Archive for category: Můj příběh

ahoj, holky moje milý, na tyhle stránky jsem narazila náhodou a musím říct, že mě na jednu stranu potěšily a na druhou šokovaly, netušila jsem, že je nás tak moc! v době, kdy jsem trpěla bulimií, jsem si myslela, že jsem jediná na světě, že tomu nikdo nerozumí.. a tak.. začala jsem v patnácti a táhlo se to celejch sedm let. ani teď nemůžu říct, že je to za mnou, teda, už nezvracím nějakej ten měsíc, nicméně v hlavě to pořád je a můj vztah k jídlu není až tak moc normální, sem tam se přejím a celkově jím asi větší porce, než bych měla, ale snažím se přijmout se taková, jaká jsem, ačkoli mám teď pár kilo navíc (resp. na výšku 170 nemám 55, ale pěknejch 62kilo, se kterejma jsem celkem spokojená). co mě štve, jsou zatím hodně často se opakující propady nálad, lezu tím na nervy sama sobě i okolí, ale snažím se… chtěla jsem vám všem jen popřát hodně štěstí v boji s tímhle svinstvem, asi to v sobě budeme mít zakódovaný už napořád, ale nemusí nás to zničit. zkazila jsem si tím zdraví (zuby, nehty, vlasy, metabolismus) a ztratila moc lidí, lhala jsem, pokoušela se zabít, svýma depresema trápila sebe i ostatní, přišla jsem o skvělýho kluka, kterej je teď s krásnou, veselou a zdravou slečnou, kterou já už jsem skoro taky:-)) jsem ráda, že mí přátelé a mamka o B věděli, ačkoli jsem to přiznala až po X letech, takže teď nemusím nic tajit a někdy mám pro ty svý depky vysvětlení a něco jako omluvu. zkazila jsem si život,hlavně tu nejkrásnější a nejbezstarostnější část, byla jsem nádherná baba, po který chlapi koukali, ale pořád jsem se utápěla sama v sobě a svejch neexistujících mindrácích a útoky na ledničku.. a tak.. ale mám to teď ve svejch rukou… a vy všechny taky, tak tfuj, tfuj, tfuj, zvládneme to, život je přece tak krásnej a tak krátkej na to, abysme si ho ničily ppp!! hodně síly!! PS: bez té čokolády nevydržím ani den:) ale už si ji nevyčítám!!

…Procházím dlouhou, úzkou uličkou. Je jaro. Ze všech stran na mě zvědavě pokukují umělé figuríny z výkladních skříní.Pokouším se nemyslet na to, že mě sledují. Nedaří se.Ze všech koutů se na mě nemilosrdně valí teplé sluneční paprsky, světlo.Jdu sama. Nestojím o žádnou blízkou ani bližší společnost, nestojím o přátelský rozhovor, o smích ani o nic, co by se týkalo jakkoliv lidí. Snažím se před těmito slunečními paprsky schovat. Nemám je ráda. Začnu utíkat, přičemž se zvedne vítr a kolem mého pohybujícího se stínu víří pár osamělých cárů papíru. Kdysi z nich byl list, nebo stránka, dnes jsou jen zbytkem něčeho, co bývalo.Ruce v kapsách bundy stisknu v pěsti a hlavu zavrtám do límce.I já se stávám jenom „cárem“, pohozeným a opuštěným na ulici… Těch pár řádků nahoře zčásti vystihuje moje myšlenky. Vystihuje to, co se ve mně děje. Je těžké psát o něčem, co si člověk nerad přiznává. Mnohem hezčí je slepě si nalhávat, že váš život je vlastně krásný. Mojí chybou je ale to, že já vlastně NEVÍM, co se ve mně děje, nedokážu svoje pocity dost dobře popsat. Hlavou se mi denně míhá obrovské množství myšlenek, vzpomínek…Vzpomínek. Poslední vyloženě milá vzpomínka se mi datuje na už dosti dávno. Bylo to naposledy před dvěma lety. Byla jsem na prázdninách u rodiny na Slovensku. Jezdíváme tam často. Mám tam hodně přátel. Měla jsem tam i lásku. Před těmi dlouhými dvěma lety. Byl to můj první pan OPRAVDOVÝ a já se do něj naprosto pomátla. Žila jsem měsíc v krásném snu, ale po odjezdu jsem se vrátila do tvrdé reality. On to prostě skončil s tím, že není stavěný na delší vztahy a ještě k tomu na dálku. Pukla mi duše. Doslova se rozervala spolu se srdíčkem na kusy a dodnes se nezalepila…Ani nevím, jestli zrovna TOHLE byl ten pověstný spouštěč. Možná se stalo to co se stalo i díky tomu, že prakticky od 11 slýchám od matky trefné poznámky typu : Nežer, už jsi dost tlustá. Proboha kolik vážíš?! Jsi jako slon ty bečko…Pomalu si zvykám. Když tohle člověk slýší 24 hodin denně, svým způsobem otupí. Už dva roky s sebou táhnu diety, občasné zvracení, přejídání se atd. Začínám být unavená. Jeden den jogurt a jablko, druhý se přejím, třetí den voda, čtvrtý zkonzumuju obrovské množství potravy a všechno skončí v odpadu. Váha mi lítá mezi 60-65kg. V poslední době se věci horší. Moje deníky a archy popsaných papírů by vydaly za román. Když je ale zpětně čtu, zjistím, že vlastně jsou pořád o jednom a tom stejném. Nadávám na sebe, slibuju si, že OD ZÍTŘKA hubnu, proklínám svět, sebe a všechno kolem. Pořád ta samá pohádka. Teplý oběd jsem viděla naposled před měsícem. Chvíli vydržím, ale potom se stejně najím a mám výčitky. Až teď, po dlouhé době, mi došlo, že mám problém. Neumím normálně jíst. Nedokážu si s klidným svědomím dopřát ani tu zatracenou snídani. Když za den nesním jenom jablko, jogurt a kávu, mám deprese a je mi úzko. Člověk se celý život snaží zavděčit se okolí, překonat sám sebe. Být nejlepší. Mnohdy se díky touze po něčem, co nemůže mít žene přes křivolaké uličky na smrt.Ne na smrt, ale do prázdna. Prázdno je totiž ještě horší. Prázdno a bezradnost. Každou noc nad tím vším přemýšlím a říkám si, že zítra konečně začnu normálně hubnout. HUBNOUT. Nikdy si neřeknu, že začnu žít normálně. Namlouvám si, že zhubnu a teprve POTOM začnu jíst normálněji. Ale přitom dobře vím, že už je na „normálnost“ dávno zapomenuto. Jsem v louži a …….. největší hloupost je, že ……… že nechci ven. Važte si všech těch vašich „kil navíc“, protože když jenom jednou zapochybujete, sklouznete a skončíte jako já. Opuštění, zrazení, vyčerpaní životem, bez emocí, bez rozumného způsobu myšlení a bez nároků na štěstí. Věřte, že bude líp – Naděje je totiž moje jediné dřívko uprostřed oceánu krvavých slz. Budu ráda, když si bude chtít někdo pokecat. Když tak mi písněte na Mizzie@seznam.cz

Tak jsem tu zas, četla jsem si pár příběhů a fascinuje mě, jak to všechny prožíváme stejně. Zároveň jsem vyhrabala starý fotky a koukala, jak to bylo krásný, když jsme byli celá rodina pohromadě, já jsem byla zdravě vypadající holčina, usměvavá, pohodová, znáte to. Teď jsou naši rozvedení, já bojuju s A a přejídáním, a nejde mi nabrat ani pitomé kilo. I přesto, že už mám přeci tři měsíce přítele, který je pro mě neocenitelnou podporou, nedokážu si představit, jak by to bylo bez něj. Mám i milující maminku, která o mojí ppp ví už dlouho, a i když jí někdy rupnou nervy, snaží se mi pomáhat. Tak proč nepřibírám? Nejspíš dostatečně nechci, a to mě hrozně mrzí.. pořád všem říkám, že moc chci, říkám to i sobě a jsem o tom přesvědčená, někdy mám i dojem že pomalu vyhrávám.. ale pak to přijde, přejím se a následně se omezuju v jídle a je to zpátky.. ale já už nikoho nechci zklamat, tak proč? Je to hrozný, teď mám výčitky už nejen kvůli tomu, že jsem snědla něco, co jsem neměla, ale i kvůli tomu, že jsem to nesnědla. Vím, jak to všechny, co mám ráda a oni mě potom mrzí.. a nechci promarnit tyhle krásný léta díky ppp!! Teď jsem byla na lyžáku, kde byly první tři dny krize. Jedla jsem míň než normálně, do toho celý den na prkně nebo běžkách, a netrvalo dlouho a byla jsem hotová. I když jsem si to samozřejmě nechtěla připustit. A začalo přejídání s uklidňováním se, že to je přeci to co musím dělat, a že si to za žádnou cenu nesmím vyčítat, že dělám dobrou věc.. apod. zase to samé. Včera, když máma odjížděla, jsem se přistihla, že se bojím být sama doma, protože tu hrozí možnost neovládnutí se a přejezení.. jsem si sama odporná, jak strašně mě ppp dokáže ovládat! Když mě přepadla depka když jsem byla s přítelem, a nemohla jsem myšlenky na jídlo zahnat, bavit se normálně, viděla jsem na něm že to poznal ale raděj mlčí, rozbrečela jsem se vzteky že si takle akorát ničím to krásný co spolu máme.. díky tomu, že moje váha není tolik nízká (164cm, 48kg) to zatím tolik fyzicky neodnáším, ale psychika je čím dál tím horší.. je to jako na kolotoči. Někdy mi je krásně, směju se a dávám si čokoládu..a někdy bych nejraději zalezla pod postel a zůstala tam, dokud milá A nebo B neráčí odejít, protože mám pocit že to na mě musí všichni vidět. A tím jim zase ubližuju.. Ale i přes tyhle smutný chvilky, kdy vítězí ppp, mám někdy i světlé dny. Dny, kdy si přijdu normální jako všichni ostatní, a taková, jaká jsem bývala. Cítím se silná, protože přemáhám ty dva démony, co mám v sobě. A moc bych si přála, aby to tak už bylo napořád.

Nazdárek holky, četla jsem tu hodně příspěvků. Je to strašné. Je tu tolik příběhů, tolik problémů a ztracených úsměvů. Taky si často říkám, proč zrovna já, ale myslím, že tady si to říká asi každá z vás. Ale každá alespoň by měla vědět, že v tom není sama. I když nepomůžou přátelé, ani rodina, tak na téhle stránce se všichni snaží pomáhat. Taky mi to hodně pomáhá, když se tady můžu pořádně vykecat, a vlastně mě tady každý porozumí na rozdíl od jiných lidí, kteří si to nepřožívají. Já trpim pravděpodobně i A i B. I když vlastně ani pořádně sama nevím. Všechno to začlo, když mi bylo 14. Byla jsem tehdy hodně oplácaná, ale myslim, že nadváhu jsem ani neměla. Měla jsem 172 cm asi na 70 kg. Ale z každé strany bylo slyšet, jak jsem tlustá apod. Mě to tehdy ani netrápilo, ani by mě nenapadlo nějak hubnout. Tehdy jsme byli na oslavě moji sestřenky a já jsem se tam poměrně hodně namazala. Samozřejmě bez vědomí rodičů. Bylo mi hodně zle. Od toho večera jsem pořád zvracela a nemohla jsem jíst. Když jsme přijeli domů a já si stoupla na váhu. Měla jsem 67 kg. Jak sem to tak viděla, tak do mě prostě něco udeřilo, že by vlastně tohle všechno mohlo skončit. Mohla bych být hubená, jako většina jiných holek. Od té doby jsem nejedla. Každý den je oběd a váha šla prudce dolů. V lednu 2005, na moje narozky jsem měla 55 kg. Ovšem to mi pak dlouho nevydrželo, tak jsem se vyhoupla na 64. Ale nebylo to tak hrozné. Nejhorší období začlo loni v září. Nastoupila jsem do prváku na gympl. V devítce jsem všechno zvládala levou zadní, na vysvědčení samý jedničky, prostě dokonalá. Jenže v tu dobu jsem začla chodit ještě s jedním klukem, kterýmu bude 18. Bydlí 80 km ode mě, je to takový vztah na dálku. Já ani nevim, proč jsem s ním začla chodit, hodně se mi líbil a dobře se s ním povídalo. I když jsem ho doopravdy nemilovala, tak jsem myslela, že to třeba přijde. Bohužel nepřišlo. V podstatě jsem hrozná mrcha. On se do mě zamiloval. A já mu nedokážu říct, že prostě to necítím. Je to ten nejcitlivější kluk, kterýho znám a vše si dává za vinu sobě. Kdybych mu tedy něco řekla, nevim jak by to nesl. V tuto dobu jsem nebyla na žádný vztah připravená a myslím, že nejsem ani teď. Jsme spolu už přes půl roku a já pořád cítím takový jakoby nátlak, když chce přijet apod. Nevím jak mu to mám říct. No to by byl jeden problém. Další problém byla váha. Zase jsem měla hrozné komplexy, jak jsem tlustá, měla jsem 65. A ještě k tomu jsem se musela hodně moc učit. V říjnu jsem se začala přejídat a zvracet. Naši dosud nic nepoznali. Jen o před Vánocemi, jsem byla tak zoufalá, že jsem se předávkovala prášky. Vůbec jsem o sobě nevěděla. Mamka si myslela, že to byla dehydratace. Tak jsem ji v tom nechala. Nemohla bych jí o tom říct, neboť si myslím, že si toto nezaslouží. Potom když jsem si s něčím nevěděla rady, nebo když jsem byla na sebe hodně naštvaná, tak jsem se prostě začala řezat . Levou ruku mám samou jizvu. Teď myslím, že jsem vážně už na dně. Nějak mě nejde učení, dostala jsem první 4- dvakrát za sebou, a pár trojek. Každý si možná říká, to je blázen, nebo prostě šprtka, a že si to opravím. Já vážně bych si s tím nechtěla tolik lámat hlavu, ale prostě jakmile se nevydaří, tak se mě sevře hrdlo a kdyby sem byla sama, tak se rozbrečim jak malé děcko. S těma známkama se asi nevyrovnám nikdy. V lednu jsem měla ještě 60 kg a nějak mi začal blbnout menses. Gynekolog mi dal antikoncepci, protože jsem také potřebovala zlepšit pleť. Jenže po té antikoncepci jsem přibrala na 70 kg. Vážně je to hrozné. A ještě k tomu přítel hodně naléhá, aby mohl přijet. Ruku mám opět pořezanou a minulé úterý jsem vážně přemýšlela, že se předávkuju nebo opravdu podřežu. Jsou to ale jen takové chvilkové pocity, pak mě to třeba přejde. Bojim se však toho, že když vážně jsem úplně v té chvíli zoufalá, že bych něco provedla. Je mi 16 a myslím, že by to šlo se s tím nějak poprat, jenže jsem na to sama. Řekla jsem to kamarádce, jenže ta se mi zdá taková odměřená poslední dobou. A ještě to ví přítel, ale ten pořád říká ať se snažím, já vím, že chce pomoct, ale opravdu není žádný odborník, neví jaké to je. Chtěla jsem zajít k psycholožce, ale bydlím v malém městě a tady nic není. Na gymplu máme učitelku, která učí základy společenských věd a říkala nám, že kdybysme měli nějaké problémy, ať za ní zajdeme. Ale nevím jestli by pomohla. Teď se snažím zhubnout, alespoň na 65. Odhlásila jsem si obědy, takže nebudu jíst, abych vážně nějak pokročila. Zatím ahojda a držte se všichni…..:)))))))