Archive for category: Můj příběh

Ahojky!!Rozhodla sem se,ze svou troskou prispeju taky do mlyna :-).Tak tedy.Mela sem pri 162 cm 49kg.Vse zacalo,nebo vlastne prvni spousteci signal byl v lete 2005.Bylo leto,nosily se plavky,mini a tilka…A ja mela komplexy,ze sem tlusta.Uz 2 roky sem necvicila,kvuli zlomenine ruky.Jinak sem odmala tancovala a najednou ty svaly ochably a pro me to byl sok…Tak sem zacala cvicit.Bylo to 15 minut denne,jinak sem jedla stale stejne.To mi ale asi po 2 mesicich prestalo stacit a ja omezila jidlo.Postupne sem prestala jist po 18.hodine,prestala jist,sladkosti,zacala jist vice zdrave…Pak ale asi v listopadu,to sem mela tak 45kg,sem zacala pocitat kJ a muj dennni prijem byl nakonci 4000kJ-DESNY!!Od 46 kg sem nemela menses,postupne sem mela suchou kuzi,vice chloupku a pak i horsi kvalita vlasu.Mama nechtela,abych klesla pod 45kg a o Vanocich me zvazila a to uz sem mela 42kg.Ale ja si nedala rict a vzdy bylo nejake kilo dole…Nakonec sem v unoru sla na kr.testy.To sem mela asi 36,5kg.Ty dopadly katastrofalne,musela sem na karlak na detske oddeleni-nebyla to ta psychiatrie.Jako s ppp sem tam byla jedina.Byla sem tam 19 dnu a odchazela s 40kg.To byl konec brezna. Kdyz sem prisla domu a nemela nad sebou doktory,tak sem zhubla asi kilo i pres to,ze sem jedla stejne.Zacala sem i chodit do skoly.Pak sem ale pomalilinku zacala pribirat.Ted za tyden sem prestala sidit 2.vecere a pribrala sem za tyden kilo.Tak mam 42-43kg.Nevim to presne,mama mi schovala vahu. Situace se ma nyni tak,ze se bojim pribrat,ptz se bojim,ze zase budu mit komplexy.Vsichni mi rikaji,ze sem driv byla hetka holka a vubec mi to vice sluselo….Kdyz sem jim rikala,ze chci hubnout,divili se.Vsichni me vnimali jako hubenou holku,ktera nemusi hubnout….. Timto bych chtela oslovit vsechny holky,ktere maji s A zkusenousti.Byla bych moc moc rada,kdybyste nepsaly.Muzem se treba i navzajem motivovat :-). Muj mail je:xxxnickyxxx@seznam.cz Diky za vsechny odpovedi. Pa pa

Ahoj vsichni, tak tenhle nadpis se me asi vubec netyka,protoze cely muj zivot se toci jen kolem jidla.Od prvni chvile kdy se probudim,az do te doby kdy jdu spat. Vse zacalo asi pred 10 lety,kdy uz jsem zacala mit dost diet,ktere nefungovaly,vse co jsem zhubla se zase prislo na zpet,ovsem 2x tolik takze ve 20 letech jsem vazila skoro 100 kg.Pak jsem videla v televizy film o dvouch holkach ktere trpely anorexii,co to je jsem v te dobe nevedela vubec nic.Ale hlavni bylo,ze jsem je videla jist neskutecny mnozstvi jidla,pak se sly vyzvracet,a hubly.Jedna to nakonci neprezila. Tak jsem si rekla,ze to vyzkousim,jak nechutne.Ale co se nestalo,behem par mesicu jsem shodila neco pres 30 kg,a jak jsem byla nadsena.Zadny zdravotni problemy se neobevili,co bych chtela vic.Co jsem ale nevedela,abych si vahu udrzela,ze v tom budu muset pokracovat.Jakmile jsem prestala,vaha sla nahoru.Takze ted po 10 letech se tato nemoc,bohuzel ani nevim jakou formou trpim,protoze ja se neprejidam,jim kdyz mam hlad,ale vse musi ven,kdyby me to melo stat zivot.Mozna je to neco mezi obema poruchami. Pred par mesicema jsem si vsimla,ze nemuzu zapnout kalhoty,a bylo to.Od te doby dalsi kila jsou dole,me obleceni je o 4 cisla mensi velikost nez bylo a ja jsem zase asi stastna.Ale kolik toho muze telo vydrzet? Po takoveto dobe jsem si vypestovala peknou radu veci,jako treba zaludecni vred,zanet jicnu,na ktery jsem dostala PPI prasky(proton pump inhibitors)na 4 mesice,ktery jsem ale hned po prvnim dnu prestala jist,protoze ty zabranuji tvoreni zaludecni stavy a jidlo kvuli tomu neslo ven.Buseni u srdce,vsude se mi delaji modriny,ktere se strasne dlouho hoji,takze nekdy vypadam jako kdybych me nekdo zbil. Ale ani tohle me nezastavi,jak vidim,v tom co delam.Ale nevim sama kde zacit.Takze cely den premyslim,hmmm…… Ma doktorka je skvela pani,a mam ji moc rada,jenze ja ji nechci prekvapit s timto.Tak strasne se stydim,priznat se ze jsem z ni delala blbou.Ono je to trochu jine nez prijit a rict ze me boli v krku.,takze jsem zase na zacatku,kde jsem byla u zachodu 6x denne,a kde asi jeste nejakou dobu zustanu..Jaka „skvela“ vyhlidka. Nehledam pochopeni ani porozumeni,zalezi na kazdem z nas jak se rozhodneme a koho pustime aby nam pomohl,bohuzel v mem pripade ja jeste nenasla odvahu se priznat k nejvetsi lzi meho zivota.

Toť otázka. Možná to bude rok, co jsem sem psala svůj příběh. Od té doby se toho dost přihodilo. Čím začít. Vždy jsem byla přesvědčená o tom, že s tim dokáži kdykoli přestat. Pořád dokola jsem se ujišťovala a říkala si, že je to naposled, ale nadešel druhý den a já v tom zase lítala. Myslela jsem, že ani horší už to nebude. Prostě se najim a pak to půjdu vyzvracet a je to a tak to bude každý den. Já hubla a byla konečně šťastná. Začaly mi být vidět kosti, což jsem považovala za nejlepší ukazatel mé hubenosti, jelikož při jakémkoli pohledu do zrcadla, jsem svou postavu neviděla takovou, jaká doopravdy byla. Což převládá doteď. Zvracela jsem každý den několikrát. Školu jsem zvládala. Nemohla jsem si dovolit polevit. Když na to doma přišli ani nevím jestli to bylo vysvobození a nebo konečná rána. Začalo se vše řešit, já slibovala, že s tim přestanu, ale nestalo se. Dostalo se to až tak daleko, že mě strašili léčebnou. Což pro mě bylo naprosto nepřijatelné. V té době jsme měly s mojí spolužačkou obhajovat sočku a nemohla jsem ji v tom nechat. Chodila jsem po všech možných doktorech. Nakonec jsem skončila v Bohunicích. Ne v léčebně, ale u paní doktorky. Udělala mi odběry krve a moči, aby zjistila, jak to se mnou vypadá. No říkala jsem si -co z toho asi tak může poznat- no řekla, že mě ani nemusela vidět a věděla o co jde. Doporučila mi bílkovinné nápoje a hlavně přestat zvracet. Chodím jak k psychologovi, tak i k psychiatričce. Beru antidepresiva, i když ze začátku jsem nechtěla, ale poté, co jsem dovedla svoji mámu skoro do blázince, řekla, že toho má dost a tak jsem začala brát léky. Musím říct, že je to lepší. Když něco sním nemám tak strašlivé výčitky. Ale pořád si hlídám nutriční hodnoty a přemýšlim, jestli je to moc tučné, kalorické a tak. Oblíbila jsem si jogurty (samozřejmě se sníženým obsahem tuku, nejraději mám activii a jogobellu). Občas nastanou černé chvíle, ale není to každý den a několikrát. Nejdelší doba, kdy jsem nezvracela byl měsíc. Nic moc, ale snažim se. Dělali mi kontrolní odběry, které dopadly o trochu lépe, ale ještě to nebylo ono. Dotáhla jsem to na úctyhodných 42 kg při výšce 165 cm. Teď mám kolem 49-50 kg, vrátila se mi asi po 3/4 roku menstruace a konečně mám i nějakou sílu. Začala jsem posilovat s gumičkama, i když mi doktorka řekla, že bych ještě měla počkat. Ale já musím. Nejlepší kamarádka, která se mnou tuto situaci trpěla mi říká, že už konečně nevypadám jak smrtka. Na jednu stranu jsem šťastná, ale na stranu druhou bych chtěla vrátit minulost. Jsou chvíle, kdy se sama sobě vcelku líbím, ale stejně ještě převládá pocit, že jsem zase tlustá. Nemohu to sama posoudit, protože když se mrknu do zrcadla, tak se prostě nevidim. Možná je to na dobré cestě, ale myslím si, že se toho stejně nikdy nezbavím. Já prostě nechci být tlustá. To raději smrt. Kluka pochopitelně nemám. Na zábavy nechodím. Sedím jen doma. Myslím, že se mému okolí dost ulevilo, mně možná o trošičku taky, ale pořád o tom přemýšlím. Když jdu po ulici, tak se koukám kolem sebe a vidim ty hubený holky a vzpomínám na staré časy, kdy jsem byla opavdu přesvědčená, že jsem hubená. Snažim se jíst 5x denně, ale klidně by mi stačilo tak 3x. Nevim, kam to všechno jídlo lidi skládají. Jedinou mojí láskou je bafan. bernský salašnický pes. jsou to asi dva dny, kdy se k nám zatoulal další berňák a byl dost v uboženém stavu, tak jsme si ho vzali. jelikož nebydlím s rodiči, ale jen se svými sourozenci v Brně, tak jsem ho ještě neviděla. No asi vám to bude připadat jako nějaká slohová práce, ale jsem ráda, že jsem se mohla tímto způsobem vypovídat. pokud jste to dočetli až sem a chtěli byste se podělit i o svůj příběh nebo jen tak pokecat, tak číslo mého icq je 236-003-726. Tak se mějte fajn a neblbněte. Řekla bych, že mi to vzalo jedno z těch nejlepších „pubertálních“ let. Je mi skoro 18 a příští rok mě čeká matura. Tak pa a všem držim palečky a věřim, že to zvládnete ať už sami nebo s pomocí. mějte se a krásné dny L.

Zdravím všechny,kteří navštěvují tuto stránku.Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh,který je hodně podobný všem ostatním.Nikdy jsem nebyla vyloženě štíhlá.Měla jsem prostě normální postavu,to mi ale nevyhovovalo ,atek jsem začala už v ranném věku držet nejrůznější diety,které mělý,ale opačný účínek,sice jsem 2 kila zhubla,ale potom jsem to nevidržela a dostavil se dost neoblíbený jojo efekt a kilka šla opět nahoru.O letních prázdninách jsem ,ale své postavy měla dost,ještě k tomu jsem přibrala 3 kila a rozhodla jsem se,že musím doopravdy zhubnout!!!Připadala jsem si úplně neskutečně obézní s svými 61kg a výškou 166cm.Začala jsem tedy opět hubnout,zprvu to moc nešlo,ale potom se pomalu dostavovaly výsledky.S hubnutím jsem začala v září a do konce října si myslím,že to bylo celkem zdravé hubnutí,potom ale nastal zvrat ,den po dnu jsem omezovala čím dál tím víc jidla a přidávala jsem si víc a víc pohybu,protože pohyb znamenal výdej energie a ten jsem já potřebovala,protože jsem chtěla hubnout dál a dál.Plavání,každý den jízda na rotopedu,auto nebo autobus pro mě neexistovali,všude jsem musela chodit pěšky,skákání přes švihadlo…Postupně se začal zhoršovat můj zdravotní stav a hlavně moje psychika.Začala mi být neuvěřitelná zima,když jsem měla jít ven oblékla jsem si vřeba 5 vrstev oblečení,ale stále jsem cítila chlad,ztratila jsem menstruaci,cítila jsem se neustále unavená a slabá(ikdyž jsem spala třeba i deset hodin),byla jsem uzavřená do sebe,ztratila jsem zájem o cokoliv,co se netýkalo jídla a hubnutí,nic pro mě nebylo důležitější,než to jek vypadám a nedejbože abych náhodou přibrala jeden gram,později jsem cítila ,že už i život pro mě nemá cenu,protože jsem nestála o to aby jsem neustále poslouchala něco,co mi přikazuje že nesmím jíst.Chtěla jsem se bránit,ale neměla jsem sílu,anorexie mě úplně ovládla,tolik jsem toužila sníst něco a vychutnat si to tak jako to bylo dřív a tak jak to dělají všichni ostatní,ale prostě jsem nemohla,mé druhé já mi to nedovolilo.Koncem listopadu to mamka nevydržela a odvedla mě k doktorovi,ten mi odebral krev a později mi zjistili nízký tlak atd.Musela jsem jít do nemocnice,ta byla ale normální,nezabývala se takovími problémy jako mám já,když jsem tam nastoupila vážila jsem 49kg a měřila 169,5cm.Přibrala jsem tam necelé kilo,ale s tím úmyslem,že až se vrátím domů musím ho okamžitě zhubnout.S mamkou jsme navštívili psichyatričku,se kterou jsme se domluvi na ambulantní péči.Začala jsem jíst víc ,váha ale stále klesala a já samozřejmě měla radost,kterou jsem nedávala najevo,protože jsem nechtěla aby mě poslali na psichyatrii.Bohužel jsem se tomu nevyhla a skončila jsem na psichyatrii v Brněv Bohunicích se 43,5kg.Ze začátku jsem nechtěla spolupracovat a snažila jsem se hubnout dál.V den kdy jsem vážila 42kg mi doktor řekl,že pokud zhubnu ještě 2 kila,tak mi zavedou umělou víživu.Ten den jsem v sobě poprvé překonala ten strach a vzala jsem si sama od sebe jogurt s s cereálními taštičkami.Byla jsem tak šťastná,že jsem si mohla vychutnat něco tak dobrého.Pochopila jsem ,že musím přibrat a musím přestat přemýšlet o jídle,jako o něčem po čem se tloustne,ale brát ho jako součást života,bez které se člověk neobejde.Postopně jsem přibrala a psichyka se taky trochu zlepšila.Když mě po 6 týdnech pustili domů s váhou 50,hrozně jsem se těšila ale na druhou stranu jsem se bála,že to přibírání nepujde zastavit.Často mě přepadali deprese a změny nálad,ale překona jsem to a teť si myslím ,že jsem na to o hodně líp.Už se každý den nevážím,víčitky po jídle se pomalu ale jistě ztrácejí a zase se dokážu smát.Ani nevím kolik pořádně vážím a abych řekla pravdu je mi to celkem jedno,řídím se spíš podle toho jak vypadám a jek se cítím,něž podle toho,kolik vážím.Vážím zhruba 54 nebo 55 kg a jsem se sebou spokojená.Hodně sportuju a snažím se jíst zdravě.Snažím se užívat si života!!!Chtěla bych vzkázet,těm kteří mají stejný problém jako jsem měla já:musíte si sami uvědomit,že jste nemocní a že porřebujete pomoct,hlavní je ale aby jste se chtěli uzdravit,protože jinak léčba nemá význam.Prosím překonejte to a buďte tak veselí a plní života jako dřív!!!A uvědom te si ,že následky se můžou objevit až za dlouho,já třeba stále nemám menstruaci a po příchodu z nemocnce až do teď mi padaly neustále vlasy.teťka už je to lepší.Všem vám držím moc a moc palce a přeju vám hodně štěstí a síly při boji s touto hroznou nemocí!!! Važte si sami sebe a buďte na sebe hodní!