ppp – ano nebo ne?

Nevím jestli mám ppp nebo ne…vlastně proto sem asi píšu. Osobně si myslím, že je všechno naprosto v pořádku, ale přátelé mi pořád říkají, jak strašně málo jim a že sem anorektička. Asi rok sem měla problémy se sebeubližováním…s tím se mi podařilo přestat asi někdy v únoru. Od té doby sem se hodně začínala zajímat o to, jak vypadám…prostě mi přišlo, že být hubená a možná i trochu hezká znamená být oblíbená, mít hodně přátel a hlavně být šťastná. Místo depresí sem začala myslet na to co jim a kolik toho sním. Začala sem míň jíst…snad ani ne proto, že bych přímo chtěla, prostě mi bylo vždycky po jídle špatně, tak sem moc nejedla. Začala sem hubnout, což pro mě bylo něco úžasnýho, chvílema sem si začala připadat dobře a tak trochu spokojená sama se sebou. A od tý doby to tak šlo pořád. Ted s výškou 174cm vážim 65kg, což by mělo být akorát, ale připadám si pořád hrozně tlustá. Jíst buď vyloženě zapomínám, prostě si po dvou dnech uvědomim že sem nic nesnědla…a nebo zase naopak na jídlo myslim pořád a snim toho hrozně moc a pak je mi špatně a mám výčitky svědomí. Vlastně s prázdnym žaludkem si připadám strašně fajn, že to tak má bejt…a vždycky když se najim, tak se mi chce zvracet. Sníst tři jídla denně je pro mě skoro nemožný. Stačí mi houska nebo tak něco. Četla sem tady ten správnej jídelníček a udělalo se mi špatně už jenom z toho…přijde mi, že tolik jídla bych do sebe nedostala ani dřív. Pořád si říkám, že ještě zhubnu těch pět kilo a potom prostě přestanu. Ale mám strach, že to potom nepůjde…a taky si nedokážu představit, že bych měla přestat hubnout, připadá mi to tak správný. Hrozně moc se mi líbí, když mám třeba už trochu vidět žebra nebo jiný kosti. Každý ráno se vážim…někdy i večer a přes den. A vždycky když mám kilo dole, zvedne mi to náladu. Jenže pak když jdu někam s lidma na jídlo a vim, že to prostě nesnim a že na mě budou zase vyčítavě koukat a říkat to je ta a ta, co vůbec nejí…a budeš tady sedět tak dlouho dokud to nesníš všechno…pak je mi fakt mizerně a nejradši bych se stulila někam do koutečku a vůbec nevylezla. Nechci zase spadnout do něčeho jako bylo sebeubližování…vlastně ted mi tohle připadá možná ještě horší. Napište prosím co si o tom myslíte…potřebuju nějaký nezávislý názor Děkuju Sára 🙂