Poetry – dialog

Přišel k ní a na nic se neptal jen ji po tváři pohladil Pohledem jakoby se tázal kam ve svých snech chodí tolika mil Pohledem vyčítal, i když se smál Zavřená ústa říkala příliš Doteky jakoby kůži z ní sňal Ubližoval… Zeptal se kam chodí v širou noc spát řekla že tam, kam nikdo jiný plal se co může lidské štěstí stát řekla, že je nevyčíslitelné… nechápal, neviděl, neznal nouzi nenrozumněl slovům jež derou se na mysl nepoznal strach, jež ze sna tě vzbouzí a lítost vidí jako čirý nesmysl třásla se mu v náruči a on nechápal myslel že pouze ji ochráncem má být hladil a hýčkal, však v myšlenkách tápal nevěda jak z ní to zklamání smýt plakala každý den, v sobě se ztrácela v myšlenkách, v touhách, ve snech a přáních snažil se najít podstatu zcela však nepřišel na pár vět… podstatných „Koukni se na sebe, na tenhle svět, nevezme tě, když se nezměníš, musíš být taková jak chce tě vidět, neříkej, že mi nerozumíš!“ ROzumněla až příliš dokonalost se smyslem života jí stala na tenkém ledu se pohybovala nebylo cesty… Našel ji nepochopenou mezi stovkami „kamarádů“ jež tě idealizují předávkovaná s duší zlomenou a tváří, kterou už nikdo nehodnotí… Neěděl jak pomoci mrtvé vstát nevěděl co vzít zpět a co pochopit nevěděl jak se omlouvat za to, že … neznal pomoc