Už s tim chci zkončit

Byla jsem úplně normální holka.Je mi 16 měřim 168 cm a vážila jsem 55kg.Chodila jsem na aerobik,byla veselá,praštěná,vše mě bavilo a se všema jsem vycházela a rychle jsem se seznamovala.Trable a depky s mojí postavou sem měla už dlouho,ale nikdy to nebylo tak hrozný a nevydržela jsem držet dietu.Potom sem potkala super kluka a nevim proč, měla jsem dojem,že musim zhubnout, abych se mu líbila.Řikala jsem si,že se k němu hodí nějaká modelka a né já.Začala jsem blbnout s jídlem,ale nebylo to kuli němu.Prostě už mi bouchli nervy a já si řekla dost.Teď to vydržim-mam důvod-Honzu.Vždycky jsem chtěla být hubená mít krásný plochý bříško..A tak jsem přestávala jíst,až sem zkončila na jabkách a sem tam místo jablka sem snědla nízkotučnej jogurt a samozdřejmě sem hodně pila jen vodu.Začala jsem hubnout a byla sem šťastná.Za týden sem zhubla 4 kg a každym dnem to šlo dolu.Po chvíli už mi byly vidět žebra,ramena,páteř-prostě mi začínali být vidět kosti, ale to břicho mam pořád.Máma si toho všimla a odvedla mě k doktorce.Tam ted chodim pravidelně na převážení.Teď vážim 46 vim neni to zase tak málo a já to vim a chtěla bych konečně zhubnout to nechutný břicho.Moje BMI je 16,6.Úplně mě to změnilo.Začala jsem do toho padat,říkají mi to všichni.Aerobik a cvičení mě baví dál,ale jinak nemám náladu na nic.Je mi pořád blbě,všechno mě bolí,padaj mi vlasy,bolí mě oči,svali,nic neunesu a neudržim.Menstruaci mam jen díky hormonální antikoncepci.Mam problémy se spanim.Dřív sem byla spáč ale ted? sem vzhůru třeba v 6,nebo se každou chvilku budim.Se všema se hádam,doma je to k nevydržení(někdy).Pořád do mě něco cpali a já to nesnášim tak sme se pohádali..Nemam potřebu se s někym bavit-dřív sem byla hrozně ukecaná.Každý den mam depky,které si nikdo nedokáže představit.Vim,že lidi kolem mě to mají těžký a bojí se o mě,ale já už chci dosáhnout mého cíle.Všechno co snim tak si vyčítám,brečim a nenávidim se.Dneska sem k snídani snědla kornflexy a měla sem depku že si pro mě musela máma doject do školy.Hrozí mi nemocnicí,ale já tam nechci být 4 měsíce,ale chtěla bych pomoc.Chci začít normálně jíst,ale mam panickou hrůzu z toho že přiberu.Vim,že dřív nebo později jíst stejně začnu,bud v nemocnici a nebo to dokážu sama,protože jinak bych asi umřela.Mam hrozně ráda děti a chci mít svoje vlastní a to je jeden z hlavních důvodů proč se z toho chci dostat..už mě to nebaví..S Honzou jsem půl roku a on tohle semnou všechno celou tu dobu trpí a já jsem mu za tohle všechno vděčná.Vděčná sem i rodičům i když vim co jsem jim způsobila.Mamina kuli mě každou noc brečela,sestry taky,babičky,kamarádky a kamarádi..Všichni mi řikaj at přiberu že takhle jsem moc vychrtlá,že mam přibrat zpět na mojí váhu, že jsem předtim byla krásná.Jenže já se jeden den rozhodnu že s tim zkončim-něco s nim a je to všechno zpátky.Tuny výčitek,brek atd..Když vidim nějakou hubenou holku závidim jí a přeju jí to a chtěla bych tak taky vypadat.Vim že každej je jinej,že nikdy nebudu mít postavu jako holka ktreou sem třeba viděla. Chtěla bych vám říct zůstaňte takoví jaký ste holky.Kluci vám nestojej za tohle všechno co vám tu píšu.A když už je to kuli klukovi,tak ten s vámi chodí proto,že se mu líbíte takoví jeký ste,protže kdyby ste se mu nelíbili tak si vás nevybere.A jestli vás anorexie dostane,tek se může stát že vás opustí,protože ne každej kluk tohle vydrží.Je to nápor na nervy a na psychiku,což vim od mého kluka který kuli mě brečí a prosí mě at už s tim přestanu.Každá holka je krásná a nezáleží na tom jestli má o 5kg víc nebo mín.Prosím snažte se z toho vyhrabat včas..Zbytečně ztratíte kus svého krásného a krátkého života a za to vám to nestojí.Myslete na lidi kolem vás a né jen na sebe.Jim se takhle líbíte.Držim vám palce.Já už se toho taky chci zbavit a moc se snažim.My to zvládneme!! papa vaše Míša.PS:dyštak se ozvěte na icq:286-316-682

Proč je to takhle?

Jsem vyléčená anorektička. Lítám (nebo spíš lítala jsem) v tom už od čtrnácti – teď je mi 19 a mezi tím bylo pět let anorexie, bulimie, depresí, sebenenávisti, hladovek, sebevražednejch myšlenek, diet, pokusů se „změnit“, problémů se vztahy mezi lidmi atd. Všichni to určitě znají. Teď už však můžu celkem v klidu říct, že jsem z toho venku. Jím pravidelně. Sice jím v zásadě jen ty samý jídla furt dokola, ale alespoň v tom mám pořádek a taky mám jistotu, že neskončím tam, kde jsem byla se záchvatovým přejídáním. Nemyslím na hubnutí, protože se mi daří si udržovat váhu pořád stejnou – po tolika letech šerednejch výkyvů váhy (v rozmezí 49 až 67) je to téměř neuvěřitelný výkon! Nepočítám kalorie, moc to jídlo vlastně ani neřeším – jen si hlídám, abych se nějak nepřejedla; mám z dalšího kola bulimie takovou hrůzu… Jenže můj problém tkví v tom, že se bojím. Všeho. Bojím se zhubnout, jelikož si nechci zničit další léta života a nechci vypadat jako kostra; a zároveň se bojím ztloustnout, protože být tlustá pro mě znamená prohru na celé čáře. Mám úplnou fobii z tloušťky. Nevěřím tomu, že tlustí lidé můžou být naprosto spokojení – pro mě je tloušťka synonymem deprese, nespokojenosti, utrpení, špatných nálad, těžkosti, nepohyblivosti, odpornosti, nepohodlí, upocenosti – nebo jak je ten výraz. Nejde to vysvětlit. Nevím proč, ale poslední dobou mi to pořád leží v hlavě. Lidé s nadváhou se mi samozřejmě nehnusí, to v žádném případě – to jen já mám z obezity takovou hrůzu. Na druhé straně se mi extrémní vychrlost hnusí ještě víc. Taková ta prozelenalost, bledost, povislý zadek a plochá hruď, to už dávno neobdivuju (pokud jsem to kdy vůbec obdivovala). Zato však kosti, to je pro mě známka ušlechtilosti. Myslete si, že jsem úchylná, ale neznám lepší pocit, než se večer natáhnout, zhasnout světlo a hladit svoje „dobře vychované“ tělo a cítit přitom pod rukama žebra, trčící kyčle, propadlý břicho a tak – já přitom zažívám něco fantastickýho. Je to… co to vlastně je? Proč se mi to tak líbí? Už nechci být strašně hubená jako kdysi, ale nemůžu si upřít pocit satisfakce, když se mi pásek u kalhot opírá jen o kyčle a já ho cejtím při každým pohybu. Nebo když cítím, že se mi při sezení neudělá ani jedinej špek. To jsou prostě momenty, které si užívám, a přitom se ani nijak nestresuju s jídlem – hubenost je pro mě prostě nevýslovně krásná. Líbí se mi vypadat štíhlá, éterická, křehká jako víla, a přitom ne chorobně vyzáblá. Jsem hrdá na svoje kostnatý ruce, který takhle vypadají daleko drobnější. Líbí se mi přijít do obchodu a zkusit si hned první oblečení, které uvidím a nemuset se ptát po větších velikostech (i když někdy je to taky potřeba). Líbí se mi prostě sedět s rukama založenýma a jen tak z dlouhé chvíle si ohmatávat kosti. Úspěšní lidé jsou podle mě hubení. Hubenost je pro mě vstupenka do společnosti. Je to záruka spokojenosti a vyrovnanosti. Na druhou stranu sice vím, že hubenost = zranitelnost, ale co je nějaká zranitelnost oproti dokonalé, hluboké, bezedné spokojenosti s vlastním tělem? Proč je to takhle?!

Bala jsem se ric o pomoc

Ahojky lidicky,uz jsem Vam jednou svuj pribeh psala pod heslem Ený…ted se pomerne dosti zmenil a tak se s Vami chci podelit i podruhe.V predeslem pribehu jsem se svyma dvema kamaradkama vse zvladal…pak,ale bylo vse jinak,rekla jsem jim,ze jim do me nic neni a at se o me nestaraji.Zhubla jsem asi na 50 kg,ale snazila jsem se hubnout dal.protoze jak uz to tak byva pripadala jsem si hodne tlusta.Pak jsem.ale zacala kolabova a zvracet po kazdem jidle,me to bylo jedno,ale prisla za mnou spoluzacka a rekla mi,ze si musime vazne promluvit,pote takto chodili porad dalsi a dalsi,pak uz nejen spoluzacky,ale i profesori a profesorky,dokonce i cizi lidi…rikali mi ze jsem hubena,unavena skratka nemocna.Nejlepsi kamaradka me videla i v nejhorsi situaci.Tak se nastvala a zasla za profesorkou,ktera je psycholozka a vedela,ze ji mam za jednu z nejlepsich profesorek…za zacatku jsem byla hodne nastvana a delala jsem vsechno proto,abych se vyhybala vsem lidem.Jen tak mimochodem profesorce nic neprozradila jen to,ze se ji ,,nelibim“ , po dlouhem presvedcovani jsem za ni prisla sama.Ted s ni spolupracuji a jsem vdecna nejen vsem kamaradkam,ktere mi pomohly,ale take hlavne profesorce,ktera me dostala z nejhorsiho.I kdyz sama vsechno nevi.I kdyz jsem udelala spousty chyb,tak se ze vseho chci vratit zase zpatky do normalu.A vite z ceho mam nejvetsi strach?Z prazdnin,nebudu mit kolem sebe,toho nejlepsiho clovicka.A tim je jednoznacne PROFESORKA.Mejte se hezky a neblbnete,tak,jako ja.A vy co uz jste v tom,najdite clovicka,kteremu duverujete,nemusi to byt vubec psycholog… TIMTO VAM MOC DEKUJI PANI PROFESORKO

Příběh jako každý jiný:-(

Začalo to před třemi lety.Byla jsem strašně tlustá a vůbec si mě kluci nevšímali.měla jsem kolem sebe samé hubené kamarádky tak jsem chtěla taky.Povedlo jsme si tenkrát zhubnout z 70 kg na 56..Byla jsem šťastná kluci si mě všímali a tad…Jenže máma přišla na to že vůbec nejím..Často jsem se sní hádala, protože smíst víc než sem chtěla pro mě nepřipadalo v úvahu..Když sem chtěla konečně klid tak sem začla pořádně jíst ale za to jsem to začla zvracet..tenhle způsob mi vyhovoval…Vydržela jsem to dva roky..Po této době mám bolesti zad, břicha problémy s čelistí a celkévě jsem se párkrát zhroutila na zem a nemohla chodit..Necítila jsem prostě nohy…Řekla jsem to mámě, nevím co jsem si myslela..Možná to že mě pochopí a pomůže mi…Ale máma tohle nechápe..Nejraději by to země vymlátila..Nic by to nepomohlo vím to..Protože bych to vše dělala spíš tajně..Už nemůžu někdy ani jídlo vidět..Když pomyslím na to že budu zase zvracet ..Máma mi vyčíta že nevydělává proto abych to vše skončilo v záchodě..jsem nešťastná..Psycholožka mi nepomohla a bojím se že sama to nedokážu..Ale taky si myslím že je to totální blbost a že je třeba tomu dát konec!!!Holky jestli budete někdo tohle číst, tak vás prosím!!!Neblbněte a pokud si bulimii přiznáváte a chcete s tím skončit, tak je na čase!Vím jednu věc, nechci aby to někdy postihlo mé děti! tak papko držte se

Ja a me ja

Ubehl uz nejaky cas, kdy jsem napsala clanek „ja a me druhe ja“…nadpis se uz trochu zmenil…je to asi tim, ze jsem se zacala uzdravovat…teda ja uz jsem ted temer uplne zdrava…obcas me to sice napadne, naklonit se nad misu…ale uz stojim:)) chtela bych VaM jen rict, ze to byla neskutecne tezka leta…ze i ted me to nekde uvnitr strasne boli, jako by me to zraneni porad bodalo…ale jsou to vzpominky… Ja se lecila, a ne jednou…trochu to pomohlo…ale pouze v dodrzeni rezimu a na chvili…nezmenilo to me, moje chapani sebe sama…nezmenilo to moji rodinu a uz vubec ne moje pocity ze zklamani…ani horkost to neprisladilo… Takze Vam chci sdelit to, ze UZDRAVIT se muzete jedine tehdy pokud: prijmete zodpovednost sama za sebe…neni to jen fraze, tak si to prosim zkuste prehrat do vlastniho vnimani…proste pokud si budete myslet, ze vam treba nekdo pomuze, je to hloupost…kazdy sam je nositel svyho zivota…a i kdyz za svou nemoc treba nemuze, musi se k tomu postavit celem…ja dlouho vinila mamu a tatu…ale pak sem si rekla, ze ten rozbitej hrnek, musim slepit sama…predstavila jsem si sebe za par let, chtela jsem koukat do misy? ne…tak proto…postavila jsem se na vlastni nohy…ja nechci aby mely moje deti doma jednou trosku…chci jim dat to, co jsem nemela ja…zazemi. pocit, ze nekam patri…A to muzu dat jen tehdy, kdyz sama sebe vylecim, prijmu a nebudu se spolehat na ostatni…to tajemstvi uzdraveni se, ma kazda z vas…jen si to pripustit a zacit hned… za cas se myslenky na jidlo vytesni, ze budete jist jen, kdyz dostanete hlad, budete chodit ven a zjistite, ze starosti bez bulimie jsou v pomeru s ni nic…dokazete se smat z radosti, ne z plne lednice…a dokazete plakat, kdyz si rozbijete koleno…presne tak to je…najednou zase uvidite sedivou…nejen bilou a cernou…budete citit…to je to, co bulimie schovava, emoce…protoze je to vsechno zabalene jen do jidla, aby to tak nebolelo a nezranovalo… Kdyz budete chtit, napiste mi na email T.ea@seznam.cz papejte petkrat denne a pijte hodne, telicko si zvykne a budete se citit krasne…jo a taky si udrzite perfekt postavu, jen mit chvili trpelivost:)) Za hodinu odchazim nadobro uz definitivne bydlet do Prahy (z Pardubic), chodim tam do skoly, budu muset do prace…ale mam tam i pratele a oporu…tenhle byt pro me jsou jen steny, ne domov…i kdyz jsem tu vyrostla…mam z toho strach…ale nejsem sama…ve me je holka, ktera se dostala z bulimie…uz ne bulimicka…a ja i kdybych uz nemela nikoho, protoze lidi proste odchazi…tak budu verit, ze nejake potkam…ted uz vim, ze zvladnu vsechno… A ty taky…Sila je uvnitr… Vase Lena 19

Překnoala jsem to sama

Původně jsem tohle napsala jako příspěvek do časopisu proto je to formou článku..tak se nezalekněte a čtěte…jak jsem si poradila s anorexií já! Anorexie a bulimie ? tato témata jsou všem určitě známá, ale protože každým dnem dospívá další a další slečna, která začíná řešit svou měnící se postavu, nebude těchto článků nikdy dost. Jen ze své zkušenosti vím, že v době, kdy jsem právě anorexii klepala na dveře, jsem úplně hltala každý článek o těchto nemocích. Nevím, jestli jsem stále hledala, patřím-li do té skupiny nebo ne? Nebo možná proto, že to vlastně byl můj život ? diety, cvičení, ale i jídlo (to však jiným způsobem). Začalo to v 17 letech, nevím ale pravý důvod. Nebyla jsem totiž vůbec tlustá, byla jsem štíhlá. Zkrátka jednou jsem celý týden nestihla moc večeřet a už to jelo. Zjistila jsem, že hubnu, a to velice snadno. Tak jsem se začala ještě více omezovat, až jsem zůstala na celozrnných lupínkách, zeleninových salátech a jablku. Nikdy jsem k zdravím věcem neměla odpor, takže tato strava mi nečinila nějaký problém. Co jsem ale vždy milovala, byly sladkosti. Právě to pro mě bylo nejtěžší. Začala jsem je omezovat, a jsem je úplně vyřadila. Samozřejmě jsem taky jedla naposledy v 17 hod. Ještě to zní celkem přijatelně. Ale k mému hladovění jsem také přidala hodně cvičení. Hubnutí šlo opravdu rychle a mě to neuvěřitelně bavilo. Večer jsem sice nemohla usnout hlady a v mých snech nešlo o nic jiného než jak se cpu vším možným ? pizzou, čokoládou, knedlíkem?Ráno jsem vesele vstala po tak pěkném snu a šla jsem si dát mističku lupínků. Pravidelně jsem si počítala denní příjem kalorií a dokázala bych vyjmenovat můj jídelníček z celého minulého týdne. Jídlo bylo vlastně mým hlavním zájmem, přemýšlela jsem jaký bych si mohla dát druhý den salát, nebo jestli si mám koupit borůvkovou vitalineu místo malinový? Myslela jsem na jídlo 24 hodin denně. Tohle chování ani nejde, aby se nepodepsalo na mojí psychice. V té době jsem si to bohužel neuvědomovala. Přestávala jsem se kamarádit s holkama ve třídě. O poledňáku jsem si něco četla,nebo si šla pro nějakou zdravou mňamku. Přestala jsem chodit pařit a když už jsem si vyšla mezi kamarády, neslyšela jsem nic jiného, než že jsem moc hubená a že bych se měla najíst, říkali to hlavně kluci (takže vychrtliny u kluků nefrčí). Tohle téma bylo i věčné ve třídě. Denně jsem si musela vymýšlet jak to, že jsem tak zhubla. Musela jsem všechny přesvědčovat, že jím stejně jako dřív. Další mínus mého hubeného období byly nákupy, sehnat sukni nebo kalhoty, které by mi sedly, byl nadlidský úkon. Všechno mi bylo velký. Dokonce i některý věci velikosti 34 na mě vysely. Když si na tohle všechno zpětně vzpomínám tak bych si nejraději dala pár facek. Je mi teď 20 let a moje vzpomínky jsou velice omezené. Nepamatuji si vlastně nic zlomovýho, ani hezkého a zajímavého z mého 17tého roku. Rok jsem strávila jakoby jiný člověk, protože to jsem nebyla já. Musela jsem mít narušenou psychiku, a ta mě ovládala. Byla mi přece pořád zima, měla jsem kruhy pod očima, byla jsem bledá a padaly mi vlasy, tak proč? Prostě jsem to neviděla. Je to pro mě uzavřená kapitola, ale bohužel součást mého života. Já měla ale určitě štěstí, protože jsem se najednou sama vzchopila a uvědomila si, že takhle to dál nepůjde. Přestalo mě bavit ,,nežít? a začala jsem prostě úplně normálně jíst. Jedla jsem sladký, slaný, mastný, ráno, večer?prostě normálně jako každý. První měsíce mi nešlo vůbec přibrat a tak jsem se začala přímo cpát. Až tak po půl roce jsem se dostala na normální váhu. Teď vážím 55 kg a měřím 167 cm, je to vlastně nejvíc co jsem kdy vážila. Je to akorát. Mám vytvarovanou postavu sportem, cítím se skvěle, slýchám obdiv od kluků i holek a mám skvělého partnera. Je to prostě nepopsatelný rozdíl. Takže holky neblbněte, každý si neuvědomí svůj problém jako já a může skončit v léčebně a to není žádný med. Je to blbost trápit se, ztratíte zbytečně to hezké co si v mladém věku můžete prožít. ?..

Proč nejsem šťastná??

ahoj všichni, momentálně je mi moc smutno, jsem nešťastná sama ze sebe, nevím, co se se mnou děje. Prožívám chvíle, kdy je mi krásně a jsem v pohodě a potom najednou jsem smutná a úplně na dně. Neustálý pocit, že něco dělám špatně, že vypadám hrozně, že jsem tlustá, že mě nemá nikdo rád. Vím, že lidé okolo mě si to nemyslí, že mě mají rádi, ale já jim to jakoby nevěřím, když mi kluk řekne něco pěkného, tak jsem přesvědčená, že to není pravda, že se ani nikomu líbit nemůžu. A můj problém je jako tady asi všech, moje postava, nemám se ráda, uvažovala jsem nad třemi částmi těla, které bych nechtěla měnit….no a nepřišla ani na jednu, opravdu mám ke každému centimetru těla nějakou připomínku. Nejsem tlustá, ale nedokážu si to uvědomit, mám normální postavu 164/58 není to tak strašné, ale já to chci změnit, moooc chci. Mám pocit, že by mi nepomohla ani plastika celého těla, stále mě něco nutí prohlížet se v zrcadle, tisíckrát jsem si říkala, že budu hubnout, vydrží mi to dva dny, maximálně týden, pak se objeví nějaké sladkosti a já se neudržím, a sním všechno, co vidím, a pak ty příšerné výčitky, nadávání si….kolikrát bych se nejraději ani neviděla, někdy to přejde i na zvracení…připadám si jako v kleci svého vlastního těla…chtěla bych mít pěknou tvářičku, šťastný úsměv a krásnou postavu, ale to se mi asi nikdy nepodaří. Navíc moje sebevědomí je menší než úplně to nejmenší, nevěřím si v ničem, jsem smutná, nešťastná a utápím se ve svých myšlenkách a ideálech o krásné figuře a ideálním životě, který se mi mezi tím ztrácí a ubíhá před očima. Navíc moje záchvaty pláče, pokaždé když sama sebe zklamu, kolikrát mi stačí jediná narážka, škaredý pohled a všechno se mi zase začne ztrácet pod rukama. Snad se sebou jednou budu aspoň trošku spokojená, doufám v to. A ty z vás, které se dokážou milovat takové jaké jsou…holky važte si toho. Děkuji za případné komentáře…mocinky moc

Holky pojdme spolecne do toho-MY TO DOKAZEME!!!

Ahoj lidicky, bulimii trpim snad 5let-uz ani presne nevim. Proc to zacalo? Asi jsem mnela ty nespravne chlapy-byli pouze dva, ale vzdy to byla dlouhodoba zalezitost. Ten prvni silene posiloval a hrozne vzdy sledoval co ji. Mne tim padem s jidlem taky terorizoval. V te dobe jsem chodila do skoly-pri vysce 164jsem mnela kolem 60kg. Tim ze jsem ho silene milovala jsem se porad snazila zhubnout. Ma vaha litala dolu 54kg a zase nahoru 60kg. Ale asi po 3letech jsem zjistila, ze je mne na kazdem kroku neverny a bylo samo jedno jestli jsem zrovna v te dobe byla s vahou dole nebo nahore. Se mnou sice bydlel, ale lital po barech a diskotekach, a vzdycky si nekoho na tu jednu noc sehnal. A tak se silenou bolesti v srdci jsem ten vztah proste ukoncila. Jelikoz jsem proste nedokazala byt bez chlapa presne ten vecer rozchodu jsem si nabalila meho budouciho manzela. Kdyz jsem ho spatrila vedela jsem, ze presne tendle muz mi dokaze pomoci zapomenout na meho tehdejsiho pritele. Muj budouci manzel byl proste tak nadherny!!! Vsichni kolem rikali jak krasne chlapy mam vedle sebe, ale co mne to nakonec bylo platny? Kdyz oba byli tak sileni suknickari. Do roka jsem otehotnela a vdala se. Dite jsem ale v 3mesici potratila. Svatba byla nadherna, ALE muj manzel byl proste suknickar. Trapila jsem se tim, opet jsem si myslela, ze jsem priserne tlusta, protoze veskere milenky byly tak STIHLE. Pak prisla ta SILENA NEMOC zvana BULIMIE. Mam ji jak uz jsem psala snad 5let, ale ted rikam A DOST!!!! Po 7letech jsem manzela poslala k certu!!! Ted mam bajecneho pritele. Neni sice takovy playboy jak ti predtim, ale je tak pozorny!!! JENZE je tady ta !!! NEMOC. S pritelem jsem uz skoro 2roky a nedovedete si predstavit jak silene deprese mam. A sleduji totiz jak nas vztah je kolikrat na pokraji krachu a proc? Kvuli mym depresim-je to jako kolotoc. Nacpu se, pak to vyzvracim a je to cely den jako kolotoc. S pritelem bylim, ale vidavame se az vecer, ale to ja uz jsem tolik-tolik vycerpana tim zvracenim, ze si na nem jen vylivam zlost. On mne pritom tolik miluje a vztah proste nevzdava!!! Hodnekrat se mne pta proc brecim, proc se citim spatne, proc se citim opet tak zle… PROC???Proste ta odporna nemoc-BULIMIE!!! Asi pred mesicem jsem se rozhodla A DOST!!! Verte, ze jsou to muka, ale ja proste nezvracim a vim, ze proste zvracet nebudu!!!MAM UZ TOHO DOST!!! Nechci ho ztratit. Verte, ze je to kolikrat sileny!!! V noci mam sny, ze se musim precpat, pak se probudim a brecim, nemuzu spat i 4hodiny-chci se precpat a pak to vyzvracet-ale PROSTE NEEEE!!!JA TO NEUDELAM!!!-dam si 2lizatka-vychutnam si je. Veskere jidlo ktere je doma nabalim do igelitek vybehnu ven a vyhodim to do nejake popelnice. Verte, ze mam SILENE ZACHVATY,ZLOSTI-ale rano po probuzeni mam ten krasny pocit, ze jsem to v noci neudelala. Kdyz mam ten zachvat, ze vbehnu jako vzdy do obchodu a zacnu nakupovat ty kvanta jidla, ktere mam chut vsechny okamzite zporcovat.Jako vzdy pribehnu domu a tesim se jak se precpu, pak se rozbrecim a tim, ze mam doma uklizecku, proste veskere jidlo ji daruji!!! Vezmu si platek grilovaneho kurete cca150-200g a dost. Ani nevite jakou radost ji udelam. Ona problem s jidlem nema a verim, ze si to vsechno doma s rodinou vychutna. Ja radeji pak z domu vybehnu a utikam do posilovny. Snazim se nesedet doma. Zajdu za kamaradkama. Sednem si a sleduju je. Ony si objednaji nejake jidlo-TO JE SKVELY NAPAD, ale snim presne tolik co ona, ona vi kolik muze-kolik je normalni-ja tu kontrolu takovou nemam- a je to vse v pohode. Sleduji me pocity-Najednou uz nemam tu hlavu dole jako vzdy(zamindrakovana-pocit, ze vsichni to na mne poznaj, ze jsem zrovna zvracela)najednou se na vsechny usmivam, zdravim je. Mam silene dobry pocit. PRITEL nechape co se se mnou stalo!! Vzdy kdyz ho spatrim tak silene ho objimam a tolik hodne ho libam, uz nemam strach, ze je mne citit zvratkama!!! Ten svet je najednou silene RUZOVY!!!a NADHERNY!!! HOLKY POJDME DO TOHO. Kdyz mam chut na neco sladke ted uz si dam i 2nebo 3cokoladove bonbony z bonboniery-ALE ja si kazdy jeden uplne vycucam-cucam kazdy jeden tak SIIILENE DLOUHO!!!a kdyz mam myslenku, ze celou bonbonieru snim-okamzite, ale zcela okamzite ty bonbony vsypu do zachodu a splachnu! Je to sileny boj, ale JA ZVITEZIM. NEZAPOMINEJME ALE ZE JIST MUSIME. Jim asi 5xdenne male porce. Ma vaha se nezveda ani neklesa!!! Mam uz rok 53kg.Myslela jsem si, ze priberu, ale NE-VAZNE NE. Jak na to? Jim ne ale ty bulimicke porce. Kazdy den od po-pa cvicim hodinu az dve. Predtim jsem treba 3hodiny jedla-ted hodinu nebo 2 radeji cvicim. Nemam ty vycitky, ze jsem se opet precpala-USMIVAM SE ZE JSEM TO ZVLADLA!! Kdyz priberu 2nebo 3kg, proste dalsi den si zacvicim 2hodiny-ne jen jednu. Tu kazdodenni veceri, kterou mivam s pritelem v 10hodin vecer si na dva dny odpustim, ale pouze jen ty pouhe 2dny. Pak kdyz jsou ty 2kg dole zase tu mensi pozdni veceri si dam a je mi skvele. HOLKY JSME NEMOCNE, ale jde to-jde jist-neprecpavat se, cvicit, smat se a hlavne NESTRESOVAT SE!!!HOLKY POJDME DO TOHO PROSIM A VSECHNY, BUDEME SI PSAT-PODPOROVAT SE!!!MY TO DOKAZEM!!!

Chci skončit, ale NEJDE TO.

Vlastně to začalo uplně nenápdne celá má rodina totiž ulítává na zdravé výživě a zdravém životním stylu. Mě to zajímá také snad až moc zajímá mě celí člověk celá ta dokonalost. Říkala jsem si že tu dokonalou souhru buněk,nervů,svalů… přece nemůžu porušit a narušit něčím nezdravím jako je třeba cukr bílá mouka nebo smažená či uzená jídla… A tak to jsem všechno ze svého jídelníčku vyřadila. Říkala jsem si že je všechno pro mé zdraví a ani jsem nevnímala že můj okruh potravit se čím dál víc zužuje. Začala jsem také hodně sportovat. Přeci sport je vhodný pro celé tělo má blahodárné účinky na orgány pročisťuje krev… Pomalu jsem začala jídlo nenávidět vždyť ve všem je tolik škodlivích látek. Povolovala jsem si jen ovoce a zeleninu a cvičila jsem a cvičila. Byla jsem vychrtlá na kost ,ale když jsem se dívala na svou prohublou a vybledlou ručičku a viděla jak mi proudí krev věděla jsem že to všechno přece dělám po sebe pro své „zdraví“ a pak taky můj vychrtlí stav se mi líbil mnohem víc než předtím i když předtím jsem byla hubená(56kg na175cm). Proto si mé okolí mé vychrtlosti všimlo až po tak dlouhé době když už jsem byla tak vychrtlá že mne lezli všechny kosti a mohla jsem je na sobě i spčítat. Pak do mě máma začala cpát jídlo nedřív se mi dařilo ho ukrývat ,ale pak mě začala pozorovat a musela jsem pod jejím dohledem sníst vše co mi dala. A tak jsem začala zvracet ,ale ne do na zachod protože ten máma vždy pečlivě hlídala zamkla jsem se jednoduše do svého pokoje vše vyblila do igelitové tašku a tu pak cestou při mém okružním běhu vyhodila. Pak jsem ale začala jídlo vnímat jinak všechny ty rozmannité chuti a já znala odpověď jak se mi nedostanou jedovaté a hnusné látky do mého těla vždy jsem je vyblila. Máma se radovala že jím a já uspokojovala své chuťové buňky. Nesnášela jsem se za to a už při prvním soustu věděla co přijde vždy jsem blila až dokud ze mě netekli jen žaludeční šťávy. Bylo to tak vyčerpávající že jsem nestíhala nic jiného už žádný sport nic. A taky jsem i přes zvracení začala nehorázně přibívat na váze. Po sléze už jsem neměla sílu na zvracení a tak jsem jenom žrala nenáviděla jsem své vlastní tělo ,tu žravost. Jsem vzajetí jídla a nesnáším své hnusné,tlusté a nezdravé tělo!!! Vážím teť tolik že se to stydím i napsat a nevím co budedál chci skončit,ale NEJDE TO…

definitívny koniec

ahojte! Chcem vám len povedať, že som bola ťažká bulimička, a zrazu pred týždňom, sa mi to zhnusilo a stopla som to, úplne deifinitívne myslím, akosi ma to už nebavilo…Jesť, zvracať…Veď čo z toho, hmm? Prichádzala som o kamarátov, a mojým največším kamarátom bolo akurát tak jedlo! Nevjem, ako som to dokázala, pravdaže, ešte som nič nedokázala, ešte je to len týždeň, ale predtým som proste zvracala skoro každý deň… Ale nehovorím „hop“ kým nepreskočím! Prosím držte mi palce, budem vám vďačná a chcem vám povedať, aby ste si uvedomili, že jedlo je len jedlo, telo len vonkajšia schránka, a nemôžme sa takto trápiť a ničiť sa! Je to nechutné, a ponižujúce, radšej si tú polhodinku denne, čo by ste sa prejedlali a zvracali pocvičte! Tolko odo mna, možte mi enchať dáky príspevok v diskusii Papa