Chtěla jsem tady napsat svůj příběh, i když vlastně nevím, jestli nějaký je. Mám pocit, že spíš začíná.. ale.. Zhruba od 12ti, 13ti let jsem se začala zajímat o to, jak vypadám, co na sobě chci a nechci změnit. V tom jsem měla vždycky jasno. Chtěla jsem zhubnout tak pět, ale spíš ještě víc kilo. Pamatuju si, že když mi bylo třináct, dost jsem se nenáviděla a chtěla jsem být hubenější. Strašně jsem záviděla holkám, co měly 180cm na 50kg a nemohla jsem se v životě smířit s tím, že já mám jen 170cm a k tomu asi 60kg. V té době jsem střídala diety a přejídáním a pronásleduvaly mně pocity viny, pokaždé když jsem se přejedla. Nikdy jsem ale nebyla nijak tlustá a svojí postavu jsem měla hubenou, i když jsem měla nějaké to kilo navíc – je těžké to popsat -, možná by to šlo přirovnat k tomu, když se tlustší člověk podívá na svoje stehno a pro jeho oči jsou to dvě špejle, na kterých ale zespoda nahmatá horu masa prorostlou tukem. Přesně tak jsem se cítila a věděla jsem, nyní to vím také, že nebudu spokojená, dokud mi váha neukáže 50kg. Od 13ti let se mi postava trochu změnila, ale nevyrostla jsem, totiž max. tři centimetry. Potom si na váhu vzpomínám spíše mlhavě, až do 15ti let. To jsem měla váhu přibližně stejnou jako ve třinácti, ale pak jsem začala hubnout. Bylo to způsobeno vlivem léta, jak jsem pila a jedla jen, když byl hlad. Podařilo se mi zhubnout a měla jsem i 53kg. Bohužel se moje váha ustálila na 55kg. To už jsem byla vcelku spokojená, ale stejně jsem chtěla těch 5kg navíc dotáhnout. Bylo mi báječně a konečně jsem měla pocit, že se dokážu ovládnout a věřila jsem si, jednala jsem s jídlem jenom podle vlastního instinktu a nenechala si nic vnutit ani se nijak omezovat – jedla jsem podle hladu a přestože jsem necvičila, hubla jsem. Taková paráda. Od září se ale všechno rapidně změnilo. Začala jsem se příšerně přejídat. Šla jsem na novou školu, našla si nějaké přátele, zaměřila se na školu. Jakmile jsem ale přišla domů, vyjedla jsem všechno co jsem našla a nedokázala se zastavit. Každý den jsem spořádala okolo 3000 kalorií a nevěděla jsem, proč to dělám. Otázka, na kterou hledá odpověď nejspíš většina z nás. Tak nějak jsem se průběžně vážila a sledovala, jak moje váha stoupá. Nejdřív půl kila, pak kilko (no co, přes zimu vždycky trochu přiberu, říkala jsem si), ale potom to byla kila tři a nakonec jsem místo 55kg vážila 62kg. Celou tu dobu jsem si to neuvědomovala, protože jsem byla příliš zabraná do školy (hrozná dřina, jen na lepší průměr..) a těch zbývajících aktivit, přestože musím říct, že jich nikdy nebylo moc. V prosinci toho roku mi bylo 16 let. Za ten rok jsem si dokázala, že zhubnout můžu a ne že ne (viz. 53kg), ale zase jsem se v sobě zklamala (viz. těch 62kg). Po druhém školním pololetí a vůbec po zimě, jsem svou hmotnost zase začala řešit. Co k tomu říct, teď ji ustavičně řeším snad dva, tři měsíce, i když mi to připadá mnohem kratší dobu. Tyhle uplynulé dva; tři měsíce bych asi nazvala „převratovými“, až na to, že se nic v podstatě nezměnilo. Jediné, co je jinak je to, že jsem začala zvracet. Nikdo o tom neví, ale nemyslím si, že bych o tom někdy snad někomu měla potřebu říkat – kromě vás. Vím, že moje mamka by to se mnou okamžitě chtěla všelijak řešit, v první řadě by mně vzala k psychologovi a nejspíš bych mohla čekat i strach z její strany; možná něco jako ten pocit, když si paradoxně „normální“ člověk představí jen temnotu a vprostřed příšerné utrpení – totiž násilné zvracení. To je právě to – ona by v životě nedokázala pochopit, že zvracím jenom to, co mám v žaludku navíc, čeho se přejím, ne všechno. Nevím ani, jestli bych se měla titulovat bulimičkou, protože ty bývají hubené a zvrací i to málo, co je zasytí, takže to snad vyjde úplně nastajno jako anorektičky, které nejedí nic… Za poslední dny zvracím asi tak třikrát, někdy víckrát týdně. Podle toho jestli se přejím, nebo ne. Zjistila jsem, že se zvrací špatně pečivo (tj. těsto) a obiloviny.. ale to tady raději nebudu moc rozebírat. Jelikož se mi málokdy podaří vyvrhnout všechno, moje váha se nezměnila a ukazuje pořád asi 61kg. Od té doby, co si sama sebe víc všímám a pokouším se ovládat svůj hlad, jde mi hůř učení a soustředění se, často teď ztrácím smysl pro odpovědnost.. Takový menší rozdíl, ale přece. Nechci pořád zvracet. Ale nechci se ani přejídat; nejde jen o kalorie, je mi z přejídání i špatně. Snad jenom vy mně chápete – proč člověk dělá to, co dělá, i když nic z toho dělat nechce… A konečně poslední, ne moc optimistický odstaveček hodný zamyšlení. Myslím si, že za moje trápení (ale stejně mi připadá mezi těmi všemi příběhy nicotné – jako by žádné nebylo..) může můj táta. Nechci na nikoho svalovat všechnu vinu a vím moc dobře, za co si můžu sama. Ale přecijenom. Když jsem byla menší, každý den mi nosil sladkosti. Každý den jsem jedla neuvěřitelné množství kalorií. Myslel to dobře, já vím, ale to díky němu teď nejsem stoprocentně šťastná. Kdyby jako správnej táta dbal na správnou výživu a nedopustil, abych jedla jen samé blafy, mohla jsem se mít o tolik lépe. Přitom teď, když se občas ukáže mámě na očích (od rozchodu rodičů se s ním nevídám), nezapomene jí vyčíst, aby mi „dávala méně čokolády“. Nechápu to – nikdy jsem nechápala jeho -, ale proč neumí sklízet jen to, co sám zasel..? Někdy mám pocit, že bych radši nebyla… —- Myslím, že téma mojí osůbky je u konce a můžu jenom pevně věřit dál, že se mi podaří překonat toto období a zdravě zhubnout, i když mi to připadá nespravedlivé, a odpustit. Děkuju všem, kdo jste dočetli moje povídání až do konce a určitě podporujte zdravou výživu u dětí… Může to mít později hlubší následky, ať už fyzické nebo ty duševní. Přeju hodně zdaru v hubnutí či přibírání a taky lásky!
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.