Archive for category: Můj příběh

Jmenuji se Eliška a je mi 17 let.S anorexií už žiji téměř 3 roky. V současné době vážím 38kg a měřím 171cm.S hubnutím jsem začal když mi bylo asi 13 let.V té době jsem byla poněkud baculatá.Lidé v mém okolí mi to dávali hodně najevo.Řekla jsem si,že se sebou musím začít něco dělat.Svěřila jsem se s mým trápením své kamarádce a společně jsme se pustili do hubnutí.Začala jsem se hodně omezovat v jídle.Přestala jsem jíst sladkosti,postupně i vepřové a hovězí maso-do svého jídelníčku jsem se snažila zařadit jen ,,zdravé“ potraviny (ovoce,müsli,celozrnné pečivo atd.)Váha začala jít poměrně rychle domů. Ze svých 50kg jsem postupně zhubla až na 40kg.Učitelé ve škole mě začali upozorňovat,že nevypadám zdravě a měla bych vyhledat lékařskou pomoc.Já jsem je ignorovala.Potom začali učitelé volat mojí mamce,ať se mnou jde k psychiatrovi.Tak se také stalo.Ocitla jsem se u psychiatričky v Motole.Tam mě změřili,zvážili a stanovili jasnou diagnózu:ANOREXIE.Doktorka mi řekla,že pokud nezačnu přibírat doma,tak mě čeká hospitalizace na psychiatrické klinice v Motole.Doma se mi nedařilo,tak jsem na začátku letních prázdnin nastoupila do Motola.Tam jsem musela nekompromisně dodržovat přísný jídelní režim.Váha šla nahoru,ale byla jsem tam hrozně nešťastná.Každý den jsem probrečela.Mamka z toho byla psychicky zdeptaná-když viděla,že můžu jíst normálně,tak si mě asi po 3týdnech vzala domů.Já jsem jí ,,bláhově“ slibovala,že se uzdravím.Ze začátku to všechno šlo,jedla jsem jako v nemocnici,ale pak začala zase škola a všechno se vrátilo do starých kolejí. Moje nejnižší váha byla asi 35kg.Skoro celý loňský rok jsem strávila po nemocnicích a podstoupila jsem i léčbu na psychiatrické klinice pro PPP v ulici Ke Karlovu.Tam jsem přibrala na váhu 47kg.Ve škole jsem měla přerušené studium.Na štěstí se mi podařilo všechno úspěšně dohnat a nemusela jsem opakovat ročník. Byla jsem i docela šťastná,že už budu konečně normální.Začala jsem se líbit klukům (ještě dodnes jsem žádnou větší známost neměla a hrozně mě to mrzí,protože díky anorexii ztrácím nejlepší léta svého života.) Dnes to bude něco přes rok co jsem byla na léčení a vážím opět 38kg.Pravděpodobně mě čeká další hospitalizace a já nevím,jak to všechno zvládnu se školou,jak mi vyjdou vstříc profesoři a zda mi dají ještě jednu šanci. Chci být normální.Už mě to nebaví žít takový život jako teď-sama,bez kamarádů,smutná….Chci být zase tak veselá jako před tím.Asi si dostatečně neuvědomuji,že mám anorexii.Já si až tak hubená nepřipadám.Chtěla bych vrátit ty roky,které jsem díky anorexii ztratila.

Ahoj kamaradky, vy me asi neznate ale ja uz sem taky nejaky ten patek chodim a prozivam s vama vsechny vase pribehy. Nemam anorexii, nedokazu uplne prestat jist, ziju dost aktivne a tak potrebuju nejakou tu energii. Nemam ani bulimii, nikdy bych si nestrcila prst do krku a to same se tyka projimadel. Dokazu jist par dni „zdrave“. Ale pak to prijde jako blesk z cisteho nebe a ja do sebe nahazim vsechno na co prijdu! Je to k vzteku, celej den se drzim a vecer se narvu k prasknuti. Uz se dostavam do stavu, kdy se bojim byt sama doma, kdy u sebe nechci nosit penize kdyz se jdu projit mestem, abych je nerozhazela za sladkosti!!! Nevim jestli to nekdo znate, ten pocit, ze proste nemuzete prestat jist, ze proste jenom mechanicky otvirate pusu a NEMUZETE TO ZASTAVIT! Je to nechutny, je to jak touha fetaka po svoji davce, boli me cely telo kdyz si nedam jeste cokoladu a pak zas parek a vanocku…. Mozek se uplne zatemni, jak je to MOZNY??? Ja to tak nechci, hnusim se sama sobe, kazdej den rano kdyz otviram oci, tak si rikam: TAK DNES, dnes budu jist normalne. A kazdej den vecer, kdyz lezim s plnym pupkem v posteli a cucim do zdi, tak si rikam PROC? Je to jak kdyby ve mne byly 2 Jany, jedna Jana chytra a uvedomela, s prehledem o zdravem zivotnim stylu, druha hnusna fetacka. Ta chytra Jana vi, ze neni tlusta a ze jedine co potrebuje je jist normalne, ale ta druha si jen tak pichne: jaky by to asi bylo kdybych zhubla 3 kila? Jsem fetak touzici po sve denni (vecerni) davce a je mi ze me zle……..

Ahojky holky! Můj příběh není typický, neprošla jsem si ani anorexií ani bulimií, ačkoliv můj vztah k jídlu zcela v pořádku není… Mé problémy začaly před 8 lety – to jsem byla v 6. třídě. Od 6. do 9. třídy jsem zažívala šikanu, což dost ovlivnilo mé budoucí vztahy. V té době jsem také poprvé začala přemýšlet o sebevraždě a začala se nenávidět. No, táhlo se to se mnou hodně dlouho – vlastně až doteď, což je asi 8 let. Ve druháku na střední přišly další problémy – tentokrát doma s rodiči, hlavně s tátou. A časem se k tomu přidaly opět problémy ve třídě, i když naštěstí ne v tak velké míře…Když nakonec přestal fungovat i dlouholetý vztah s přítelem, byla jsem opět zoufalá a pomýšlela na sebevraždu… Časem se to doma zhoršovalo a na konci 4. ročníku SŠ jsem se konečně odstěhovala, nejprve k babičce, a později do svého, tedy do podnájmu, no ale už jsem nebydlela s rodiči a nemusela se bát chodit domů a mohla se po 2 letech vklidu vyspat… Řikala jsem si, že už mě tedy nemůže vůbec nic trápit, ale opak byl pravdou… Vypěstovala jsem si příšerný vztah k jídlu. Nejprve jsem se přejídala, protože jsem si připadala sama a nezvládala své emoce. Problém se nenápadně vtíral do mého života a já si říkala, že se nic neděje, že to vůbec není problém… Zpočátku jsem se přejídala jen párkrát za týden, později každý den, každé jídlo a už jsem s tím nedokázala přestat. V září loňského roku se to nějak otočilo a já naopak začala jíst hrozně málo… V té době jsem zjistila, že jsem se dostala na VŠ do Liberce, takže mě čekaly zase změny, další stěhování, no zkrátka blázinec… Naštěstí jsem se však také vymanila z kontroly svých rodičů a příbuzných a konečně se trochu osamostatnila. V lednu letošního roku jsem své problémy dotáhla k „dokonalosti“ – jedla jsem malé porce, které jsem se snažila zvracet… Nakonec jsem pochopila, že mi vůbec nejde o to, být hubená, ale spíše o to, ublížit si, potrestat se nějak za to, jaká jsem, protože jsem se hluboce nenáviděla. Když jsem se zrovna nesnažila zvracet, což mi vzhledem k tomu, jak malé jsem jedla porce, moc nešlo, snažila jsem se ublížit si jakkoliv – řezáním, pálením… Do mého života však naštěstí přišel s příchodem na VŠ i nový přítel, kterého šíleně moc miluji a který mi hrozně moc pomáhá. Tímto mu chci také poděkovat – Honzíčku můj milovaný, děkuji Ti za to, co pro mě děláš, jsem moc šťastná, že Tě mám, že mě vždy dokopeš k nějaké činnosti, když mám chuť všechno vzdát a že mě nikdy neodsoudíš. Jednou Ti to vynahradím. Miluji Tě a nikdy Tě nechci ztratit! Díky svému Hozíkovi a skutečnosti, že jsem si sáhla na samé dno, jsem se rozhodla, že se sebou musím konečně začít něco dělat, protože vyhozených 8 let, kdy jsem se tak šíleně nenáviděla, je dost… Půjčila jsem si v knihovně knížku:Rozlučte se s bulimií, autory jsou Lindsey Hall a Leigh Cohn. Knížku vřele doporučuji, je zde třítýdenní program, jak se zbavit bulimie, který Vám dá hodně i v případě, že bulimička nejste, jsou tu různé úkoly, díky kterým pochopíte, jak Vás ovlivnila rodina, že není vůbec důležité být hubená… No a tak bojuji a i když se mi to občas nedaří, myslím si, že už jsem udělala mnoho pokroků, které mi pomáhají užívat si konečně života. A proto holky, vykašlete se na to být hubené, vykašlete se na ubližování!!! Vždyť kdo jiný by Vás měl mít tolik rád než Vy samy… Teď třeba máte skvělého kluka nebo prima přátele, ale Ty celý život mít nemusíte. Se sebou však budete žít celý život. A chcete přece, aby Váš život byl plný lásky, štěstí, porozumění… Tak tyto krásné pocity věnujte především sobě a ony z Vás pak budou vyzařovat do okolí… Přeji hodně sil a nevzdávejte se!!! Lepší život přece stojí za trochu úsilí!!! Beruška

Ahoj! Chtěla jsem se s někým o toto mé malé tajemství podělit, ale pořát jsem si nbyla jistá jestli mám, aby si o mě něldo meřekl, že jsem nějakej psychouš…..Ale pak jsem dostala od své kamarádky tip na tu stránku a tak se vám chci svěřit!! Začalo to asi tak před dvěma týdny když jsem byla podruhé zasebou nemocná a táta měl pocit, že je to z mého oblíkání a tak mě začal každé odpoledne po příchodu ze školy kontrolovat co mám nasobě….Bylo mi to nepříjemné, protože mě nutil nosit košilky, které nenosí už ani čtvrťačky a navíc to blbý kontrolování:((( Nemohla jsem to vydržet lezloo mi to krkem a pak se to stalo….Jednoho mrazivého dne jsem šla se svým psem na procházku na pole, které bylo celé namrzlé a co se nestalo já s sebou flákla o zem a rozřízla jsem si ruku…….Já vim na tom neni nic divného, ale já jsem se zečala smát a bouchat se do té rány (bylo mi jedno jak moc mi teče krev, jen mí bylo příjemné si ubližovat)A od té doby jsem měla nutkání si ubližovat nebo ne spíše mě to uklidňovalo a působilo mi to radost…..Například jsem si zezačátku jen trhala strupy pořát dokola ať bolelo sebevíc nebo jsem se píchala špendlíky, ale pak jsem šáhla i po klužítku azačala jsem si například dnes vyrývat do ruky čáry nebo nějaké obrázky nebo jsem se jen prostě píchala, působilo mi to radost a ani mi moc nevadilo, že to možná viděli spolužačky…. Vim co to má za následky,ale prostě je to moje „uspokojení“ ,ale strašbě bych chtěla pmoct, aby to nezašlo ještě dál a já si třeba nepodřezala žíly…… Kdyby jste měli jaké koliv rady pište prosím na icapold@centrum.cz budu vám moc vděčná….děkuji:((

Nazdarek holky, chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh: začalo to asi před dvěma lety (+-), kdy jsem si začala všímat své postavy. Vadilo mi když na mě kluci pokřikovali, jak jsem tlusta a dávali mi různé, ne moc příjemne přezdívky, ktere mi dost ubližovali. Rozhodla jsem se, že dám pryč ty přebytečné kila, přestože nadváhu jsem nikdy neměla. při svých 165 cm jsem vážila svého času i 58.5 kg, uklidňovala jsem se tím, že 60 to ještě není, ale toho osudného dne jsem tomu udělala razantní konec. Začalo to tí, že jsem omezila přísun cukrů a celkově jsem se v jídle trošku „krotila“, ale to mi nestačilo. Nestačilo mi, že jsem shodila 1-2 kg za měsíc. Já jsem chtěla víc. Začala jsem užívat nějaké prášky a postupem času jsem z jídelníčku vymazala teměř uplně i bílkoviny a tuky, nejedla jsem téměř vůbec. Po každém „jídle“ (soustě) jsem měla uvnitř tak špatný pocit, že bych to šla nejraděj hned vyzvracet, ale to se mi nikdy nepovedlo ( na štěstí). Začala jsem shazovat kila rychlejším tempem, jednou to byla dokonce 3 kg za měsíc, ale to už jsem se cítila úplně slabá, jenomže mně dodávalo sílu to, že jsem slabá proto, že kila jdou dolů a tak to pokračovalo. Až jednou ráno na váze ukázalo 46.5kg, to mě samozřejmě potěšilo, ale abych pravdu řekla, dostala jsem strach. A ještě větší strach se dostavil, když se nedostavila menstruace. Přestala jsem „blbnout“ až poté, co si toho všiml muj přítel Mirek( rodinu jsem neposlouchala, přišlo mi, že mi lžou, jen abych náhodou neudělala něco špatně). poznala jsem na něm, že ho to opravdu trápí, jeho i mamču a všechny kdo mě mají rádi, ale neuměla jsem s tim nic udělat. Všichni mě prosili, abych šla k doktorovi, ale jájsem se bála. Bála jsem se toho, že se budu muset vrátit zase na začátek, je to jako když hraješ pc hru,která te nesmírně baví, dostaneš se do kola, které jsi ještě nehrála a někdo ti řekne vypni počítač a tu hru už nikdy hrát nebudeš! Ale to asi většina z vás zná… K doktorovi, jsem ale šla. Začínam opět od začátku, počítač jsem vypnula, ale po chvíli jsme ho společně s Mirkem zapnuli a začali jsme, tentokrát společně hrát hru, která je mnohem krásnější. Začínám se uzdravovat. Menstruaci ještě nemám je to už půl roku, ale zato jsem přibrala už 5kg( říkám to jako bych z toho měla velkou radost:), to ne, pořád mě to trápí, ale teď už vím díky mému Miláčkovi, jak se s tím poprat.) Holky ukažte anorexii, že je na je na světě mooooc věcí, které jsou silnější než ona postavte se před ní a řekněte: “ Já se nedám!!!!!!“ Životní hodnoty máme přece jiné, né? Rodina, manželství, láska, to s anorexií všechno do harmonie skloubit nejde. Položme si otázku: Záleží dětem na tom, aby měli maminku modelku? Nebude lepší, když se na ně bude maminka usmívat a bude v psychicé pohodě? po pravdě si na tyto otázky musím zodpovědět jěště trochu i já sama, ale jedno vím URČITĚ krása není všechno……. a snad už jen jeden citát na závěr, ktery mě vždy postaví na nohy:)…: “ Kdo je hezčí než já, je zbytečně krásný!!! … A s tímto se probouzejme každé ráno!