Archive for category: Můj příběh

Odejdi, odejdi prosím vím, že tě v sobě stále si nosím. Nechci tě v sobě více, kříčím, co mi stačí plíce… Stejně mě nikdo neslyší, protože můj hlásek je myší… Kamkoliv jdu mě doprovázíš a „špatné“ myšlenky mi vháníš. Prosím bože, ať jde pryč, ať už přestane mrskat ten bič !!! Už více nechci plakat a bát se, že na mě kdykoli přijde zase. NENÁVIDÍM TĚ TY MRCHO ZLÁ !!! vím, že si to teď čteš, zároveň jak já píšu, ale věř mi, že tě PŘEMŮŽU !!!! Nevím, kdy, nevím, jak ale vím, že to jednou dokážu. Všichni to jednou dokážem, tak si to zapamatuj a BOJ SE !!! protože já už si od tebe NENECHÁM PROUČET !!!! Už NE !! už si mě vysála dost a já už nemám sílu……………. Ahoj všichni, tohle píšu právě když prožívám…..no ani nevím, jak se tomu říká nebo jak to nazvat…no ale ……já už prostě nechci,………nevím, co psát, brečím tu, nevím, jestli se lituju nebo brečím protože jsem tak bezmocná vůči ní……ovládá mě jako já ovládám postavičku ve hře na počítači…….ale ted už nechci, postavička sebou už nenechá cloumat a poroučet si už NE ! Už jsem sem jednou svůj příběh psala, tohle je jakoby pokračování…….no tak se snažím přestat, dalo by se říct, že to jde ale strašně pomalu…….nevím, možná že jsem se zasekla a už to dál nejde……..už to nedělám každý den, vydržela jsem i 3 dny, a dnes taky….ale bojím se……..možná to je ten problém, – nesmíme pochybovat o vítězství jinak nemáme šanci…vím, je to těžké nepochybovat, já taky pochybuju……ale musíme to zkusit jiná možnost není, protože máme jen tři věci: strach,pochyby a naději…….-možná když se naučíme tyto tři věci ovládat, pomůže to k vitězství….. tak se všíchni držte a A ZKUSTE NEPOCHYBOVAT…já to zkusím taky…….at ta mrcha táhne k čertu…….. HODNĚ ŠTĚSTÍ VŠEM ……janeinka janeinka16@seznam.cz

Bylo to asi před rokem a půl. Vážila jsem 55 kg a měřila 168cm…Najednou jsem onemocněla a za necelé 2týdny jsem zhubla na 42kg….Když jsem se to snažila nabrat zpět, nešlo to…Až když jsem přišla na střední tak mi všichni říkali jak sem vychrtlá a to mě vážně štvalo…v tu chvíli jsem se cítila hnusně a začalala se přejídat…rok a půl mi trvalo dostat se na 48 kg…a už to nikdy nechci zažít

Ahoj holky kdysi dávno jsem zaznamenala svůj příběh (15.8.2004 – touha po hubenosti). Je to už rok a půl co mi můj přítel (pořád ten stejný jako 15.8.04) pomohl překonat bulimii.Plánovali jsme svatbu, ale já jsem chtěla ještě do příštího roku počkat, přítel by chtěl mít hned po svatbě děti, ale jak asi víte vyléčené anorektička a bulimičky mají problém otěhotnět.Zašla jsem si tedy k lékaři a ten mi bohužel řekl, že nám to bude trvat dlouho než příjdu do jiného stavu, proto jsem ze svatby couvla, znáte lidi jak se vdáte začnou otázky typu – kdy budete mít děti atd. a tomu jsem se chtěla vyhnout.S přítelem jsme se domluvili, že vysadím přášky a budem to zkoušet. Nebudete tomu věřit,ale hned napoprvé se nám to podařilo (žasl i doktor) teď jsem již ve 31 týdnu tzn. že za pár týdnů (asi 1.12.)si pochovám své vymodlené miminko.Ptáte se jak zvládám těhotenství a přibírání? Ze začátku jsem nepřibírala (měla jsem nějaké to kilo navíc) a nebylo mi ani špatně, do teď jsem přibrala 7 kilo.Na váhu rači nestoupám, jen u lékaře a věřte že mě ty čísla děsí, ale zároveň vím , že je uvnitř miminko, které živím. Ale obávám se co bude po porodu jestli do toho zase nespadnu, i když můj přítel o mě pečuje a dává na mě pozor (nesmím se dívat na žádné soutěže krásy, minimálně na miss xxl), obavy tu jsou. Několikrát jsem se přistihla jek si v hlavě dávám dohromady jídelníček skládající se z ovoce a zeleniny. Snad to všechno ustojím a zvládnu. Všem vám držím palce a dám vědět co se mi narodilo.Nevzdávejte boj s těmito nemocemi a nechte si pomoct sami to určitě nezvládnete. Ahojky Lucie a miminko

Běžím po louce, tancuju, točím se a volné letní šaty vlajou ve větru. Jsem šťastná, ten nádherný pocit lehkosti! Jsem bez tíže. Běžím, raduju se, je mi nádherně. Najednou jako bych nebyla, nic nevážím, jen se lehce vznáším větrem. Jako pták, možná spíš motýlek. Ne, jako list. Jako něco uplně lehoučkého. Ano, nenesu sebou žádnou váhu, nic mě netíží. Mé tělo zůstalo tam dole, leží na louce. Zhnuseně se podívám pod sebe. Ten kus masa, ne masa, spíš tuku, zůstal daleko pode mnou! Je mi tak skvěle, jako nikdy předtím! Jsem tu, ale nejsem hmotná. Nenesu sebou nic s čím bych si musela dělat starosti, nic co by mělo hlad, co by chtělo potravu, nic, čemu by mohlo být zle, co by chtělo zvracet, nic co by mě mohlo tížit. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Jsem tak moc nadšená! S trhnutím se probírám? Jsem zpět. Zpět v tom těle, v té hroudě tuku, kterou tolik nesnáším. Ne, za kterou sebe tolik nesnáším, to je přesnější. Já za to můžu, tělo ne. Byl to jen sen. Bohužel. Proč jsem se musela probudit?? A proč zrovna já? Proč nemůžu být krásná, štíhlá? Cloumá se mnou vztek. Jsem hrozně strašně vzteklá. Zuřím a nevím jak se toho zbavit. Jsem tak hloupá! Jak já to tělo nenávidím! PO celém těle se mi rozlívá známá děsivá bezmoc. Cítím strach, zmatek. Takhle nemůžu zítra ven mezi lidi! To břicho! To nedokážu skrýt pod žádným trikem! Letmý pohled na hodinky. Jsou dvě ráno. Nevadí. Rychle vstávám z postele. Házím na sebe oblečení. Svoje nejoblibenější džíny a druhé. Předem vím, že mi nebudou. Ta doba je dávno pryč. Vím, že při nejlepší vůli neuvidím v zrcadle ten obraz, který bych si přála a přesto se tam dívám. Zmocňuje se mě čím dál větší zuřivost. Celé mé tělo i mozek ovládá neuvěřitelný vztekt a agrese! Tak strašně se nenávidím, ten pocit se nedá dát na papír. Neznáte? Nechápete! Nemůžete chápat! Rychle prohledávám skříň. Oblékám si schválně čím dál tím menší kousky oblečení. Ještě v listopadu jsem nosila tyhle džíny! V prosinci mi tahle sukně krásně seděla! Pokračuju pomalu až na úplné dno šatníku. Dělám to velice často a proto předem moc dobře vím, jaký bude výsledek! Žádné z tohoto oblečení už mi dávno nepadne, už dávno nejsem tak krásně hubená! A přesto před každým kouskem se chovám jakoby bylo nad slunce jasnější, že mi prostě musí padnout a z každým dalším, co musím odložit zpět se mě zmocňuje větší beznaděj, vztek, smutek, deprese! Nejde to snést, je mi tak hrozně, jak si nikdo nedovede představit! Už se nedokážu dál do toho hloupého zrcadla dívat! Po tom kulatém obličeji, s obříma tvářema, celém napuchlém po zvracení, po tom obličeji, který tolik nesnáším, se mi kutálí velké slzy. Slzy vzteku, lítosti, bezmoci, nenávisti. Slzy, které alespoň částečně odnášejí pryč ty pocity, které obepínají a mučí celé mé tělo způsobem, který lze jen těžko snést! Žiletka? Kam jen jsem ji dala?! Zuřivě vyhazuji všechno z šuplíků. Chci řvát, křičet, ale ovládnu se. Nesmím. Celý dům spí. Tak ráda bych je probudila, ale vím, že to nejde. Celé mé já řve, ale nevydám ani hlásku! Konečně! Žiletka! Ruka? Krev? Na několik vteřin upadám do stavu uvolnění, zklidnění, jakési podivné extáze? Ta bolest! Je to trest. Odčinění toho neodstatku vůle. Alespoň takhle můžu dát průchod svým pocitům, jinak to neumím. Alespoň několik sekund můžu zapomenout na to příliš malé oblečení, na své tělo, které mě každodenně týrá (nebo já jej?!). Těch několik chvil jsem úplně mimo! Fascinovaně zírám na krev, která mi pomaloučku stéká po zápestí a začíná zasychat. Nádhera! Jenže to je jen několik málo okamžiků a pak je to vše zpět. Věci vyházené z šuplíků. Trička, kalhoty, sukně, vše velikosti XS na mě výhružně zírá z podlahy, postele, židlí, stolu, jsou všude a připomínají mi ty odrazy v zrcadle, které mě znovu děsí. Všechny pocity se vrací, ta mučivá bolest je zpátky. Koukám na svoje zápěstí. Jsem tlustá. Jsem hnusná. Jsem k ničemu. A navíc jsem divná. Přichází na řadu výčitky. Není to normální! To přece nikdo nedělá. Ale když já potřebuji přece alespoň na několik vteřin zapomenout! Jsem zmatená? Proč nemůžu být hubená?! Nemáš na to jsi k ničemu, odpovídá mi někdo v mé hlavě. A proč nemůžu být aspoň šťastná? Lidi, co jsou k ničemu, nemají právo být šťastní, je tu zas ten ´´někdo´´ uvnitř mě. Tak co? CO s tím uděláš? Potrestej se! Snaž se trochu! Takhle nikdy nebudeš krásná, uspěšná! Mohla bys být, ale to bys nesměla být líná, bez vůle! Je tak neodbytný! Běžím do koupelny. Naklaním se nad toaletu. Prst do krku. Už to pro mě není nic neobvyklého. Každodenní banalita. Vím, že už je to stejně k ničemu. Jedla jsem už dávno a stejně jsem už všechno vyzvracela. Po chvíli to vzdám. No a co teď? Co dál? To je tvoje snaha? Jsi ubohá!! Ten hlas si nedá pokoj. Jdu so skrýše. Uf, ještě tu něco zbylo. Nějaká projímadla i diuaretika, prášky na spaní? Všeho je tu zatím dost! Tak kolik? Mohla bych zase zvýšit dávku! Zasloužím si to! Ale zase to nepřehnat? A co když to přeženeš? Stejně si odporná! Postrádat tě nikdo nebude! Nedá si pokoj. Ale co, má pravdu! Beru nějaká projímadla, ani nevnímám kolik, ještě diuretika i prášky na spaní. Stejně je to všechno jedno! Jsem vysílená, padám do postele a upadám do neklidného spánku, stejně budu zas za chvíli vzhůru?.

Milé ženy a dívky, musím se vám svěřit, už od října minulého roku se potácím mezi dietami, zdravou výžívou, cvičením. Ano efekt to má, nepotřebovala jsem hubnout vážila jsem 54kg a měřím cca165cm, taže moje váha byla vždy v normě. Nikdy jsem nebyla tlustá, dá se říct, že na základce jsme byla hubenouckej skřítek. mimochodem je mi 19 let. Vš to začalo jednou, když jsem vyrazila s kámoškama na nákupy, Líbili se mi jedny kalhoty v Terranove, popadla jsem velikost XS(34) a padila do kabinky, kalhoty jsem z tezi zapla, takže jsem se smířila s tím, že si je nekoupim, vetsi velkosti nemeli. Doma ten vecer jsem si ztoupla na váhu a videla jak ručička váhy ukazuje 56kg. Řekla jsem si dost!!! Začala jsem hodne cvicit, každý den pul hodiny aerobiku, 20 minut posilování a 30 minut běhu. Když jsme jeli s našima nakupovat moje nákupní tašky obsahovaly např. zeleninu, ovoce, celozrne pečívo, nízkotučné jogurty, sýry, nízkokalorické tyčinky, suchary, rýžové chlebíčky, atd. Uplne jsem vypustila ze svého stravování bíle pečivo, tučné maso , salámy, párky, jim jenom kuřecí šunku a drubezi maso, ryby. Přes vánoce jsem se taky tak nejak držela, po pomysleni, ze více ztloustnu jsme prestavala mít na sladkosti chut, byt jsem je jako mala milovala. kila šla uspěšně dolů, mela jsem radost, ale zároven jsem psychicky strádala, mela jsem neustale deprese, byla jsem naladová, na sve blízké hnusna, odsekávala jsem, nedokázala se soustredit, mim hlavním denim bodem bylo jídlo. Ráno jsme se nasnídala( musly s mlekem) a už jsem se nemohla dočkat 10h kdy prisla na radu moje svacina( tycinka nebo ovoce,…) Tak to bylo každý den. Nastoupila jsem na kolotoč diety a nevedela jak mam vystoupit, neslo to. Mela jsem zachvaty žravosti, které jsem se snahou prekonavala, uvádelo me to stále do depresi, natlak skoly a rodiny to jen prihoršoval, neustále jsem se prohlížela v zdcadle, jestli me fakdiky mizi, či se neobjevují nové. Když jsme neodolala a snedla jsem neco, co bylo proti mým předpisum ( cokolada, zmzlina, pizza,…) nenavidela jsem se, pred zrcadlem jsem se hned videla tlustsi a tlustsi. Dostala jsem se na vahu 43kg a stále mi bylo po pohledu do zrcadla špatně. mamka mi neustále nadavala at zacnu pořádne jist a neblbnu, ja ji za to nenávidela cim dal vic. Nakonec jsem se ztoho zacala dostávat na nápor kamarádek, které mi neustal tvrdili ze už vic nepotrebuji zhubnout ba naopak, taky jsem je za to nenavidela, jeden mesic mi dokonce vynechala i menstruace, tak to me trosinku nakoplo, ze to opravdu prehaním, zacala sjem trosku více jist a více se hýbat. Kila nepribirali ale ja se citila lepe, pozorne jsem si zapisovala snedene kalorie, ktere jsem ze sebe denne dostavala nejaým tím sportem. Ted vážím 47kg a konecne se citím relativne v pohode, nejím tedy nic sladkeho krome musly tycinek a celozrných oplatek, dopreji si i zmrzlinu. Stále tedy cvicím, ale moje telo si už na tento program tak zvyklo, ze si bez pohybu svuj zivot nedokazu predstavit, jednou týdne si i zahresim, a dam si nejakou tu cokoladu, ale dalsi den to nahradím ovocem a zeleninout, necim lehkým. TÍMTO BYCH VÁM CHTELA JEN ŘÍCT, ŽE NIC SE NEMA PŘEHÁNĚT, BUDTE SE SVÝMY TELÍČKY SPOKOJENE A NEOKRADEJTE SE O TO, CO VAM OPRAVDU CHUTNÁ, ŽÁDNA DIETA ZA TO NESTOJI, JEN MOHU ZVLASTNÍ ZKUŠENOSTI TVRDIT. DOPORUČUJI HODNE SPORTOVAT A MILOVAT SVOJE FALDIKY.