Proč je to takhle?
Jsem vyléčená anorektička. Lítám (nebo spíš lítala jsem) v tom už od čtrnácti – teď je mi 19 a mezi tím bylo pět let anorexie, bulimie, depresí, sebenenávisti, hladovek, sebevražednejch myšlenek, diet, pokusů se „změnit“, problémů se vztahy mezi lidmi atd. Všichni to určitě znají. Teď už však můžu celkem v klidu říct, že jsem z toho venku. Jím pravidelně. Sice jím v zásadě jen ty samý jídla furt dokola, ale alespoň v tom mám pořádek a taky mám jistotu, že neskončím tam, kde jsem byla se záchvatovým přejídáním. Nemyslím na hubnutí, protože se mi daří si udržovat váhu pořád stejnou – po tolika letech šerednejch výkyvů váhy (v rozmezí 49 až 67) je to téměř neuvěřitelný výkon! Nepočítám kalorie, moc to jídlo vlastně ani neřeším – jen si hlídám, abych se nějak nepřejedla; mám z dalšího kola bulimie takovou hrůzu… Jenže můj problém tkví v tom, že se bojím. Všeho. Bojím se zhubnout, jelikož si nechci zničit další léta života a nechci vypadat jako kostra; a zároveň se bojím ztloustnout, protože být tlustá pro mě znamená prohru na celé čáře. Mám úplnou fobii z tloušťky. Nevěřím tomu, že tlustí lidé můžou být naprosto spokojení – pro mě je tloušťka synonymem deprese, nespokojenosti, utrpení, špatných nálad, těžkosti, nepohyblivosti, odpornosti, nepohodlí, upocenosti – nebo jak je ten výraz. Nejde to vysvětlit. Nevím proč, ale poslední dobou mi to pořád leží v hlavě. Lidé s nadváhou se mi samozřejmě nehnusí, to v žádném případě – to jen já mám z obezity takovou hrůzu. Na druhé straně se mi extrémní vychrlost hnusí ještě víc. Taková ta prozelenalost, bledost, povislý zadek a plochá hruď, to už dávno neobdivuju (pokud jsem to kdy vůbec obdivovala). Zato však kosti, to je pro mě známka ušlechtilosti. Myslete si, že jsem úchylná, ale neznám lepší pocit, než se večer natáhnout, zhasnout světlo a hladit svoje „dobře vychované“ tělo a cítit přitom pod rukama žebra, trčící kyčle, propadlý břicho a tak – já přitom zažívám něco fantastickýho. Je to… co to vlastně je? Proč se mi to tak líbí? Už nechci být strašně hubená jako kdysi, ale nemůžu si upřít pocit satisfakce, když se mi pásek u kalhot opírá jen o kyčle a já ho cejtím při každým pohybu. Nebo když cítím, že se mi při sezení neudělá ani jedinej špek. To jsou prostě momenty, které si užívám, a přitom se ani nijak nestresuju s jídlem – hubenost je pro mě prostě nevýslovně krásná. Líbí se mi vypadat štíhlá, éterická, křehká jako víla, a přitom ne chorobně vyzáblá. Jsem hrdá na svoje kostnatý ruce, který takhle vypadají daleko drobnější. Líbí se mi přijít do obchodu a zkusit si hned první oblečení, které uvidím a nemuset se ptát po větších velikostech (i když někdy je to taky potřeba). Líbí se mi prostě sedět s rukama založenýma a jen tak z dlouhé chvíle si ohmatávat kosti. Úspěšní lidé jsou podle mě hubení. Hubenost je pro mě vstupenka do společnosti. Je to záruka spokojenosti a vyrovnanosti. Na druhou stranu sice vím, že hubenost = zranitelnost, ale co je nějaká zranitelnost oproti dokonalé, hluboké, bezedné spokojenosti s vlastním tělem? Proč je to takhle?!