Archive for category: Můj příběh

…že se podobné problémy budou týkat i mě! Dovolte, abych vás pozdravila, milé dívky, milé ženy! Po více jak půl roce čtení vašich príspěvků a občasného povídání v POKECU, jsem se rozhodla, že už je na čase, napsat taky něco o sobě. Jak už jsem psala na začátku, nikdy by mě ani nenapadlo, že bych mohla mít PPP! Jako malá holčička jsem pořád někde lítala, skákala gumu a hrála céčka, jedla jsem všechno, co jsem chtěla a kdy jsem chtěla, milovala jsem čipsíky a sladkou limonádu… V patnácti letech jsem jako každý takto starý človíček začala studovat střední školu. Nutno podotknout, že na základce nikdo nic takového neřešil, diety u nás neprobíhaly, já osobně jsem byla nejmenší ze třídy, prsa mi začala růst až v půlce devítky; byla jsem prostě takový skříteček:) To se ovšem změnilo, jak by taky ne, že?! Na gymplu jsem poznala svou největší, nejmilejší a životní lásku. Byli jsme spolu každou volnou chvilku, trávili jsme společně obědové pauzy, chodili do školního bufetu na „zobání“, kupovali si čokolády, lízátka a sladké žvejkačky… Klasická studentská idylka. Vzhledem k tomu, že mám dvě starší sestry, které už v té době měly své vlastní rodiny, a naši mého přítele poznali poměrně brzy, ke všemu jsem se ve škole nezhoršila-ba naopak, neměli důvod mi ho „zakazovat“. Tudíž jsem prožívala nádherné chvilky, chodili jsme ven, někdy jsme byli u nich doma, kde jsme spořádali k svačině i dva rohlíky nebo každý svou pizzu, neřešila jsem nic… Přítel mi kolikrát odpovídal na mou otázku, zda nejsem tlustá, že na to, že nedělám žádný sport a prakticky se jen učím a jím, mám postavu přímo vynikající. Měřila jsem tehdá asi 168 cm a vážila 53 kg. O prázdninách jsem začala brát antikoncepci a během dsalšího roku přibrala pět kilo. Což o to, to mně bylo jedno…Ale dolehlo to na mě až o další rok později, kdy jsem mezi druhákem a třeťákem začala dodržovat určitý režim. Nedá se říct, že bych držela dietu, ale jedla jsem tak, jak jsem si sama předsevzala. Pečivo neexistovalo, jedla jsem jen rýžové chlebíčky, ovoce, zeleninu (k obědu hlavně dušenou s brambory a přírodní kuřecí rízek) a sem tam Bebe dobré ráno. Také jsem pila hodně kávu, ale každé ráno jsem cvičila, tudíž jsem tomu nepřikládala taklovou váhu. Zhubla jsem 4 kila, ale na fantasy táboře na konci těchto prázdnin to samozřejmě šlo zase všechno zpátky… Nehledě na to, že mě jednou přepadla zákeřná hypoglykémie a já se zařekla, že už tohle víckrát neudělám! Další rok se obešel bez jakýchkoliv výčitek, jedla jsem opět, co jsem chtěla a postava mi byla volná. Jenže pak přišly prázdniny a já jsem si začala přát piercing do pupíku, což se našim ale vůbec nelibilo. Vzhledem k tomu, že jsem třeba v deset večer u knížky spořádala dvoje polomáčenky (ale pozor, vyloženě při těle jsem nikdy nebyla-to zase musím objektivně uznat!:) ), měla jsem pak za prvé pocit, že to jako dost přeháním, a za druhé že to nemohu nikdy vydržet. Začala jsem každý den posilovat – půl hodiny. Jedla jsem méně, po páté do mě už nikdo nic nedostal, pila jsem jak barel… Na konci prázdnin opět proběhl fantasy tábor, ale už jsem se hlídala a rumové pralinky viděly moje očička jen po obědě:) Nikoliv o půlnočních poradách:) A jak jsem vstoupila do maturitního ročníku, rozhodla jsem se, že budu tento režim dodržovat a světe div se, já jsem zhubla:) Věděla jsem, že to nemám zadarmo, pravidelné každodenní cvičení třeba i v deset hodin večer nebylo nic moc, ale já měla skvělý pocit, protože jsem něco dělala a hubla jsem:) Najednou jsem si připadala jako hvězda, měla jsem vynikající výsledky ve škole, byla jsem štíhlá, hezká, přítel studoval sice 50 kiláku ode mě, ale milovali jsme se… Teď mě tak napadlo, proč to píšu v minulosti, když to trvá dodnes???:D No, ale abych pokračovala…-Do března bylo všechno OK. Stresy probíhaly jen v rámci školy, byla jsem jednou z premiantek a strach z matury byl u mně přiměřený mému přístupu, tudíž skoro žádný…:) Ne, to bych zase kecala. Zdá se, že jsem byla šťastná…Byla, protože jsem měla vlastně všechno, co jsem si kdy přála…až na ten piercing. Proto jsem vlastně chtěla hubnout (původně šlo jen o zpevnění postavy, ale po čase jsem chtěla všechno, no). V březnu došlo ale ke zlomu a já vím, že nebýt mého přítele, do klasické anorexie bych spadla. Sice jsem si nikdy nedokázala odepřít drobný zákuseček po obědě (lízátko, sladká žvýkačka, dvě Bebe dobré ráno), ale už jsem neměla přehled, co jím – respektive, co nejím! Pro jistotu jsem nejedla nic… Tedy ne úplně, ale díky prolistovaným brožurkám o zdravém stravování jsem věděla, co přesně můžu a co bych měla omezit (takže co tím pádem naprosto vypadává z mého jídleníčku). Denně jsem si zapisovala, co jsem snědla, od té doby piji denně zhruba 6 litrů vody, když něco chci, sním toho jen půlku… Připadala jsem si mezi kamarádkama jak blázen, protože jsem se nedokázala bavit o strachu z matury, ale o tom, co má kolik kilojouleů. Svaťák jsem strávila s přítelem na chatě a cvičila jsem jen ráno, tudíž jsem lehce přibrala. Přispěly k tomu i večerní dýchánky u telky s mističkou čispů:) Pak se ale všechno zase srovnalo, začala jsem vařit podle kuchařky HUBNEME KONEČNĚ S ROZUMEM a strašně mě to bavilo…a i když jsem někdy zhřešila, měla jsem výčitky jen maličké. Jenže zase přišlo období, kdy jsem prožívala stavy, že MŮŽU ŽRÁT! Nejednou jsem brečela příteli v náručí s tím, že jsem nechutná, ačkoliv opět musím upozornit na to, že jsem se tak viděla jen já. Ani jsem si pomalu nevšimla, že jsem zhubla, připadala jsem si v zrcadle pořád stejná… Když odjel přítel v červenci letošního roku do Řecka na deset dní, položila jsem se do toho, jedla jen něco, pětkrát denně, cvičila u Dowsonova světa asi tak půl hodinky (doma jsem jezdila na rotopedu, ale na chatu jsem si ho vzít nemohla:) ) a měla jsem dole 2 kila! Ta dvě kila, která mi bránila v tom být šťastná! Vždycky jsem si myslela, že když budu hubnout postupně, ta kila už nenaberu…a ono prd! Zařekla jsem se, že dokud neuvidím na váze 55 kilogramů (při výšce 170 cm), nebudu hřešit a nezačnu jíst zase normálně. Jenže jakmile se přítel vrátil, ukázal mi taky spoustu dobrůtek, co přivezli a já ulítávala denně na tzv.HAŠIŠÁCÍCH (želé bonbony obalení nějakým bílým nesladkým cukrem:) ), na řadu přišla i čokoláda s tureckým medem a tak dále… Byla jsem zoufalá. Jenže to pravé znechucení přišlo až poté, co jsme odjeli do Prahy na privát kvůli brigádě. Nebyla to sedací práce, jezdili jsme na in-linech 6 hodin denně, ale během směny jsem snědla polomáčenky, pak jsem si dala jedny doma, tatranku,… a najednou jsem cítila těsnější džíny. A bum! Dvakrát jsem po přejedení zvracela, nenáviděla jsem se za to, ale měla jsem lepší pocit, nebolel mě žaludek, necítila jsem se tak strašně… Na začátku září jsem odjela do Španělska, kde jsme měli zařízenou polopenzi a vyloženě jsem se těch 8 dní přejídala:)…Ale taky jsem dost plavala a každý den posilovala. Opět jsem viděla, že se mi zase tvaruje bříško, a to i přes to, že jsem takhle jedla:) Od návratu za tři dny jsem si byla nechat udělat vysněný piercing do pupíku a dostala na měsíc zákaz cvičení. Má váha je dneska na 171 cm 58kg. Nejsem tlustá, ale mám ošklivý pocit, protože vím, že jsem vypdala líp – když si vzpomenu, jak mi lezla žebra a trčely mi pánevní kosti, chce se mi brečet, protože se bojím, že už toho nikdy nedocílím. Navíc jsem začala studovat vysokou (sice ne tu, kterou jsem chtěla, kvůli čemuž jsem probrečela celé prázdniny), bojím se, že nebudu mít na cvičení čas… Na druhou stranu věřím, že to zase půjde:) I když si sama uvědomuji to, co jsem tu už tolikrát radila holkám, že postava není všechno a tak dále, vím, že dokud se nebudu cítit fajn (tak jako o prázdninách, kdy jsem fakticky sama sobě upřímně přiznala, že MÁM HEZKOU POSTAVU), pokoje si nedám! Přesto pevně věřím, že když to i vy vezmete za ten správný konec a nebudete HLADOVĚT, začvičíte si každý den a zdravá strava se stane samozřejmostí, nebudete mít nikdy problémy jak s obezitou, tak s kardiovaskulárním systémem… Přeji hodně štěstí… <3

Kdybych mohla ve svém životě změnit jen jedinou věc, která by to byla? Možná vyšší kapesný, lepší známky, ale ne bulímie. Proč? Hm, tahle otázka je směšná, prostě proto. Nejsem kvůli ní šťastná, ale zároveň ani úplně nešťastná. Donutila mě se na nějaký čas izolovat a utříbit si názory. I když je to spíš jen iluze. Stojí nademnou, já se jí ukláním a nesnáším ji. Ale co, za chvíli to skončí. Zítra zas. Už tolikrát jsem se s ní rozloučila, ale nikdy si nevzala tak dlouhou dovolenou, aby mi dovolila pocit bezpečí u sebe samé. Ale co jiného je bulímie, než jen… pocit? Ale pocit velmi prázdný.

Dobrý den milá dámo, slečno, milá paní. Ty, co počítáš každé sousto, ty, co si nevážíš jídla; zkrátka to ty, co raději jídlo vyzvracíš, než bys strávila ty zatracené kalorie. Máš pravdu! Je to tvoje pravda, je to i naše pravda protestu proti tomuhle svinstvu. Tak aspoň monent , prosím , poslouchej. Svět je zkurvenej. Zdá se Ti to jako zbytečně vulgární slovo? A je? OK, tak to zkus napsat jinak. Kolem je svět: svět vražd, válek, teroristických útoků a náboženských zaujatostí. Svět, kterej nám prezentuje Ideál krásy. Svět, v němž se člověk posuzuje jenom podle toho, jak vypadá. ´ Stovky, ba tisícovky nebo statisíce žen na celé téhle planetě hladoví. Některé dobrovolně, jiné ne. Je jedno, kolik je hodin. Je jedno, jestli jestli je venku hezky. Je jedno – jestli jsi tuková koule. Co jedno není : co umíš. Můžeš bejt hezká, můžeš bejt odporná. To, co bude zajímat mě, je to , co máš v hlavě. Pak tě budu milovat. Čím chytřejší hlava, tím větší láska. Nabízím ti Nový svět. Svět protestu proti Ideálu krásy. Svět protestu proti lžím, podvodům a atomovým elektrárnám. Toto není lež. A vstup do mého světa nebude pro Tvoje dobro. Bude to pro dobro nás všech, kdož jsme vstoupili. Mě zajímá, co říkáš a jak přemýšlíš. Přejdi na naši stranu. MY Tě budeme milovat. Sauura.;-)

Už vážně nevím,co mám dělat,chci žít zase normální život a být ta veselá holka,kterou jsem kdysi bývala.Ale připadá mi ,že je to den ode dne horší,nenávidím všechny a všechno,nenávidím celý svět a nejvíc sama sebe….Každý den jako bych se propadala do té propasti hloub a hloub…A bojím se,strašně se bojím.Bojím se,že jednoho dne,dříve či později,zjistím,že jsem už příliš hluboko a že už to nahoru nejde,že už není cesta zpátky….A pak bude konec….. Někdy si říkám,že jsem úplně ubohá,třeba včera jsem viděla holku na vozíčku a ona se smála,měla radost ze života,z toho,zě jí byla dána možnost žít…a přitom nemohla chodit…A já jsem fyzicky zdravý člověk,mám ruce,nohy,rodinu,která mě má ráda,peníze,mám co jíst….A to je asi ten problém..Ale chtěla jsem tím říct,že ona se usmívala,smála se i na mě,ale já jsem se přistihla,že já se mračím…Někdy si říkám,že si vůbec nezasloužím žít… Můj příběh začal před třemi lety…Bývala jsem veselá,společenská a upovídaná holka,vždycky jsem se dobře učila,naši už doma byli zvyklí na samé jedničky,všichni mě měli rádi,byla jsem oblíbená….Co víc chtít,že?Je to paradox,četla jsem na těchto stránkách některé z vašich příběhů a holky,zamysleli jste se už nad tím,jak je to až směšné,že většinou tyto strašné nemoci postihují nás,holky,které zprvu vlastně vypadají,že mají od života téměř všechno,co by si mohli přát? Vždycky jsem byla trochu oplácaná,nikdy jsem nebyla úplně hubená,ale tlustá taky ne.Měla jsem celkem normální postavu.Jenže v osmé třídě jsem si prostě připadala hrozně tlustá a tak jsem začala v únoru hubnout.Ze začátku to šlo úplně normálně,jedla jsem s mírou a zdravě a každý den jsem tak tři čtvrtě hodiny cvičila.Kila šla pěkně dolů a já byla šťastná.Jenže pak se mi v mozku něco zvrtlo,začala jsem být hubnutím úplně posedlá.V červnu jsem měla 50kg(zhubla jsem 10kg),což by pro mě byla ideální váha při mé výšce 160cm.Tehdy jsem toho mohla nechat a být spokojená,ale sami to znáte,když se do toho jednou dostanete,nejde to už zastavit…Byla jsem úplně jak magor,cvičila jsem skoro dvě hodiny denně,skoro nic nejedla(třeba jen jedno jablko za celý den),všude jsem chodila pěšky….Když jsem měla 45kg naši ze mě byli už úplně na nervy,ale já si nedala říct a nedala,i když jsem ve skrytu duše už dávno věděla,že to není vůbec v pořádku.Ale prostě to nešlo jen tak-začít jíst…Hubnutí bylo čím dál tím rychlejší a já nedokázala nic dělat… Nakonec mě v září na záčátku deváté třídy máma dohnala k obvodní doktorce.To jsem už vážila 40,5kg-ve svých 15 letech.Obvodní doktorka mě okamžitě poslala do naší městské nemocnice,kde jsem ležela 14 dní na kapačce,dělali mi vyšetření jestli nemám poškozené ledviny,játra,srdce,žaludek a další orgány,jestli mi kosti drží pohromadě,jesli mi můj nízký tlak a pomaloučký tlukot srdíčka dovolí žít….Taky jsem si tam zažila nepříjemné ponižování a někteří lidé se tam ke mně chovali nejen neprofesionálně,ale dokonce tak,že jsem si někdy připadala,že snad ani nejsem člověk,že jsem něco míň,že jsem vyvrhel veškeré společnosti…. Po dvou týdnech mě propustili do domácí léčby,máma musela hlídat kolik jím,jednou týdně jsem chodila u nás na psychologii a každých 14 dní jsem jezdila do Prostějova na psychiatrii.Zažila jsem si hrůzu,kterou chápou jen ti jež ji také zažili…Byla to těžká a dlouhá cesta,ale nakonec jsem se z toho s pomocí mých rodičů a lékařů dostala v březnu roku 2005.Moje váha se ustálila na 50kg,já byla spokojená,šťastná,měla jsem kluka,kterého jsem milovala,zažívala jsem nejšťastnější období mého života…. To vypadá skoro jako happyend,ale bohužel.Není… Nějaký čas jsem si tak šťastně žila,ale asi nic netrvá věčně…Myslela jsem,že s jídlem už nikdy problémy mít nebudu,že poruchy příjmu potravy nebo snad dokonce zase anorexie se mě už nikdy nebudou dotýkat.S tou anorexií jsem měla pravdu.Ta se mě už netýká(tedy alespoň teď ne).Teď mám opačný problém.Nevím jestli to všichni víte,ale jsou tři základní nemoci řadící se mezi poruchy příjmu potravy:anorexie,bulimie a záchvatovité přejídání(popř.můžou být i kombinované).Já jdu z jednoho do opaku,z extrému do extrému.Jsem nemocná a vím to,tou nemocí je teď záchvatovité přejídání.Nevím,co je horší,jestli anorexie nebo tohle.Nevím,jestli se z toho někdy vyhrabu,nebo jestli se mi to podaří a pak se zase vrátím k anorexii.Je to kruh,z kterého nemůžu ven….. Nedokážu se už na nic ani soustředit,mým hlavním symbolem v životě je jídlo..Mimochodem teď vážím 70kg…..Vypadám odporně a nenávidím se a nejsem schopná s tím nic udělat… Nejdřív jsem 20 kg zhubla,pak 10 nabrala,abych byla normální,chvíli jsem si to udržela,teď jsem dalších 20 přibrala……….KDY UŽ BUDE KONEC?????