Archive for category: Můj příběh

Pčedevším bych chtěla Vám poděkovat za uveřejnění mého článku Přiznání. Skutečně mi to pomohlo, cítím se lepší, ale na druhou stranu se mě zmocnuje strašný smutek a nostalgie, zvlášt ted o vánocích. Jsem v Austrálii už od r. 1991, sice dost často jsme byli v Praze i na vánoce, ale poslední dva roky jsem tam nebyla především z finančních důvodů. Je to hrozně daleko a moc to stojí. Můj syn je dospělý, má svůj život, je mu 21 let. S mým nynějším přítelem máme nezávislý vztah, zrovna ted odjel za rodiči do sousedního státu Qeensland a já jsem sama, práce ted moc není a já mám strach jak ten puberták, když mi bylo těch 17 let, abych se zase nevrhla na jídlo a nezačala se cpát. Je to všechno duševního původu, ta porucha je v hlavě. to už ted vím na tisíc procent. Jedinou výhodou v tomhle věku je, že už to ted dovedu lepší kontrolovat a ovládat se. Dovedu si zakázat nezvracet. což jsem ve dvaceti letech nebyla schopná.V tomhle věku to bylo to nejhorší stádium. Cpala jsem se v kanceláři celý den. byly to hlavně sladkosti, čokoláda. buchty. dorty atd. Kolikrát mi bylo tak těžko. že jsem zvracela i na toaletě v práci. Hrozný. Po dvacítce se mi začaly kazit zuby, šlo to kvapem. hlavně ty horní zadní stoličky. Prakticky od 37 let mám protézu na horních zadních zubech a spoustu drahých oprav na předních zubech. Něco mi dělali tady v Sydney a něco v Praze. To bych chtěla všechny upozornit, hlídejte si zuby. Jak jsou jednou pryč, tak jsou pryč. Nenechte si je zničit, tak jako já. Tenkrát jsem ani nevěděla, že se tomu říká bulimie, to jsem se dověděla až tady v Austrálii, když jsem si o tom přečetla v časopisech. Můj manžel to se mnou myslel dobře, chtěl pro mne profesionální pomoc, ale já jsem všechno odmítala, myslela jsem si,že to sama zvládnu a především jsem se hrozně za to styděla. Bylo mi už přes 35 let. Rozhodně si ted nemyslím,že jsem hnusná a tlustá. Nenávidím se ale za to, co jsem udělala se svým životem a kde jsem ted. Především hrozná nostalgie a rezignace nad vším. Jsem ve věku, kdy jiní lidé v tomto věku jsou na vrcholu pracovní kariéry a já jsem všechno zahrabala, když jsem ve dvaceti utekla z vysoké školy. Nemohla jsem se soustředit, byla jsem stále duševně a fyzicky vyčerpaná kvůli téhle bestii bulimi. Z naší republiky jsem neutekla před totalitou, bylo už po všem, ale ted to vidím, především sama před sebou, ale po tolika letech vidím, že sama před sebou neuteču nikdy. Přeji všem moc pěkné vánoce a aspon trochu toho štěstí v tom novém roce. Mějte se. Monika

Jsi to nejhorší, co mě v životě mohlo potkat. Možná jsem dřív o to setkání stála, ale teď, o pár let starší, vím, že to byla největší chyba mého života. My dvě jsme se v životě neměly potkat… Ničíme se navzájem, jenže ty máš jiné plány. Ničíš mi život. Doslova a dopísmene. Když už myslím, že jsme se konečně rozešly, záhy poznám, že jsem se opět mýlila. Sedíš potichu někde ve skrytu duše a čekáš a čekáš… Jsi vytrvalá. Vytrvalejší, než bych čekala, možná je to tím, že víš, že přece zase dostaneš šanci k životu. Čekáš, a v tu nejméně vhodnou chvíli vylezeš a zaútočíš. Krutě. Opět si vybíráš svou daň, kterou ti platit nechci, ale ty se nedáš. Nahlodáváš, hromadíš, útočíš, boříš, pálíš… Jsi nepřekonatelnou překážkou, která nemá konce. Jsi zrádnější než živly. Přijdeš nečekaná, nezvaná a zničíš všechno co bylo do té doby vybudováno a ničíš dále, i když už není co. Jsi vychytralá, dokážeš se v pravý okamžik chytit příležitosti. Jsi záludná, nedáváš najevo své úmysly. Víš přesně, kdy zaútočit, aby to nechalo ty největší šrámy na duši i v životě. Držíš se jako klíště, ale ty se jen tak lehce nepustíš. Boj s tebou není snadný. Máš spoustu skrytých zbraní a všechno okolo ti nahrává. Jsi nebezpečný soupeř, který se nevzdává, který nechce znát slovo „prohra“. To pro tebe není. Ty znáš jen „vítězství“, a podle toho se také řídíš. Nevím, co s tebou. Jsi něco, čeho se lehce nezbavím, a vím, že síly mé samotné už na tebe nestačí. Ale zase nemám odvahu požádat o pomoc. Byla by to ukázka mé slabosti, kterou ti nesmím dát najevo. Měla bys z toho jen radost. Tento boj si musím vybojovat sama, i když to bude znamenat boj s větrnými mlýny. Ale kdo ví… Jednou se možná vítr obrátí. Může to být zítra, za rok, za pět let nebo také nikdy. A já vím, že mi to neulehčíš, budeš se prát o své místo na světě zuby nehty. Nevzdáš to jen tak. Taková nejsi. Vím to. Ale jednomu věř: Budu bojovat,… Nenechám tě vyhrát!

Ahojíky vsem!!!!Začnu asi tím že je mi 15 chodím na školu kde je převaha holek takže si asi každej dovede představit jak si připadam Já jsem sice hubená ale az moc chci ztloustnout!A když kolem tebe za den projde takovejch 30-40 holek krasnych dokonalych a maj kluky a ty jen tak kejvnes hlavou je to strasny delam pro to vsechno trham si oboci mam AKNE kupuji si pripravky proste strasny 🙁 Nic nepomaha!!!!Chci ztloustnout pripadam si jak anorekticka bez zvraceni 🙁 A chci bejt hezka :o( Jsem dlouha jak žirafa božeee ja asi nikdy nikoho mit nebudu :(((((((( ……………………………………………..Coooo???:……………………………..Coooooo????………………………??????????…………….Cooooo??Mám dělat?????? Posím poradte ja uz newím!!!Budu stastna

Před necelým rokem jsem zde psala svůj první článek o tom, jak mě ničí ten neustálý boj s jídlem i to, jak moc jsem si přála být hubená. Dnes je mi o rok víc, ale stále se této noční můry nemůžu zbavit. Připadá mi to, jakoby za mnou chodil stín toho horšího mého já, který čeká na první příležitost k tomu, aby mě vybídnul k tomu, abych do toho spadla zcela úplně. Nějak jsem se sama dostala ze stavu, kdy jsem jedla jako vrabec,hodiny denně cvičila,zakazovala si sladké a přestala řešit to, jestli vážím o nějaké kila víc nebo méně. Ale i přesto se občas stalo, že mi to ujelo. Neovladatelná chuť na všechno jídlo,které se nacházelo v mé blízkosti. Ale zatím co jiní vyjedli celou ledničku a pak utíkali zvracet na záchod,já měla výčitky i z mála. Stačil jeden balíček chipsů nebo jedna čokoláda. Žádné extrémní přejídání. Nastalo léto, mé krizové období a váha šla nahoru závratným tempem. Jenže teď, když normálně už mívám všechny kila dole, neděje se nic. Snažím se jíst 5x denně malinké porce,se sladkým to nepřeháním, ale neděje se nic. Při mé výšce 164 mám 58 kilo. cítím se hrozně tlustá. Mou nevýhodou jsou široké boky, které tolik nenávidím. A poslední dobou cítím,jakoby ten onen odporný stín najednou vylézal ze svého úkrytu. Snažím se ho potlačit, ale nedaří se mi to. Opět se cítím tak hrozně slabá. Zvracím téměř každý den,nepřejídám se, ale každé nepovolené sousto mě zahltí výčitkami,které nedokážu ustát.v mém okolí pozoruji dívky,které jsou štíhlé a hrozně jim závidím,porovnávám váhy dívek na internetu a je mi do pláče. I když do pláče je mi pořád. Když klečím nad záchodovou mísou a zvracím,po tvářích se mi kutálejí slzy. připadám si tak odporná. Ve společnosti se cítím jako šedá myška.Jakoby se na mě každý díval a říkal si: „ta má zadek“ . No prostě nezvládám to, i když vím,že by mohlo být ještě hůře. A to nechci aby se stalo 🙁 Nechápu,proč kdysi se nikdo nestaral o to,kolik kdo váží,jestli má větší zadek nebo ne a nyní to je vlastně pro všechny tak důležité. Lidi se dřou v posilovnách,kupují ve velkém prášky na hubnutí,hlídají si každé sousto a ručičku váhy magnetizují neustále směrem dolů. Proč muži tvrdí,že nechtějí žádnou hubenou holku,když na ulici za ta první takovou otočí a div jim nevypadnou oči? Držete se všichni ,kteří bojujete jako já a buďte silnější než já. megan01@seznam.cz

Přeju vám pěkný den. Mě už zas tak moc hezký nepřipadá. Za prvé nenávidím zimu, kdy je všude mokro , bláto a člověku leze mráz za nehty. Za druhé je mi nějak zle. Určitě někdo z vás zná ten pocit, kdy je vám hrozně zle. Ale tak moc, že se to snad ani nedá zvládnout. Kdyby však wxistoval lék, jenomže po psychické stránce mám pocit, že není pomoci. Znova v tom pěkně lítám. Od rána do večera řaším co a kolik jsem toho snědla. Řeknu vám, pěkně jsem si to pokazila. začala jsem teď znova jíst prášky na hubnutí a řeknu vám, nestojí to za to. Nevím čím to je, ale mám strašné deprese, možná je to dávkováním. JE tam jasně napsáno jednu tabletu denně, ale když já chci být hubená tak strašně rychle. Důsledkem jsou strašný deprese, kdy už jsem dokonce i přemýšlela nad tím, jeslti má ten život ještě cenu. Přemýšlela jsem o tom, jak by asi bylo lidem v mém okolí a měla jsem tendenci vážně si něco udělat. Měla bych s tím přestat, měla bych přestat jíst prášky, které člověka takhle oblbují, měla bych přestat řešit pořád nesmylsné všci, když já bych potřebovala, aby mi někdo vymazal hlavu, aby tam bylo všechno prázdné, vše bych si pěkně uspořádala, a došla k závěru, že to jak člověk vypadá vlstně není důležité. JEnomže ono to jenom tak nejde. PRoč ten život musí být tak zatraceně složitej?!