Jsem z toho venku, snad!

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky kdysi dávno jsem zaznamenala svůj příběh (15.8.2004 – touha po hubenosti). Je to už rok a půl co mi můj přítel (pořád ten stejný jako 15.8.04) pomohl překonat bulimii.Plánovali jsme svatbu, ale já jsem chtěla ještě do příštího roku počkat, přítel by chtěl mít hned po svatbě děti, ale jak asi víte vyléčené anorektička a bulimičky mají problém otěhotnět.Zašla jsem si tedy k lékaři a ten mi bohužel řekl, že nám to bude trvat dlouho než příjdu do jiného stavu, proto jsem ze svatby couvla, znáte lidi jak se vdáte začnou otázky typu – kdy budete mít děti atd. a tomu jsem se chtěla vyhnout.S přítelem jsme se domluvili, že vysadím přášky a budem to zkoušet. Nebudete tomu věřit,ale hned napoprvé se nám to podařilo (žasl i doktor) teď jsem již ve 31 týdnu tzn. že za pár týdnů (asi 1.12.)si pochovám své vymodlené miminko.Ptáte se jak zvládám těhotenství a přibírání? Ze začátku jsem nepřibírala (měla jsem nějaké to kilo navíc) a nebylo mi ani špatně, do teď jsem přibrala 7 kilo.Na váhu rači nestoupám, jen u lékaře a věřte že mě ty čísla děsí, ale zároveň vím , že je uvnitř miminko, které živím. Ale obávám se co bude po porodu jestli do toho zase nespadnu, i když můj přítel o mě pečuje a dává na mě pozor (nesmím se dívat na žádné soutěže krásy, minimálně na miss xxl), obavy tu jsou. Několikrát jsem se přistihla jek si v hlavě dávám dohromady jídelníček skládající se z ovoce a zeleniny. Snad to všechno ustojím a zvládnu. Všem vám držím palce a dám vědět co se mi narodilo.Nevzdávejte boj s těmito nemocemi a nechte si pomoct sami to určitě nezvládnete. Ahojky Lucie a miminko

Všechno se vším souvidí

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj holčičky..:-)Nejdřív se představím. Jmenuji se Linda a je mi 16 let. Za svůj život jsem si užila, řekla bych , už dost. Asi před třemi lety moje mamka prodělala rakovinu, bylo to asi nejhorší období mého života..tedy aspoń jsem si to myslela. Z bříška jí vyndali skoro úplně všechno, nebudu mluvit o tom, jak si člověk v této chvíli uvědomuje, co pro něj rodina znamená. Naštěstí vše dopadlo dobře a mamka je teď v pořádku a úplně zdravá. V té době jsme museli být všichni silní, celá naše rodina se zapojila a starala jak jen nejlépe mohla. Když se mamka uzdravila, nabral její život nový směr,začala pomalu cvičit a krásně zhubla, moc jí to sluší. Začala jsem cvičit také. Nechci psát o tom, jak jsem se postupně dostala do anorexie, tenhle příběh přece všichni znáte. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak tím rmoutím celou naší rodinu a hlavně mojí milovanou maminku. Tahle nemoc mě naprosto pohltila, sebrala asi dva roky života a taky jsem všechny sklamala, hlavně sama sebe. Když jsem začala mít velké potíže se svým zdravotnním stavem, hlavně s menstruací, rozhodla jsem se, že s tím končím. Že chci být šťasná holka, která má kluka a může mít děti. A protože jsem beran a hlavně jsem věřila, že všechno jde, dokázala jsem to. Během 4 měsíců jsem nabrala asi 15 kg a stal se ze mě nejšťastnější človíček n světě. Tahle se člověk naučí mít rád život a taky sám sebe. Miluju život se vším všudy. Překážek je hodně, ale musí se překonávat, to člověka povznáší a já věřím, že vy všechny to dokážete. Já si hned jak jsem se uzdravila našla přítele, jak mě najednou všichni chtěli. Tolik mi pomohl a pomáhá, ani o tom snad neví. Miluju ho nade všechno na světě, je to moje obrovská podpora. Co život ale nechtěl, dnes jsem se dozvěděla, že mám mononukleozu. Myslím, že si nikdo nedokáže představit, jak je to pro mě těžké snášet. Teď si asi musím odpykat to moje bezdůvodné hubnutí, ublížila jsem svému tělu. Je hrozné pomyšlení, že teď budu muset být pořád v klidu a nemoct sportovat a věnovat se pořádně svým koníčkům, jako že jich mám nepřeberné množství, slovo klid nenávidím..!Chtěla jsem tento příběh napsat, aby jste věděli, že existuje i něco jiného než anorexie, je to taková zbytečnost takhle se trápit. Vím o čem mluvím, dříve nebo později se vám to vymstí, neničte si svoje zdravá těla a mysl. Na světě jsou přece důležitější věci než je jídlo, podívejte se kolem sebe, lidi vás milují a vy je trápíte, nedělejte to! Vaše rodiny a přátele vás tolik milují, tak se přeci uzdravte!Je to těžké, já vím, ale zkuste si všichni, celá rodina sednou u jednoho stolu a pořádně se nadlábnout a popovídat si o všem..:-)Ani nevíte, jak vám držím všem palce a moc vám přeju zdraíčko a pevnou vůli, věřím, že to každý můžete dokázat. Milujte svět a sami sebe:-)..Vaše Lindítko…

Možná první kluk?

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky holky:-) vlastně vůbec nevím proč jsem něco píšu. Možná proto, že tu chybí příběh nějakýho kluka, možná abych aspoň na chvíli utekl před tím co mě trápí. Možná toho budu litovat, jako už spousty věcí. Všechno začalo přestupem na střední školu. Vždycky jsem s obdivem pokukoval po barevných dresech kluků v sedle kola, co za každého počasí roztáčí převody svého nablýskaného miláčka. A když už jsem vstupoval do světa starších (sš), byl ten praví čas pořídit si závodní kolo a něco na něm dokázat. Z počátku šlo všechno skvěle. Ale jen do té doby, než jsem se rozhodl shodit pár kil, abych mohl v kopcích soupeřům ujíždět ještě více než doposud. Jenomže z pár kilogramů se jich nakonec stalo trošku víc. Asi nemá cenu se rozepisovat o tom, jak zrcadlo klame, jak celej den strávíte na váze, jak každou kalorii musíte spálit pohybem, jak se vaši přátelé pomalinku ztrácejí, jak ???, prostě deprese ovládne všechno ve vašem životě. Tahle deprese se jmenuje anorexie. Ano, právě ona mě dostala do nemocnice s váhou 48,5kg při výšce 180cm. Postupem času se z téhle deprese vyklubala její sestřička bulimie, která nežila dlouho a předala štafetu dál už jen přejídání bez zvracení. Tohle posunulo moji podváhu na téměř nadváhu. Po čtyřletém boji s ppp můžu říct, že problémy s jídlem mám téměř zvládnuté, aspoň dočasně jsem se smířil s váhou 77kg. Jenomže ppp poškodila mnohem, mnohem víc věcí než jen moje stravovací návyky. Zničila chrupavku v kolenech, tak, že už nikdy pořádně na kole jezdit nemůžu. Odnesla všechny přátele, zmrazila city k druhým lidem a především v mé hlavě nechala místo pro deprese z čehokoliv. Za pár dní mám nastoupit na vysokou školu. Je mě sladkých devatenáct, měl bych si tedy užívat života plnými doušky. Jenže, on mě nebaví. Nevím za čím mám jít, čeho chci dosáhnout. Všechny moje sny se zbořily jako domeček z karet. Jsou dny, kdy mě padá všechno z ruky, v noci se mi zdají sny tak skutečné, že ráno nevím jestli se to stalo, nebo ne. Někdy ani nejdu spát, raději vezmu auto a projezdím celou noc. Nemám s kým si promluvit. Rodiče mě nikdy nepochopí a kamarádi se na mě do posledního vykašlali a deprese neberou konce. Čím dál víc bych chtěl mít tu moc, abych mohl mávnout kouzelnou hůlkou a ppp by jednou pro vždy zmizely z tohoto světa. Už by nikdy nikomu nezničily život. PS: Budu moc rád, když cokoliv napíšete na basso@email.cz.

Já…

/0 Komentáře/v /přidal

Tohle píšu v mé nejhorší depresi,bohužel…je moje asi druhá za život v tom se obdivuju,protože já depky nikdy nemám,věřím že sem silná osobnost.Umim naslouchat a poradit,mám spoustu kamarádek,prima mámu a sem dobrá i ve škole…jen tak mimochodem je mi 16,cítím se ted hrozně,je to jenom a jenom kvůli klukům a mé nejlepší kámošce.Já vim že to sem nepatří ale vypovídat se prostě musim a nejlepší je to slovama…moje nej kámoška bohužel začala chodit s klukem co se mi opravdu líbil a ráda bych s nim chodila i já,ale nedala na mě ohled (věděla o tom) a začla s nim chodit.Bohužel já mám na kluky docela pech protože si se mnou chtěj většinou jenom užít a já taky a když vidim zajímavýho kluka co se mi líbí tak ho chci poznat…sou prostě dva druhy kluků u mě: s těma co vim že bych se do nich dokázala zamilovat a s těma co si jen užívám,ale nečekám nic víc…před tejdnem sem si stoupla na váhu a zhrotila sem se,protože sem přibrala a musim to schodit protože já sem bohužel byla už před tim trochu zaoblená a řekla sem si že to schodim ale bohužel sem celý ráno nejedla a když sem přijela domů nebo večer tak sem se najedla,přímo sežrala,štve mě to protože sem strašně nechutná…ale zítra se všim končím.Neděle…blbej den pro začátek ale já to musim vzít od konce abych se dostala zase na začátek,zhubnu pěkně v pohodě,cvičením ale ne že budu jíst jako tady holky jedno jablko denně,ale udělám si jídelníček…není to žádnej příběh to ne,je to jenom vypsání z depky…a neberte to zle,ale doufám,že sem psát nikdy nebudu asi víte proč…pokud ste to dočetli,tak ste dobrý,protože já bych tohle asi nečetla…mějte se hezky a užívej te si života protože máte jenom jeden a zkuste to vzít jako já…

Inspirace

/0 Komentáře/v /přidal

„Kdybych měla svůj život prožít znovu – opovážila bych se příště dělat víc chyb. Uvolnila bych se. Zpomalila bych. Byla bych pošetilejší, než jsem byla tentokrát. Míň věcí bych brala vážně. Využila bych víc příležitostí. Vyrážela bych na víc výletů. Vylezla bych na víc hor a plavala ve více řekách. Jedla bych víc zmrzliny a míň fazolí. Možná bych měla víc okamžitých problémů, ale míň těch imaginárních. Víte, jsem jedním z těch lidí, kteří žijí rozumně a prakticky hodinu po hodině, den po dni. Ach, mívala jsem své chvíle, a kdybych to měla podstoupit celé znovu, měla bych jich víc. Ve skutečnosti bych se pokusila nemít nic jiného. Jen chvíle. Jednu po druhé, místo abych žila tolik napřed před každým dnem. Byla jsem jedním z těch lidí, kteří nikdy nikam nejdou bez teploměru, termosky, pláště do deště a deštníku. Kdybych to měla žít znovu, cestovala bych víc nalehko. Kdybych měla svůj život prožít znovu, začala bych dřív na jaře chodit bosá a zůstala tak na podzim déle. Víc bych tančila. Jezdila bych na více kolotočích. Trhala bych víc sedmikrásek.“ Nadine Stairová (americká básnířka ve věku 85 let)

Prislo to celkem nenapadne…

/0 Komentáře/v /přidal

Nemohu s přesností říct, kdy to všechno začalo, protože to sama nevím. Přišlo to pozvolna a nenápadně. Co vím ale určitě je to, že to začlo už na základní škole. Jako každé malé dítě na základní škole jsem od své mamky dostávala odpovídající svačiny. Dokonce i školní jídelnu jsem navštěvovala. Jak to ale bylo doopravdy? Jako malá jsem nikdy obloženou housku, kterou jsem měla ke svačině nesnědla. Vždycky jsem byla hrozně pomalá. Ve školce jsem vždy byla mezi posledními u stolu. Ve všem jsem byla pomalejší (pomalu se oblékala, atd). A tak není udivující, že i jezení mi trvalo déle a tak pro mě ani nemělo smysl o přestávce rozbalovat svačinu, protože mi bylo jasné, že za chvilku stejně bude zvonit. A mě by bylo velmi nepříjemné již rozjedenou hosku zabalovat a dojídat ji další přestávku. A tak jsem se naučila dávat svačiny spolužákům. A obědům ve škole jsem taky moc nedala – dvakrát jsem do toho dloubla, trošku rozhrabala talíř (aby to vypadal, že jídlo není tak úplně netknuté) a odnesla jsem talíř zpět k okénku. Občas jsem sice ještě něco k obědu snědla doma, ale pak už me čekala akorát večeře a občas jsem na ní zapomněla úplně a šla spát s prázdným žaludkem (a říkala si, že se přeci najim další den ráno) – snídani mě vždy donutili sníst (vždy to byl chleba s máslem a občas i s medem – za těch 9 let se to nezměnilo). Jednou jsme si ve škole dělali test BMI. Vyšla mi podváha a všichni ve třídě jsme se tomu akorát zasmáli… A já další přestávku opět dala svou svačinu kamarádce… Ve 13ti letech jsem poprvé navštívila gynekoložku (ke které chodím dodnes). jako malá jsem vyrostla poměrně rychle, a začala trošku více jíst, ale při tom růstu a vývoji to nebylo nijak znát. A navíc to „velké jezení“ bylo jen nárazové – víkendy a prázdniny. Poprvé jsem si své nízké BMI uvědomila, až když mě na něj upozornila právě má gynekoložka (nevím kolik jsem tenkrát měřila, ale ve 13ti jsem vážila 45 – mohla jsem měřit tak 169 – vážně to nevím jistě). Od té doby se začala má váha sledovat. Ale nikdy ne tak vážně, jako za poslední rok a půl. Začala jsem chodit s přítelem, který se o to začal zajímat. Navíc jsem chtěla dostat antikoncepci a při váze 55 a výšce 179 to nebylo možné. A tak jsem z vlastní vůle přibrala na 57. Ale tuto váhu se mi nedařilo udržet a tak jsem musela vždy před kontrolou lhát (pila jsem litry vody a jedla kila bananu – těsně před návštěvou) – po nějaké době me doktorka nechávala v čekárně čekat déle než je zdrávo a tak stejně všechna voda šla ze mě ven. Někdy začátkem roku jsem onemocněla od žaludku (jsem přesvědčedna, že to bylo nervového původu) – najednou se mi po ranu udelalo blbě a neudržela v sobě ani vodu. Vydrželo mi to 3 dny a já zhubla na úžasných 51!!! cítila jsem se unaveně, ale šťastně. Několik mesíců jsem si pak udržela maximální tělesnou hmotnost na 53 kilogramech. Ale stačilo pár dovolených pod dohledem starostlivého přítele a měla jsem opět zpět svých 56… Přítel měl radost, ale já byla nešťastná. Všichni měli radost, ale já cítíla, že je nenávidím. Začala jsem být náladová a nevrlá. Začala jsem odsekávat. Nezajímá mě nic jiného než najít nějaký způsob, abych nepřibrala a přitom lidé v mém okolí byli spokojení s tím, že „jím“. Stále hledám způsob jak jíst něco co by mi nepřišlo jako jídlo (občas se mi z představy, že mám něco pozřít zvedá žaludek a chce se mi brečet) Párkrát jsem zkoušela zvracet úmyslně, ale neumím to a ani se mi to nelíbí. Navíc to nepovažuji za efektivní. Proč jídlo zvracet, když se vlastně nemusí jíst vůbec? Už třikrát se už ale ta žaludeční nevolnost vrátila… Většinou je před nějakým podstatným rozhodnutím a nebo když mám další den jít na kontrolu k doktorce… Již dvakrát jsem navštívila (na doporučení mé gynekoložky) nutriční lékařku… doporučila mě k paní psycholožce.. zítra k ní poprvé jdu.. Jde ukončit něco u čeho neznáme začátek? Nechte mě prosím dělat tu jedinou věc, která mi jde alespon trochu dobře – nechte mě hubnout!

Procházet duševní smrtí

/0 Komentáře/v /přidal

Nevím, proč jsem se odhodlala sem něco napsat. Je to zcela zbytečné, protože slova a pocity lidí „na dně“ jsou stále stejné, je to až unavující pořád číst. Nechci vás moc dlouho unavovat svým příběhem, tak podobným tisícům jiných. zkrátím to. Jsem evidována ve zdravotní kartě jako anorektička už třetí rok. Nikde jsem se neléčila. Ze všech psychologů a psychiatrů je mi blivno. Matně si vzpomínám, co mě tehdy vedlo k tomu přestat jíst. Asi jsem chtěla být šťastná a s kily „navíc“ to bylo vyloučeno. Ale štěstí jsem za své úsilí nedostala. Spíš naopak. To byla má první „smrt“. Totálně jsem se změnila. A také od té doby je můj život jeden velký boj mezi jídlem a hladem. Dva extrémy. A mé vyhublé tělo se po čase změnilo v obrovskou zásobárnu tuku – začala jsem se přejídat. To byla má druhá „smrt“. Stále jsem tlustá – toto však neberte jako slova anorektičky, ale bulimičky, která nedokáže zvracet a vůle je tak slabá, že nedokáže ani nejíst. Ještě ke všemu si lehko vypěstuji nějakou závislost. V současnosti je to sebepožkozování, prostě se trestám za svou nedokonalost, řežu se do rukou a mám je teď plné jizev. A také alkohol. Když člověk pije sám, není to normální, a já nejradši piju sama, zaháním tak smutek a přivolávám vzpomínky. Jedné se poslední dobou nemohu zbavit. Ještě jsem s nikým nechodila, je to vina mé nemoci, která mě izoluje od lidí a taky mé povahy. Nerada říkám slovo „miluji“, ale zde ho musím použít. Prostě miluji jednoho člověka, ale vím, že i kdyby mě chtěl, což je dost nepravděpodobné, bylo by hodně těžké s ním být. Nenávidím se, tak jak potom mohu mít ráda někoho jiného??? Čas plyne a já si touhle nemocí nechci vzít roky života, když je to zbytečné. Nežádám vás o radu ani o povzbuzení, dokonce ani lítost nechci. Chci jen vykřičet do světa ten strašnej strach a nenávist co je ve mě. Sama sebe destruuji, je jen otázka, jak dlouho to mé tělo vydrží. Nežiji, přežívám. Jen doufám, že se to změní…. PS: Jestli jste ve stejné fázi jako já, nenechte to prosím dojít příliš daleko. Tahle bažina sice nemá dno, ale čím níž klesáte, tím hůře se dostáváte nahoru. A když se vám to povede a vy vyplujete na hladinu, budete navždy poznamenáni bahnem, které nelze smýt. Je pravda, že jak jednou „začneš“ s ppp, zůstane to v tobě napořád. Hodně mi to dalo, ale ještě víc vzalo.

Bláznovství

/0 Komentáře/v /přidal

Moc vševhny, kdo to čtete, zdravím. Jmenuju se Nina, je mi 21 let, studuju VŠ a mám bulimií. Myslela sem si, že má nemoc je natolik specifická, že s tímhle problémem jsem jediná na světě, ale poté co sem si přečetla všechny ty příběhy, byla sem zaskočená kolik nás je. Já si naprosto uvědomuju, co vše mi to bere, jak moc si ničím zdraví,ale nemám vůli, ani chuť to změnit. Někdy si říkám, že mi to tak vyhovuje, že to nechci změnit, prostě to teď nechci řešit, pak mě ale příšernš zečne bolet břicho, v noci nemůžu spát, nemůžu se soustředit, klepou se mi ruce a je mi vždy hrozná zima, pak si namlouvám, že se z toho musím dostat, že z toho musím pryč. Že to dokážu sama. Vím, že lžu sama sobě. Je to starý problém, už se to táhne několik let.Byla sem i u psychiatra,sice před několika lety, ale po jeho naprosté apatii a neochoty pomoci-zřejmě si myslel, o bože další hloupá holka, co nejí-už mě tam nikdo nedostane… Jestli máte někdo chuť si o tom trochu víc popovídat,jestli se tak taky někdy cítíte, tak mi napište na můj email- Daidalea@centrum.cz Nina.

Minulost

/0 Komentáře/v /přidal

Ahojky!chtěla bych vám napsat svůj příběh.Takoých tu je plno ale stejně si myslím že si ho leckdo přečte!Je mi 14 let merim 165 cm a vazim 63 kg!nic moc že?před rokem jsem važila o hodně míň…..měla jsem při tehle výšce 45 kg….určitě si říkate že jsou na tom holky i hůř ale mám dost těžké kosti a oprawdu jsem byla hodne hubená…..začalo to nenápadně…od mala jsem byla takova „udělaná“ pokaždý když sem jedla nějakou kalorickou bombičku tak si nějaká dobrá duše rejpla…jednou rodinný příslušník nebo „kamaradka“…proste jsem se začala omezovat v jídle….nejdřív se mi to nedařilo ale když jsem přidala i běh tak to šlo lépe…ze 63 kilo jsem měla 58 a toho si nikdo nevšiml tak jsem si začala počitat kalorie kolik toho sním a kolik jich vydam….tohle trvalo asi dwa měsíce kdy jsem se omezila na maximálních 400 kalorii denně + 30 minut běhu a hodinku cvičení…moje krasné husté vlasy mi začaly padat a lamat se…nehty jsem jaksi taky neměla začaly se lamat….ja jsem nebyla schopna udělat rychlý pohyb bez zatočení hlawy,pořád mi byla zima…dokonce jsem se v noci zimou budila…najednou si všichni začaly všímat že jsem nějaka pohublá…mamka z toho byla na nerwy protože se jí lidi ptaly jestli nejsem nemocna že sem tak hubená….v té době jsem měla 50 kg a chystala se na dovolenou jen s taťkou a bráchou….za dovolenou sem zhubla 3 kg…mamka mi každy den volala a ptala se mě co sem snědla…strašnej teror…a co teprv když jsem se vrátila domů…pořad mě hlidala a hadky byly na denním pořádku….začátkem srpna mě uplně ovladla anorexie…naši nevěděli co se mnou….nechtěly mě ani pustit na tabor protože si mysleli že tam nebudu vubec jíst…nakonec sme to s kamarádkou (jediná ktera se na mě nevykašlala) přamluvily pod podmínkou že budu jíst to samé co ona…musím jí poděkovat pomalu ale jistě jsem začal jíst….nenutila mě ale její vyčítavy pohled byl víc než slova…z tabora jsem se vrátila s 50 kg…bylo mi fajn…ale pak sem se začala nechutně přejídat….prostě to co jsem si odepírala jsem jedla v dvojnásobné míře….ach jo….takže ted vypadám stejne jako než jsem zacala hubnout ale je mi fajn…mám svoji kamošku,skvělího kluka kterej mi vyslovně zakázal hubnout,našla jsem si lepší lidičky který mě obklpují a mají mě rádi…i když dnes mi moje spolužčka řekla že mam velkej zadek ze bych mela drzet drastickou dietu…..asi se na to vykaslu co myslite?

problemi resim prejidanim

/0 Komentáře/v /přidal

Zacalo to asi tak v 6 tride.Tam sem si uvedomila ze jsem tlusta nemam kamaradky a nektere decka me bijou.k tomu se pridali problemi doma.mama na me nema cas nemame penize. otce jako kdyby nemam.a tak jsem se zacala prejidat to se samozdrejme odrazilo na moji vaze pri mich173 cm mam 70kg. tak jsem se snazila nejist tojsem vydrzela 1den.pak jsem vymyslela spoustu reseni svich problemu.ale zadny z nich nepomohl.tak jsem zacala se sebevrazdama dnes uz je to na denim poradku. nemam komu bych se s tim sverila a tak si pisu denik.tam mam vecinu veci poznamenanych. tet jsem prozila dalsi hrozne dny na tabore.to radci ani nebudu popisovat co me tam decka delali aspon jsem si tam nasla kamaratku.aspon ta mi dava pocit ze me ma nekdo rad. do skoly se vubec netesim protoze je mi jasne ze se se mnou nebudou decka bavit. a tak mam strach abych to neresila tak ze se ze me stane bulimicka nebo se doopravdy zabiju. prosim poradte co mam delet.