cesta z bláta

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj kočky, je mi 23let a už šest let bojuju s bulimií.Už ani nevim proč přesně jsem začala.Snad jednoduché hubnutí, nadvláda nad sebou sama, možná únik od všedního světa.Byla jsem mladá(to jsem pořád) a hlavně hloupá, to už se snad trochu zlepšilo.Nechala jsem se ovlivnit světem kolem sebe.Někde jsem si přečetla, že holky, co zvrací zhubnou, tak proč to také neskusit, je to snadné.To další co psali v tom článku už mě nezajímalo a mělo, rizika, ztráta identity, deprese, slzy a věčný kolotoč ze kterého se špatně leze ven. Jsem docela uvědomělá, takže jsem se několikrát pokoušela léčit.Teď už vím, že ani pevná vůle, ani doktoři, léky, léčitelé(to vše jsem zkusila) NESTAČÍ.Podle mě se k tomu člověk musí dopracovat a tak nějak dospět,smířit se sám se sebou.Někomu pomůže láska, práce, koníčky, přátelé, někdo musí spadnout úplně na dno aby měl chuť zase se postavit.Já a doufám, že mi to vydrží, jsem k tomu právě dospěla.Uvědomila jsem si, že chci být zas ta zdravá veselá holka, kterou jsem ztratila.Už měsíc nezvracím!!!!!!To už se mi dařilo i dřív, ale ne tak jako teď.Naučila jsem se mít jídlo ráda a snažím se mít ráda sebe i svoje tělo.Už nemám odpor k tučným jídlům…V klidu si dám, smrzlinu, čokoládu i knedlíky.Pravda, žaludek na to není zvyklý, takže někdy bojuju s bolestí, ale úspěšně to překonávám.Je to krátká doba a rozhodně nemám vyhráno, ale už teď na sobě pozoruju, že mám stále víc a víc čemu se smát.Taky pozoruju pár kil navíc, ale i stím jsem smířená a dokonce se těšim až mi trochu vyroste zadek.Chci říct všem sluníčkům co čtou tyhle články, že to stojí zato, znovu žít a vyhrabat se z bláta.JDE TO HODNĚ POMALU, ALE JDE TO. …………………….

jak správně nakládat s jídlem?

/0 Komentáře/v /přidal

Když sem byla malá byla sem hubené dítě, avšak když sem začla trochu dospívat, začal mi růst zadek, sem se prostě pomamila, což mi nebylo nikdy příjemné. Najednou se člvěk nemůže oblékat jak chce a prostě se necítí svůj. Když mi bylo asi 16 začala sem slýchat jak mám velký zadek, a že bych s tím měla něco dělat (nepředstavujte si ale žádný extrém). A tak ani nevím jak se to stalo, asi sem si řekla že bych měla jít do sebe a prostě sem přestala jen jíst sladké, potom i jíná jídla a když se mě teď zeptáte co sem v té době jedla,.. já vlastně ani nevím… z 50ti kilo sem při své výšce 158cm spadla na 39…toho si ale „bohužel“ nebo spíš bohu dík všímla moje praktická lékařka když sem byla na preventivní prohlídce. Místo toho aby to však probrala se mnou to řekla mojí matce, která došla domů z brekem a já netušila co se stalo,… v tu chvíli nastal ten nejhorší a nejponižující kolotoč…již nikdy nechci zažít chvíle kdy na demnou naši stojí a kontrolují co jím, nosí mí spoustu jídla, které ovšem nejsem schopná pozřít…v té době pro mě jeden rohlík znamenal stravu na celý den..povině sem se musla každý týden chodit vážit k lékařce s každým gramem na horu pro mě bylo bolestnější koukat na displei váhy…když sem se dostala na 45 kg, nechali mě být…teda relativně… Dnes vážím 50 kg, a nejsem spokojená…chtěla bych tak 3-4 kg dolu a začít cvičit…ono nejde až tak o to kolik člověk váží, ale jak moc se to třese,..jenže mám zdravotní problémi které mi cvičit nedovolují..Když si naložím menší porci, už mě naši uhánějí že mám málo, a´t si přidám…strach z toho že se vše vrátí je děsí stále..mě však taky, a proto mám obavy z každého deka které ztratím i když po tom toužím.. vím že i tenkrát se ten kolotoč pomalu roztáčel a nakonec se míhal takovou rychlostí že jsme jej nedokázala zahlédnout natož zastavit… Bojím se že z toho nebudu nikdy zcela venku, .. jídlo jě pro mě nepřítelem ač ho tolik miluju…a sladnké si nedovedu odpustit avšak na úkor normální stravy.. Takže doufám že se nad tím každý dokáže zamyslet a dokáže si dát pozor… mě se podařilo vyváznout jen s drobnými újmami, avšak mohlo to dopadnou mnohem mnohem hůř…

deprese a bulimie to je moje partie….:o)))

/0 Komentáře/v /přidal

AHOJ VSEM. dnes tu jsem prvni den,tak se tu zacinam trochu orientovat. rada bych jen vsem rekla, ze vas chapu a soucitim s vama.sranda to fakt neni a cloveka to nebavi a vim, ze neni lehky z toho ven. je mi 27let, bulimii trpim neco kolem sesti let. zacalo to asi v anglii, kdyz jsem delala au-pair a oblibenou cinnosti auperek je prejidani…coz jsem delala taky.pri svych 178cm, jsem to vytahla asi na 87kg(ze 70kg).pred prijezdem domu, jsem zacala mit paniku,jak to domu prijedu, v jakym stavu!!! a tak jsem zacala svou zvraceci karieru.myslela jsem si, ze treba za 14 dni zvracenim a upenlivym sportem shodim treba deset kilo.samozrejme to byla kravina a prijela jsem domu stejna. doma o tom nikdo nevedel, skryvala jsem to vyborne, zvracela jsem na palande do igelitek,ktere jsem pak schovavala do skrine a dalsi akce byla,jak to pronest bytem a vyhodit do popelnice…proste super akce! mohla bych natocit film…. no nic. s ruznyma prestavkama jsem se zvracenim velice zabyvala,az na to prisla ma matka a vyhledala jsem poprve odbornou pomoc. odborna pomoc k zavratnym vysledkum neoplyvala,tak jsem se rozhodla, ze od toho utecu jako au pair do USA.tam to bylo ze zacatku fajn,ale pak to dopadlo stejne jako vzdycky. kamaradky se jezdili bavit na party a ja doma byla v depce a vedomim, ze jsem odporna a tlusta a vyhybala jsem se,spolecnostem,jak jen jsem mohla.bylo to utrpeni a ted kdyz se na to dozadu divam…no radsi o tom nepsat. :o( no,abych to nejak zkratila, mam uz za sebou psychology,psychiatry, denni stacionar v terapeutickym centru,kterej trval dva mesice….a ted zase psychiatr…a vysledky? zacinam se zase strasne prejidat, po docela dlouhy pomlce. do toho mam fakt strasny deprese a stavy osameni,uzkosti a pocitu,ze je fakt vsechno na totalni prd a nema nic cenu. vsechno se mi ted fakt po dlouhy dobe vraci,rekla bych tak po roce…a nevim, nechci to.zacina jaro,leto, nechci si zase zopakovat depky doma, v prejidani a nasledovnym zvraceni,kdyz budou vsichni lidi venku,radovat se a ja budu sedet sama doma…v depce. nechci se s tim srovnat,ze muj osud je JEDNA VELKA DEPKA,ale uz fakt nevim, co by mi mohlo pomoci,jestli vubec neco takovyho existuje…jo,existuje laska,ktera je nepremozitelna, ale mam ted strasny depky, nemam ani na nikoho naladu, tekze vysvobozeni nejakym klukem, je blbost. psala jsem tento pribeh trochu zmatene,ale je toho tolik a kdybych to mela sem vse vypisovat poradne a jak to bylo, nestacil by mi celej vecer a asi by me bolely prsty a vas oci…. kazdopadne,jestli nekdo z vas ma nejakej zarucenej lek, tak sem s nim! hahahahaha

Když onemocní rodiče

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky všem, Když onemocní Vaše dítě, tak ho chytíte za ruku a jdete k lékaři ať chce nebo ne, když ale onemocní Váš rodič, jste bezmocní. Můj problém je moje nemocná máma. Asi před rokem jsem zjistila, že mamča má bulimii. Tenkrát jsem s ní o tom mluvila a ona mi na to řekla, že jí jenom občas bývá špatně, a že si snad nemyslím, že ve svých 47 letech je bulimička…. tenkrát jsem tomu uvěřila, a dokonce jsem si časem říkala, jak strašně hloupá jsem byla, když jsem vlastní mámu obvinila z takové hlouposti. Postupem času jsem ale zjistila, že máma zvrací až moc často, že ke zvracení schválně vyhledává takové situace, když jdu ven se psem, nebo když se učím a jsem zavřená v pokoji. Jenomže, já jsem tyto situace dokázala až moc dobře rozeznat. K nám na záchod je vidět z chodby přes okýnko s takovým vzorkem na skle, takže vidíte jenom siluetu….víc než půl roku byla svědkem toho, jak si moje vlastní maminka opakovaně strká prsty do krku a zvrací. Na to nezapomenu do konce života. A nejhorší je, že jsem si celou tu dobu namlouvala, že to prostě nemůže být pravda. Vždyť je to přece dospělá rozumná ženská. Tak to šlo pořád dokola, máma výrazně zhubla a já jsem pořád zavírala oči před jejím zvracením. Bylo to hrozný, věděla jsem, že když si promluvím s mámou, tak se mi akorát vysměje, že je to blbost. Takže jsem se rozhodla, že po státnicích, které mám v červnu, odejdu z domu … bylo to strašně sobecký rozhodnutí. Mámě bych tím nepomohla a proste bych si jenom ,,zachránila svůj zadek“, ale já vážně nevěděla jak dál. V lednu jsem měla zkouškové a tak jsem byla prakticky pořád doma. Máma začala tušit, že TO asi vím, takže začala chodit na záchod, který máme ve sklepě…ovšem to bylo taky průhledný. Prvně se nahltala nějakého jídla a pak si vzpomněla, že najednou potřebuje něco ve sklepě!!! Tak jsem to už jednou nevydržela, řekla jsem si: ,,Buď teď, nebo nikdy“. Chvilku jsem počkala a šla za mámou do sklepa. Přistihla jsem jí přímo v akci. Zeptala jsem se jí proč to dělá. Řekla mi, že neví proč, ale že už je dost stará na to, aby na tohle neumřela. A potom mi řekla větu, která mě totálné srazila na zem: TAK PROSTĚ DÉLEJ,ŽE TO NEVIDÍŠ !!! V tu ránu jsem byla v takovém psychickém stavu, že když jsem vyběhla po schodech ze sklepa, tak jsem zakopla a zlomila jsem si ruku, ale jak jsem měla vyplavený adrenalin, tak jsem to zjistila až za několik hodin :). První, co mě napadlo, že musím pryč, že už s ní v jednom baráku nebudu. Při tom rozhovoru ve sklepě měla tak kamenný výraz, vůbec jí to nemrzelo, dokonce měla lehký úsměv na rtech …no prostě HRUZA!!! Takže jsem se oblíkla, popadla nejnutnější věci, s tím, že zatím přespím u kámošky, protože měli zrovna volný byt v domě. Prvně jsem si žašla koupit spoustu alkoholu, abych se pořádně opila a aspoň na chvilku zapomněla. U kámošky jsem byla jenom chvilku, když v tom mi volá mamka na mobil. Hodně dlouho jsem uvažovala, jestli to mam zvednout. Nakonec jsem to zvedla: ,,Vrať se domů, promluvíme si“, ozvalo se na mě z telefonu. Ač nerada, souhlasila jsem. Když jsem přišla domů, sedly jsme si spolu s mámou a v objetí jsme si to vyříkali. Řekla jsem jí, že se v létě nechci stěhovat kvůli osamostatnění se, ale kvůli ní. Ona mi slíbila, že to nějak vyřešíme, že ji můžu hlídat, že už to neudělá, protože ví, že kdybych ještě jednou stála na chodbě a viděla, jak zvrací, tak bych utekla už nadobro. Teď mi nezbývá nic jiného než věřit, že už to neudělá. Chodí k doktorce, tak doufám, že to nějak zvládne. Podle paní doktorky jsem obrovský hnací stimul, máma mě prý nechce zklamat. Máma nechce, aby to věděl táta s bráchou, protože chlapi to nepochopí. Takže jsme na to samy dvě . . teda, s paní doktorkou tři, a to je dobře. Snažím se mamku co nejvíc hlídat. Zatím jsem ostražitější a moc ještě nevěřím, že TO zase neudělá. Nezbývá mi, než doufat. Bylo to hrozně krušný období, v tom nejhorším období jsem zhubla 10 kg za týden, přežívala jsem jenom díky vysokým dávkám antidepresiv, alkoholu a cigaretám.Ale to nejhorší je to, že jsem ztratila důvěru ve svou maminku, a to mě strašně moc mrzí. Proto MOC PROSÍM všechny, kterí mají PPP,aby si vzali ponaučení z mého příběhu. Zajděte co nejdrív k lékaři, nějak to vyřešíte. Tahle nemoc Vás jenom sráží na kolena. Vyřešte to, seberte odvahu a jděte do toho. Poraďte se s odborníky. Dřív nebo později se to pak stejně provalí a pak vás z toho budou tahat Vaši příbuzní, manželé, nebo dokonce Vaše děti. A budou si strašně moc vyčítat, že na to nepřišli dřív. Bude je z toho strašně BOLET SRDÍČKO, tak jako bolelo mě 🙁

Jen mlčky naslouchat…

/0 Komentáře/v /přidal

ahojky človíčkové, delší dobu jsem sem nepsala, snad jsem měla pocit, že se to všechno tak nějak dá zvládnout. JEnomže teď mám pocit, že se to všechno zase nahrnulo a už to nejde. Přemýšlím nad antidepresivama, protože jinak ten svůj živůtek asi nedám. Trápí mě každý nový ráno, každý pohled na sebe samotnou. PRášky na hubnutí u mě mají vedlejší účinky, v podobě hlubokých depresí, ale bez nich taky existovat nemůžu. JE to hodně složité a já už nevím co s tím. Mám tendenci říct to někomu kolem, ale nemám komu. potřebuju aby mě taky jednou někdo poslouchal, ale zároveň vím, že mě nepo¨chopí. Já bych jen potřebovala, aby mě chvilku někdo poslouchal, abych mu řekla jak se cítím a co vlastně cítím ale vždycky jsem já ta vrba, a když něco povídám já, každý zahloubaný do svých myšlenek mě neposlouchá. NEbo naopak každý má vždy spoustu řešení a diví se, že se mi ani jedno nelíbí. NEchápou, že jim jen potřebuju říct jak mi je, a aŤ alespoň chviku mlčí a jen tak… nic neříkají, a já bych věděla, že jsem neudělal chybu. V3echno mě trápí, to jak vypadám, jak se cítím. a jsem v kruhu a točím a točím a točím se… a už je mi špatně. JAk z toho ven? Snad ani nevím, jestli to ještě jde?

Co dál?

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím kde začít, no snad tam kde to všechno začalo. Loni na začátku jara mi jedna spolužačku řekla, ať se pořád tak necpu nebo se mi to někam vrazí. No a jak to tak bývá, ve mně začal hlodat červík tlouštík. V té době jsem při výšce 181cm vážila 63 kg a byla vyrovnaná, jedla cokoli a kdykoli, ale od té doby se to zlomilo. Já si najednou z hodiny na hodinu připadala šíleně tlustá. A tak jsem začala razantně omezovat své porce a hodně se hýbat.Jelikož dojíždím a většinou jím mimo domov, tak jsem snadno před našima skryla to, že jím tak málo.Jenže pak přišly prázdniny a naši si všimli, že málo jím a všechno na mě visí.(jedla jsem všechno, ale jen v malinkých porcích)no a tak si mě mamka zvážila.Ejhle 57 kg, takový rachot jsem dlouho nezažila. Začala mě hlídat, cpát mě samýma tučnýma jídlama a pořád jsme se na to téma hádaly, ale i přesto jsem to dotáhla na vysněných 49kg.To už mi ale začali vyhrožovat nemocnicí,Já byla , ale maximálně spokojená.Najednou se mi pořád motala hlava, omdlívala jsem a tak jsem do té nemocnice musela.Tam mě dostali na 55kg, které mám teď, ale to mě trápí, připadám si šíleně tlusta a chci mít aspon 53kg.Vím, že je to nemoc a že jí způsobila jen blbá poznámka spolužačky, ale vůbec nevím co s tím mám dělat:o(poraďte prosím

přání – být zdravá

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj, ve zkratce můj příběh: V 9. letech mě sexuálně obtěžoval můj dědek, který je díky bohu dnes už mrtvý. Musela jsem na příkaz rodičů trávit prázdniny u prarodičů, tím hůř pro mě. Strašně jsem se styděla přiznat, co se děje. Dodnes to ví jen můj muž. Netušila jsem, že se bul. nebo anor. ve mě probudí následkem tohoto. Byla jsem normální: 165/58kg na střední škole, ale z nějakého důvodu jsem začala hubnout, neřeším už kvůli čemu, ale prošla jsem si v dospívání A i B. Po tom, co jsem nějakým zázrakem 2x otěhotněla a porodila, jsem si myslela, že mám vyhráno – bohužel. Během obou těhotenství jsem jedla denodenně pravidelně 5x. Vždy po porodu se moje váha vrátila opět na původní 55kg, kterou bych měla mít dnes.Tělo moc dobře ví, kam jít…ale mě se to nelíbilo, jedla jsem bez zvracení, ale strašně nepravidelně, až v posledním roce jsem se naučila jíst 5x nebo 4x denně. Neexistuje pro mě nejíst, musím se učit zvládat veškeré životní situace s tím, že nemohu nejíst, musím, protože vím, že případné nejezení nebo vynechání některého jídla by znamenalo, v brzku přejezení a pak asi i zvracení – nevím, zatím se mi to nestalo. Ustála jsem všechno možný – zatím…a ze zvracení vím, že jsou u mě přešílené depky. A to nechci. Snažím se předcházet situacím, které mě nějak ovlivní, přemýšlet do předu, neustále si plánovat jídelníček a snažit se žít. Slíbila jsem doma svému partnerovi – manželovi, že přiberu. Dal mi ultimátum toho typu, že odejde. Nemám do kdy, ale odejde nechce se mnou už déle být. A to spolu máme 2 děti, pěknej byt, máme oba práci, kámoše společný , a v neposlední řadě dlouhej kus společnýho života za sebou, který člověk z hlavy nevyhodí jen tak. Takže co teda dál? Psala jsem dnes na tyto stránky, pár krátkých informací o sobě, nejsem si jistá, zda někdo zareaguje , jsem tu po prvé a vlastně se docela stydím, protože je mi 32. Štve mě, že v mém věku se trápím takhle tupě. Strašně chci žít, být dobrou mámou, partnerkou. Nevážím se pravidelně, jen když se mi chce, tak 2x za týden, nevím, proč je to tak těžký se na to vykašlat. Mám 165/44, není mě fajn, zrovna dnes se mi motá hlava , jak blázen a to jsem jedla už 3x. Neustále mám v hlavě slib, že mám přibrat 6 kg. Mám svého muže moc ráda, neumím si život bez něj představit, jsem na něm velmi závislá psychicky, a vím moc dobře, že když mi naposled tj. minulou sobotu říkal, že toho má dost, že raději ode mě odejde, ač mě miluje, tak vím na sto procent, že si nedělal srandu. Nikdy si nedělá srandu tohoto typu. Jasně řekl:“ Mám tě moc rád, jak nikoho na světě, ale já už nemůžu, neustojím tvoje nervy, tebe, že jsi tak hubená, to že se trápíš, už nemůžu, prosím přiber, to je jediné co od tebe chci, je to tak těžký, přiber, miluju tě…. prosím.“ Končím chce se mi plakat a už taky brečím.

Ahojky,

/0 Komentáře/v /přidal

dověděla jsem se o této stránce a chtěla bych se s ostatními podělit o svůj příběh, který naštěstí končí dobře. Alespoň prozatím a doufám, že tomu tak bude i nadále:) Bude mi asi za měsíc 28 let. Rok po střední škole, což je asi před 9 lety, jsem odjela do Anglie jako Au-pair. Kdo v této zemi jako Au-pair byl, tak asi ví, že udržet si tam svou váhu je dost problém. Nové prostředí, nová jídla, pohybu tak akorát, ale vždy je poblízku nějaká sušenka či něco jiného, co jste ještě nevyzkoušeli:) A tak se podařilo i mě se při své výšce 170 cm vyšplhat na váhu 71 kg. Pro mnohé je to celkem v pořádku a já jsem si to v tu dobu také neuvědomovala, ale jednoho dne jsem měla telefonát našim a sdělila jsem mamce váhu, které jsem dosáhla. Její reakce mě zarazila a vrátila zpět na pevnou zem. Bylo mi řečeno: „Buď zhubni, nebo domů ani nejezdi“. Vím nyní, že to myslela dobře a že mi tím rozhodně nechtěla ublížit, ale já si to v tu chvíli přebrala po svém. Ještě pár dnů mi trvalo, než jsem si uvědomila kam se má váha vyšplhala, ale poté jsem začala jednat. Sušenky pro mne přestaly existovat, začala jsem se hlídat a za dva měsíce jsem zhubla o 5 kilo. Jela jsem na prázdniny domů a skoro celé je strávila se svým novým přítelem, kterého jsem potkala o Vánocích, když jsem byla na týden doma. Cítila jsem se před ním hrozně tlustá, takže jsem se rozhodla, že až v září opět odjedu do Anglie, nasadím tvrdou dietu. A tak se taky stalo. Hlídala jsem si tuky – jedla jsem max. 20 g tuku denně, cukry, prostě vše, co by mohlo zhatit mé hubnutí. A opravdu to fungovalo. Problém začal ve chvíli, kdy se má váha zastavila na čísle 62. Ať jsem dělala co dělala, už dolů nešla. Byla jsem nešťastná, chtěla jsem se dostat pod 60 kg, ale ta váha, jako kdyby byla začarovaná. A jednoho dne jsem viděla anglický film o bulimičkách, který měl být ostrašujícím příkladem. Bohužel u mě zapůsobil opačně. Toto byl můj návod. Už jsem opravdu nevěděla jak dál, aby ručička na váze klesla, tak jsem to udělala přesně dle filmu a strčila jsem si prst do krku. Bylo to tak snadné. Od té doby jsem toto praktikovala téměř denně. Stavy přejídání byly následovány mohutným zvracením všeho, co jsem do sebe dostala. Byla jsem slabá a unavená, ale spokojená, že má váha začala klesat. Dostala jsem se až na váhu 58 kg a naštěstí jsem v tu chvíli byla natolik při smyslech, že jsem se rozhodla tuto váhu udržovat. Bohužel jak jinak než zvracením. Po návratu zpět do Čech jsem úspěšně udělala přijímací zkoušky na vysokou školu a začala studovat. Když jsem byla na koleji, bylo všechno v pohodě. Měla jsem tam málo jídla a stravovala se tak nějak normálně. Ale jakmile jsem přijela k rodičům, začal kolotoč nanovo. Splácala jsem vše, co jsme přinesli z nákupu, kyselý rybičky, jogurt, bonbony, buchty, prostě co se koupilo, to jsem snědla. A pak samozřejmě okamžitě na záchod a vše ven. V tu dobu jsem se bála, že snad ani nebudu moci mít děti, ne proto, že bych nemenstruovala, ale představa, že přiberu byť o jediné deko mě děsila. Říkala jsem si, jak to zvládnu, abych přibírala a nezvracela. Miminko by nemělo žádný živiny a bůh ví jak by to s těhotenstvím dopadlo. Nakonec jsem se s tímto problémem svěřila kamarádce. Ta mě donutila jít k psychologovi. Jakmile jsem vstoupila do jeho ordinace, podíval se na mě a řekl: „Vy máte určitě problémy s jídlem, že?“ Nevím, jak to poznal, připadala jsem si taky strašně trapně, ale byla jsem ráda, že mě ušetřil toho, abych mu to musela říct sama. Probrali jsme to, zjistili příčinu, která samozřejmě nebyla v jídle, ale v zakořeněných problémech z dětství a od té doby jsem byla jako vyměněná. Je pravda, že jsem ještě jednou těsně po návštěvě prst do krku strčila, ale nyní jsem již asi 4 roky v pořádku a jsem moc ráda, že jsem se tenkrát pro tento krok rozhodla. Jsem také nyní ve čtvrtém měsíci těhotenství a přibírání mi opravdu dělá radost, což bych si před 4 lety nedokázala ani představit. S radostí pozoruji své rostoucí bříško a posuny ručičky na váze směrem nahoru. Všem, kteří zde píšete své příspěvky přeji, aby se vám podařilo problémy s jídlem překonat tak, jako mě, i když vím, že já jsem se nikdy nedostala do takového stadia jako většina těch, kteří zde přispívají. Ale chtěla jsem zde sdělit svůj příběh, který by mohl být nadějí, že nic není ztraceno.

Poetická bulimie…

/0 Komentáře/v /přidal

Hřích Vleču se životem, jak vločka po poušti, vítr, co vane, mi mé hříchy odpouští. Nevyšlo slunce, to vyšla kometa, krásná a zářivá, co mé hříchy rozmetá. Má duše, ta je jak široký pole lán, a můj hřích jediný je po něm rozmetán… Když mám depky, píšu básničky. Ten hřích, o kterém se tu mluví, tím je myšlena bulímie. Věc, na kterou denně buď myslím, nebo jí provozuji. Emoce chtějí ven, nevědí jak. Jsou? jako ve vězení. A já si tak skutečně přijdu. Má duše je uvězněná v mém těle. S bulimií jsem začala těsně před třináctými narozeninami. Tehdy jsem vypadala na patnáct, měla jsem zadek a prsa. Prostě tak nějak předčasně vyspělá. Najednou jsem se začala přehnaně pozorovat a porovnávat se spolužačkami. Zjistila jsem, že široko daleko nikde žádná podobná není. Líbila jsem se chlapům okolo čtyřicítky. Jenže mi bylo třináct, a na takhle mladou, citlivou a nevyzrálou duši to byl šok. Šok z dospívání. Byl to táta, kdo do mě hustil, jaký mam panděro, že jsem tlustá atd. Já si to začala brát neuvěřitelně osobně. Ano, mohla jsem ho v duchu poslat někam, ale já se tehdy rozhodla, že takhle to teda nepůjde. V mém robustním těle byla přece jen citlivá dušička. Měla jsem 168 cm a 68 kilo. Návody na zhubnutí byly hlavně v dívčích časopisech. Anorexie, bulimie, to vše zavrhováno, ale mě to prostě fascinovalo. Anorexii si jen tak nenavodíte, to je psychyckej stav, ale bulimie? Zvracet se dá hned, beze změny povahy. Když se nad tím tak zamýšlím, zhubnout jsem chtěla v létě, zvracet jsem začala až o tři měsíce později. Asi tak dlouho jsem se tzv.“sebenasírala“. Zvracení… proč to tak zavrhují? Nechápu… Za 3 měsíce bylo dole 8 kilo. Z tehdejšího pohledu samozřejmě kvůli zvracení, z dnešního spíš z změny jídelníčku. Nebo ne? Každopádně to byla masáž mého sebevědomí. Kleslo, ale zároveň stouplo. Měla jsem najednou 58 kilo. Dodnes mám na paměti zážitek, na který dnes, bohužel, vzpomínám s velikou nostalgií. Byla přestávka a nějak jsme se s dvěma spolužačkama a jedním klukem bavili o váze. Nějak říkali, kolik váží a já hned s radostí přispěchala se svou troškou do mlýna. „Mám 58“, řekla jsem. Jedna ta spolužačka na mě potichu špitla „Ale přece jsi říkala, že víc, ne?“ A já na ní, že ne, že jsem zhubla 10 kilo! Spadla jí čelist. Od té doby jsem byla ve třídě zařazena mezi ty hubené. Satisfakce. Za to všechno. Za ty hodiny strávené nad záchodem. Mělo to smysl. Přišla zima a s tím i období zájezdů na hory atd. Přece jen jsem v tom zvracení nebyla takový přeborník, abych riskovala, že to na záchodech v pokoji bude cítit. Nechám toho, řekla jsem si. Navíc ve mně panoval pocit viny, že to zvracení není normální, to už spíš nic nejíst ? to je přirozenější. A tady bylo pokračování mé duševní nemoci… anorexie. Začala jsem nejdřív jíst tak, že jsem sousto rozžvýkala a pak ho vyplivla do kelímku. Obsah jsem pak vyhodila. Náhrada za zvracení. Požitek (dá-li se to tak říct) z jídla, jen po tom nenásledovalo to odporné zvracení. Takhle to přecházelo v nejezení prakticky ničeho. Jak často a kolik se vlastně jí? Jídlo jsem dřív přece zvracela, takže jsem se o množství nemusela obávat a netloustla jsem, ale teď? Co když to zase naberu? Hlavou mi běhalo jen tohle a já studovala kalorické tabulky jak divá. Lidi okolo měli trochu kecy, ale všichni chválili mojí postavu. Já sebe v duchu taky. Takhle je to skvělý, říkala jsem si. Z té doby si dnes už moc nepamatuju. Vím jen, že jsem brečela kvůli špatným výkonům ve škole a v tělocviku. Dřív když jsme běhali kilák, tak jsem kvůli nulové kondici špatně popadala dech.Ale hlavu jsem si z toho nedělala a na učitelku, která remcala, jsem dělala kyselé obličeje.Od zhubnutí jsem mimochodem očekávala, že se ze mě stane sportomil. Holky mi říkaly, že co se to se mnou děje, proč brečím, když jsem si z toho dřív nic nedělala, že to mám z toho, jak jsem hubená. Já ale měla za to, že je to z toho, jak jsem tlustá. Potřebuju ještě zhubnout, dunělo mi hlavou. A to jsem měla 55 kilo. Jo, skoro nic jsem nejedla. Já měla pocit, že se přejídám. Nic, ale vůbec nic mě nebavilo. Utíkala jsem k luštění křížovek. To jsem dělala pořád. Nebo jsem samozřejmě cvičila. A hubla. Fyzicky i psychicky. Už i mámě to bylo divné. Měla nejdřív za to, že jsem prostě vyrostla pubertou. Teď mi říkala, že jsem jak anorektička a že mám začít jíst. Já se v duchu smála její blbosti. Pozdě, mami. Jednou, když už byl pozdě večer, jsme šli všichni doma spát. Bylo mi nějak divně. Sedla jsem si na postel, a poprvé zažila naprostou duševní prázdnotu. Naprostou. Měla jsem pocit, že se nemám na co těšit. Že když usnu, tak se už nevzbudím. (Tenhle pocit asi mívají staří, když najednou necítí, že jsou tu na světě potřební. Aspoň tak si to myslím.) Seděla jsem, a najednou mě přepadla panika. Neusnu! Zavolala jsem mámu, že je mi nějak divně. Chtěla jsem jí už dlouho říct o tom mém problému, ale dusila jsem to. Jak bych jí to jako řekla? Anorexii může vidět, ale k bulimii bych se nepřiznala. To by mi musela huba upadnout. Ona mi na to řekla, že to mám z toho, jak jsem zhubla. Konečně ti to došlo, řekla jsem si. Poradila mi, že si tu váhu budu hlídat, že mi bude dělat saláty, ale ať už nehubnu. Ten večer jsem spokojeně usnula. Super řešení. Jenže člověk míní, pánbůh mění. A já najednou měla dole další tři kila. O což jsem se nijak nesnažila, moje strava by normálnímu člověku stačila tak na snídani. A já si myslela, že jsem ty dávky zvětšila. Možná jo, ale denně jsem hubla tak 0,2 kila. Šlo to rychle. No jo, ale já od toho, že budu hubená, něco čekala?! Plánovala jsem si, jak na mě poletí kluci, jak budu spokojená… a nic. Sedím u stolu, luštím křížovku. Asi stopadesátou. Občas to proložím učením. A cvičením. A na co se nejvíc těším? Na jídlo, i když sním jen porci jak pro mouchu. Čas oběda – světlý okamžik. Neměla jsem menstruaci. Padaly mi vlasy. A to fest. Chomáče mi zůstávaly v prstech. Já hystericky brečela. Takhle to dál nejde! Nejspíš to byl ten tak dlouho tlumený pud sebezáchovy. Nějak jsem přicházela k sobě. A najednou jsem to všechno chtěla jinak. Sice jsem koketovala s představou, že to dotáhnu těsně pod padesátku, ale máma mě strašila mojí sestřenicí, která měla anorexii a vážila 48 kilo. Dnes je dospělá, vypadá jak oživlá mrtvola z márnice, nemůže mít děti. To ne, řekla jsem si. Byla jsem odhodlaná! A život se mi začal pomalu otevírat. Najednou jsem hubená, můžu si na sebe vzít těsný kalhoty. Už NEJSEM TLUSTÁ!!! Zhubla jsem 16 kilo. Za půl roku! Sice namísto prsou mi visely dva malé váčky, což byla opravdu jediná věc, co mi na hubenosti vadila. A taky nedostavující se menstruace. (Ta mě ale spíš znepokojovala, než vadila). No co, když teď budu jíst, tak se mi to uloží na prsa a bude to zase všechno fajn. Přes prázdniny jsem přibrala 2 kila, a byla jsem šťastná! Byla jsem nejhezčí holkou na táboře. To byl sen té staré tlusté holky, kterou jsem byla. Hubená rovnalo se úspěšná. Takhle to je krásný, říkala jsem si. Ty prázdniny jsem opravdu jedla, i když podle ostatních hodně málo. Každé jídlo jsem zvažovala jestli jo, nebo ne. Po prázdninách jsem se seznámila se super klukem. Že by „hepáč“(happy end)? Nikoli. Hledala jsem duševní spřízněnost. Všechno bylo kouzelný. Až do doby, než to povídací kamarádství začalo přecházet v něco víc. Myslím tím tělesný kontakt. Dnes vím, že jsem se bála jakéhokoliv přiznání živočišné stránky mého já, to, že bych měla plnit funkci „ženy“. (Tohle mi zní hloupě, ale je to tak). A druhé kolo bulimie bylo na světě. Dřív, já anorektická, jsem měla takový čistý život, a teď jsem měla kluka. Kašlání na školu, taky rodiče nebyli šťastný z toho, že mám ani ne ve čtrnácti kluka. No, a můj nažehlený život se začínal znovu mačkat. Začala jsem opět přesně o Vánocích po štědrovečerní večeři. A pak to jelo. Dál a dál. Rozešel se se mnou a já v tom plavala. Byl květen 2005 a já doma zvracela ve vaně. Mezitím přišla domů máma. Druhý den začala být divná. Že smrdím jako zvratkama a tak. Jenže ten den jsem nezvracela. Věděla jsem, kam tím míří. Večer mi to řekla. Byla jsem nešťastná, ale zároveň se mi neuvěřitelně ulevilo. Problém, který jsem sama v sobě dusila 2 a půl roku, byl najednou venku. Už delší dobu jsem chtěla přestat, a tohle byl pro mě dost veliký a výrazný mezník v tom přestat s tím jednou pro vždy. Ten den jsme měli návštěvu a já si zalezla s deníkem k mámě do postele a psala si o svých pocitech. Asi to tak mělo být, ale ten deník jsem tam nechala ležet. Opravdu omylem. Ráno jsem se probudila, přišel za mnou táta a řekl, že jsem si ho tam nechala. A že máma celou noc brečela. A jak by ne. Ty věty plné sebenenávisti by rozplakaly i masového vraha. Máma mě vzala ke kinezioložce (ona sama je taky kinezioložka)(kineziolog-něco jako psycholog, ale alternativní)a myslela si (i já), že to bude v pohodě. To bylo v červnu 2005. Dnes je 17.3.2006. Dnes jsem zvracela, i když jsem opravdu nechtěla. Mám 170 cm a 62 kilo a nostalgicky vzpomínám na tu dobu, kdy jsem měla 55 kg a byla šťastná. Zoufale si snažím navodit ty motivující pocity, díky nimž jsem zhubla 16 kilo. Marně. Za ty 3 roky jsem pochopila spoustu věcí. Našla jsem k sobě lásku a zase jí ztratila. O spoustu věcí jsem přišla, ale ty vystřídaly nové. Lepší i horší. Díky tomu jsem i víc dospělá, beru víc věcí s nadhledem. Dnes vím, že tak naivně nezhubnu. Jako už si asi nikdy nebudu myslet, že jablko a jogurt za den jsou dávka pro koně. Na to všechno bych si musela hrát. Všechny ty anorektické vsugerovanosti jsem už jednou přehodnotila a zjistila, že jsou blbost. Opravdu? Ne. Znovu si myslím, že to nejsou jenom vsugerovanosti, ale že je to záruka štěstí. V mém případě. Vím jednu věc. Už nikdy nechci být tlustá. Najednou se ve mně ten alarm znovu spouští. Ne, přece to nechci všechno znova. Nejsem anorektička. Ale než být tlustá, to radši umřít na anorexii. Ten pocit, že jsem tlustá a že potřebuji zhubnout je po třech letech zase tu. A já se dušovala, že už nikdy, že to přece nedopustím, nabrat 10 kilo. Jo. Je to tady. Asi jsem usnula na vavřínech. Jaká tedy vlastně jsem? Asi takhle: tělo mám té tlusté holky (z mého pohledu) s 68 kilama, duši té s 52. Vím, že to, jak si hraju na hroznou srandistku, co je v pohodě, je jen maska. Chci zpět svých 55 kilo, a jsem pro to pevně rozhodnutá. Jenže teď vím, do čeho jdu. Dobrovolně ztratit radost ze života a opakovat to… teď to nejde, když už vím, jaké to je. To šlo tehdy. Já žiju slovem tehdy. Pro mně není teď. Tentokrát si to takhle nezkazím. Nebudu přibírat záměrně. Co mě to tehdy napadlo?… No jo, ale tehdy jsem jistě měla pádný důvod, proč přibrat… přece ty vlasy a menstruace… Co když ty důvody budou zase? A co když jsem se tehdy nechala unést tím, že jsem hubená a že hubnout už nemusím? Já nevím. Tedy vlastně nevím nic až na jedno: chci zhubnout. Nebudu se mít ráda s 62 kilama. Ne. Tlustá, to nejsem já. A je to tu zase. A co teď? Asi půjdu psát básničku… Bude se jmenovat ?Opakuji hříchy??

Smrt ve 13 ?

/0 Komentáře/v /přidal

Ve 13 letech anorexie, podle lekaru mi v nejhorsim stadiu zbyvalo 14 dni do smrti. Od 19 do 23 let bulimie. V nejhorsim obdobi jsem zvracela pres tyden temer vsechno co jsem snedla a jedla jsem pouze o vikendech, protoze byl pritel doma. Silne deprese, prozivala jsem to asi jeste hur nez anorekticke obdobi. Od te doby nic ? i kdyz ? 4 roky uz nezvracim, moje vaha je ale hodne hodne nizka. Nekdy bych chtela bych pribrat, ale jakmile se vaha prehoupne pres 43 kg, trochu se omezim a je to zase dole. Jim vsechno krome hoveziho, hranolek, veproveho a omacek. Ale hlidam si porce. Nevim, jestli se toho nekdy zbavim, ale je to unavne, porad hlidat vahu a zaroven si pripadat moc hubena. Nevim, proc to delam, co to ma za smysl, ale tloustnout se mi vnitrne prici. Pocit plneho bricha se mi prici. Jim vicekrat denne a mensi porce, ale vedome tak, abych nepribrala. Cokoladu ani jine dobroty si neodrikam, to pak vede akorat k bulimii a ta uz je definitivne za mnou. Nejvic me stve, ze me neustale premysleni o me postave obcas dostane do deprese. Hlavne kdyz nemam co delat. Kdyz mam hodne prace nebo jsem na dovolene, vse je super, protoze je muj mozek zamestnany necim jinym a na jidlo nemyslim. Ale jakmile se ocitnu sama se sebou ? Snad se mi jednou rozsviti. Problem je, ze chci byt ve vsem perfektni a to nejen v praci, sportu, ale i postavou. Zalezi mi na pohledu ostatnich, mozna proto, ze si me matka v detstvi moc nevsimala a ja si myslela, ze nejsem dost dobra. Snazim se prijit na podstatu problemu, ale stale si nejsem jista. Rodina ze me chtela mit vzdy ve vsem jednicku a na mych ramenech byl od detstvi neustaly tlak a strach z toho, ze zklamu. Proto ta posedlost byt dokonala. Bulimii jsem prekonala proto, ze zastinovala moji dokonalost. Jak se ale celkove zbavit posedlosti po dokonalosti ??? Verim, ze na to jednou prijdu.