Pocity versus ppp
Tak jsem tu zas, četla jsem si pár příběhů a fascinuje mě, jak to všechny prožíváme stejně. Zároveň jsem vyhrabala starý fotky a koukala, jak to bylo krásný, když jsme byli celá rodina pohromadě, já jsem byla zdravě vypadající holčina, usměvavá, pohodová, znáte to. Teď jsou naši rozvedení, já bojuju s A a přejídáním, a nejde mi nabrat ani pitomé kilo. I přesto, že už mám přeci tři měsíce přítele, který je pro mě neocenitelnou podporou, nedokážu si představit, jak by to bylo bez něj. Mám i milující maminku, která o mojí ppp ví už dlouho, a i když jí někdy rupnou nervy, snaží se mi pomáhat. Tak proč nepřibírám? Nejspíš dostatečně nechci, a to mě hrozně mrzí.. pořád všem říkám, že moc chci, říkám to i sobě a jsem o tom přesvědčená, někdy mám i dojem že pomalu vyhrávám.. ale pak to přijde, přejím se a následně se omezuju v jídle a je to zpátky.. ale já už nikoho nechci zklamat, tak proč? Je to hrozný, teď mám výčitky už nejen kvůli tomu, že jsem snědla něco, co jsem neměla, ale i kvůli tomu, že jsem to nesnědla. Vím, jak to všechny, co mám ráda a oni mě potom mrzí.. a nechci promarnit tyhle krásný léta díky ppp!! Teď jsem byla na lyžáku, kde byly první tři dny krize. Jedla jsem míň než normálně, do toho celý den na prkně nebo běžkách, a netrvalo dlouho a byla jsem hotová. I když jsem si to samozřejmě nechtěla připustit. A začalo přejídání s uklidňováním se, že to je přeci to co musím dělat, a že si to za žádnou cenu nesmím vyčítat, že dělám dobrou věc.. apod. zase to samé. Včera, když máma odjížděla, jsem se přistihla, že se bojím být sama doma, protože tu hrozí možnost neovládnutí se a přejezení.. jsem si sama odporná, jak strašně mě ppp dokáže ovládat! Když mě přepadla depka když jsem byla s přítelem, a nemohla jsem myšlenky na jídlo zahnat, bavit se normálně, viděla jsem na něm že to poznal ale raděj mlčí, rozbrečela jsem se vzteky že si takle akorát ničím to krásný co spolu máme.. díky tomu, že moje váha není tolik nízká (164cm, 48kg) to zatím tolik fyzicky neodnáším, ale psychika je čím dál tím horší.. je to jako na kolotoči. Někdy mi je krásně, směju se a dávám si čokoládu..a někdy bych nejraději zalezla pod postel a zůstala tam, dokud milá A nebo B neráčí odejít, protože mám pocit že to na mě musí všichni vidět. A tím jim zase ubližuju.. Ale i přes tyhle smutný chvilky, kdy vítězí ppp, mám někdy i světlé dny. Dny, kdy si přijdu normální jako všichni ostatní, a taková, jaká jsem bývala. Cítím se silná, protože přemáhám ty dva démony, co mám v sobě. A moc bych si přála, aby to tak už bylo napořád.