Archive for category: Můj příběh

Moc vševhny, kdo to čtete, zdravím. Jmenuju se Nina, je mi 21 let, studuju VŠ a mám bulimií. Myslela sem si, že má nemoc je natolik specifická, že s tímhle problémem jsem jediná na světě, ale poté co sem si přečetla všechny ty příběhy, byla sem zaskočená kolik nás je. Já si naprosto uvědomuju, co vše mi to bere, jak moc si ničím zdraví,ale nemám vůli, ani chuť to změnit. Někdy si říkám, že mi to tak vyhovuje, že to nechci změnit, prostě to teď nechci řešit, pak mě ale příšernš zečne bolet břicho, v noci nemůžu spát, nemůžu se soustředit, klepou se mi ruce a je mi vždy hrozná zima, pak si namlouvám, že se z toho musím dostat, že z toho musím pryč. Že to dokážu sama. Vím, že lžu sama sobě. Je to starý problém, už se to táhne několik let.Byla sem i u psychiatra,sice před několika lety, ale po jeho naprosté apatii a neochoty pomoci-zřejmě si myslel, o bože další hloupá holka, co nejí-už mě tam nikdo nedostane… Jestli máte někdo chuť si o tom trochu víc popovídat,jestli se tak taky někdy cítíte, tak mi napište na můj email- Daidalea@centrum.cz Nina.

Zacalo to asi tak v 6 tride.Tam sem si uvedomila ze jsem tlusta nemam kamaradky a nektere decka me bijou.k tomu se pridali problemi doma.mama na me nema cas nemame penize. otce jako kdyby nemam.a tak jsem se zacala prejidat to se samozdrejme odrazilo na moji vaze pri mich173 cm mam 70kg. tak jsem se snazila nejist tojsem vydrzela 1den.pak jsem vymyslela spoustu reseni svich problemu.ale zadny z nich nepomohl.tak jsem zacala se sebevrazdama dnes uz je to na denim poradku. nemam komu bych se s tim sverila a tak si pisu denik.tam mam vecinu veci poznamenanych. tet jsem prozila dalsi hrozne dny na tabore.to radci ani nebudu popisovat co me tam decka delali aspon jsem si tam nasla kamaratku.aspon ta mi dava pocit ze me ma nekdo rad. do skoly se vubec netesim protoze je mi jasne ze se se mnou nebudou decka bavit. a tak mam strach abych to neresila tak ze se ze me stane bulimicka nebo se doopravdy zabiju. prosim poradte co mam delet.

Ahojik Tak jsem se dneska rozhodla Vam napsat… Zdrava uz jsem par mesicu(2-3)ale napsat Vam o tom jsem rozhodnuta az ted… Proc???jako vzdy nevim,asi proto,abych dala lidem bez nadeji novou nadeji… Byla jsem jako Vy-anorekticka s depresemi.Jidlo,jidlo,jidlo…vsechno jen jidlo…nevidela jsem kolem sebe,ten svet,co videli ostatni,videla jsem jen sebe a jidlo.Nenavidela jsem ho a milovala…byla to divna doba.Ze zacatku jsem jen blbla s dietama,vsak to znate,jednoho dne si reknete „budu drzet dietu“ a druhy den uz sedite na posteli s tabulkou cokolady a rikate si „tak od zitra…“,ale me tohle nevinne „blbnuti“ preslo v anorexii.Tabulka cokolay pro me po par tydnech neznamenala vybornou lahudku,ale kalorickou bombu,po ktere bych urcite vazilla 100kilo!!!Pripravila jsem se o nejkrasnejsi leta zivota,predcasne jsem nazorove dospela(i kdyz ty zdrobneliny ktery jsou mym zlozvykem by nasvedcovaly detskost,neni tomu tak,na 14let co mi je jsem az moc stara vnitrne) a prestala jsem se byvit s vrstevniky.Nezajima me,ze holky od nas ze tridy jsou zamilovane kazdy den do jineho kluka(i kdyz to k nasemu veku patri,ze?),ja v lasce vidim neco krasneho,treba sveho kluka miluju uz skoro rok,za tu dobu moje kamoska vystridala asi 8kluku a to nemluvim o tom,kolik jich „miluje“ najednou.Vim,ze to k nasemu mladickemu veku patri,ale ja takova nejsem a uz nebudu,protoze anorexie mi vzala tuhle detskost a bezstarostnost…jsem mozna detinska ale ne detska…a bezstarostna???to uz vubec ne:(no reknete,koho z vas ve 14zajimaly problemy sveta???hladomor,aids,rakovina,chudoba,atentaty,bomby…ja se o tyhle veci zajimam a neumim si predstavit stravit cely den jen s myma uhyhnanyma spoluzackama… Chci jen timhle prostrednictvim rict,ze uzdravenim se vem veci,o ktere vas anorexie pripravila,nevrati…nevrati se uz nikdy!!!ale i presto,preci je krasne zit bez anorexie,bulimie,zach,prejidani…zivot prece neni o jidle!!!uzdraveni je dar a kazdemu z nas bude jednou dan,musite doufat a snazit se ho dostat-treba si stoupnete do fronty… pusinka

Začalo to vlastně už před pár lety.Už v tu dobu jsem musela poslouchat narážky, jak moc jsem tlustá.Ale protože jsem se v tý době neuměla bránit (což prakticky nezvládám ani teď), nechala jsem si je líbit. Za pár let jsem vyrostla a změnila se, ale ve škole jsem pořád zůstala tou tlustou holkou. Nedalo se to změnit. A já jsem se tak brala taky. Tím pádem moje sebevědomí co se týče vzhledu bylo a je hodně nízký. Letos jsem se konečně po roce postavila na váhu a zjistila, že ve svých 14ti letech jsem při výšce 168cm vážila 53kg. I když jsem čekala horší výsledek, přece jen jsem nebyla spokojená. Nešlo ani tak o váhu jako spíš o to, jak vypadám. S kamarádkou jsme koncem roku přestaly chodit na obědy a celkově jsem jedla míň, protože jsem na to neměla čas. Každém týden jsem měla o kilo míň, z čehož jsem měla radost. Chtěla jsem mít mezi váhou a výškou 20 čísel jako moje hubená kamarádka. A teď o prázdninách jsem zjistila, že na výšku 170cm vážila 48kg. A pořád to jde dolů. Teď vážím 46,5 kg. Moje heslo bylo a je, že radši budu hubnout než abych trošku přibrala. Celá rodina si tý změny všímá a snažej se, abych zase začala jíst. Nejenže mám už scvrklej žaludek, ale hlavně když se trošku najím, mám takový výčitky svědomí a takovej strach, že přiberu, že jíst ani trochu nechci. Denně jezdim na kole 10km a posiluju břicho. Už nikdy nechci dopadnout jako dřív. Ale přestože vím, že ještě musím zhubnout, cejtim se slabě, bolí mě břicho, neustále se mi zatmívá před očima. Nevím, co mám dělat.

Zdravím všetky, či všetkých, ktorí sa snažia rovnako ako ja. Mám plnú hlavu myšlienok, nápadov, tvorivosti a predsa si zase staviam múr, cez ktorý o chvíľu nepreleziem… Začalo to minulý rok na jar. Asi tak ako u veľa iných prípadov. Zabúdala som na to, že som človek, že mám dušu, nie len telo. Tak som začala chudnúť, nemalo to konca. Padlo len pár kíl a ja som sa zdôverila školskej poradkini (Marta), len tak, mimochodom. Ona to povýšila na môj primárny problém. A mala pravdu. Chvíľu ma kontrolovala, no keď som začala jesť, začala som často zvracať. A tak som chudla a priberala a tak dookola. Môj život šiel dolu vodou. Vzťahy, lásky…, veď to poznáte. Pred prázdninami som to povedala mame a to som asi vtedy nemala. Snažila sa mi síce pomôcť, ale nevedela ako, lekárov dlho ignorovala a tak si nechala ťahať medové motúzy popod nos. Koncom septembra som odišla na trojmesačnú hospitalizáciu a veľmi som si vydýchla. Videla som to ako vykúpenie. Bola som už veľmi, veľmi chudá. Nechcem tu udávať čísla, čísla totiž nie sú človek. Odchádzala som na Vianoce, síce s obavami, ale šťastná. Bála som sa návratu do školy a tak v januári namiesto anorexie zavítala bulímia. Hrozný úsek môjho života. Spoznala som ale bližšie niektoré profesorky, úžasné bytosti. Moja Martuška, profesorka psychológie a Pavlínka, prof.gitary. Boli mi psychickou oporou, keď som sa nikomu inému nedokázala zdôveriť. Marta so mnou od začiatku preskákala strach, zúfalstvo, plač, smiech, zlosť, nenávisť aj lásku. Dokonca aj také kraviny, ako je tráva. Tým som ju ale veľmi sklamala. Aj seba. Pavla mi požičala úžasné knihy o pozitívnom myslení od Louise L. Hay. Vrelo odporúčam. Vstúpila som do terapie, čo je k nezaplateniu. A tak pani doktorka, moje dve slniečka, knihy a moja odhodlanosť mi pomohli z toho von. Stretla som sa so svojím vnútorným dieťaťom a začala som sa oň starať. Asi dva mesiace som bola zdravá-šťastná. Teraz bojujem s obrovskými rodinnými problémami, no snažila som sa myslieť aj na seba a chrániť si dušu a zdravie. Bola som najsilnejší človek na svete, ale únava z práce, vyčerpanie z pobytu doma a obrovský žiaľ ma zlomili. Mama nás dostala do obrovských finančných ťažkostí, je v hlbokých depresiách a my s otcom sa môžme aj potrhať. Včera som zvracala po dvoch mesiacoch. Bolo to hrozné. Hlavou mi znova prebehli tie hrôzy, ktoré som prežila. Prosím Boha, aby ma pred nimi uchránil. Musím to zvládnuť sama. Sú prázdniny a na terapeutku nemám čas, ani peniaze. Mám obrovský strach a ten zabíja. Nie som už ako na začiatku, nechcem sa zase zničiť. Verím, že je cesta von. Potrebujem silu, no neviem, kde ju brať. Chcem žiť. Len čo som si upratala život, prišiel hurikán a je tu zase len spúšť. Pomôžte mi prosím. Viete ako? Tým, že si prečítate tento fragment môjho života a pošlete mi trochu pozitívnej energie. Ďakujem životu, že sa o mňa stará, že ma naučil dýchať a dal mi ľudí okolo. Ďakujem Vám všetkým, že ste sa rozhodli liečiť. S láskou, Nikita