem tedy chodit na obedy ve skole a jedla jsem doma minimum….Ale pak jsem jednoho vecera snedla VSECHNO!Myslela jsem,ze se zabiju!A pak mne napadlo dat si prst do krku.Nevyzvracela jsem se…neslo to!Ale delala jsem to kazdy den alespon mne nadrapovalo a nejedla jsem.Ale prisli Vanoce a ja se mohla utlouct po tech kolacech.Znova jsem pribrala.Brecela jsem kvuli tomu cele noci,preklinala vsechni…MELA JSEM DEPRESE.Nechtelo se mi ucit,byla jsem nervozni… V devate tride,kde jsem i ted jsem se zase rozhodla zhubnout(vlastne to bylo jeste v lete,kdy jsem mela do devatky nastoupit).Jo a tehdy se mi to podarilo!Behem 2 tydnu jsem zhubla 8 kg.Vsichni me chvalili jakmi to pristane.I kdyz jsem vazila 61 pri vyssce 168cm.Porad to bylo moc.Hubla jsem dal.Jenze jsem to znovu nejak porusila a poradne se najedla!Mela jsem krece,bolel mne zaludek,nemohla jsem se vyzvracet, tak jsem jen lezala v klbku na posteli a slo me roztrhnout….Pak jsem ale zacala zas normalne jist…tedy casem.A zas jsem pribrala, ale az MOC!To bylo nedavno.Bylo to hrozne obdobi…brecela jsem,nechodila von,nezapla jsem sve oblibene dziny to me dostalo!Doma si ze mne tata utahoval,at neco delam…Neslo to!Chtela jsem hubnout,ale nemela jsem vuli…. Ted jsem ale celkem v pohode.Mam zas svoju „dietu“.Zhubla jsem pres tyden 5 kilo a hubnu dal.Nejim skoro vubec nic jen ovocny salat za den.Stale nejak myslim na anorexii a jde to se mnou dolu.Ale vlastne mi to ani nevadi,vzdyt anorexii nemam.Ale bojim se ji a nevim jak dal….Bojim se ze udelam nekdy to co tyhle ostatni holky,ale ne az tak moc.Jsem moc zmatena….Vubec nevim co chci.Je to jako zacarovany kruh.Jim…Nejim atd…. Jestli je na tom nejaka holka podobne muze mi napsat a poradit….potrebuji se vyrovnat sama se sebou….Prosim pomozte mi…. Myslim, ze muj pribeh jeste nekonci ale nechame to na osud…

Nechci si to připustit :-/

Ahoj holky. Tak si tak sedím v práci,brouzdám po netu a kdyby mě v poslední době nezačala pronásledovat myšlenka,že už jsem v „tom taky…“,asi bych se sem nikdy nepřihlásila. Dlouho jsem si to nechtěla připustit.Jsem vlastně hrozně moc šťastná,nic mi nechybí…..až na tu super postavu!!!!Včera jsem si uvědomila,že mě to už začíná ovládat.Kamarádka-spolubydlící- přišla,že půjdeme na super akcičku a víte co já???V hlavě mi vytanula myšlenka:Pořádně si zapařit,nebo zůstat doma,sama,s absolutním přístupem k ledničce….šla jsem pařit,bojuju takhle se sebou asi už 9 let,s přestávkami…k našim jezdím se smýšenými pocity:mamka vaří super,bude bašta,ale ty muka potom…..Chci s tím přestat!!!Na nějaký čas se vždycky zadaří…nakoupím si časáky se zdravou výživou,dokopu se i k nějakýmu pohybu,ale vždycky to dřív,nebo později skončí stejně!Nechci být tlustá.Nejsem schopná jíst normálně.Buď nic,nebo kopice jídla:-) Kdyžtak mi napište.Ráda o tom pokecám s někým,kdo to chápe:) pa

doufám že už bude všechno fajn

Kdybych měla rozepisovat cely svůj příběh tak by to bylo strašně na dlouho. Ale já vám chci jenom ve skratce popsat so se mi stalo a doufám že tím někoho podpořím nebo zapříčiním tomu aby se někomu stalo to samé co mě. Měla jsem anorexii už to vím a konečně si to dokážu přiznat. Pak jsem se z toho vyhrabala, ale začaldruhý problém přejídání, zvracela jsem naštěstí jenom párkrát a došlo mi že tohle východisko taky nebude. Ted už jsem si myslela delší dobu že je všechno fajn, se svojí váhou sice nejsem spokojená, myslím si že vážím hodně i když okolí mě ubezpečuje že je to fajn. Tak už jsem se rozhodla že budu kašlat na diety, váhu vyhodím a bude všechno ssuper. Našla jsem si skvelýho kluka, získala znovu důvěru rodičů…. a teď nedávno jsem všechno pošfíkla. Nevim proč ale předávkovala jsem se práškama a prej je velkej zázrak že nejsem mrtvá. Až teď mi začlo strašně věcí dochazet, ale bohužel jsem kůli tomu o hodně přišla…..rodiče už mi zase nevěří, někdo se na mě kouká skrz prsty, spoustu lidí si myslí že jsem blázen a můj kluk se se mnou rozešel…. A já? teď se snažím uděla za svým životem jednu velkou tlustou čáru a začít od znova a zároveň bejt zase ta šťastná troch trhla ale nezamindrakovana a hlavně svá holka Já chci totiž žít a nikdy sem umřít nechtěla já chci žít naplno dyť mi je teprv 15 Doufám že tenhle příběh někomu aspoň trochu pomůže si uvědomit to co já jsem si uvědomila až teď…..

Dopad na dno

Ahojky, jsem 16ti letá holka z Prahy, která chtěla být od mala hezká jako Barbie a pak jako modelka… Tento sen se mi docela i plní, jsem celkově úspěšná a co více, dosti známá především v Itálii jako česká modelka. To vše zní pěkně, ovšem, že se za tím skrývá anorexie už tak pěkné není. Tenkrát mě z ní vytáhl jeden člověk, který mi opravdu moc pomohl… Ovšem teď už je to celé jen v hádkách a ran nožem do mého srdíčka. Stále jen doufám, že se to ještě nějak zpraví, jelikož mi na něm moc zíleží. Ovšem to neovlivním jen já. Nejhorší na tom je, že jsem teď v nervech a tak se mi i vrací anorexie a táhne mě strašně na dno. Jen doufám, že se z toho nějak proberu, i když už pro mě život stratil význam… Možná si tu smrt i přeji a proto se tímto dosti drastickým způsobem zabíjím :,-(( potřebuji pomoc a vím to ! modelka_K.Mikuskova@centrum.cz

Jako věčný stín

Před necelým rokem jsem zde psala svůj první článek o tom, jak mě ničí ten neustálý boj s jídlem i to, jak moc jsem si přála být hubená. Dnes je mi o rok víc, ale stále se této noční můry nemůžu zbavit. Připadá mi to, jakoby za mnou chodil stín toho horšího mého já, který čeká na první příležitost k tomu, aby mě vybídnul k tomu, abych do toho spadla zcela úplně. Nějak jsem se sama dostala ze stavu, kdy jsem jedla jako vrabec,hodiny denně cvičila,zakazovala si sladké a přestala řešit to, jestli vážím o nějaké kila víc nebo méně. Ale i přesto se občas stalo, že mi to ujelo. Neovladatelná chuť na všechno jídlo,které se nacházelo v mé blízkosti. Ale zatím co jiní vyjedli celou ledničku a pak utíkali zvracet na záchod,já měla výčitky i z mála. Stačil jeden balíček chipsů nebo jedna čokoláda. Žádné extrémní přejídání. Nastalo léto, mé krizové období a váha šla nahoru závratným tempem. Jenže teď, když normálně už mívám všechny kila dole, neděje se nic. Snažím se jíst 5x denně malinké porce,se sladkým to nepřeháním, ale neděje se nic. Při mé výšce 164 mám 58 kilo. cítím se hrozně tlustá. Mou nevýhodou jsou široké boky, které tolik nenávidím. A poslední dobou cítím,jakoby ten onen odporný stín najednou vylézal ze svého úkrytu. Snažím se ho potlačit, ale nedaří se mi to. Opět se cítím tak hrozně slabá. Zvracím téměř každý den,nepřejídám se, ale každé nepovolené sousto mě zahltí výčitkami,které nedokážu ustát.v mém okolí pozoruji dívky,které jsou štíhlé a hrozně jim závidím,porovnávám váhy dívek na internetu a je mi do pláče. I když do pláče je mi pořád. Když klečím nad záchodovou mísou a zvracím,po tvářích se mi kutálejí slzy. připadám si tak odporná. Ve společnosti se cítím jako šedá myška.Jakoby se na mě každý díval a říkal si: „ta má zadek“ . No prostě nezvládám to, i když vím,že by mohlo být ještě hůře. A to nechci aby se stalo 🙁 Nechápu,proč kdysi se nikdo nestaral o to,kolik kdo váží,jestli má větší zadek nebo ne a nyní to je vlastně pro všechny tak důležité. Lidi se dřou v posilovnách,kupují ve velkém prášky na hubnutí,hlídají si každé sousto a ručičku váhy magnetizují neustále směrem dolů. Proč muži tvrdí,že nechtějí žádnou hubenou holku,když na ulici za ta první takovou otočí a div jim nevypadnou oči? Držete se všichni ,kteří bojujete jako já a buďte silnější než já. megan01@seznam.cz